Vikinský vliv na Kyjevské Rusi - Stát a jazyk

Luboš Rokos
Světové dějiny
Vikingové na Kyjevské Rusi. Pro někoho epizoda, momentka v beztak vzdálené historii jinak slovanského státu, kapka germánské krve bezprostředně rozpuštěná ve slovanském moři, pro druhého jeden z hlavních směrů vikinské expanze a založení ruského státu, tedy významný prvek středověkých dějin.

Tato práce má za úkol poskytnout alespoň jakýsi přehled vymezení vlivu Vikingů-Varjagů na Rusi a zároveň naznačit cesty, po kterých se dá při dalším studiu kráčet. Výsledky jsem shrnul do tří okruhů, které se nechají dále doplňovat.

1) Otisk v dějinách. Varjagové a jejich přímé pozůstatky mohly zaniknout, ale jejich vliv je i tak v jistém slova smyslu patrný dodnes. Kdyby nepřišli Vikingové, Rusko by dnes vypadalo jinak – ruský stát by byl založen v jiné době, někým jiným, možná jinde než v Kyjevě, možná by existovalo od počátku více států než jeden, vývoj Ruska by vypadal jinak.

2) Co bylo na Kyjevské Rusi přímo germánské? Vikingové přinesli některé zvyky, normy a jiné tradice, které se podařilo alespoň dočasně uchovat. Pozornost však zaměřuji i na ty okruhy, kde se germánský vliv neprosadil, nejlépe s uvedením důvodu. To pro porovnání vlivu germánské tradice v poměru k tradicím ostatním (mezi nimiž jasně převládají slovanská a byzantská). Podkapitolu pak tvoří sledování časového zanikání prvků germánské tradice.

3) Nakonec je pozornost věnována tomu minimu z germánské tradice, které se povedlo zachovat dodnes.

PŘEHLED DĚJIN

Přehled dějin má sloužit k chronologické orientaci a osvětlení souvislostí v dalším textu, proto se může týkat i podrobností a zároveň ignorovat jiná, z hlediska historie významnější fakta. Inkriminované území obývaly kmeny východních Slovanů (viz mapa), za sousedy měly na západě další Slovany nebo své příbuzné Balty, ze severu se tlačili skandinávští Germáni, dále se na severu mísili Slované s Ugrofiny (Slované-zemědělci a Ugrofinové-lovci a rybáři si překáželi minimálně). Na východě panovala proměnlivá situace v důsledku osídlení území kočovnými nebo polokočovnými kmeny. Na Volze seděli povolžští Bulhaři, na jihovýchodě v povodí Donu se rozkládala říše Chazarů. Jižní území pod Kyjevem pamatuje tažení mnoha kočovných kmenů, pro které tudy vedla cesta do Panonské nížiny. Po Hunech a Avarech zde v našem období sídlili Maďaři, kteří se před r. 900 pod tlakem Pečeněhů odstěhovali do Panonie. Pečeněhové Rusy neustále trápili, první zaznamenaný útok na Rus proběhl r. 915, do toho všeho přepadali obchodníky pendlující mezi Rusí a Byzancí. Po r. 1050 vytlačili Pečeněhy kočovní Polovci (v Maďarsku pak známí jako Kumáni), aby nakonec stejně jako všichni jejich sousedi podlehli tatarské válečné mašinérii. Švédské osídlení východoslovanských oblastí začalo někdy v 9. století, soudě podle vykopávek ve městě Stará Ladoga (Aldeigjuborg) na břehu Ladožského jezera.

U počátků samotné germánské vlády nelze dost dobře odlišit legendy od faktů. Jediné písemné záznamy pocházejí z Povesti vremennych let, první ruské kroniky sepsané knězem Nestorem. Některé prvky kroniky jsou jako třeba u českého Kosmy mýtické, jiné legendární. V popisu dějin se Nestor věnuje vládnoucí dynastii Rurikovců a ignoruje dějiny jiných větví Varjagů.

Zakladatel budoucí dynastie Rurik (862-879) se měl podle Nestora ujmout vlády v Novgorodu, po smrti svých dvou bratří připojit k Novgorodu Běloozersk a Izborsk. Jiná válečná družina vedená Askoldem a Direm1 někdy kolem r. 860 (buď 859, nebo 862) dobyla Kyjev, význačné obchodní středisko na Dněpru.

Založení Kyjevské Rusi se traduje dobytím Kyjeva na Askoldu a Dirovi novgorodským Olegem (879-912), regentem nezletilého Rurikova syna Igora r. 882. Oleg vede dvě tažení proti Byzanci uzavřené r. 907 a 912 výhodnou obchodní smlouvou, garantující např. nulová cla ruským kupcům nebo jejich žití v Konstantinopoli na státní útraty. Nejvýznamnější počiny Igora (912-945) spadají ke konci jeho vlády. R. 944 je uzavřena obchodní smlouva jako kompromis Igorova tažení na Byzanc. Igor zahynul r. 945 při povstání Drevljanů proti vysokým daním. Igorova manželka Olga (945-962) se chopila pomsty a po dlouhém úsilí Drevjany podrobila. V Byzanci Olga přijala křest. Její syn Svatoslav (962-972) se ukázal být válečníkem, r. 965 vyvrátil Chazarskou říši. Taktická výhra se zvrhla ve strategickou prohru, protože Rus se stala terčem nájezdů východních kočovníků, které doposud Chazaři drželi v patřičných mezích. Poté se Svatoslav obrátil proti volžským Bulharům, pak proti Bulharům balkánským. Na Balkán přišel jako spojenec Byzance, ale ta se jeho síly a úmyslů tak vylekala, že proti němu zvedla zbraně. Svatoslav padl při návratu do Ruska zbraněmi Pečeněhů.

