Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 1. Poslední noc kněžny Ludmily
Protože by následující řádky na někoho mohly působit jako čistá fikce, přidám hned v počátku pár slov k pramenům a zdrojům, ze kterých jsem při jejich psaní vycházela. Základem jsou informace obsažené v nejstarších latinsky a staroslověnsky psaných ludmilských a václavských legendách, doplněné o poznatky moderní vědy. Zejména bych ráda zmínila výsledky antropologického zkoumání kosterních pozůstatků Ludmily, jejích synů Spytihněva a Vratislava, vnuka Václava a také pravděpodobných ostatků jejího manžela Bořivoje, nalezených v hrobě K1 pod podlahou původní Václavovy rotundy sv. Víta na Pražském hradě.
Závěry doktora Emanuela Vlčka, z nichž vyplynulo, že Bořivoj zemřel ve věku 35 – 40 let, Ludmila kolem 66ti let, Spytihněv ve věku 40 – 45 let, Vratislav ve věku 45 – 50 let a Václav ve věku kolem 40 let, mnozí historici dosud nepřijali. Důvodem je nejspíše to, že by se musela vpodstatě přepsat naše raně středověká historie. Největší problémy dějepiscům činí uváděný věk Václava a jeho otce Vratislava. Z Vlčkových závěrů totiž mimo jiné vyplývá, že Vratislav byl nejspíše jen o málo mladší než Spytihněv a do úplně jiného světla se tak dostává informace ve staroslověnsky psané „Proložní legendě o sv. Ludmile", podle níž Vratislav vládl 33 let. Znamená to, že se skutečně mohl ujmout (společně se starším Spytihněvem) vlády již v roce 888, kdy nejspíše zemřel jejich otec Bořivoj. Tehdy bylo (podle Vlčkova zjištění) oběma bratrům 13 – 18 let (Spytihněv), respektive 12 – 17 let (Vratislav), byli tedy pravděpodobně zvoleni Bořivojovými nástupci, avšak fakticky za ně regentsky vládla jejich matka Ludmila. V roce 890 Čechy ovládl Svatopluk a po jeho smrti, v roce 895 se v Regensburgu podle dobových záznamů objevují jako přední z Čechů Spytihněv s jakýmsi Vitislavem. Je zřejmé, že se mohlo jednat o jeho bratra Vratislava.
Pokud se tedy Vratislav narodil mezi lety 871 – 876, mohl kolem roku 895 zplodit syna Václava. Otázkou však zůstává s kým. Drahomíra, matka Václavova bratra Boleslava, totiž pozdějšího „bratrovraha" porodila nejspíše kolem roku 916, tedy až poté, kdy se Vratislav ujal samostatné vlády po smrti Spytihněva. Že by byla schopna přivést na svět dva syny v rozmezí 20 let, je pro raně středověkou ženu velice nepravděpodobné. Václav – prvorozený a ještě za života Vratislava designovaný následník trůnu - tedy mohl mít jinou matku než jeho bratr Boleslav. Tím by se daly částečně vysvětlit i jejich pozdější spory a také důvod, proč byl Václav v roce 921 zbaven Drahomírou vlády, ačkoliv mu bylo kolem 26ti let a nemohl být tedy nezletilý, jak je v některých legendách (poněkud zmateně) uváděno.
Dále vycházím z toho, že Ludmila nebyla podle posledních závěrů odborníků zavražděna, ale popravena, pravděpodobně na Drahomířin rozkaz. Mohla se provinit například tím, že měla namířeno do Regensburgu, aby požádala Arnulfa Bavorského o pomoc při prosazení Václava na otcovský stolec. To mohlo být hodnoceno jako vlastizrada.
Tunna a Gommon.
Čechy, 15. září roku 921
Babí léto vybarvilo oblohu do sytě modré, podél cesty z Prahy do Bavor se na keřích červenají šípky, nad strništi sklizených políček krouží dravci a vyhlížejí svou kořist.
Ozbrojení muži, cválající na koních po této stezce v čele svých vojáků, nemají čas kochat se atmosférou přicházejícího podzimu. Jsou příliš zaujati myšlenkami na cíl své cesty. Oba věří, že jejich rozhodnutí je správné a spravedlivé, zároveň je však trochu děsí představa, že mají v rukách život ženy, jíž si donedávna tak vážili a jejímž synům přísahali svou věrnost. Setkání se smrtí se nebojí, jsou zvyklí zbavovat lidi života – ozbrojené muže, někdy i starce a nezkušené mladíky. Na rozkaz už museli zabíjet i ženy a malé děti. Naučili se necítit při tom vinu. Život je krutý a jen krutost dává šanci v této době přežít. Teď je to však jiné. Teď nejednají jen v zájmu své paní Drahomíry. Vzali svou budoucnost do vlastních rukou už ve chvíli, kdy společně s ostatními vyřkli nad Ludmilou smrtelný ortel. Teď zbývá jediné – vykonat popravu.
