Rod z (Velkého) Vřešťova

Petr Povolný
Šlechta
Podle kronikáře Dalimila patřili mezi české pány bojujícími s Branibory také dva východočeští šlechtici jménem Mutina, odlišení predikáty ze Skuhrova a Vřešťova.

K těmto vítězným střetům mělo dojít nedaleko jejich sídla, v případě Mutiny Vřešťovského u Hořiněvsi.1 Problémem je, že Mutinové nejsou doloženi v diplomatických pramenech a jejich existence je nejistá. Tak řečený Dalimil napsal svoji veršovanou kroniku kolem roku 1310, tedy přibližně s třicetiletým odstupem.2 August Sedláček a jeho následovníci kladou tyto události přibližně do počátku 80. let 13. století a považují za zajímavé, že Dalimil spojil právě tyto boje s konkrétními místy ve východních Čechách.3

Některé hypotézy pokládají oba Mutiny za jednu osobu, nebo se pokouší ztotožnit je s Mutinou z Kostomlat doloženým v letech 1281-1289.4 Pravděpodobným předkem rodu pánů z Dobrušky a Opočna, patřícím do rozrodu Půticů.5 Zatímco Mutina Skuhrovský mohl být za určitých okolností s Mutinou z Kostomlat totožný, u Mutiny Vřešťovského to považuji za vyloučené. Také proto, že u pánů z Dobrušky nemáme doložen majetkový vztah k (Velkému) Vřešťovu.6 Podle edic diplomatických pramenů nebylo jméno Mutina, u naší šlechty příliš frekventované. Pochopitelně není vyloučeno, že se člen rodu z Vřešťova bojů s Branibory účastnil a dokonce v nich získal proslulost. I to může vysvětlit jak se příslušník i z regionálního hlediska nevýznamného rodu dostal na „stránky" Dalimilovy kroniky. Pokud ovšem zapomeneme na patrně navždy záhadnou osobu autora a spekulace o jeho vazbě k severním Čechám či Ronovcům.7 Nejen z geografického hlediska se přímo nabízí možný vztah na dalšího známého bijce Braniborů a významného muže období vlády krále Václava II. pana Tasa z Vízmburka ale ani ten nelze prokázat.

První a zároveň poslední příslušníci rodu z Vřešťova jsou v písemných pramenech doloženi od poloviny 14. století.8 Jejich pečeť se nezachovala, takže o rodovém erbu můžeme pouze spekulovat. Roku 1348 Vojek z Vřešťova a Albert z Rýzmburka založili oltář při chotěbořském kostele. Albert byl synem Luchardy (Luchny) z Vřešťova provdané za Rubína z Rýzmburka z rozrodu erbu třmene. Neznáme přesný příbuzenský vztah Vojeka a Luchardy z Vřešťova a nevíme, jestli byli členy stejné generace. Ale snad můžeme Vojeka z Vřešťova, který se již v pramenech neobjevuje, pokládat za posledního mužského příslušníka původního Vřešťovského rodu. Osobní jméno Vojek je neobvyklé a u rozrodu erbu třmene jsem ho nezaznamenal.9 RBM uvádí pro 13. století pouze jednu osobu téhož jména, která nemá geograficky ani genealogicky s Vřešťovem nic společného.10 Paní Luchardu, můžeme z časových důvodů v ideálním případě považovat za vnučku legendárního Mutiny Vřešťovského.11 Ovdovělá Lucharda se připomíná ještě v letech 1360-1370 jako paní na Vřešťově a Chotěboři. Pokud vezmeme v potaz, že její syn Albert, musel být roku 1348 alespoň formálně dospělý, dožila se solidního věku. Díky paní Luchardě zdědila majetek rodu větev pánů z Rýzmburka, kteří jsou později označováni jako Vřešťovští z Rýzmburka.12