Svatoslav rozdělil říši mezi své syny, Jaropolk vládne v Kyjevě, Oleg v Drevljanech, Vladimír v Novgorodu. Svjatopolk Olega zabil, Vladimír před ním prchnul do Skandinávie, odkud se vrátil s vojskem Varjagů, aby Svjatopolka odstranil a stal se pánem celé Rusi (980-1015). Svou moc podstatně zvýšil připojením dalších slovanských území a přijetím křesťanství r. 988 nebo 989. Jako součást christianizace nakázal zničit sochy slovanských bohů u Dněpru, které dříve nechal sám vztyčit. K Vladimírově křtu se váže sňatek s byzantskou princeznou Annou. Po Vladimírově smrti následují další boje mezi syny, Svatopluk systematicky likviduje své bratry, dokud jej neporazí a neujme se vlády Jaroslav (1018-1054). Za něho zažívá Kyjevská Rus největší rozkvět. Po Jaroslavově smrti otřásají říší jak další nástupnické spory, tak další nájezdy kočovníků, od 60. let hlavně Polovců. Posledním úspěšným vladařem byl Vladimír Monomach (1113-1125), pak se v důsledku znemožnění styků s Byzancí kvůli nájezdům kočovníků sune centrum dění zpět do Novgorodu a poté do Moskvy.

STÁT

DEFINICE

Co se nedá Varjagům upřít, je založení ruského státu. Pro bližší popsání děje je nutno pojem státu definovat. Předstátní společnost je tzv. rodová, založená na pokrevních a relativně rovnostářských svazcích mezi členy. Rody se sdružují do kmenů a kmenových svazů. Náčelníci jsou voleni a jejich moc není nijak pevná. Z rovnostářské společnosti se ovšem časem vydělují a výsadní místo zaujímají vojenské družiny. Za obranu ostatních členů rodů a kmenu inkasují prostředky na živobytí, ale jejich hlavním živobytím se stává útočná válka a kořist. Ve svém rodu náčelník této družiny odsunuje do pozadí náčelníka voleného, hlavně v obdobích stěhování a válek. Mimo kořisti probíhá vybírání daní ve stylu objíždění svého území, kde nachází ubytování a pohoštění a kde vybírá daně za ochranu (spíše než peníze zatím naturálie). Převzetí moci vojevůdcem je korunováno založením státu, hlavním nástrojem jeho moci. Panovník má ve vlastnictví veškerou půdu, kterou časem pronajímá své družině (léno), a zavádí pevné daně. Šlechta má navíc za úkol odstraňovat jakýkoli pozůstatek moci původních náčelníků a nahradit je mocí královskou vykonávanou svým prostřednictvím.

SLOVANSKÁ PŘEDSTÁTNÍ SPOLEČNOST V RUSKU

Východoslovanské kmeny dospěly před příchodem Varjagů do stadia nadvlády vojenských družin. “Kníže v čele velmožů a družiny, vojsko uváděné např. u Drevljanů, to vše představovalo v podstatě orgány, které hrály důležitou roli při utváření a upevňování raných předstátních útvarů. Nelze ovšem říci, že knížectví jmenovaná v Povesti pro dobu před polovinou 9. století měla už státní charakter. Spíše byla na cestě k utváření státu."2

POČÁTKY VARJAŽSKÉHO STÁTU

Varjagové stáli oproti slovanským družiníkům o krok vpřed. Jejich společenská formace představovala právě takovou vojenskou družinu par excellence, pro kterou je válka zaměstnáním. Zatímco slovanské družiny fungovaly těsně ve vztahu ke svému kmeni, varjažské se od svého kmene odpoutaly a plně vyzbrojeny vším potřebným nemusely dbát ničích zájmů mimo svých. Slovanské kmeny podmaněné Varjagy nemusely od počátku nutně podléhat státní moci, nýbrž podle dosahu přímé varjažské moci mohly fungovat i autonomně.

Kmeny Krivičů a Slověnů ovládané bezprostředně z varjažského Novgorodu se záhy staly součástí varjažského státu. Jinde se podmaněný kmen nacházel ve stavu závislosti. Kmenům byl ponechán vlastní vládce, i když už plnil státní funkci v podobě vymáhání daní pro ruského panovníka, ale z druhé strany vládce disponoval podle své vůle mocí i vojskem. Panovník sám vymáhal daně objížděním země, kde se nechával s družinou ubytovávat a živit a kde vybíral daně. Tuto obecnou praxi raných států a polostátů mohli Varjagové znát konkrétně ze Skandinávie (plno příkladů lze nalézt v Královských ságách islandského letopisce Snorriho), ale tato praxe byla skutečně obecně platná snad všem raně středověkým státům. V Rusku se stala známou pod pojmy “živení se” nebo “poljudje”. Vymáhání daní stálo život vládce Igora r. 945 při povstání vazalských Dřevanů, kterým se zdála enormní nová výše daňových sazeb, které jim Igor na své zajížďce k nim určil.

