Vikinský vliv na Kyjevské Rusi - Závěr

Luboš Rokos
Středověký život a kultura
Válečná elita v cizím etniku<br> Varjazi však nebyli jediní, kdo ovládl cizí etnikum. Srovnáním s podobnými případy se dá odhadnout, co prameny nezachovaly, a že historické podmínky, do kterých byli Varjazi vrženi, poměrně jasně určily hranice jejich politiky v ovládnuté zemi.

BULHAŘI

Původní Bulhaři (nebo-li Protobulhaři) pocházeli z okruhu turkotatarských etnik a přikočovali na Balkán od Černého moře. Na základě společného ohrožení Byzancí se Bulhaři a Slovani sblížili a r. 681 založili Bulhaři stát. V 8. století se výraz Bulhar rozšířil na veškerou šlechtu, i tu původem slovanskou. Kolem r. 850 je stát charakterizován jako de facto slovanský, bulharští šlechtici, pokud uvádějí turkotatarská jména, tak vedle dávají i slovanské, i panovnické rody pojmenovávají potomky slovanskými jmény (prvním takovým vládcem Malamir r.831). Přijetí křesťanství znamená další popud k smazání etnických rozdílů a r. 894 prohlašuje car Symeon slovanštinu za oficiální státní i církevní jazyk. Z protobulharštiny se povedlo dešifrovat kolem čtyřiceti slov. Tak ze slova „boil" vzniklo „boljarin" a z něj známé „bojar", označení šlechtice v Rusku. Osobní jméno Boris může pocházet z turkotatarského Bogoris.1

FRANKOVÉ

Frankové postupně ovládli galorománskou Galii, největší úspěchy zaznamenal Chlodvík (481-511), připojil území Alamanů, Burgundů a vytlačil Vizigóty. Jméno Frank se stalo politickým označením, jeho etnický význam ztrácel na významu, „Frankové přejímali jazyk Galorománů, Galorománi franská jména". Nová dynastie Karlovců v 8. století tak už nevládla Frankům jako germánskému kmeni, ale mnohem spíše Frankům/Francouzům jako členům daného státu, etnicky rozrůzněného a s galorománským jazykem. Z původní franštiny přešla do francouzštiny slova z okruhu vlády - např. baron, z válečnictví – maršál, brogne (brnění), heaume (přilba), épieu (kopí), z práva – plége (záruka), ordálie (boží soud, souboj), alleu (alod), pak např. z oblasti zemědělství, pojmenování částí těla nebo barev.2

OBECNÝ PRŮBĚH

Válečně činný národ ovládající jiné etnikum po své asimilaci přenechává obecně své jméno oné zemi i národu. Sám přebírá jazyk dobyté země (otázka vzájemného počtu lidí), jehož slovní zásobu obohatí slovy z okruhu vojenství, státních funkcí a práva a osobních jmen. Asimilace trvá přibližně několik generací, u Bulharů a Franků 200-300 let, u Varjagů asi 150. Z obecného výčtu se dá předpokládat, že po Varjazích by měly zůstat ještě nějaké pojmy ve slovní zásobě, které se mi nyní nepovedlo zjistit. Menší počet převzatých slov spolu s rychlejší asimilací může napovídat procentuálně nižší počet Varjagů v dobyté zemi oproti jiným národům, které se stěhují vcelku nebo po částech, nikoli jen jako družina elitních bojovníků.3 Do výčtu přejatých slov by patřila i místní jména, po Varjazích jsou doložena na obchodní trase Kyjev-Praha,4 dohledat by se pravděpodobně nechala i jinde.

