Svatí Boris a Gleb

V tomto článku bych se chtěl zabývat, kým byla dvojice rurikovských bratrů v rámci raněstředověké Rusi, jak byl jejich pozdější kult využíván v politice ruských knížat, jak ve vztahu k vlastním poddaným, tak i jako způsob sebepresentace vůči okolním státům. Z povahy dochovaných pramenů, kde první (Nestorova kronika) jsou o půlstoletí mladší, nelze zjistit jaká byla lidská tvář obou bratří, jak se chovali ke svému okolí. Přes oslavný charekter popisu jejich činů a především umučení nelze zjistit, kterými z kladných vlastností, které ji byli připsány, se zakládají na pravdě a naopak, které jsou součástí hagiografické fabulace.

Rus kolem roku 1000

Ve všech slovanských zemích můžeme v této době mluvit o integraci a slučování kmenů a knížectví (v Čechách zdá se, bylo rozdělení spíše jen politické) do větších nadkmenových celků s jedinou vládnoucí dynastií. Na Rusi se to podařilo Rurikovcům, kteří postupně zpoplatňovali jednotlivé kmeny, později se zbavovali jejich dynastí a elit a podřizovali přímé nebo zprostředkované správě. Nestor podrobně líčí činy kněžny Olgy proti Drevjanům, podobný postup lze uvažovat i u ostatních knížectví (byť ne tak brutální a rychlý).

Svjatoslav jako první dosadil do jednotlivých oblastí své syny jako správce. Jaropolk sídlil v Kyjevě, Oleg u Drevjanů a Vladimír v Novgorodě. Sídlem státu se mohla stát Preslav, po Svjatoslavově smrti jím zůstal „tradiční" Kyjev. Jaropolkova vláda se nevyznačuje úděly pro ostatní Rurikovce, mezi své syny „dělí" zemi Vladimír, a to už je doba Borise a Gleba.

Současně se ranými ruskými dějinami jako červená niť táhne nevraživost a soupeření o hegemonii mezi Novgorodem a Kyjevem. Už v roce 882 Oleg, vládce v Novgorodu nechal zabít původně zástupce Rurika v Kyjevě Oskolda a Dira. Ačkoliv Nestor líčí jako důvod jejich neknížecí původ, není nijak zmíněno, že by se protivili vůli Olega, nebo Igora, mohli vést do značné míry nezávislou politiku na Novgorodu a Olegovi. Na druhou stranu lze snad vyložit chování Dobreniny, který měl přijít s nápadem „posadit" Vladimíra do Novgorodu, on a jeho syn Kosnětím zde byli posléze knížecími zástupci.

Soupeření 2 center o prvenství ve vznikajícím státu bude mít výrazný vliv na dynastické spory mezi jednotlivými Rurukovci

Život Borise a Gleba

Kníže Vladimír (vláda 980 - 1015) měl 12 „plnohodnotných" synů: Svatopluka, který byl synem Řekyně a zřejmě jeho bratra Jaropolka, ji pojal po bratrově vraždě. Izjaslav, Mstislav, Jaroslav a Vševlad byli synové Rognědy z Polotska, s Češkou měl Vladimír syna Vyšeslava a s jinou Češkou Svatoslava a Stanislava. Boris a Gleb byli synové Bulharky (není známo, jestli balkánské nebo povolžské). Sudislav byl synem Anny, byzantinské princezny. U Pozvizda (ten je uváděn jen v roce 988) matka není známa.

Dvojí svěření údělů synům Nestor datuje k roku 988, podle mého soudu druhé proběhlo později a letopisec dvě podobné události líčil raději tematicky než chronologicky.

Nejprve tedy získal Vyšeslav Novgorod, Izjaslav Polotsk, Svatopluk Turov a Jaroslav Rostov. Po smrti Vyšeslava, získal Jaroslav Novgorod, Boris Rostov, Gleb Murom, Svatoslav území Drevjanů, Vševlad Vladimir a Mstislav Tmutorokaň.

Při prvním „dělení" jsou uvedeni 4 synové z 12, při druhém 6 z 11, ale je možné počítat, že Izjaslav a Svatopluk drželi své úděly i nadále a nebo je třeba znova vypisovat, tím se počet obdarovaných synů zvýší na číslo 8. Jak vysvatlit postupné obdarovávání synů, ve dvou vlnách. Podle mne zletilostí. V roce 988, mohli být zletilí jen 4 synové, při dalším rozdávání údělů už 8. Poslední 3 (Stanislav, Pozvizd a Sudislav), mohli být buď mrtví (to se naskýtá u Stanislava a Pozvizda) nebo nezletilí ( Sudislav, který umírá až v roce 1063 ve vězení).

Při geografickém zkoumání rozdělení údělů lze pouze v několika případech vystopovat určitý smysl. Izjaslav obdržel Polotsk, což mohlo být chápáno jako dědictví po matce. Pokud Boris a Gleb byli syny Povolžské Bulharky ( a nikoliv balkánské), tak získali úděly u hranic se zemí své matky.