Nástupnický systém

Panovník státu, jenž se ve svém znaku pyšnil rurikovským trojzubcem,3 držel ve svých rukou plnou výkonnou i legislativní moc. Počínaje dědici Svatoslava nastoupil systém dělení říše mezi všechny panovníkovy syny. Historikové hledají vysvětlení ve starogermánské tradici, kde bylo skutečně zvykem dělit zemi všem synům, na rozdíl od nejvšeobecnější praxe, kdy celou zemi a trůn dědí syn nejstarší.

Tradice zde může mít své místo, ale nástupnický systém měl podle mě ještě jeden smysl. Plná panovníkova moc nesahala příliš daleko od jeho sídla, slovanské kmeny se mohly nacházet v podřízeném vztahu, ale vládu mít vlastní. Upevňování státní moci šlo nutně ruku v ruce s nahrazováním místních vládců osobami spjatými s vládnoucí dynastií. Dosazení panovníkových synů do více míst země takovou přímou vládu upevňovalo. Dosazování druhorozených královských synů do státních funkcí probíhalo ostatně i v klasickém nástupnickém systému.

Poprvé vstoupilo rozdělení říše do praxe po Svatoslavi r. 970. Spolu s titulem údělného knížete (pojem údělný odlišuje klasického knížete kmenového, místního) obdrželi Jaropolk Kyjev, Oleg Dřevanskou zemi a Vladimír Novgorod.4 Vladimír pak r. 988 přerozdělil vládu synům již za svého života následujícím způsobem: Vyšeslava poslal do Novgorodu, Izjaslava do Polocku, Svatopluka do Turova a Jaroslava do Rostova. Další přesuny následovaly po Vyšeslavově úmrtí. Do Novgorodu šel Jaroslav, do Rostova namísto něj Boris, dále Gleb do Muromska, Svatoslav k Drevljanům, Vševlad do Vladiměře a Mstislav do Tmutorakaně.5 Pro zdokonalení systému Jaroslav ještě zavedl dělení říše na čtyři velkoknížectví. Velkoknížata řídila ostatní knížata na svém území, hranice velkoknížectví byla dána geograficky, nikoli podle původních hranic kmenů – sebeidentifikace s kmenem musela v co největší šíři ustoupit nové identifikaci se se státem. Rozdělení říše synům neznamenalo její rozpad na více států. Mezi knížectvími panovala hierarchie, nejstarší syn dědil trůn kyjevský, po jeho smrti nastoupil bratr z druhého nejvyššího stolce atd. Když pak, slovy Nestora, “ďábel zasel mezi bratry třenice”, vypukly ohledně důležitosti svých stolců, a tím práva nástupnictví na ty vyšší, bratrovražedné boje, z druhé strany nejvyšší vládce se s oblibou zbavoval svých bratrů a zabíral jejich knížectví. Jaropolk např. zabil Olega, Svatopluk zabil mj. Borise a Gleba, čímž je pomohl katapultovat mezi svaté. Bratrovražedné boje byly pro takové nástupnické systémy typické, rané dějiny např. franské říše jsou jich plné. Dělení moci a rozbroje oslabovaly centrální vládu, což se nakonec ve válkách s cizím nepřítelem projevilo jako fatální.

TZV. NORMANISTICKÁ STÁTNÍ TEORIE

Podle této teorie propagované hlavně německými nacionalisty6 nebyli východní Slované schopni založit vlastní stát, proto si povolali ze zámoří Varjagy. Vycházejí přitom z Nestora: „I řekli Rusům Čudi, Slované (=Slověni, pozn. aut.), i Křivici, i Vesi: Země naše veliká jest i oplývá vším, ale řádu v ní není; i pojďte panovat a námi vládnout."7

Citát se objevuje až v novějších relacích Povesti, mohl být dodán později. Ale i tak je nutno posuzovat ho v kontextu druhu díla, kde je uveden. První kroniky vznikaly v obdobích upevňování státu a byly poplatné své době. Kroniky odůvodňovaly legitimitu státu, píše se v nich o příchodu kmene, byť v té době ještě pohanského, o jeho zabrání území (koupí, lstí, dobytím, darem), aby bylo jasné, že lid má právo tu vůbec být. Dále je třeba doplnit příběh o přijetí křesťanství, a tím zařazení se po bok států křesťanského univerza, a v neposlední řadě příběh o původu vládnoucí dynastie. Ve Snorriho mýtické sáze Heimskringla tak královské dynastie Ynglingů a Skjöldungů pocházejí od bohů, český kronikář Kosmas popisuje legitimitu zabrání země její liduprázdností a vládu dynastie Přemyslovců povoláním Přemysla od pluhu, aby země měla řád a vládce. Nestorovo “pozvání” zakladatele ruské dynastie Rurika a jeho bratrů má podle mě stejný význam, je podobně mýtické jako pozvání Přemysla. Oba příběhy obsahují i motiv nespokojenosti s vládou, Libuše varuje, že její nástupci budou moci být k poddaným krutí, postesknutí na krutou vládu Rurika se objevuje i u Nestora. Odůvodnění vlády, i kruté, vychází u kronik z nutnosti zavést řád, kde se dá žít.

Mýtický motiv “pozvání” podtrhuje i číslo tří bratrů, zakladatelů rurikovské dynastie. Jiní tři mýtičtí bratři Kyj, Choriv a Šček zase založili Kyjev. Podle některých badatelů se pozvání jako legitimizace obsazení země nápadně podobá pověsti o obsazeníé Anglie Sasy.

