Záhada jména svatého Prokopa aneb cesty východního křesťanství do Čech II.

Luboš Rokos
Středověký život a kultura
POLEMIKA PROTI PROKOPOVU VÝCHODNÍMU PŮVODU Prokopův potenciální východní původ vychází ze dvou zdrojů. Jedním je evidentně řecké jméno, což může ukazovat na byzantský kulturní okruh. Druhým je staroslověnská kultura na Sázavě, přičemž tuto kulturu ustanovili z pověření byzantského císaře Konstantin s Metodějem. To má ukazovat na spojení Sázavy s východním mnišským řádem basiliánů.

Řecké jméno v Čechách

Řecké jméno v Čechách raného středověku bylo zjevem nezvyklým, ale ne nemožným. Jedno takové měl kronikář Kosmas a současně s ním pražský biskup Kosmas (ten, který měl konflikt se sázavským opatem Božetěchem). Jméno Kosmas mohlo nějakým způsobem zdomácnět, protože svatý Václav byl zabit ve dveřích kostela zasvěceného Kosmovi a Damiánovi po oslavě svátku těchto svatých, což bylo díky legendám v církevních kruzích známé.

Prokopovo jméno ale pro dřívější dobu doložené není. Opat zakladatel s řeckým jménem v těchto podmínkách prý může pocházet pouze přímo z prostředí byzantské kultury nedotčené latinským vlivem… To je ale přeci ohromný a snadno vyvratitelný omyl. První opat nejstaršího mužského kláštera v Čechách na Břevnově nesl jméno Anastasius, to je řecky Vzkříšený. Jméno mohl mít po svatém Anastasiovi, příbuzném Basila Velikého. Břevnovský Anastasius přitom přišel z Říma spolu se svatým Vojtěchem (viz kapitola III.). Dnes ho připomíná první polistopadový břevnovský (arci-)opat Anastáz Opasek. V Čechách jméno nezdomácnělo, vyskytuje se ale v ženské formě Anastázie.

Prokop - Vít – Jimram

Některé protikatolické teze dokonce tvrdí, že Prokop: “Obdělával kousek půdy, která mu poskytovala chléb a jiné pokrmy, jedl také lesní plodiny. Tento způsob života si zvolil, aby činil pokání za to, že se česká knížata většinou odcizovala cyrilometodějskému dědictví a přikláněla se k latinské církvi, která byla našemu národu cizí a byla reprezentována cizími kněžími.” Tatáž stránka webu Ortodoxie o Prokopovi přirozeně tvrdí, že “o jeho orientaci na východní křesťanství svědčí i jeho řecké jméno Prokop”.

Když řekneme “a”, řekněme i “b”. Prokopa nahradili v opatském úřadě jeho synovec Vít a syn Jimram. To rozhodně nejsou jména východní. Svatý Vít byl patron saský a Jimram bavorský a oba symbolizují spojení Čech s latinskou kulturou. Prokop měl podle jména patřit na východ, jeho potomci a nástupci mají podle jména náhle patřit na západ? Prokop by měl činit pokání za to, že česká knížata přijala latinskou kulturu, a svým příbuzným by toleroval západní jména? I kdyby to byla jména křestní daná ještě před jeho příklonem k Východu, proč pak jeho nástupci nepřijali jména řádová východní?

Svatý Vít

Svatý Vít je původem antický světec. Jeho ostatky se dostaly do franské říše a odtud do saského kláštera Corvey, založeného Karlem Velikým při christianizaci Saska. Rámě svatého Víta zřejmě přinesl saský vévoda Jindřich Ptáčník při tažení proti Václavovi a jméno svatého Víta od té doby nese hlavní kostel na pražském Hradě. Nejprve to byla rotunda vystavěná svatým Václavem, poté bazilika vystavěná Spytihněvem II. a nakonec dodnes stojící gotická katedrála založená Lucemburky.