Společenský a kulturní život

NÁBOŽENSTVÍ

Pohanství

Kníže Vladimír po svém nástupu na trůn nechal postavit v Kyjevě na březích Dněpru sochy pohanských božstev Peruna, Chorse, Dažboga, Striboga, Simargla a Mokoše. V Novgorodu jeho strýc Dobryňa vystavil sochu Peruna. Ve smlouvách s Byzancí se ruští pohané klejí Perunem a Velesem. Všechna tato božstva patří do slovanské tradice, stejně u dalších zachovalých prvků ruského pohanství není doložen skandinávský původ. Shodné prvky Velesa s Ódinem (magie, vztah k zásvětí) a jiných pocházejí mnohem spíše ze společného indoevropského dědictví než z vlivu Varjagů.

KŘESŤANSTVÍ

Vedle pohanství fungovalo nerušeně i křesťanství. Nové náboženství přijala např. kněžna Olga, ve smlouvách s Byzancí skládá část Rusů přísahu v kostele sv. Eliáše. K r. 983 uvádí Nestor příběh, kdy se bojaré a kmeti jali obětovat chlapce a dívku, los padl na syna jednoho křesťanského Varjaga. Varjag syna odmítl vydat, načež byl i se synem ubit davem. Církev udává oba mučedníky pod jmény Theodor a Jan, jejich svátek slaví 12. července. Přijetí křesťanství jako státního náboženství ale padá obecně na hlavu vládce, který má moc jej zavést po celé zemi. Této role se zmocnil kníže Vladimír r. 988 nebo 989. Jako oficiální pohnutka jeho křtu se uvádí podmínka byzantského císaře, který by mu jinak nevydal svou dceru za manželku.

Přijetí křesťanství a spojenectví s církví ale skýtá vladaři mnohé další výhody. Nové náboženství láme moc regionálních pohanských kultů a jejich vykonavatelů, ať už kněží nebo světských vládců (zrovna u Slovanů tyto dvě funkce často splývaly v jednu, ze slova kъnеzь pochází jak kníže, tak kněz), a tím podřizuje lid přímo své centrální moci. Církev zvěstuje, že panovník má moc od Boha, tudíž je nedotknutelný a hoden poslušnosti.5

Ruská církev jako opora centralizovaného státu vystupovala i po parcelaci země na knížectví i nadále celorusky, jako integrující síla.

Přijetím křesťanství se Rusko na dlouhá staletí definitivně dostalo pod vliv Byzance a pravoslaví, dokonce po dobytí Konstantinopole Turky převzalo byzantské nástupnictví. Následky christianizace se projevily vzápětí. Hromadnému křtu Kyjevanů ve vodách Dněpru předcházelo stržení soch pohanských bohů, do státního znaku se namísto rurikovského trojzubce probil křesťanský hrdina Michael.

Literární památky

Písmo

Po formální stránce, z hlediska písma, nejsou písemnosti Kyjevské Rusi ovlivněny skandinávským runovým písmem. Dalo se to čekat, hlásky symbolizované runami totiž nevystihují všechny hlásky slovanštiny. Legenda o Konstantinovi praví, že světec nalezl v Rusku žaltář s „ruskými písmeny", ale mnohem spíše než o runy se může jednat např. o původní azbuku nebo o gótské písmo. Runy se hodí pro tesání do kamenů nebo dřeva, ale ne už pro vyšší nároky sepisování knih. A protože i na Kyjevské Rusi se začalo rozvíjet psaní knih, máme další důvod, proč runové písmo nemohlo nalézt uplatnění.

Olegův kůň

Kníže Oleg zahynul podle Nestora zvláštním způsobem. Podle předpovědi čarodějů měl umřít vinou vlastního koně. Oleg jej odklidil do ústraní a když si na něj po několika letech vzpomněl, dostal zprávu, že kůň dávno zemřel. Oleg se tedy vysmál čarodějům a zavelel jet se podívat na místo, kde ležely ostatky koně. Tam vstoupil na jeho lebku a usmívaje se pravil: „Tato-li leb by měla být příčinou smrti mé?", načež z lebky vystřelil had, kousl ho do nohou, a Oleg „z toho rozstonav se umřel."6