UPEVŇOVÁNÍ STÁTU

Základem životaschopnosti státu je vojenská moc. Mimo posilování vojska se budují hlavně za Vladimíra opevněná místa neboli hrady - rusky gorody, která jinak sloužila i k obchodu, správě území a dalším funkcím. Gorodům vládli nejčastěji členové družiny. Jiní družiníci vytvářeli dvorské prostředí v sídelním centru. Instituce družiny si váží stále i Vladimír: “Stříbrem i zlatem nenaleznu družiny, ale s družinou naleznu stříbro i zlato,” nebo „Vladimír miloval družinu, s nimi rozmlouval o řízení zemském, i o válkách a řádu zemském."8 Z druhého citátu je patrná funkce družiny-šlechty při správě státu. Christianizace jako prvek upevnění moci je pojednána níže. Všechny tyto prvky jsou společné většině raně feudálních států té doby.9

JAZYK A ASIMILACE

RUS

Problematický původ

Označení ruské země a národa pochází od Varjagů, samotný původ a význam jména je však problematický, stejně jako okolnosti této debaty. Otázka odvození jména největšího slovanského národa podle cizího, a co hůř, germánského původu, funguje jako politikum v soupeření nacionalistů germánských a slovanských zemí. Argumenty na obhajobu jedné teorie jitří negativní emoce druhé strany.

Tzv. jižní teorie odvozuje jméno nejčastěji od názvu řek Ros´ koncentrovaných v poljanském kraji, další od podobných jmen národů kdysi žijících v jižním Rusi, např. alanských Roxolanů.10

Naproti tomu severní teorie přisuzující jméno Rus Vikingům je podložená podrobněji. Jméno Rusů se vyskytuje v době, kdy zemi vládne válečnická vrstva Varjagů – Rusů, kteří mají v zahraničních smlouvách germánská jména a jejichž název pochází ze severského Vaering (staroseverské vár, něm. Schwöre, angl. swear – přísaha). Kroniky hovoří o příchodu Rusů ze skandinávského zámoří, a protože pomocí kronik si vládnoucí dynastie žárlivě střeží svůj původ a odtud svoji legitimitu, sotva by např. Roxolani dopustili, aby jejich vlastní původ byl převrstven třeba skandinávským.

Etymologický rozbor hledající původ slova na severu dává k dispozici několik variant. Varjagové se do Ruska dostávali na lodích, mohli být známí jako „veslaři”, skandinávsky „rothr"; slova „rodi, rodhsi" se vztahují také k veslování. Dodnes jsou totiž Švédi ve Finsku známí pod jménem „Ruotsi", podobně v Estonsku jako „Rootsi". Jiná varianta operuje s názvem švédského území Ro(d)slagen, které sousedilo s územím Finů. Popřípadě nelze vyloučit původ ze švédského „rothrmen" – družina.11 Severní teorii nelze stoprocentně dokázat, stejně nelze stoprocentně vyvrátit odvození jména od řek „Rus". Buď jak buď, i kdyby jméno nebylo původem varjažské, tak jej Varjagové převzali a jejich prostřednictvím se zachovalo dodnes. Jak to dokázali? Rusové v domácích pramenech

Nestor poprvé uvádí Rusy k r. 862, kdy mělo dojít k legendárnímu pozvání Rurika. Rurikovi družiníci se u Nestora zvali Rusi, zatímco jiní Skandinávci Anglani, Varjazi, Švédi nebo Normani. K r. 882 v souvislosti s dobytím Kyjeva Olegem už označuje za Rusy Olegovo společenství Varjagů, Slověnů a Krivičů. Při Olegově tažení na Byzanc r. 907 Nestor Rusy vůbec nezmiňuje, uvádí názvy slovanských kmenů a Varjagy. Ale samotná mírová smlouva z téhož roku označuje útočníky souhrnným názvem Rusové, města jmenovaná ve smlouvě (např. Kyjev, Perejaslav aj.) se uvádějí jako explicitně ruská. Slované a Rusové se na jiných řádcích smlouvy přece rozlišují, ale není jasné, zda pod Slovany nejsou míněni novgorodští Slověni.12 Ve smlouvě r. 912 se už mluví jen o Rusech. Při tažení Igora r. 944 uvádí Nestor Varjagy, Rusy a Poljany, Slověny a další kmeny. Na první pohled zaujme oddělení Rusů od Varjagů a jejich uvedení do výčtu hned vedle Poljanů. Ve smlouvě s Byzancí následujícího roku se mluví o všech bojarech a obyvatelích pod státně-politickým označením Rusové. V 11. století se pojmy Rus a Varjag jasně odlišují, včetně textu Ruské pravdy. Rusové v zahraničních pramenech

K proměnám jména Rus mají co říci i arabské a další zahraniční kroniky. Ibn Churdádbih v „Knize cest a království" v poslední třetině 9. století rozlišoval Rusy a Slovany, jeho Rusové i používali slovanské tlumočníky, ale Rusy měl jinak za větev Slovanů . Ibn al.Fakíh v „Knize zemí" po r. 900 má Rusy za Slovany, kteří se specializují na obchod.

Ibn Rusta zřejmě kompiluje starší a novější informace. Rusové tak podle něj útočí na lodích, kořistí Slovany a prodávají jako otroky. To by ukazovalo samo o sobě na praktiky prvních Varjagů, k tomu ibn Rusta nezná město Kyjev, které pozdější autoři neopomínají zveřejnit. Rusy lokalizuje do země ar-Rusija.