***

Na věži svatovítské katedrály je gotická mozaika s Posledním soudem a českými zemskými patrony, jak je ustanovil Karel IV. Jsou tu svatí Václav, Vojtěch, Ludmila a Prokop, z nečeských Vít a Zikmund. V sousoší svatého Václava na Václavském náměstí oba nečeští světci chybí, ostatní světce doplnila blahoslavená (od r. 1989 svatá) Anežka Česká. Přes úctu Přemyslovců i Lucemburků svatovítský kult v české společnosti nezdomácněl.1

Svatý Jimram

Eminentní církevní vliv na české země vyvíjelo biskupství v bavorském Řezně. To platilo už za dob Velké Moravy (zatímco na její centrum mělo vliv biskupství v Pasově). R. 845 proběhla záhadná akce, kdy se 14 českých knížat rozhodlo pro křest a přijelo si pro něj právě do Řezna.

Řezenský biskup býval do r. 974 zároveň i opatem tamního kláštera sv. Jimrama, patrona Bavorů. Čechy tak do vzniku samostatného pražského biskupství (r. 973) spadaly pod řezenskou diecézi a řezenský klášter zároveň vysílal do Čech své mnichy jako misionáře nebo duchovní na přemyslovský dvůr.

Z Řezna tak pocházel kněz Pavel, blízký svaté Ludmily, který byl přítomen i její smrti na Tetíně. Jiný řezenský mnich zřejmě sepsal svatováclavskou legendu Crescente. Řezenský klášter po po r. 974 prodělal reformu, jejíž součástí bylo i to, že mniši sami lisovali víno a pekli hostie pro mše. Totéž pak autor Crescente připisuje Václavovi, kterého nechá za nocí utíkat na vinice a pole, aby tam zpracovával víno a obilí pro výkon bohoslužby.

I podle I. staroslověnské legendy měl svatý Václav k Jimramovi hodně blízko: “I nadešel den svatého Jimrama, jemuž byl svatý Václav zaslíben.” (znění Vostokovovy redakce legendy)

Kulturní vliv Bavorska a přeneseně i svatého Jimrama byl bohatý a z hlediska christianizace Čech významný. Sázavský opat téhož jména to asi nehodlal negovat.

Prokop benediktin

Legenda

Podle teze o Prokopově řeckém původu měla stát sázavská komunita na základech basiliánského mnišství. V pramenech jsou ale k nalezení odkazy pouze na benediktinskou řeholi. Vita Minor ve čtvrté kapitole praví o Prokopovi a sázavské komunitě: “Poněvadž se v jednomyslné lásce duchovně shodovali, ustanovil jim mnišská pravidla a posvátnou službu boží podle vzoru dobrotivého otce Benedikta.”

Jak rozebral už Klement Method, sama prokopská legenda vychází z legendy benediktské. Svatý Prokop i Benedikt opustili bydliště a odebrali se do jeskyně. Tam narazí na místo, kde sídlili démoni (na Monte Cassinu kvůli bývalé Apollónově svatyni, na Sázavě bydlelo v jeskyni na “tisíce ďáblů”). Oba tam vystavěli kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Odvěký nepřítel lidí si pak stěžoval, jaké je mu od světců činěno násilí.

Oba světci měli dva učedníky, Benedikt Maura a Placida, Prokop Víta a Jimrama. Prokop zachránil z rozbouřené vody mlynáře, Maurus zase na pokyn Benedikta zachránil z vody Placida. Benedikt zachránil mnicha zavaleného zdí, podobně uvádí gotická Vita Maior, že Prokop zachránil zpod zdi mnicha Fabiána. Oba světci předpověděli vlastní smrt i zpustošení kláštera.

Vita minor uvádí i datum Prokopova úmrtí na 25. března. Klement to doplňuje tím, že datum připadá do každoročního oktávu svátku sv. Benedikta (21. - 28. března). Datum tedy mohlo být zvoleno účelově, mohl to být osud nebo náhoda, každopádně sázavští mniši mohli slavit svátky Prokopa i Benedikta v tentýž čas.