Tunna a Gommon. Jejich jména prozrazují germánský či vikingský původ jejich otců, kteří do kraje nad Vltavou přišli v době vlády knížete Bořivoje, pravděpodobně jako doprovod jeho nevěsty, Lužické Srbky Ludmily. Za věrné služby své paní byli bohatě odměněni. Založili v Čechách své nové rodiny, získali vlastní statky. Také jejich synové, Tunna a Gommon, zůstali v knížecích službách. Patřili k družiníkům knížat Spytihněva a Vratislava. S nástupem Václava se však jejich pozice náhle změnila. Ztratili vliv, moc i pohádkové příjmy. Teď se je pokusí dostat zpátky.
Poslední mše pro Ludmilu
Pozdě odpoledne dorazí vojsko pod Tetín. Stráže na hradbách rychle informují svou paní Ludmilu o blížícím se nebezpečí. Ludmila se radí s knězem Pavlem. Oběma je jasné, že situace je vážná. Posádka hradu nebude schopna vzdorovat přesile pražského vojska. Ludmila je dost zkušená na to, aby věděla, co přijde. Požádá Pavla, aby pro ni v tetínském kostele odsloužil poslední mši.„Po ní se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce a posílila se přijetím těla a krve Páně. A vědoma si jsouc smrti své, počala se odívati zbraněmi víry a vytrvávala na modlitbách, aby duši svou ozdobenou skutky dobrými poručila Bohu." (Fuit in provincia Boemorum)
Ludmilino mládí
Odebrala se pak do svého domu, ulehla na lůžko, zavřela oči a ponořila se do vzpomínek. Viděla svou matku a svého otce, knížete Slavibora, vrátila se do doby svého dětství a dospívání, kdy stejně jako její rodina a všichni příbuzní vyznávala dávnou slovanskou víru svých předků. Pak do jejího života vstoupil muž. Měla štěstí. Bořivoje si nevybrala sama, neměla tu možnost. O jejím sňatku se synem knížete Čechů rozhodl Slavibor v době, kdy byla ještě malým děvčátkem, v době, kdy se obě země spojily v boji proti Říši. Přesto svého muže milovala. Přivedli na svět šest dětí, tři syny a tři dcery.
Roky strávené po jeho boku však pro ni nebyly žádnou idylkou. Také teď se jí úzkostí sevřelo hrdlo, když si vybavila vzpomínku, jak s kojencem v náručí a druhým dítětem pod srdcem prchá na Moravu, aby zde společně se svým mužem žádali knížete Svatopluka o ochranu před vzbouřenými českými velmoži.
Tehdy se poprvé setkala s charizmatickým a vzdělaným mužem, který navždy změnil její život, s arcibiskupem Metodějem. Jeho osobnost, vnitřní síla a moudrost ji naprosto uchvátila. Ukázal jí i Bořivojovi nový směr jejich životní cesty. Na rozdíl od svého muže, který byl spíše pragmatik a realista, ona „nové víře" propadla celým svým srdcem. Byla tehdy mladá, temperamentní, vášnivá. Nedokázala nic dělat napůl. Metodějovo učení jí pomohlo její vášeň krotit a energii napřít správným směrem. Poprvé také dostala uspokojivé odpovědi na spoustu otázek, které dosud chaoticky zaplavovaly její mysl pokaždé, když se jí zdál život příliš těžký, nespravedlivý a krutý.
Když se pak pokřtění vrátili do Čech, podporovala svého muže ve všem, co dělal. Začali spolu budovat novou – křesťanskou zemi. Bourali staré svatyně a na jejich místě stavěli křesťanské kostely, finančně i z pozice autority knížecího páru podporovali přicházející kněží, zřídili církevní školu pro výchovu jejich žáků z řad dětí české šlechty. Vedli svou „svatou válku" a věřili, že je to správná cesta. Nebylo to však lehké, stále naráželi na odpor, který bylo nutné potlačit, někdy i za cenu mnoha obětí.
Kněžna – vdova
A pak Bořivoj náhle zemřel. Bylo jí sotva třicet let, když se stala vdovou. Svého muže nemohla ani pořádně oplakat, musela zůstat silná. Zemi totiž opět zachvátily boje. Jejímu nejstaršímu synu Spytihněvovi bylo teprve patnáct let a nebyl ještě schopen samostatné vlády. Čeští velmožové z významných rodů a Bořivojovi příbuzní se prali o své místo na slunci a pokoušeli se připravit jeden druhého o vyhlídky na český trůn. Situace se uklidnila až poté, co zemi vojensky obsadil moravský kníže Svatopluk a fakticky ji tak připojil ke svému území. Čechy přišly o svou samostatnost.
To paradoxně české předáky opět spojilo a sotva Svatopluk zemřel, vyhnali z českých hradů moravské posádky. Tehdy se Ludmile podařilo prosadit na dědičný stolec Spytihněva, jenž mezitím dospěl. Ten se pak spolu s bratrem Vratislavem a dalšími velmoži vydal do Bavorska, aby zde krále Arnulfa požádali – za příslušný poplatek - o ochranu před Moravany.