Erben považuje bajku o koni přenesenou ze Skandinávie. Podobný děj poskytuje totiž islandská „Saga af Oervar Oddi". „Král norvežský Oervar Odde měl koně, jenž se jmenoval Fax. I prorokovala jemu věštice, že tento kůň bude příčinou jeho smrti. Král dal koně zabíti a pohřížiti v bažinu a nad ním nasypati mohylu. Potom odebral se z vlasti své na moře a teprv po 300 letech se zase navrátil. I vzpomněl si na svého koně a šel se podívat ku mohyle; tu dal kopati, řka, že již nemá se čeho báti od něho. A když vykopali zpukřelou hlavu koňskou, otázal se okolostojících, zdali ji za koňskou hlavu poznávají? Ti přisvědčili, a král doložil, že to jest hlava Faxova, obraceje ji svým kopím. V tom z hlavy vyskočilo hádě a bodlo jej do kotníka, od čehož opuchnuv zemřel."7

Smrtonosní vrabčáci

Tuhou válku Rusů s Dřevany zakončilo lstivé dobytí hlavního sídla Dřevanů Iskorosteně. Olga poslala obléhaným Dřevanům vzkaz, že nemá cenu dál mrhat životy v patové situaci a jako symbolickou náhradu za zabití manžela žádala od každého obyvatele po třech vrabcích a holubech. Jenže po setmění zavelela přivázat k ptákům sirky zabalené do plátna a vypustit je. Ptáci odletěli do svých hnízd, a tím způsobili v Iskorosteni požár. Pro Rusy už nebyl problém město dorazit.8

V germánském prostředí se motiv popsané lsti opakuje. Sasové vedení Gurmundem tímto způsobem dobyli Chichestre v Británii, Harald Dánský jedno město na Sicílii. Také německá vojska obléhající r. 1421 husitský Žatec měla lapat holuby a vrabce za stejným účelem, ale tehdy se město ubránilo.9 Potvrzení uvedených příběhů jinde než ve vydání Nestorovy kroniky jsem ovšem nenalezl, téma tak musím nechat otevřené.

Vržení kopí

Slavný válečník Svjatoslav započal kariéru už v raném věku. Když jeho matka Olga táhla na Drevljany potrestat Igorovu smrt a „obojí pluky sešly se na hromadu, hodil Svatoslav kopím na Dřevany".10

Vržení kopí znamená jasné vyhlášení otevřeného nepřátelství a boje. V Římě vyhlašovali válku z pověření senátu kněží boha války Jova, když neobdrželi od cizího národa patřičnou satisfakci za skutečné nebo domnělé prohřešení. To se pak kněží odebrali k hranicím nepřátelské země, kde za přítomnosti alespoň tří tamějších obyvatel vrhli přes hranice opálený oštěp s krvavým hrotem. Na rituálu kněží velmi lpěli, i když v důsledku rozšiřování římského území se cesta na hranice stále prodlužovala. V pozdější době problém řešili i tak, že přiměli příslušníka nepřátelského národa, aby v Římě koupil kus území, na něm postavili sloup coby symbol hranice a vrhli zde.11

Germáni spojovali vržení kopí s ostatními bitevními rituály. Každá bitva s sebou nese množství prolité krve a skončených životů. Germáni před bitvami uzavírali dohody, že prolitá krev zajatců z druhého kmene bude náležet bohům. Podle římského letopisce Tacita si kmeny Chattů a Hermundurů slíbily, že zajatce a kořist ze vzájemné bitvy obětují bohům války. Orosius navlas stejnou praxi připisuje germánským Kimbrům, kteří „vedeni jakousi novou a nezvyklou touhou po zkáze zničili všechno, co získali. Oděvy roztrhali na kusy a zahodili, zlato a stříbro naházeli do řeky, brněné rozsekali, ozdoby koní roztloukli, samotné koně utopili ve vodních vírech a muže pověsili na stromy se smyčkami kolem krku".12

Co se týče úderu kopím do nepřátel, bylo podle Hegera13 „germánským zvykem házet před bojem do řad nepřátel nebo přes jejich řady oštěp a tímto úkonem zasvětit je v oběť Ódinovi. První takový čin se připisuje Ódinovi samotnému". S uzavíráním dohod o obětování zajatců a kořisti byl tedy podle všeho spojen rituál vržení kopí.