Spisy

Mezi sázavskými překlady zachovanými na Rusi zmiňme některé. Zachovala se staroslověnská legenda o svatém Benediktovi a svatém Vítovi. V Modlitbě ke svaté Trojici je vzývána řada světců - opět Benedikt, Vít i Jimram, Cyril a Metoděj, patron jejich misie Demetrios Soluňský a další. Svatý Benedikt je tu ke spatření dvakrát (jednou přímo ve své legendě), Vít taktéž, Jimram jednou. Sázavské oltáře

Opat Božetěch umístil r. 1095 množství ostatků do sázavských oltářů. Skladba ostatků byla rozmanitá. Na Rus odkazují ostatky Gleba a “jeho druha”, ať to byl Boris nebo někdo jiný; ze světců uctívaných na východě i západě Evropy svatý Mikuláš, Fortunát atd.; ze západních světců tu byli uloženi ti se vztahem ke slovanskému světu nebo k Panonii, kde třeba prováděli misie - svatý Martin, Oldřich a další. Svatý Kliment byl patronem Cyrila a Metoděje (viz kapitola I.). Nechyběli svatí Benedikt a Jeroným, údajný překladatel bible do staroslověnštiny. Skladba ostatků přes svou rozmanitost evidentně nebyla náhodná. Sázava synkretická

Potenciální basiliánství na Sázavě vychází pouze jako důsledek teze o přímém vlivu řeckého křesťanství na Prokopa i komunitu. Naproti tomu pro benediktinský základ kláštera hovoří řada jmenovaných důkazů. Přímé důkazy legendy Vita minor se samozřejmě dají napadnout tím, že legenda mohla být napsána po vyhnání staroslověnských mnichů a je poplatná nové době.

Při vší patrnosti ohledně torzovitosti i tendenčnosti pramenů se dá vyvodit obrázek benediktinské komunity, která převzala staroslověnskou kulturu. Benediktini uměli být poměrně otevřeným řádem. Jak jsme viděli u chorvatských klášterů, benediktini přijali staroslověnské glagoláše a umožnili jim fungovat.

Velkorysost benediktinů zřejmě vycházela z toho, že byli jediným velkým řádem své doby. Jako tací zahrnovali mnoho kulturních směrů, asketických, vědeckých, filosofických… Mezi jejich zastánci probíhaly i spory (např. jestli se má benediktin vůbec zabývat vzděláním), což vyřešil rozmach nových řádů, specializovaných na svůj hlavní zájem. Ale rozmanitost v rámci benediktinského řádu umožňovala absorbovat různé kulturní vlivy, včetně staroslověnské kultury.

III. SVATÝ VOJTĚCH A PŘÍCHOD ŘECKÉHO KŘESŤANSTVÍ Z ITÁLIE

Svatý Vojtěch při svém prvním exilu načerpal v Itálii něco z řeckého křesťanství. Po svém návratu stál r. 993 u založení břevnovského kláštera, v jehož čele stanul opat s řeckým jménem Anastasius. Odkud pocházela řecká kultura v Itálii a jak se projevovala? Ravenna

Pád Západořímské říše otevřel sever Itálie mnoha zájemcům. Vojevůdce Odoaker, který svrhnul posledního římského císaře, se bránil ostrogótské invazi v Ravenně. R. 493 rukou Gótů zahynul a Ravenna se stala hlavním městem ostrogótské říše; stojí tu i největší gótský monument, bazilika krále Theodoricha.

Byzantský císař Justinián si vytkl za úkol obnovit celostní římskou říši a vedl vleklou válku s Ostrogóty. Byzanc dobyla Ravennu r. 540 a postupně i celou Itálii včetně Říma. Řecký kulturní vliv tu zůstal i po ztrátě vlivu politického. V Ravenně byl ustanoven byzantský vládce zvaný exarcha (a instituce exarchát). V Ravenně sídlil arcibiskup a úřad byl od r. 666 autokefální, tzn. město si samo stanovovalo nového arcibiskupa.