Další skupina autorů podává sobě podobné informace. Geograf al-Istachrí před polovinou 10. století Rusy na tři skupiny, na Kujábany (Kyjevany), as-Slavínija a Arsánija. Jeho žák ibn Haqual umisťuje Rusy mezi (volžské) Bulhary až k řece Donu na východě a Slovany na západě a dělí je také na Kujábany, as-Slavínija se sídlem v Sálau a poslední se sídlem v al-Arsa.

Perská kronika Země světa z r. 982 vymezuje Rusům místo mezi “horou Pečeněhů” na východě a na západě k hranicím Slovanů a řece Prut (dnes hranice Rumunska s postsovětskou Moldávií). Jako první ruské město jmenuje Kujábu, další Slá.a žije z obchodu s volžským Bulgarem a Artáb uzná za vhodné zmínit v souvislosti, že tam “ubíjejí cizince”.

Al-Savadží zná také tři skupiny Rusů, v Ku.á.na se nachází sídlo krále, další sídlo je Arta a třetí jakási Džalába.

Zatímco Kujába jako arabské jméno Kyjeva je nezpochybnitelná, pro as-Slavínija se uvažuje nejčastěji o Slověnech, u al-Arsa panují jen dohady (možný je Rostov).

Z jiných pramenů s Ruskem souvisí spis byzantského císaře Konstantina Porfyrogeneta „De administrando imperio" z poloviny 10. století, ten se týkal popisu jeho říše a sousedů pro politickou orientaci. Konstantin vyjmenovává tradiční slovanské kmeny, ale namísto Poljanů uvádí na jejich území Rusy, pod tímto jménem tedy chápe již slovanský kmen.

Geograf bavorský z r. 843 sepsaný ve východofranské říši s podobným účelem jako Konstantinovo dílo zařazuje jakési „Ruzzi" mezi Chazary a Drevljany, tedy do středního Podněpří. Problémem je, že v této době písemné ani hmotné prameny přítomnost Rusů, ať už jsou kdo jsou, okolo Dněpru ještě nepotvrzují. Nějaký politický útvar severních Germánů ale již tehdy někde v Rusku ležel. Jednak z vykopávek ze Staré Ladogy z 9. století vyplývá kolonizace území, nejen ovládnutí výpravami Vikingů, jednak se zachovalo svědectví franské kroniky z r. 861. Franský biskup Prudentius v ní rozebírá událost z r. 839, zachycenou v bertinských análech. Přes franskou říši cestovalo poselstvo jakýchsi „Rhosů", kteří měli původně namířeno do Byzance a zpět, ovšem cestu na sever jim odříznul nějaký nepřátelský národ, tak museli zvolit okliku. Tito Rhosové vyvolali zájem, protože mluvili podobným jazykem jako Vikingové aktuálně útočící z moří na západě. Rhosové se hájili tím, že jsou sice švédského původu, ale nikoli Švédi. Z toho vyplývá přítomnost Varjagů v Rusku minimálně jednu generaci a zároveň poznatek, že r. 861 byly ve franské říši za Rusy označovány osoby skandinávského původu.13

Rozšiřování jména

Upevňování nového jména probíhalo dvěma směry. Jako Rusové vystupovala vládnoucí vrstva Varjagů a jejich vojenských pomocníků z řad slovanských kmenů. Od počátku se pod pojem Rus vešli ovládnutí Slověné a Kriviči, nejprve družiníci, poté celé jejich kmeny. Další směr upevňování jména probíhal při zahraničních stycích. Ve smlouvách s Byzancí nevystupují jmenovitě všechny kmeny, které se účastnily válek, ale všechna území těchto kmenů jsou označena jako ruská podle vládnoucí vrstvy, která války vedla. Tak může ruský pramen v případě téže války jmenovat všechny domácí kmeny, zatímco smlouva jmenuje již jen Rusy jako státně-politické označení. Koncem první poloviny 10.století začíná mimo splývání jmen Rus a Poljan docházet k rozlišování pojmů Rus a Varjag, což obojí symbolizuje vzájemné asimilování Germánů a Slovanů a převod jména Rus na slovanské etnikum, jak je chápáno dnes. Po Kyjevské Rusi převzala jméno její hlavní nástupkyně Moskevská Rus, stát sice pod vládou vedlejší větve dynastie pocházející od bájného Rurika, ale plně slovanský. Citově zabarvená „Matička Rus" či „Svatá Rus" z ruských bylin a legend symbolizuje rovněž pouto slovanské duše k zemi, ohrožované nejčastěji Tatary a podobnými neznabohy. Prostřednictvím expanze carského impéria se jméno mohlo přenést až na současný největší stát světa – na Rusko (pojmy Rus-Rusko jsou analogické např. pojmům Anglie-Velká Británie) a drží se dodnes.

OSOBNÍ JMÉNA

V předešlé kapitole jsem zmínil prolínání jména národa a asimilaci Varjagů a Slovanů. Bližší průběh asimilace lze lépe rozpoznat přímo na jménech osobních. Přejímání cizího jazyka Varjagy je jasným projevem asimilace, přejímání osobních jmen ještě jasnějším, ta jsou navíc relativně dobře uchovalá a zjistitelná. Zachovalá skandinávská jména Některá jména se povedlo zdomácnit, a tak uchovat do dnešních generací.

