Jindřich Nístějka z Valdštejna
Jindřich z Valdštejna zrovna nepatří mezi známé osobnosti dějin. Přispívá k tomu rozpolcenost, s jakou k němu historiografie přistupuje. Pokud se o něm vůbec nějaká odborná práce okrajově zmínila, většinou po sobě zanechala zcela novou teorii. Navzdory tomu byl tento šlechtic majitelem několika hradů a dalších statků. Od roku 1383 byl nejvyšším číšníkem markrabství moravského, oblíbencem markraběte Jošta a navíc také posledním členem rodu Valdštejnů, v jehož vlastnictví se nacházelo rodové jmění, než bylo odprodáno do cizích rukou. Byl synem Zdeňka III. z Valdštejna a nějakou dobu ženatý s Helenou z Janovic.
Podle některých souvislostí písemných pramenů vyplývá, že držel současně dvě oddělená panství. Jedním byl rodový hrad Valdštejn s polovinou Turnova, kde se uvádí již r. 1362 a druhým pak bylo horské panství hradu Nístějka, kde je poprvé připomínán ve spojitosti s tamní konfirmací r. 1369. Tento hrad byl pro něj navíc sídelním, který upřednostňoval i před Valdštejnem, jež na svou nutnou rekonstrukci teprve čekal. První zmínkou snad o jeho osobě nám je ovšem už listina vztahující se k r. 1360 v souvislosti jeho manželstvím s onou dcerou Herborta z Janovic.
Jindřicha však lákal jiný život a tak někdy mezi lety 1375-1383 obě panství prodal svému příbuznému a odešel na Moravu do služeb markraběte Jošta, kde byl jeho věrným dvořanem a oblíbencem, v listinách dokonce nazýván zdrobnělinou jako Heníček z Valdštejna. Že nešel na Moravu jenom zkusit štěstí, ale pravděpodobně z politických důvodů „najisto", svědčí i ten fakt, že je krátce nato jmenován nejvyšším číšníkem. Na Moravě získával majetek většinou za věrné služby přímo od markraběte Jošta. Tak se mu dostalo mlýna (1383) za městskými hradbami v Olomouci, poblíž kostelíka sv. Ondřeje. Vzápětí jej však s markraběcím svolením prodal včetně příslušenství olomouckému špitálu „k užití pro chudé" a jako „projev citu své dobroty činem".
Krátce na to (1384), jako závazek věrnosti získal tvrz Týnec a Novou Ves s dalšími vesnicemi. Ve smlouvě se však zavázal, že své nové poddané nebude nijak smluvně vázat ani zdaňovat nebo utlačovat novými robotními povinnostmi.
Další odměnou za zásluhy byl r. 1385 od markraběte dům v Olomouci, proti dominikánskému klášteru sv. Michala. Téhož roku prodal svůj dvůr v Senici a část vsi Pernyk. O něco později (1389) se svolením markraběte prodal ves Šumici u Uherského Brodu, kterou měl v doživotním držení. Do politického života se zapojoval pravděpodobně celý svůj život, i v pokročilejším věku. Tehdy figuroval roku 1399 na listině mezi téměř 400 jmény, na něž byla opatem z kláštera ve Vídni, vyhlášena exkomunikace a interdikt za škození církvi. O vysokém postavení Jindřichově vypovídá v dané listině to, že je zapsán mezi prvními jmény, hned po markrabím Prokopovi a několika polských knížatech.
Poslední zprávou o něm je závazek staříčského faráře z roku 1400 o navrácení věcí pražské kapituly pod trestem exkomunikace, tedy vyobcování z církve. Roku 1410 bylo v Čáslavi písemně ohlášeno Jindřichovo úmrtí a na jeho statky bylo vyhlášeno právo odúmrtní, z čehož vyplývá, že pravděpodobně zemřel bez potomků. Zemřel ve věku něco kolem sedmdesáti let. Tehdy se jednalo o statky ležící severně od Jihlavy (Štoky, Zvonějov, Dobronín, Dobešov a Ždírec). Jindřicha Nístějku nacházíme v písemných pramenech pod různými variacemi jeho jména (Jindřich, Heník, Hynek nebo jen Nístějka). Své jméno si ponechal po svém původním sídelním hradu Nístějce v Krkonoších, kterým se nazýval ještě téměř 30 let po tom, co již v jeho držení nebyl.
Odborná literatura si s ním pohrávala v různých teoriích, a tak byl kladen do souvislosti nejen s hradem Navarovem (1380), Kolštejnem (1401-1409), Rukštejnem (1399-1409), ale i do spojitosti s osobou Heníka z Vysoké (1382-1394).
Každá z těchto verzí je stejnou měrou nepravděpodobná jako možná.