Byzantská vláda v celé Itálii trvala velmi krátce, r. 568 přitáhli do severní Itálie Langobardi (jmenuje se po nich Lombardie). Proti byzantské vládě se bránil i římský papež. Exarcha se dokonce pokusi o atentát na papeže Řehoře II., který se pak obrátil o pomoc k Langobardům. Langobardský král Aistulf dobyl Ravennu r. 751 a ravenský exarchát navždy skončil.

Langobardi ale začali tlačit i na Řím a papež se obrátil s prosbou o pomoc tentokrát na Franky. Karel Veliký vyvrátil langobardské království a místo založil Italské království. Itálii si pak nárokovali vládci svaté říše římské jako jednu z říšských zemí. Řecká kultura Ravenny

Byzantinci přinesli do Ravenny kulty východních světců. Patrony města byla svatý Vital a Apolinář, ctěni byli svatý Jiří a svatý Demetrios Soluňský.

V Ravenně a okolí vznikaly řecké kláštery. Klášter Panny Marie ad Blachernes stál na počest světice, která měla zachránit r. 626 Konstantinopol před Avary. Největší klášter vznikl r. 748 při bazilice sv. Apolináře. Toto klášterní hnutí přetrvalo i pád exarchátu. Klášter sv. Apolináře navštívil r. 1001 Ota III. a prohlásil jej říšským. Jindřich III. r. 1045 přenesl k Apolináři majetek ostatních řeckých klášterů.

Řecké poustevnické hnutí se hlásí k odkazu poustevníků typu sv. Antonína, kteří žili na poušti nebo na sloupech v dokonalém odloučení od lidí. Z řečtiny pochází i poustevnická etymologie - mnich (latinsky monachus) pochází z řeckého monachos, což je samotář. Řecké označení poustevníka - eremita - je odvozeno z erémia, což je poušť. České slovo “poustevník” také pochází od slova “pustý”, “poušť”, ačkoli v Čechách typická poušt v úzkém slova smyslu není a nahrazuje ji les. V širším slova smyslu je poušť “pusté”, neobydlené místo.

Řecké klášterní hnutí se vyznačovalo silnou tendencí k samotě a askezi. Jak píše slovenský historik Michal Slivka, racionální Západ má tendenci hledat povznesení, zatímco Východ zase ponoření do sebe.2

Filosof Jan Sokol přisvědčuje, že askeze je řecký prvek vycházející ze stoicismu (významný řecký filosofický směr), zatímco třeba v židovství chybí.3

Askeze a samota, vedení vnitřního boje - tento tvrdý, sebedisciplinovaný přístup tvoři hlavní vklad řeckého křesťanství Itálii a potažmo celému Západu.4

Otoni a řecko-římská kultura

Zájem říšské dynastie Otonů o Itálii se týkal i Ravenny. Ota I. si tu po své korunovaci na císaře nechal postavit palác a proběhlo tu několik synod. R. 968 zde padlo rozhodnutí zřídit misijní arcibiskupství v Magdeburku (zde se učil sv. Vojtěch, viz níže).

Ota I. pro zvýšení prestiže svého císařského titulu vyjednal pro svého syna Otu II. za manželku Theofano, členku byzantské dynastie. Syn Oty II. a Theofano, Ota III., zdědil po matce i náklonnost k řecké kultuře. Kmotrem i vychovatelem Oty III. byl Řek Jan Filagathos, později císařský kancléř a arcibiskup. Filagathos vyjednal pro Otu zásnuby s Žofií, dcerou byzantského císaře Konstantina VIII. Ke konci kariéry se ale příliš zapletl do politiky, když se s podporou byzantského vyslance nechal zvolit za vzdoropapeže jako Jan XVI. (997-998).