Systém, který Vladimír vymyslel, se začal hroutit už v posledním roce jeho života. V roce 1014 tedy Jaroslav v Novgorodě přestal platit daně do Kyjeva. Vladimír se chystal shromáždit vojsko, ale onemocněl. Mezitím vytáhli proti Kyjevu Pečeněhové. Zde se poprvé aktivně objevuje Boris, který se staví do čela ruského vojska.

Mezitím umírá Vladimír, jeho smrt byla tajena, v obavě před nástupem Svatopluka, ale to se nepodařilo, a Svatopluk nastoupil na kyjevský trůn. Jeho vláda je už od počátku líčena v negativním světle. Svatopluk se bál toho, že Kyjevané budou prosazovat jeho bratra Borise a začal jim rozdávat majetky, aby si je naklonil.

Umučení Borise a Gleba

Boris, který se vrátil, aniž by svedl bitvu s Pečeněhy, byl nabádán i otcovou družinou, aby svrhl svého staršího bratra, to ovšem Boris odmítl. Poté Svatopluk povolal Borise k sobě a nastražil na něj lest s úmyslem ho zabít. Krvavý zločin provedli bojaři z Vyšgorodu v čele s mužem zvaným Putiša. Boris byl zabit v Altě v okamžiku, kdy pěl jitřní. Snažil se ho zachánit jeho sluha Jiří, původem z Uher, ale byl zabit také.

Boris a Gleb, ikona z počátku 14. století, Muzeum ruského umění, Kyjev

Poté si měl Svatopluk domyslet, že by mohl zabit i Gleba. Jemu poslal zprávu, že otec (Vladimír) je nemocen, aby přišel. Gleb se vydal s malou družinou do Kyjeva i přesto, že dostal zprávu od Jaroslava se skutečným vývojem událostí (byl varován, že jde o léčku). Přesto v cestě pokračoval, nalodil se na loď na Volze, byl dostižen lidmi Svatopluka a na jejich rozkaz zabit svým kuchařem Turčínem. Oba budoucí světci byli pohřbeni v kostele sv. Vasilije. Tolik letopisec k umučení.

Záhy započala domácí válka, kdy proti Svatoplukovi postavil především Jaroslav, který ho nekonec sesadil. O svůj nárok se přihlásil ještě Mstislav, ale neúspěšně. Při této válce přišel o život ještě Svatoslav, také byl zabit Svatoplukem, když utíkal do Uher. Ikona ze 14. století

Kult

Lze předpokládat, že záhy po smrti jsou Boris s Glebem chápáni jako mučedníci, v ještě nechristianisované zemi jako mučedníci za víru.

Metropolita Joann provedl translaci obou bratrů do nového chrámu, určil svátek 24. června sepsal službu novým svatým (roky 1020 a 1039). Tím ale vyvrátil pochyby o jejich svatosti v Byzanci, jejich svatost zpochybnil při dalším přenesení metropolita Georgij. Pochyby byly na místě, Boris ani Gleb nebyly mučedníci víry (jak se to pozdější hagiografie snaží líčit), ale oběti krvavého politického boje, stejně jako jejich bratr Svatoslav, který z ne zcela známého důvodu nebyl uznáván za světce.

V roce 1072 došlo k přenesení ostatků obou bratrů (což byla translace nutná k svotořečení podle tehdejších zvyklostí) za účasti mnohých Rurikovců a duchovních do nového chrámu ve Vyšgorodu.

Nestor svoje vyprávění o Borisovi a Glebovi píše téměř sto let po jejich smrti, v době kdy nejsou chápáni jako neúspěšná rurikovská knížata, ale jako světci z vládnoucí dynastie (k roku 1093 uvádí jako nový jejich svátek), proto jsou oba líčeni jako světci.

Kromě letopisů existují ještě dvě legendy vzniklé ve století po smrti obou Rurikovců. Čtení o životě a smrti svatých mučedníků Borise a Gleba, které napsal nestor na konci 10. století, a Vyprávění o životě a utrpení a pochvala svatých mučesníků Borise a Gleba, které napsal neznámý autor a metropolita Makarij ho přisoudil později mnichu Jakovovi. Vyprávění více dramatisuje děj, má obsáhlejší lyrické a motlitební pasáže, ruský národ umisťuje do dějin spásy křesťanstva, je mnohem více rozšířené, známe 150 rukopisů Vyprávění, oproti 13 rukopisům Čtení.

Nestor se ve svém Čtení více zabývá životem světců, který byl veskrze zbožný. Mladší Gleb poslouchá svého staršího bratra, Boris, který je gramotný, čte životy a umučení svatých.