Zasvěcení kopím nejvyššímu severskému bohu Ódinovi je skutečně doloženo na dvou místech mytologické sbírky zvané Edda. Ódin visící světovém stromě Yggdrasilu, zasvěcený jako oběť “sám sobě”, aby v hraničním stavu poznal magickou sílu run, byl proklán právě kopím. Válku mezi božskými klany Ásů a Vanů v tzv. Vědmině písni, úvodní části Eddy, předchází porada Ásů s hlavní otázkou, „zda mají výkupné splatit, či oběti budou bohům všem patřit". Otázku vyřeší další strofa, „oštěpem mrštil do nepřátel Ódin".14 Pokud mají „bohům patřit oběti", tak je jakožto oběti definuje zasvěcení kopím.

Kdo ví, možná není náhoda, že Nestor vkládá kopí právě do rukou posledního pohana a největšího válečníka na vladařském stolci Kyjevské Rusi.

Hrdina a obr

Největší bohatýr ruských bylin Ilja se onehdy dostal do konfliktu s obrem Svjatogorem. Nejprve se schoval i se svým koněm do obrovy mošny, takže obrův kůň náklad stěží unesl a Ilja byl prozrazen. Ilja vyskočil z mošny a třikrát obra vší silou udeřil kyjem. Ten oglosoval údery jako štípnutí komárem a ospale mžoural, aniž by se mu cokoli stalo.15 Ilja spolu se svatým Eliášem přebrali ve slovanské křesťanské kultuře roli boha Peruna. Všichni jezdí po obloze, házejí blesky a vynikají ohromnou silou.

Skandinávským protějškem těchto hromovládců je Thor a i jemu se přihodilo podobné dobrodružství. Na jedné cestě do země obrů zastihlo Thora a jeho doprovod v noci zemětřesení. Schovali se spolu do jakéhosi stavení. Ráno zjistili, že stavením byla ve skutečnosti rukavice obra Skrýmiho, jehož chrápání v noci způsobilo ono zemětřesení. Příští den putují i s obrem, ale večer před usnutím vzbudí Skrými Thorovu zlost, když mu nabídne jídlo ze svého tlumoku, který ale Thor při vší síle nemůže otevřít. Potupený Ás udeří celkem třikrát obra do hlavy, ten se pokaždé vzbudí, ale údery má za spadnutí lístečku, žaludu nebo větvičky. Mimo motivů třech úderů, obrova ospalého stavu a schování siláka do části obrovy výstroje se další okolnosti a děj již liší, o nějakém vzájemném vlivu nebo původu motivu se dá jen spekulovat.

HMOTNÁ KULTURA

Varjagům jsou připisovány archeologické nálezy podél Dněpru, o něco méně jich pochází z okolí Volhy, další z měst jako Stará Ladoga. Mapa nálezů docela přesně kopíruje rozmístění Varjagů podle písemných pramenů, a tedy i jejich bezprostřední vliv. Hmotná kultura Slovanů přirozeným způsobem navazovala na ty předešlé, i kultura Poljanů v okolí Kyjeva dále rozvíjela kulturu slovanských Antů, poljanských předků. Asimilaci Varjagů a Slovanů mohou dokládat tzv. gnězdovské mohyly u Smolenska z 9.-10. století a jiné nálezy se smíšenou kulturou obou etnik.

Co se týče mincí, vlastní Varjagové nepoužívali a cizí spíše přetavovali zpět na drahý kov. Na Rusi se užívalo mincí cizích, vlastních od konce 10. století. Mince nesou často slovanské nápisy společně s řeckými.