Velký Vřešťov, ležící asi 15 km severně od Hradce Králové, je nesmírně zajímavá lokalita. Nachází se zde starší a mladší hrad s táborem jeho obléhatelů z 15. století. Malý starší hrad je tradičně považován za sídlo Mutiny Vřešťovského. Tomáš Durdík nevylučoval, že v konstrukci tohoto objektu mohlo převažovat dřevo, ale nová zjištění tento předpoklad nepotvrzují.13 Zároveň předpokládal vybudování mladšího pokročilejšího objektu v závěru 13. století, ještě za života legendárního Mutiny Vřešťovského. Podle Martina Kosaře to je jeden z mála hradů v sousedství staré sídelní oblasti, který může patřit do nejstarší vrstvy našich šlechtických sídel. I když neznáme, okolnosti přesunu sídla, předpokládá jeho nahrazení mladším hradem před polovinou 14. století. Problematiku mohou pomoci objasnit další dvě dvojice podobných panských sídel v jeho blízkosti, kterým se věnuje Martin Kosař a z jehož studie si dovolím citovat:„Všechna tři sídla řazená do starší vrstvy vznikla v ostrožné poloze s absencí přímé vazby na vesnické osídlení. To je v protikladu nejen s předchozí situací velmožských dvorců stojících v centrech nově vzniklých majetků - újezdů, do nichž se koncentrovalo rozptýlené osídlení, ale i situací následující, v případě tvrzí jako sídel drobné pozemkové šlechty. Poloha při okraji staré sídelní komory sice na jedné straně umožnila jejich časný vznik, na druhé straně však složitější historicky vzniklá situace v hustěji osídleném území limitovala další možnost rozšiřování stávajícího majetku. Šancí na další majetkový vzestup zůstávala nadále služba panovníkovi, jejíž odměnou byl zisk nových rozsáhlejších území v dosud málo osídlených částech země."14

Sousedství dvojic panských sídel naznačuje, že předkové rodů byli odměněni zdejší výsluhou ve stejné době. Patrně se podíleli na správě východních Čech a možná zastávali jakési úřady přímo v Hradci (Králové). Je velká škoda, že na žádné z hradních dvojic dosud neproběhl řádný archeologický výzkum, který jediný může vysvětlit otázky jejich vzniku, podoby a následného přesunu. Odborná literatura zatím počítá s existencí starších sídel nejpozději od poloviny 13. století. Podle falza listiny mladšího krále Václava I. vztažené k roku 1229 se měl po sousedním Dubenci psát pan Zbraslav.15 Nevíme jistě, jestli se predikát vztahuje k našemu Dubenci i když to z kontextu listiny vyplývá. A už vůbec netušíme, jestli se týká staršího sídla, ale není to vyloučeno. Zajímavá je také hypotéza ztotožňující tohoto muže s číšníkem krále Václava I. panem Zbraslavem, jehož majetek máme v oblasti doložen. Zbraslavy ztotožnil již J.V. Šimák a před nedávnem tuto možnost nevyloučil ani T. Velímský, naopak J. Žemlička se tímto falzem vůbec nezabýval.16

Panská sídla ve Velkém Vřešťově

  1. Starší panské sídlo

  2. Mladší panské sídlo Dvojice sousedících panských sídel

    1. Velký Vřešťov-starší sídlo

    2. Velký Vřešťov-mladší sídlo

    3. Vražba (Neznášov)-starší sídlo

    4. Rotemberk (Neznášov)-mladší sídlo

    5. Dubenec (Zámecký vrch)-starší sídlo

    6. Dubenec-mladší sídlo (předpokládaná poloha u kostela)

  1. Kronika tak řečeného Dalimila, Svoboda 1977, s. 160; Nejpodrobněji dílo rozebírá Staročeská kronika tak řečeného Dalimila, I-III Academia 1988-1995. Sedláček August.: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl II., Argo 1994; s. 229; V Hořiněvsi se narodil opat benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem a kronikář Neplach (1322-1371); Bláhová Marie: Kroniky doby Karla IV., Svoboda 1987, s. 582 ↩︎

  2. Marie Bláhová vymezuje vznik kroniky dobou po vraždě římského krále Albrechta Habsburského 11. 5. 1308 a rokem 1314, který je v závěru kroniky uveden, aniž by byly zachyceny náznaky pozdějších událostí. Podle jejího rozboru musela být kronika napsána najednou a bez velkých přestávek. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila III, Academia 1995, s. 280-281 ↩︎

  3. Šturm Antonín: Vojenské konflikty ve východních Čechách ve 12. až 15. století, bakalářská práce, Univerzita Hradec Králové 2017, s. 38-41; Dějiny východních Čech v pravěku a středověku, NLN 2009, s. 296-297 ↩︎