To už se Ota III. orientoval na jiného osoby. Otův učitel, Francouz Gerbert z Aurillacu, se stal r. 998 arcibiskupem v Ravenně, r. 999 papežem (jako Silvestr II.) a sídlo papeže přenesl rovněž do Ravenny. V Ravenně se i v této době živě protínalo západní a východní křesťanství. V nejvýznamějším klášteře sv. Apolináře (jež r. 1001 prohlásil Ota říšským) působil po r. 970 mnich Maiolus, poté opat v reformním burgundském klášteru v Cluny. Gerbert prosadil jako opata u Apolináře sv. Romualda, poté zakladatele přísného řádu kamaldoliánů (viz níže).

Svatý Vojtěch

Do této atmosféry vstoupil svatý Vojtěch a byl jí očarován. Mladý Vojtěch nastoupil na školu u arcibiskupství v Magdeburku, založeném r. 968 na synodě ve Veroně. Po návratu do Čech byl r. 982 dosazen do úřadu pražského biskupa a pro investituru šel r. 983 do Verony. Tady poznal antickou starokřesťanskou civilizaci i západní reformní hnutí nebo silné postavení svých kolegů biskupů v západní Evropě.

V Čechách byl naopak konfrontován se syrovou společností, křesťanskou spíš podle názvu. Zápasil jako kdysi Metoděj na Moravě s mnohoženstvím družiníků, dále obecně s nedostatečnou křesťanskou morálkou a vrcholem byl prodej křesťanských otroků. Vojtěch složil úřad a odešel do svého prvního exilu do Itálie (asi r. 988 nebo 989).

V Itálii se setkal s matkou Oty III. Theofano, která mu darovala sumu peněz na pouť do Jeruzaléma (Vojtěch je raději rozdal chudým). Ještě silnější pro něj bylo setkání se svatým Nilem, do jehož kláštera chtěl vstoupit.

Svatý Nilus byl Řek z jihoitalské Kalábrie. Podobně jako Prokop opustil v dospělém věu rodinu a odešel do ústraní. R. 981 odešel před arabskými vpády do bezpečí nejstaršího benediktinského kláštera v Monte Cassinu. Jako znalý latiny i řečtiny skládal duchovní písně v obou jazycích a v Monte Cassinu vedl řecky byzantskou liturgii. Benediktini pak Nila poslali obnovit opuštěný klášter ve Valleluciu, kde ho r. 989 právě navštívil Vojtěch. Na konci života ještě Nilus na základě vidění založil klášter v Grottaferratě u Říma, středisko basiliánského mnišství v Itálii.

Nilus odmítl Vojtěchovu žádost o vstup do kláštera a doporučil mu klášter sv. Alexia a Bonifácia na římském Aventinu. Tady už se Vojtěch uchytil. Klášter sv. Alexia založil papež Benedikt VII. r. 977. Jako opata povolal Sergia z Damašku (977 - 981), tedy ze starokřesťanského území v Sýrii; to ani nestálo pod patriarchou v Konstantinopoli, ale pod patriarchou v Antiochii. K řecké části kláštera byla přičleněna benediktinská komunita v čele s opatem Leonem (981-997), který se po smrti Sergia ujal vedení celého dvojklášteří. Leon r. 990 přijal Vojtěcha za mnicha této smíšené komunity.

Vojtěch byl však ze svého milovaného kláštera vytržen, aby se vrátil ke svým biskupským povinnostem v Praze. Asi jako ústupek nebo podmínku si z Aventina od Alexeje přivedl dvanáct mnichů, kteří položili r. 993 základ benediktinskému klášteru na Břevnově. Protože aventinský klášter byl smíšený řecko-římský, nemusí překvapovat, že první břevnovský opat nesl řecké jméno Anastasius.

