Lev v českém znaku vychází z pověsti o knížeti Bruncvíkovi, která je známá od 14. století a kterou zpopularizoval Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Kníže Bruncvík vyrazí do světa, aby získal do znaku lva. Zažije několik příhod ohrožujících jeho život, včetně boje lva s drakem, kde se postaví na stranu lva. Lev ho pak doprovází a zachraňuje život v dalších soubojích.
V středověku, kdy drtivá většina obyvatel neuměla číst, ani psát, bylo písařství vysoce profesionální činností.
Stolní a kuchyňské nádobí bylo ve středověku nejčastěji vyrobeno z keramiky. Keramikou pak rozumíme různě upravenou hrnčířskou hlínu, vytvrzenou přežahem v ohni, potažmo peci. V průběhu 13. století, kdy došlo k rozsáhlým změnám ve společnosti se i keramická výroba stávala řemeslem provozovaným specialisty. Domácká výroba se však mohla především na vsích stále udržovat.
Vrch Velíz umístěný v křivoklátských lesích má pradávnou historii. Archeologické nálezy dosvědčují osídlení od pravěku. Zpráva Kosmovy kroniky sem klade příběh o zajetí Přemyslovce Jaromíra rukou Vršovců. Staré osídlení Velíze i místní dramatický příběh bývají reprodukovány takto: "Název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětištěm se svatyní. ...
„Nelze se lásky odříci, byť někdy zraní, z celé své duše sloužit chci překrásné paní.“ Václav Lucemburský
Ač je dnes silně zakořeněná představa rytíře jako statného bojovníka v lesklém brnění a na mohutném oři, vždy připraveného chránit vdovy a sirotky, bojovat proti zlu, samotný termín „rytíř“ během středověku od svého vzniku prošel několikerou proměnou. Nejdříve to byl jezdec, bojovník (ritter). Později tímto slovem byl označován vybraný bojovník, ne ještě nutně šlechtic, poctěný pasováním. Této problematice se bude věnovat tento článek, důvodem je i to, že tak je tento pojem i dnes nejvíce chápán. Pro doplnění, od vrcholného a především v pozdním středověku slovo rytíř (miles, pl. milites) označovalo i nižší šlechtu, která nemusela být vůbec pasovaná. Slovem rytíř byl označován také dnešní šachový kůň.Aktualizovaný článek
Na rozdíl od dneška, kdy existuje právo pro všechny závazné, dělené do okruhů (trestní, dědické) ve středověku postavení člověka určovalo, podle jakého práva může být souzen. Ve Francké říši existovaly zákoníky pro jednotlivé národy, kromě toho jinak byl chápán svobodný a neurozený. Nás ale zajímají české země 14. století. Pomiňme okrajové práva jako horní (zákoník Václava II. Ius regale montanorum a viniční práva, zbudou tři základní okruhy – právo městské, církevní a zemské.
24. října 1992, v době, kdy byl rozpad Československa (nebo vznik České republiky) na spadnutí, se špičky budoucí české politické scény sešly na Vyšehradě na při slavnosti obnovení českého státu. Nejprve zazněl chorál Hospodine, pomiluj ny, následovaly projevy a položení věnce k pamětní desce Vratislava II, tou dobou 900 let mrtvého. Politická representace se tak přihlásila nejen k státnické tradici doby Vratislava II. (a potažmo celého středověku a obecně minulosti), ale také k významné roli Vyšehradu v této tradici. K čemu se přihlašovali?
NOVÁ TVÁŘ OCEÁNSKÉ EVROPY Nové objevy, z nich vycházející dovoz bohatství v podobě drahých kovů ceněného zboží, vedly k přesunu center politiky nebo obchodu ke státům sousedících s Atlantikem. Úpadek zažilo Středozemní moře, odkud původně vycházely impulsy k prvním zámořským pokusům, úpadek zažilo Baltské moře včetně dopadu na obchodní spolek Hanzy.
Smlouva z Tordesillas rozdělila svět na dvě domnělé poloviny mezi Španělsko a Portugalsko. Nad jednáními a smlouvou převzal patronát papež, protože měl eminentní zájem na usmíření dvou významných katolických států. Papežův postoj byl prosazován spíše vahou jeho autority, než že by byla právně uznávána jeho světská moc nad novými končinami. S vyhrocující se roztržkou mezi katolickou církví a protestantskými zeměmi se protestanti začali cítit čím dál méně vázáni dodržováním papežských nařízení, což se v zahraniční politice týkalo i smlouvy z Tordesillas.