Podle Brønstedta se Helge mění v Olega a Yngvar ve Igora.14 Igora v popisu tažení na Byzanc uvádí pod germánským Inger i saský kronikář Luitprand,15 přidat lze i přeměnu severské Helgy na slovanskou Olgu. Brønstedt uvádí i přeměnu Waldemara na Vladimíra, ale plete se. Části jména Vlad– a –mír jsou slovanská,16 pouhá podoba slova s Waldemarem nestačí. Podle Huňáčka17 je jméno Vladimír bulharské, „nikoli germánské!". Vladimír se navíc jmenoval např. bulharský král panující v letech 889-893, v těchto letech a v Bulharsku by se král mohl dostat ke skandinávskému jménu jen sotva. Jména ze smluv

Osobní jména mají tu výhodu, že i po svém zániku v mluvě se mohou uchovat v pramenech díky vztahu ke svému nositeli. Takovým případem jsou smlouvy s Byzancí. Ve smlouvě r. 911 jsou zaznamenána tato jména přísežníků: Ingeld, Farlof, Vermud, Rulav, Gudy, Ruald, Karn, Frelaf, Ruar, Aktevu, Truan, Lidul, Fost, Stemid.18 Ve smlouvě z r. 945: Ivor, posel Igorův; Bujefast, (posel) Svatoslavův; Iskusev, Olgy; Sludy, Igorův; Ulb, Vladislavův; Kanimar, Předslasvin; Šichbern, Sfandy; Prastěn, Turdův; Libi, Arfastův; Grim, Sfirkův; Prastěn, Akunův; Kary, Studkův; Karšev, Turdův; Egri, Evliskův; Voist, Vojkův; Istr, Amundův; Prastěn, Bernův; Gastjag, Gunarův; Šibrid, Aldanův; Kol, Klekův; Stengi, Etonův; Sfirka…; Alvard, Gudův; Frudi, Truadův; Mutur, Ustinův; kupci Adun, Adulb, Ingivlad, Oleb, Frutan, Gomol, Kuci, Emig, Turbid, Furstěn, Bruny, Roald, Gunastr, Frastěn, Ingeld, Turbern, Mony, Ruald, Svěn, Stir, Aldan, Tirej, Aspubran, Vuzleb, Sin Korobic.19 Podle Niederleho pocházejí nositelé osobních jmen z východošvédských krajů Upplandu, Östergotlandu a Södermannlandu.20 Negermánská jména jsou pravděpodobně finská.

V druhé smlouvě jsou zjevná už i slovanská jména (v první smlouvě nejsou žádná) Předslava, Svatoslav, Vladislav, velmi pravděpodobně Korobic a asi další, která nejsem schopen teď aktuálně rozlišit. Rurikovský rodokmen

Prolínání germánských a slovanských jmen v rodokmenech velmi názorně ukazuje na asimilaci obou etnik a pomáhá i ke stanovení jejího časového rozsahu. Rodokmen dynastie Rurikovců začíná Rurikem (ger. Hrörekr), pokračuje Igorem (ger. Ingvar) a jeho manželkou Olgou (Helga). Rurikovými vnuky přes jeho dceru neznámého jména jsou Akun a Igor (obě ger., Akun ze severského Jakun). Syn Igora a Olgy Svatoslav je sice charakterizován jako poslední typický vikinský válečník na kyjevském trůně, ale jako první vládce Kyjevské Rusi nese slovanské jméno. Jeho syny jsou Oleg (ger.), Vladimír (slov.) a Jaropolk (=Jaropluk, slov.) Vladimírovi potomci nesli jména Svatopluk, Izjaslav, Mstislav, Jaroslav, Vševlad, Vyšeslav, Svatoslav, Stanislav, Pozvizd, Sudislav, Předslava (vše slov.), Boris (bulharské),21 Gleb (ruské, patrně ze severského Gudleifr),22 Marie (hebrejské, jinak zvaná Dobrogněva).

Sám Vladimír byl dcerou klíčnice Maluše, takže asi Slovanky, pokud by nebyla jiné národnosti a slovanské jméno nedostala v důsledku asimilování. Z Malušina rodu jsou známa ovšem jen slovanská jména, její otcem byl Malek Lubečanín, bratrem Dobryňa (vládce Novgorodu), synem Dobryni Kosnětín. Vladimír měl za manželky dvě Byzantinky, dvě Češky, Bulharku a Seveřanku. Tou Seveřankou byla Rogned (slov. Rogněda), dcera Varjaga Rogvolda, vládce Polocku. Vladimír Rogvolda zabil a jeho dceru si vzal, aby legitimizoval svoji vládu v Polocku. Manželství tudíž nebylo zrovna šťastné, Rogned se dokonce Vladimíra pokusila zabít, a pro svůj nemilý osud byla známá pod i v češtině vcelku srozumitelným jménem Gorislava.

V dalších staletích převažují v rurikovském rodokmenu jasně jména slovanská, občas se objeví severské Rurik, Igor, Gleb nebo Agmund, ale i nad severskými jmény početně převažují ta z jižního okruhu: řecká (Kateřina, Eupraxie, Ondřej, Jiří), hebrejská (David, Anna, Jelizavet), objevuje se i latinské Roman. Mimo rodokmen nesmíme opomenout samozřejmě Igorova regenta Olega, do rodokmenu patří, i když s nejasným umístěním, Předslava (slov.), zesnulá r. 945, Malfrida (ger.), zesnulá r. 1000.23 První slovanskou vlaštovku mezi germánskými jmény Rurikovců představuje Předslava zesnulá r. 945, ale není o ní nic bližšího známo. První slovanské jméno pro kyjevského knížete obdržel Svatoslav, a tím byl zahájen jejich generální nástup. Z dvanácti Vladimírových synů obdržel neslovanské jméno pouze Gleb; i pokud by jméno Boris pocházelo původem od Protobulharů, tak ve své době byli Bulhaři plně národností Slovany a jméno Boris slovanské.