Mniši mimo jména opata pravděpodobně přinášeli i prvky řecké kultury. Ta nejlépe vynikne v událostech těsně po Vojtěchově mučednické smrti, která zpětně dala řeckým mnichům impuls. Tato řecká spiritualita se svým misionářstvím dotkla střední Evropy, nejenom Čech, a naznačí některé okolnosti založení Sázavy. Pereo a mise Pěti bratří v Polsku

Gerbert z Aurilllacu ještě jako ravenský arcibiskup pověřil vedením kláštera sv. Apolináře svatého Romualda (998 - 999). Ten tu předtím žil jako mnich, resp. poustevník za jeho zdmi. Spokojen tu nebyl a odešel do poustevny na ostrově Pereu v ústí Pádu.

Ota III. učinil r. 1001 z Romualdovy poustevny na Pereu klášter zasvěcený sv. Vojtěchovi. Z kláštera se stal výchozí bod pro misie do Polska, o které požádal polský král Boleslav Chrabrý. Do Polska se odebrali Romualdův žák Benedikt a další mnich Jan. V Polsku zřídili poustevnu, kam přibrali další bratry jménem Izáka, Matouše a Barnabáše.

Po úmrtí Oty III. nastal zlom ve vztahu říše a Polska, když nový říšský král Jindřich II. obnovil staré územní spory. Nová situace znejistila mnichy v Polsku, takže se Barnabáš vydal do Říma pro potvrzení, zda může misie pokračovat. Cíle nedosáhl, ale cesta mu zachránila život, protože poustevnu mezitím přepadli lupiči. Hledali tu peníze, které měl mnichům nechat král. Když nic nedostali, zabili čtyři bratry a s nimi jejich sluhu Kristýna.

Posmrtný děj proběhl podle vzorce, jaký prodělal i svatý Vojtěch. Boleslav Chrabrý nechal přenést ostatky mnichů, čímž zahájil jejich kanonizaci. Neznámým způsobem se dostaly do Hnězdna, odkud je r. 1039 společně s ostatky Vojtěchovými odvezl Břetislav I. do Čech.

Ostatky spočinuly ve staroboleslavské kapitule (kterou Břetislav nechal postavit jako výraz pokání za nedovolenou krádež Vojtěchových ostatků). Odtud se dostala lebka sv. Kristýna a ostatky sv. Benedikta do biskupského chrámu v Olomouci, kde jsou dodnes. Kristýn byl po určitou dobu patronem Olomouce.

Postavy pěti bratří a jejich sluhy upadly v Čechách postupně v zapomnění nebo do nepřesností. Přibík Pulkava z Radenína a po něm třeba Bohuslav Balbín považovali těchto šest postav za polovinu z dvanácti mnichů, kteří přišli z Itálie osídlit břevnovský klášter. Před zapomněním chrání památku Pěti bratří Kosmas, který popisuje jejich konečný osud (s pár odchylkami) na stránkách své kroniky (I., 37).

Bruno z Quefurtu a svatý Romuald

Jakýsi extrakt nebo vykrystalizovanou vrcholnou formu řecké-latinské představují misionář Bruno z Querfurtu a kamaldolský řád založený svatým Romualdem. Vracíme se s nimi do dřevních časů křesťanství symbolizovaných dlouhověkými, vyhublými poustevníky nebo misionáři, kteří místo obracení duší toužili spíše po vlastní mučednické smrti.

Bruno byl původem saský šlechtic, který působil spolu se sv. Vojtěchem v klášteru sv. Alexia a poté v Pereu. Sepsal legendu o svatém Vojtěchovi, která klade důraz na jeho mučednictví. Je tu vidět rozdíl oproti druhé legendě zvané Canapariova (podle opata kláštera u sv. Alexia, nástupce Leona). Druhý legendista tu naopak kladl důraz na Vojtěchův pilný klášterní život.

Bruno ještě sepsal legendu o Pěti bratřích a vydal v mučednických stopách jmenovaných svatých. Absolvoval misii u kočovných Pečeněhů, sousedů Kyjevské Rusi, a zakončil život stejně jako Vojtěch na misii u pohanských Prusů. Mučednictví bylo jedním z vrcholů těchto asketických mnichů, o něco méně drsným bylo poustevnictví.

