Boleslav nebo Bolek (polsky Bolko), řečený Surový nebo Krutý, po svém otci zdědil v roce 1278 javorské knížectví, v roce 1291 od staršího bratra získal knížectví svídnické. V závěru svého života působil jako regent vratislavského a lehnického knížectví, kontroloval tak většinu Dolního Slezska. Pozdější kronikář Jan Długosz o něm píše, že vládl surově a spravedlivě.
Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.
Prusko v období starověku Již v době před naším letopočtem sídlili ve východním Pobaltí, v oblasti východně od dolní Visly, na území dnešního severovýchodního Polska, a Kaliningradské oblasti, kmeny Prusů. Jejich jazyk i jazyk dalších pobaltských kmenů vykrystalizoval na konci procesu etnické a jazykové diferenciace Baltů v 5. stol. př. n. l., probíhajícím od doby bronzové. Prusové byli kulturně a jazykově příbuzní s Litevci a Slovany. Od poloviny 1. tisíciletí n. l. je možné přibližně lokalizovat kmenová teritoria, neboť každý pobaltský kmen měl svůj charakteristický způsob pohřbívání. Prusové zpravidla své mrtvé spalovali a jejich popel uchovávali v urnách v podzemních hrobech, často i se spálenými koňmi.
V raném středověku více než kdy jindy platilo, že se silným vládcem umírá silný stát. Boleslav Chrabrý se pár měsíců před svým skonem v roce 1025 nechal sice korunovat prvním polským králem, ale to slibovanou stabilitu a prosperitu státu Piastovců nepřineslo, spíše naopak.
první historický doložený polský kníže z rodu Piastovců, umírá 25. května 992.
Boleslav II. řečený Rogatka nebo také Holý či Lysý byl lezský kníže z rodu Piastovců, v letech 1241-1248 slezský (vratislavský) kníže, 1248-1278 kníže lehnický, 1248-1251 kníže hlohovský, narodil se někdy v 20. letech 13. století a zemřel 26. 12. 1278.
Jindřich IV. řečený Pravý (latinsky Probus) byl vratislavský kníže (1273-1290), krakovský kníže (1288-1290) a stínavský kníže (1289-1290), žil 1257/8 - 23.6. 1290. Tento Piastovec s polskými královskými ambicemi proslul také jako jako minnesänger, Codex Manesse ho zobrazuje jako úspěšného turnajníka.
Na začátku března 1241 překročila armáda Mongolů polské hranice, po sérii vítězných bitev a dobytých měst mířila pod vedením Bajdara a Kaidua dál na západ. Měl se jim postavit Jindřich II. Pobožný, vládce tehdy vyspělého Slezska. Na začátku dubna Mongolové začali obléhat Vratislav.
Vytvoření prvních států ve dnešní střední Evropě – sjednocení kmenů v kmenové svazy a později zárodky budoucího státu, dědičný nástup „zakladatelských“ dynastií – je zahalen mlhou nejasností, řada pramenů k tomuto procesu pochází z říšského prostředí, které líčí prvořadě události v samotné říše. Domácí prameny jsou bohužel až z pozdějšího období a proto mohou být i dost zkreslené. Navíc všechny prameny se vyjadřují pouze k politickým dějinám, nikoliv k vývoji společnosti, hospodářství a jiných aspektů tehdejšího života.
Četl jsem vaše české stránky a zaujalo mě, že se zabýváte postavou Elišky Rejčky, polsky Ryksy-Elżbiety (Alžbety). Pod tím jménem je známá v Polsku. Ryksa po matce a Alžběta od vašeho krále Václava II.