Jako by to bylo včera, kdy se její synové ženili a dcery vdávaly do okolních knížectví, kdy poprvé spatřila svá vnoučata. Nejtěžší okamžiky svého života však prožívala, když hleděla do hrobů svých dětí. S nimi jako by umřela i část jejího srdce.
Poslední radostí v jejím životě byl vnuk Václav. Z bystrého chlapce vyrostl statečný a moudrý muž, do něhož vkládala velké naděje. Cosi v srdci jí napovídalo, že právě on bude tím nejlepším následovníkem jejího manžela i synů. Poslední týdny ji však trápily obavy o jeho život. Věděla, že boj, který s Bořivojem v Čechách rozpoutali, ještě zdaleka není dobojován. Může jen doufat, že právě Václav jednou ponese symbolickou palmu vítězství. Poprava staré kněžny
Ležela na svém lůžku, oči zavřené, hluboko ponořena do svých myšlenek. Po tvářích jí stékaly slzy. Noční ticho přerušilo nekompromisní bušení na hradní bránu.
Tunna a Gommon se skupinou ozbrojenců se rázně domáhají vstupu. Přicházejí z pověření kněžny Drahomíry a pod hrozbou trestu přikazují strážcům Tetína otevřít hlavní bránu. Posádka je v obavách bez odporu uposlechne.„Když se pak zešeřilo, řečení ukrutníci zamířivše k jejímu obydlí rozrazí bránu a vběhnuvše ke dveřím domu, v němž byla služebnice boží, vylomí veřeje a vejdou dovnitř. I řekla jim: „Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás neživila jako syny? Své zlato, stříbro a drahocenná roucha dala jsem vám; a dopustila-li jsem se nějaké viny na vás, povězte mi!" Oni však nedbajíce mírumilovných slov stáhli ji z lože a vrhli ji na dlažbu. Tu jim řekla: „Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!" A s rukama rozepjatýma modlila se k Pánu. Domodlivši se řekla jim: „Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!" To totiž říkala, aby si prolitím krve zasloužila přijetí koruny mučednické. Oni však nesvolili, nýbrž vložili provaz na hrdlo její a zardousili ji. Tak ona, naplnivši ve veliké víře a oddanosti jedenašedesát let svého života, odebrala se k Pánu. Byla pak umučena oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu patnáctého [šestnáctého] dne měsíce září v časných hodinách nočních." (Fuit in provincia Boemorum)
Tunna a Gommon vykonali svou špinavou práci a nechali mrtvé tělo kněžny Ludmily ležet na podlaze její ložnice. Poté s ozbrojenci prohledali celé panství a odnesli vše cenné co nalezli a co pobrali. Pak se spěšně vydali zpět k Praze. „Všechno její kněžstvo a veškeré domácí služebnictvo obého pohlaví po záhubě své pastýřky rozprchlo se porůznu do úkrytů a snažilo se zachrániti svůj ohrožený život." (Fuit in provincia Boemorum)
Když se brány Tetína opět zavřely, spěchal Pavel a další kněží a Ludmilini sloužící do domu své paní. Nalezli to, čeho se nejvíce obávali. Mrtvé tělo pak narychlo pohřbili u hradní zdi. „Přeukrutní pak vrazi rozchvátivše veškerou kořist, vrátili se ke své paní a zvěstovali záhubu nevinné bytosti s náramnou radostí, domnívajíce se, že na věčné časy budou žíti v bohaté odměně. Řečená pak paní proradných mužů, uchvátivši veškerý majetek své tchyně, počala spolu s ukrutníky vládnouti, obohativši je a jejich rody i čeleď znamenitým množstvím zlata i stříbra a drahocennými rouchy. I vládli v celé zemi české jako velkolepí vévodové, jenomže ne z milosti boží." (Fuit in provincia Boemorum)
A ne dlouho. Archipresbyter Pavel po Ludmilině smrti opustí kvůli obavám o svou bezpečnost spolu s dalšími bavorskými kněžími Čechy a spěchá do Regensburgu, aby informoval biskupa Tuta a vévodu Arnulfa o Ludmilině tragickém konci. Vysloví zde i své obavy o budoucnost křesťanské církve v Čechách. Arnulf se rozhodne rychle zakročit. Po Vánočních svátcích shromáždí bavorské vojsko a vydá se do Čech, aby zde uspořádal situaci dle svého mínění. Kníže Václav opět usedne na český trůn.
Další díl: Ženy ve stínu Přemyslovců – díl 2. Zbožné sestry Dobrava a Mlada
LITERATURA:
Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Vydalo nakladatelství Lidové noviny. Praha 2001
Miloš Šolle: Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu, Praha 1996
Čapka, F.: Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha 1998
Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci ve světle antropologicko lékařského průzkumu. Katalog stejnojmenné výstavy. NM, Praha 1982
Emanuel Vlček: Nejstarší Přemyslovci. Fyzické osobnosti českých panovníků. Vesmír, Praha 1997.
Oldřich Králík: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Vyšehrad, Praha 1969
Josef Žemlička: Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. NLN, Praha 2005
Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (531-935). NLN, Praha 1997
Z. Karešová, J. Pražák: Královny a kněžny české, nakladatelství X-Egem, Praha 1996