Další projevům hmotné kultury jasně dominuje kultura Byzance. Zlatá brána postavená v Kyjevě za Jaroslava nese jméno podle brány v Konstantinopoli, stejně chrám sv. Sofie atd. Umění sloužilo hlavně potřebám křesťanství, architektura kostelů a klášterů, obrazy ikon atd., to vše vyrůstá na byzantských předlohách.

ZÁVĚR

ODKAZ

Po Varjazích zůstala v Rusku vzpomínka. V pověstech o dávných časech vystupuje Varah jako spíše nebezpečná osoba shromažďující bohatství z lupu. V národním povědomí Rusů se objevuje Varjag hlavně jako cizí a nepřátelský element,16 přestože vláda Varjagů patřila k nejsvobodnějším údobím ruského státu v jeho dějinách. Otisk Varjagů do ruských dějin se dá částečně doložit, jiná část otevírá prostor k diskusi a spekulacím, „co by bylo, kdyby". Varjazi založili ruský stát. Okolní slovanské kmeny již byly na cestě k vlastnímu státu, Varjazi celý proces urychlili. Ale nejenom to, dá se předpokládat, že slovanské kmeny by založily stát každý na svém území, resp. by nějaký kmen ovládl své sousedy. Naproti tomu Varjazi ovládli celé území podél Dněpru a ruský stát zahrnoval díky silné vojenské moci od počátku více slovanských kmenů, připojoval systematicky nová a nová slovanská území pod centrální moc a nahrazoval místní rodovou šlechtu velmoži podřízenými přímo kyjevskému stolci. Nelze samozřejmě vyloučit, že ovládnutí území podél Dněpru by se časem mohlo povést i např. tamním silným Poljanům. Kyjev zaujímal ve své době díky své poloze místo přirozeného obchodního mocenského centra, jeho ovládnutí naznačovalo významný mocenský krok vpřed, jak pochopili před Varjagy už např. Gótové. Urychlení procesu vzniku státu přineslo i urychlení christianizace. Křesťané se na východoslovanských územích již vyskytovali, v Kyjevě měli i kostely, ale systematické zavedení nového náboženství mohla prosadit až státní moc. Centralizovaná moc měla navíc možnost prosadit křesťanství na velice rozlehlém území. Pokřestění Kyjeva znamenalo okamžité prosazování víry např. v dalekém Novgorodu. Christianizace decentralizovaných kmenů probíhala vždy pomaleji a postupně, jak ukazuje příklad vleklých křížových výprav proti Baltům (přes všechny jiné, hlavně geograficko-přírodní okolnosti). Následek varjažské vlády spočíval v začlenění Ruska mezi státy křesťanského univerza, v budoucím štěpení křesťanství vyhlídku na místo po boku pravoslaví.

Významný otisk do dějin představovalo zavedení dynastie Rurikovců, která vládla zemi až do r. 1613. V zahraniční politice dynastie udržovala v upomínce na svůj původ nadstandardní vztahy se skandinávskými zeměmi, včetně sňatkové politiky.

Ale to už je dávno. Do dějin Ruska zasáhly významněji další vlivy, pro porovnání považuji za vhodné je zmínit. Mongolská invaze vytrhla Rusko z evropského okruhu. Zatímco Evropa prožívala období renesance, Rusko sloužilo s nadsázkou jako pastvina pro koně nomádů. Mongolský stát Zlatá Horda s centrem v bývalé chazarské říši nepřispíval nijak ke kulturnímu rozvoji podmaněných států, Zlatá horda fungovala jako čistě kořistnický stát. Její válečná družina se neproměnila v konstruktivní prvek napomáhající rozvoji svého území, jak to dokázali např. právě Varjagové či jiní Mongolové v Číně nebo Íránu. Do Ruska přinesli Tataři despotické formy vládnutí, symbolizované v historickém povědomí osobou Ivana Hrozného. Od dob mongolské nadvlády se Rusko nikdy nevymanilo z pověsti země, která patří někam na Východ, ale ne do civilizované Evropy.