  4. Celou problematiku naposledy shrnuly a odkazy na dosavadní literaturu uvádějí Dějiny východních Čech v pravěku a středověku, NLN 2009, osobní rejstřík s. 767; Šandera M.: Páni z Dobrušky a Opočna, Veduta 2007, s. 16-21. ↩︎

  5. V souladu s Dějinami východních Čech v pravěku a středověku (NLN 2009) používám pro tento rozrod název Půtici, protože se v posledním době takto většinou označuje. I když studie Michala Tejčka dokazují, že jsou potomky plzeňského kastelána Drslava a tedy těmi pravými Drslavici. Tejček M.: Svatobor z Přeštic, život a majetek raně středověkého velmože, Pod zelenou horou č. 4/2013 , s. 3-6; Svatobor z Přeštic (1226-1238) a Drslavici, Historická dílna č. 7, 2012 s. 16-87. ↩︎

  6. Sedláček August.: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl II., Argo 1994; s. 229-232; Dějiny východních Čech v pravěku a středověku, NLN 2009, s. 312, 418, 511, 613 ↩︎

  7. Musil František: Je Jindřich z Varnsdorfu autorem Dalimilovy kroniky? Od Ještěda k Troskám 1-2/1999, s. 7-13; Skopal Michael: Ohlédnutí za komturem Dalimilem Tomáše Edela a Dalimila Smila Milady Hučkové aneb sedm životů Svaté Zdislavy, Sborník prací východočeských archivů 11/2007, s. 183-214. ↩︎

  8. Sedláček August.: Hrady, zámky a tvrze království českého, díl II., Argo 1994; s. 229-230 ↩︎

  9. Musil František: Rod erbu třmene a vrcholná kolonizace kraje na střední Úpě a střední a horní Metuji I-II, Rodným krajem 37/2008 s. 29-34, 38/2009 s. 24-28; Šimák J.V.: Historický vývoj Čech severovýchodních, Od kladského pomezí 1931/1932, s. 9 ↩︎

  10. RBM II. č. 1061 s. 445-446; Ani osoby nosící jména odvozená od stejného slovního základu Vojen či daleko populárnější Vojslav, nelze vztáhnout k rodu z Vřešťova. ↩︎

  11. Pochopitelně je to pouze moje spekulace, vše záleží na kombinaci mnoha okolností. Jediné „jisté" datum v životě legendárního bijce jsou léta 1281-1282, kdy mělo podle Dalimila a úvah historiků dojít k jeho boji s Branibory. Jenže v té době, mu mohlo být 15 ale také 60, asi jen musel být schopen bojovat. To samé platí o jeho schopnosti pořídit si potomka. Středověk je plný extrémních příkladů, takže paní Lucharda mohla být stejně tak dcerou jako pravnučkou pana Mutiny Vřešťovského. Nemluvě o dalších možnostech příbuzenství obou příslušníků původního Vřešťovského rodu … ↩︎

  12. Musil František: Rod erbu třmene a vrcholná kolonizace kraje na střední Úpě a střední a horní Metuji II, Rodným krajem 38/2009 s. 27; Dějiny východních Čech v pravěku a středověku, NLN 2009, s. 312 ↩︎

  13. Durdík Tomáš.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Libri 2000; s. 588-589 ↩︎

  14. Kosař Martin.: Hrady na Trotince a Hustířance, Východočeské listy historické 34/2015 s. 5-14. ↩︎

  15. RBM I., s. 353-354, č. 751; CDB II., s. 430-431, č. 382; Podle CDB je listina falzem a jak uvádí Josef Šrámek, listina patří mezi skupinu břevnovských falz vzniklých po roce 1222, která měla pojistit držbu klášterního majetku v severovýchodních Čechách; Šrámek Josef: Mezi normou reformou a praxí, Univerzita Palackého v Olomouci, s. 160-161 ↩︎

  16. Šimák J.V.: Historický vývoj Čech severovýchodních, Od kladského pomezí 1931/1932, s. 9; Panem Zbraslavem se následně ve známé studii zabýval J. Žemlička (poprvé publikována 1983) a po třiceti letech před nedávnem opět T. Velimský. Žemlička Josef: Královský číšník Zbraslav a jeho dědictví, (poprvé) Historická geografie 21/1983, s. 117-132; Velímský Tomáš: O královském podčeším, který toužil stát se stolníkem, Středověký kaleidoskop pro muže s hůlkou, NLN 2016, s. 654-666. ↩︎