V obou dílech je silně zdůrazňováno dobrovolné mučednictví obou bratří. Boris ani Gleb se nechtěli protivit staršímu bratru a byli připraveni nést jakkékoliv konsekvence. Nicméně, jak je připomenuto dále, ani seniorát nemůže jít přes mrtvoly, odpor proti bratrovrahovi je možný a své bratry nakonec pomstil Jaroslav.

Vyprávění neklade důraz na politické povinnosti a práva, zdůrazňuje naopak pomíjivost světského panování, nutnost askeze a přijetí Božího úradku, tedy možnost mučednictví. Boris noc před vraždou nachází útěchu v mučednictví Barbory, Nikity aVáclava, dobrovolné mučednictví způsobené rukou příbuzných je pro něj způsob následování Krista. Přesto ale lituje konce svého života a svádí vnitřní boj mezi alternativou života a mučednictví. Podobně nechce skončit ani Gleb, který do poslední chvíle nevěří, že ho jeho starší bratr chce zabít. V Nestorově díle jsou oba hrdinové neoblomní, bez chybní, heroicky kráčejí na jistou smrt, snad to je důvod menšího rozšíření Čtení oproti vyprávění.

Paradoxně, oba bratři (stejně jako svatý Václav), kteří zemřeli proto, že se nebránili, stanuli v čele ruských nebeských vojsk, které měli bránit zemi proti vetřelcům. Právě oni měli Rusům pomáhat v bitvě na Něvě proti Švédům v roce 1240.

Jejich svatořečení bylo v rámci východního křesťanství výjimkou, svatých laiků bylo do dé doby jen několik, několikanásobně přečíslení klérem. Smrt bratrů byla politickým činem, stejně jako jejich svatořečení – nastupující křesťanství, které mělo ještě století výrazné problémy s pohanstvím, mělo být na Rusi podpořeno vlastními svatými v co nejkratší době. Stejná situace jako v Čechách, kdy vražda knížete Václava mohla být výsledkem zcela jiných názorů na směřování státu, jeho smrt a kanonisace pomohla s rozšířením kultu – znouzecnost.

Fenomén vládců mučedníků je vlastní především Británii a Skandinávii, méně častý je u jižních Slovanů a v podtstatě neznámý v Byzanci. Mučesdnictví obou bratrů je téměř totožné s vraždou sv. Václava, spadá to první fáse christianisace země, předci mučedníků byli také mučedníci (Ludmila x Olga), ke vraždám došlo ze strany bratra. I když se objevily názory o tom, že příběh o rurikovských bratřích je jen převyprávění umučení sv. Václava, a byly právem zavrženy, inspirace a vliv českého prostředí je zřejmý. Při hledání původní inspirace lze ovšem dospět až k počátcím víry, ke knize Genesis a Abélovi Kainovi (ke Kainovi jsou v legendách přirovnávání Boleslav i Svjatopolk).

Boris, Gleb a české prostředí

Čechy a Rus spojovalo mnoho kulturních kontaktů, které byly zapříčiněny slovanskou liturgií (na Rusi se rozvíjející, v českém prostoru přežívající. Důsledkem toho byl kult českých světců (hlavně sv. Václav, ale i jeho babička Ludmila) v dnešním pravoslavném prostředí. V Čechách byli známi oba rurikovští bratři, jejichž ostatky jsou zmíněny redakcí kosmovy kroniky mnicha sázavského pod rokem 1095, kdy byl posvěcen kostel sázavského kláštera s ostatky Borise a Gleba „Glebia a tovaryše jeho." Š. Kolafa předpokládá, že k přenesení ostatků mohlo dojít buď na přelomu let 1075/1076, kdy vyhnaný kníže Izjaslav mohl pobývat v Čechách a navštívit i Sázavu, nebo je mohl ten samý Rurikovec poslat po svém znovunastolení v Kyjevě v letech 1076 – 1078. Jako další možnost nabízí vládu jeho syna Jaropolka ve Vladimiru Volyňském, nebo druhého syna Svjatopolka v Kyjevě (od r. 1093). Osobně se domnívám, že přenesení nebyla nutná návštěva rurikovce v Čechách (předpokládaná) a nebo vláda některého z jeho synů, vše mohlo proběhnout nezávisle na dobrých knížecích vztazích.

Závěr

Boris a Gleb se stali svatými zřejmě náhodou. Byli zabiti kvůli tomu, aby nepřekáželi ve vládě staršímu bratrovi. Ten se ovšem ukázal jako nepřijatelný vládce a tyran a oba zabité bratry bylo možné prohlásit za svaté. Na Rusi, kde se ustavovalo křesťanství a budovala církevní hierarchie, pohanská povstání probíhala ještě do počátku 12. století, bylo třeba k posílení nové víry domácích světců. ve vztahu k cizině rurikovská dynastie mohla poukazovat, že jde o nikoliv pohanský rod (pokřtěný teprve v blízkosti milénia), nýbrž o pravověrnou dynastii s vlastními světci.