K opouštění germánské identity mohly napomáhat mimo asimilace se Slovany i dynastické sňatky, Vladimírovy manželky pocházely z Byzance, Čech a Bulharska. I jména mimo rodokmen Rurikovců znějí slovansky – zatímco ve smlouvách s Byzancí dominují varjažská jména a Svatoslavovo tažení do Bulharska vede Varjag Sveinald,24 tak v pozdějších státních nebo válečnických funkcích vystupují již jen osoby se slovanskými jmény jako Jaroslavův vojevůdce Vyšata a další. Varjagové pozdější doby

Po asimilaci části Varjagů se Slovany se ostatní Varjagové vyskytovali na Rusi i nadále, ale už zdaleka neměli takový význam. Vladimír s pomocí Varjagů dobyl trůn, část si jich ponechal do družiny a zbytek s úlevou odeslal císaři do Byzance. Jeho syn Jaroslav se r. 1015 proti otci vzbouřil a jako vládce Novgorodu si nechal poslat pro Varjagy do zámoří, stejně jako když táhl na Svjatopolka. Podle Nestora tehdy sebral 40 tisíc Novgoroďanů a k nim tisíc Varjagů.25 S Varjagy později táhne i na svého syna Mstislava a na Pečeněhy. Varjagové přicházeli opět „na pozvání", ale již jen jako nástroj politiky slovanských vládců bez většího významu pro dějiny Ruska.

Splynutí etnik dokládá i Ruská pravda, když nečiní rozdíly mezi Varjagy a Slovany. Jiné zákoníky té doby obvykle nadřazují jedno z etnik, za útok na člena privilegovaného etnika jsou vyšší tresty atd. Ruská pravda v mnohém předbíhala dobu…

JAZYK V PRAMENECH

Prameny mohou mluvit nejen svým samotným textem, ale i formou textu. V našem případě se budeme zajímat o jazyk, jakým byl jaký pramen sepsán, popř. o výrazy v cizojazyčných pramenech. Při seznámení s prameny až udivuje převaha slovanštiny. Ve slovanském jazyce byly sepsány obě smlouvy s Byzancí. Ve slovanštině se zachovala Ruská pravda, jména dněperských prahů26 zachoval Konstantin Porfyrogenetos v De administrando slovansky i skandinávsky. Ze skutečností, že ve slovansky psaných smlouvách dominují převážně germánská jména, se dá dohadovat, že Varjagové si zachovávali původní jména, ale jinak vzhledem k okolnostem mluvili slovansky. Přejatá slova

Jméno Rus již bylo pojednáno. Do právnického jazyka Ruské pravdy přešlo slovo tiun z germánského Thaegn, Thiangn, Diakn – „muž dobrý",27 na Rusi s funkcí družiníků a vysokých úředníků, např. soudců. V pozdější době nižší vrstva např. selských tiunů měla zajištěno alespoň svobodné postavení. U Anglosasů působil Thegn či Thana jako vojenský vůdce vsi s právem vybírat poplatky.28 V právních dokumentech se ve významu wergeld objevuje vira, zda-li znamená poslovanštělý wergeld, nevím. Zcela slovanský výraz pro wergeld zní např. výkup, jak ho používá Erben v překladu Nestora. Na obchodnickou činnost Varjagů upomíná dialektový výraz varjažin pro malého obchodníka. Když jsme u přejatých slov, tak jméno Varjag nesla jedna letadlová loď Sovětského svazu.

  1. Podle jednoho výkladu se jedná o jednu osobu – Dira. Oskold má pak znamenat „cizí", navíc Askold nikde nevystupuje sám. Askold a Dir mohli být Rurikovi družiníci, nebo představovali jiný směr varjažské expanze. Datování dobytí Kyjeva je nejasné, Nestor uvádí r. 866, ale útok na Byzanc vedený kyjevskými Varjagy proběhl podle byzantských pramenů už r. 860. ↩︎

  2. Havlík, E., Lubomír: Vznik a utváření Kyjevské Rusi a počátky její christianizace. In: Studie k dějinám a kultuře východních Slovanů, Karolinum, Praha 1991. ↩︎

  3. Trojzubec ve státním znaku uvádí Huňáček, in Studie k dějinám, s. 45. ↩︎

  4. Nestorův letopis ruský. SNKL, Praha 1954, s. 64. ↩︎

  5. Nestor s. 98. ↩︎

  6. Německým nacionalismem rozumím ruskou šlechtu německého původu, vzešlou konkrétně z řádu německých rytířů, která se ocitla v Rusku po jeho obsazení Pobaltí. Tato šlechta tvořila jinak loajální složku státu. Teorii o neschopnosti Slovanů založit stát vynesla začala veřejně propagovat tzv. německá klika na dvoře carevny Anny Ivanovy, vedená carevniným milencem Bironem, pocházejícím z pobaltského Livonska. Nacionalisté v samotném Německu se ke sporu posléze přidali.