Byzantský zápis do ruské kultury se projevil nejvíce v ideologické rovině, v pravoslaví. Centrum pravoslaví Konstantinopol padla r. 1453 po náporu Turků. Rusko se ujalo vítězně prestižního boje o nástupnictví, proklamovalo se jako „Třetí Řím". Legitimitu nástupnictví dotvrdil sňatek knížete Ivana III. se Sofií Paleologovnou, neteří posledního byzantského císaře. Tímto přímým dynastickým spojením se ruský kníže stal nástupcem byzantského císaře, sám se začal nazývat císařem – carem.

Přes přežívání pohanských prvků hlavně na vsi se křesťanství povedla nevídaná věc, když se prosadilo jako prvek národní identity Rusů. Matka Rus nebo Svatá Rus17 je symbolem pro ruskou identitu v opozici vůči pohanům – Mongolům nebo třeba muslimským národům. Výmluvným příkladem křesťanské identity je ruské označení rolníka – krsťjanin18 –, netřeba překládat. Od Byzance převzalo Rusko ještě jednu závažnou stránku v ideologické rovině. Byzanc jako velmi starý stát s původem ve starověku vycházel z tzv. despotického způsobu vládnutí – stát funguje proto, aby sloužil svému vládci. Vůči tomuto despotickému absolutismu vznikla v Evropě alternativa v podobě osvícenského absolutismu s přepólováním funkcí, panovník plní roli prvního služebníka státu, nebo se do ní alespoň formálně stylizuje. Ruský prototyp osvícenského panovníka představuje Petr Veliký se svými slavnými cestami po Evropě, kde se věnoval technickým a kulturním objevům, aby je zavedl i v Rusku. Petrovi nástupci včetně posledního cara Mikuláše II. se ovšem navrátili zpět k byzantskému modelu, což bránilo pokroku a způsobilo další zaostávání Ruska za Evropou.19

GERMÁNSKÉ PRVKY NA KYJEVSKÉ RUSI

Varjagové prosadili svou tradici v oblastech jim nejbližších, tzn. v oblasti státu. Prosadili svoje právo, které představovalo základní prvek k lidskému soužití a protože právo jako takové využívali pro upevnění moci.

I v kultuře se povedlo zjistit ty germánské prvky, které nějak souvisí se státem – některé příběhy z první ruské kroniky jsou přímo ovlivněny příběhy severskými. Do jiných oblastí společenského života germánský vliv příliš nepronikal. Např. v otázce náboženství neměli Varjagové žádný zájem vnucovat své bohy Slovanům. Jednak to odpovídá pohanské toleranci a jednak by z takové změny nevznikl Varjagům žádný užitek. Časový průběh asimilace se dá odhadovat podle asimilace vládnoucího rodu, r. 962 nastupuje panovník se slovanským jménem Svatoslav a po něm jasně převažují jména slovanská. I před r. 950 se germánská jména uvádějí v kontextu listin psaných slovansky, přijetí slovanských jmen Varjagy proces asimilace symbolicky dovršuje

PŘÍMÉ PAMÁTKY

Do přímých dochovaných pozůstatků varjažské přítomnosti se dají započítat v jazykové oblasti jméno země, se vší pravděpodobností varjažské, několik osobních jmen a označení varjažin pro malého obchodníka. Dále města založená nebo přestavěná za varjažské vlády (Polock, Rostov, Muromsk, Izborsk atd.) a z oblasti náboženské dva pravoslavní svatí Theodor a Jan. Víc se mi objevit nepodařilo. Baltské moře už dávno nenese jméno Varjažské, Černé moře už se nejmenuje moře Ruské, Dněpr už není Austarweg a na ruské Vikingy zbyla hlavně ta vzpomínka.