Romuald byl nakrátko opatem v ravenském klášteru sv. Apolináře, odtud odešel na ostrov Pereo, odkud odešla misie Pěti bratří. Poté prošel dalšími kláštery a jeho hlavním odkazem se stal klášter v Camaldoli (ze zkráceného Campus Malduli), založený mezi lety 1023 - 1026.

Romuald přejal západní benediktinskou řeholi, do které vnesl východní prvky. Obsahově se to týkalo přirozeně tvrdé askeze. Byly praktikovány půsty (čtyři dny v týdnu pouze chléb a voda), chůze na boso i v zimě, mlčení a bičování.

Po formální stránce došlo k prohození významu kláštera a poustevny. Obyčejně je poustevna pobočkou kláštera, v klášteře sídlí i vedení. U kamaldolského řádu to bylo naopak. Klášter byl jakousi základnou, přípravným místem, a poustevna byla vyhrazena klášterní elitě.

Poustevna se skládala z několika cel, kde žil vždy jeden mnich. Začleněním samoty do řehole se kamaldoliáni lišili od benediktinů, kteří dostávali samotku za trest, ale normálně žili v komunitě.

Jakýmsi programem těchto asketických mnichů bylo “klášter - poustevna - evangelium”. Přičemž “evangelium” znamenalo buď naplnit učení evangelia svým příkladným životem,5 nebo jít po stopách evangelistů křesťanské učení hlásat do světa.

Bruno z Querfurtu na fresce z polského kláštera Svatý kříž Zdroj: Wikimedia Commons

ZÁVĚR

Díky příchodu řecko-latinské kultury do Čech kolem roku 1000 se rýsuje nový obrázek vzniku Sázavy. Svatý Vojtěch přivedl r. 993 část mnichů z řecko-latinského kláštera sv. Alexeje z Říma. V čele Břevnova stanul opat s řeckým jménem Anastasius. Klášter byl benediktinský, ale řecká kultura kladla důraz na fungování pousteven v rámci klášterů. Tak by mohl začít působit i poustevník Prokop, který by se z Břevnova uchýlil do sázavské jeskyně. Z poustevny by zásahem panovníka vznikl klášter (podobně jako vznikl klášter z poustevny na Pereu). Řehole by zůstala benediktinská, jak ji výslovně uvádí i prokopská legenda, zatímco na řecký vliv by mohlo poukazovat Prokopovo poustevnictví (podle legendy žil “ukryt před lidmi”), možná i vnitřní souboj s ďábly pomocí askeze (slovy legendy “modlitbami, bděním a posty”) a právě jeho řecké jméno.

***

Sázavský klášter čerpal z latinské i řecké kultury. Pravděpodobně doplatil na velké schizma z r. 1054, kdy se katolická a pravoslavná církev daly vzájemně do klatby. Český stát stojící na straně katolictví asi ani neměl na výběr, jestli má zasáhnout. Sázava byla katolizována, o jejích starých dějinách se nezmiňuje ani kronikář Kosmas, svým způsobem i ideolog přemyslovské dynastie a českého státu.

Pozdější doba jeví tendence přivlastňovat Prokopa čistě východní tradici. Spíše mi na něho sedí charakteristika svatého Nila z pera Jana Stejskala: “Váhal mezi Konstantinopolí a Římem, tak zůstal věrný oběma."6 Prokop žil také v časech jednotné církve a nemusel nutně volit mezi jednou nebo druhou tradicí.

Hlavní literatura:

Stejskal, Jan: Řecké dědictví na západě. Veduta, České Budějovice 2011.

Třeštík, Dušan a kol.: Svatý Vojtěch, Čechové a Evropa. NLN, Praha 1998.

Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Ed. Králík, Oldřich. Vyšehrad, Praha 1969.