    Spor měl mnohem více společného s politikou než historií, která zde sloužila jen jako politický nástroj. Pro slovanské nacionalisty bylo nemyslitelné, aby největší slovanský stát založili Germáni. Vyznívá paradoxně, jak takový Palacký argumentoval, že slovanská společnost je bytostně demokratická, a tudíž nestátní, v protikladu vůči tyranii germánských států… V otázce původu ruského státu by u ruských kolegů jeho teorie uznání nedošla.

    Spor normanistů a s antinormanisty se samozřejmě zabývá i otázkou původu Rusů. Antinormanistická teorie hledá jiný původ Rusů než skandinávský, Rusové by představovali slovanský nebo třeba alanský kmen.

    Dozvuky sporů se objevují ještě v komunistické historiografii, která se také staví co nejvíc skepticky vůči germánskému vlivu na staré Rusi i jiných slovanských zemích. ↩︎

  7. Nestor s. 34. ↩︎

  8. Oba citáty Nestor s. 101. ↩︎

  9. Zvláštním útvarem v ruské státu byly tzv. veče, patřící buď do předstátní tradice, nebo pod vliv kupců ze západoevropských měst. Šlo o shromáždění obyvatel měst k rokování a hlasování o chodu města včetně např. volby starosty a biskupa. Na vsi fungovala podobná předstátní instituce až do 20. století, i za dob nejtužšího absolutismu, pod názvem schod. Veče ale mohly být vládcům trnem v oku, spory města a státu mohly vést k jejich zániku. Např. r. 1510 Vasilij III. zrušil veče Pskova, správu nahradil carskými úředníky a odvezl tzv. večevoj zvon, jehož vyzvánění svolávalo na shromáždění. ↩︎

  10. Původ jména Rus z jmen Roxolanů, Rosomanů a dalších vyvrací Dvorník, František: Zrod střední a východní Evropy. Prostor, Praha, r. 1999, s. 347-356. Uzavírá slovy „nepodařilo se ani objevit alanský rod, který údajně odkázal jméno slovanským kmenům, z nichž měl vyrůst ruský národ" ( s. 355). ↩︎

  11. Rozbor původu např. Dvorník, s. 355. Havlík, s. 21. ↩︎

  12. Havlík, s. 19. ↩︎

  13. O jménu Rus v kronikách Havlík, s. 15-21. Niederle, Lubor: Slovanské starožitnosti, Původ a počátky Slovanů východních. Bursík & Kohout, Praha 1924, s. 104-107. ↩︎

  14. Brønstedt, s. 52. ↩︎

  15. Nestor, s. 225 (vysvětlivky). ↩︎

  16. podle slovníku osobních jmen – Knappová, Miloslava: Jak se bude jmenovat? Academia, Praha, 1978. s. 176 – má jméno značit vládce světa (miru) nebo Velký vládce, pokud by přípona –mer měla pocházet z germ. „velký". Původ je podle slovníku slovanský, snad bulharský. ↩︎

  17. Huňáček, Václav: Východoslovanské křesťanství a starší tradice. In:Studie k dějinám, s. 40. ↩︎

  18. Nestor s. 41. ↩︎

  19. Nestor s. 49. ↩︎

  20. Niederle s. 106. Hypotézu potvrzují nálezy runových kamenů v těchto oblastech, které se vztahují k událostem na východě. Např. jeden kámen v Upplandu upomíná na vikinga Spjalbolda zahynuvšího v Novgorodě, další na velitele byzantské gardy Rognvalda. Ve východním Švédsku jsou roztroušeny tzv. Yngvarovy kameny na počest Yngvarových činů na východě. Viz Page, R.I. a kol: Svět Vikingů, kulturní atlas. Knižní klub, Praha 1998, s. 156-158. ↩︎

  21. Boris se vykládá dvěma způsoby. Z protobulharského Bogoris (mongolsky bogori – malý), nebo ze slovanského Borislav nebo Borimír. Viz Knappová, s. 71. ↩︎

  22. Tamtéž, s. 92. ↩︎

  23. nejvíce jmen in: Nestor, rodokmen na konci knihy. ↩︎

  24. Svatoslavův pěstoun měl zase varjažské jméno Asmud, ale Asmudův syn už slovanské Mstiš. ↩︎

  25. Pokud by počet Novgoroďanů 40x převyšoval počet Varjagů, dávalo by to přibližný obrázek početního vlivu Varjagů v ruském tažení. Ovšem počet čtyřicet může být symbolický, v ruských bylinách znamená prostě ohromné množství. Ilja pravidelně pobíjí vojska o počtu 40 tisíc Tatarů, jinde 40 dnů zápasí s ďábly. Kupec Slavík Budimirovič v jedné bylině zdůrazňuje své bohatství počtem 40 x 40 černých sobolů a rezavých lišek. Erben se také u překladu rozčiluje nad počtem 40 000 padlých Uhrů v bitvě s Rusy r. 1097, když předtím se píše, že Uhři táhli v počtu 8 000. Počet padlých Erben zkorigoval na 4 000. Nestor, s. 181 a 243. ↩︎

  26. Prahy na Dněpru jsou nebezpečné soutěsky, kde se náklad i lodě nejčastěji musí převést po břehu. Ani na břehu nebylo bezpečno, na kupce právě zde číhali Pečeněhové. Jména prahů viz Niederle, s. 107. Jméno jednoho z prahů, Aifúr, Věčný hukot, se objevuje i na runovém kameni na Gotlandu, popsán jako vodopád, kde jeden z Varjagů nalezl smrt. ↩︎

  27. Karamzin, s. 102. ↩︎

  28. Maurois, s. 26. ↩︎