  1. Rychlík, Jan. Dějiny Bulharska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 35-37, 49 ↩︎

  2. James, Edward: Frankové. NLN, edice Dějiny národů, Praha 1997, s. 9-35. ↩︎

  3. V ruštině, potažmo slovanštině jsem objevil více slov z gótštiny než starošvédštiny. Gótové byli zemědělským národem hledajícím vojenskou cestou lepší životní podmínky. Jako součást protoslovanské čerňjachovské kultury se sžili s předchůdci Slovanů, a tak se zachovala slova týkají se zemědělství, domu a domácnosti, potravin i vojenství. Slova družina, druh pocházejí z gótského druhtinaz, z kuningaz kьnezь (odtud kníže i kněz), pěnezь z penninga (odtud i pennick, pound nebo fenik), chvilja z hweila (něm. Weile), chlěbъ z hlaifs, chyzъ z hûs, hûza (odtud chýše, Haus, house), stěna z steins a další. Viz např. Niederle s. 70-71, ale mnoho jeho slov novější etymologické slovníky vykládají jinak. ↩︎

  4. Arbman, Holger: Vikingové. Kolumbus, Praha, 1969, s. 149-150 v doslovu Lubomíra Košnara. Konkrétní jména bohužel uvedena nejsou, pouze obdobné názvy typu Rusek, Rusin, Rysicin v Pomořanech, a jako možnost místní jméno Waregovice u Hnězdna. Doklady jmen na varjažské obchodní stezce potvrzuje i Třeštík, Dušan: „Veliké město Slovanů jménem Praha". In: Přemyslovský stát kolem roku 1000. NLN, Praha 2000, s. 59. ↩︎

  5. Fundovaněji a do detailů rozebírá zničení pohanství křesťanstvím Třeštík, Počátky přemyslovských Čech, s. 297-311. Uzavírá slovy: „Kmen byl vlastně totožný se svým ´náboženstvím´, a přijal-li by jiné, vzdal by se sama sebe." Chtěl-li pak vládce rozbít staré kmeny ve prospěch nové státní moci, musel přijmout i nové náboženství. ↩︎

  6. Nestor, s. 44-45. ↩︎

  7. Nestor, s. 224. ↩︎

  8. Nestor, s. 57. ↩︎

  9. Nestor, s. 229. ↩︎

  10. Nestor, s. 56. ↩︎

  11. Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem. Mladá fronta, Praha 1967, s. 145-146. ↩︎

  12. Todd, Malcolm: Germáni, edice Dějiny národů. NLN, Praha 1999, s. 104-105. ↩︎

  13. Edda, s. 442. ↩︎

  14. Vědmina píseň, strofy 23 a 24 v Eddě. ↩︎

  15. Bohatýrské byliny, Práce, Praha,1986. Překlad H. Križanová-Brindzová, s. 34-35. ↩︎

  16. To je ještě relativně dobrý výsledek, když srovnáme místo Franků v povědomí Francouzů. Francouzská revoluce r. 1789 odstraňující šlechtu a monarchii si vynesla takové komentáře, že „Galové vyhánějí Franky", a v zemi padaly návrhy na zrušení jména „Francie". Naopak v Bulharsku přijali Protobulhary za své, „nomádský kaganát je přivlastňovaný současným, uvědoměle slovanským národem" (např. Třeštík, Dušan: Vznik Velké Moravy. NLN, Praha, 2002, s. 7). ↩︎

  17. „Svatá" Rus je pojem zavedený v 17 . století dynastií Romanovců a připomínající jejich nástup. Kdyby se byli nechopili moci, učinila by tak dynastie katolického, „nesvatého" Polska. ↩︎

  18. Viz Figes, Orlando: Lidská tragédie, Ruská revoluce 1891-1924. BETA, Praha-Plzeň 2000, s. 86. ↩︎

  19. Tamtéž, s. 36- 41. ↩︎