  1. Svatý Vít se zvláštním způsobem proplétá i dějinami dalších slovanských národů. S Polabskými Slovany je svatý Vít spjat diskutabilním vztahem k bohu Svantovítovi, jehož svatyně byla na Rujaně. Nápadná podoba jmen svádí k domněnce, že Svantovít je slavinizovaný svatý Vít. Není to nová myšlenka, přišli s ní mniši z kláštera v Corvey, který vlastnil Vítovo tělo. Corvejské anály reinterpretují válku z r. 844, kdy Ludvík Němec napadl Obodrity a porazil knížete Gostomysla. Podle corvejských análů vedl tažení Ludvíkův bratr Lothar (vládl Střední říši mezi Ludvíkovou Východofranskou říší a říší Západofranskou), dobyl přímo Rujanu, zabil tamního knížete Gestimula a daroval ostrov corvejskému klášteru… Mniši tam měli přinést kult svatého Víta, kterého pak pohani proměnili na boha Svantovíta.

    Viz Hrabová, Libuše: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. Veduta, České Budějovice 2006, s. 48-49.

    Kapitola sama o sobě je svátek sv. Víta, Vidovdan, u jižních Slovanů. Na Vítův svátek 15. června 1389 proběhla bitva na Kosově poli, která otevřela Turkům cestu na Balkán. Na výročí bitvy r. 1989 proběhla na Kosově poli velká manifestace srbských nacionalistů za vedení Slobodana Miloševiče, která otvírala cestu k občanské válce a násilnému rozpadu Jugoslávie. ↩︎

  2. Slivka, Michal: Pohlady do stredovekých dejín Slovenska. Matica Slovenská, Martin 2011, s. 63. ↩︎

  3. Sokol, Jan: Etika, život, instituce. Vyšehrad, Praha 2014, s. 135. ↩︎

  4. Řecká tradice přinesla i takové výstřelky, jako bylo nechat se zazdít. V Trevíru se Prokopův současník sv. Simeon ze Syrakus na Sicílii nechal zazdít do římské brány Porta Nigra. Po smrti byl prohlášen za svatého a byl mu zasvěcen klášter, který vznikl kolem místa jeho pobytu. ↩︎

  5. Na program zmíněných asketických mnichů navázal kartuziánský řád, jediný, který přetrval dodnes. Kartuziáni vznikli v 11. století a měli přísnou řeholi zahrnující půsty nebo mlčení. Jméno pochází od kraje La Chartreuse.

    Velký kartuziánský klášter byl založen r. 1627 ve Valdicích u Jičína. Klášter založil Albrecht z Valdštejna z motivu pobělohorské rekatolizace Čech a zapadal do velkorysé přestavby jičínského panství. Dokončení komplexu zabránila Valdštejnova smrt, ale klášter zůstal stát a dnes je z něj věznice.

    Jméno kartuziánů po zrušení klášterů za josefinských reforem symbolicky přešlo do “kartouzy”, nebo­li vězení. Odráží se např. ve Stendhalově knize Kartouza parmská (v originále La Chartreseusede parne). A poslat někoho do Kartouz znamenalo poslat do valdického vězení, jak hrozíval jičínský knížepán loupežníku Rumcajsovi (a podle nějaké zvrácené logiky nebo hry osudu zrovna v tomto bývalém klášteře věznili komunisté i duchovní včetně zmíněného A. Opaska).

    Symbolickou přeměnu kartuziánského jména doprovází skutečná přeměna klášterní cely na celu vězeňskou. Vězeň na postu o chlebu a vodě, mezi holými zdmi s pověšeným krucifixem, měl zpytovat svědomí za své zločiny, podobně jako tu mniši zpytovali svědomí za své hříchy. I takový nepřímý odkaz poskytnulo asketické hnutí a vzdáleně i řecká tradice. ↩︎

  6. Stejskal, s. 38. ↩︎