Přelom roku v mytologii a zvycích

Luboš Rokos
Středověký život a kultura
Začátek nového roku je kladen tradicí do doby kolem zimního slunovratu. Tato tradice převážila časem nad ostatními, kladoucími přelom roku do souvislosti se sklizní úrody (konec září, 1. listopad), nebo se začátkem jara. Nový rok v období zimy se do Evropy rozšířil z Římské říše prostřednictvím církve.

K přelomu roku se nabízí zimní slunovrat, jako symbol obnovení síly Slunce, a s ním obnovení světla a tepla, předpokladů života; každý nový rok takový příslib potřebuje. K přelomu roku se ale vážou i zvyky nezávislé na slunovratu, kterým věnuji pozornost.

MYTOLOGICKÝ ZÁKLAD

Enúma Eliš

V Babylónii se lidé do nového roku přenášeli pomocí dramatu nazvaného akítu, které opakovalo děj zaznamenaný v mýtu Enúma Eliš. Ten vypráví o počátcích světa, „když nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole země jménem nebyla známa" a „žádnému bohu osud nebyl určen". Naživu byli v té době pouze prabozi Apsú a jeho žena Tiamat, kteří dali žít dalším bohům. Mezi oběma prabohy a jejich dětmi vypukla válka, kterou bozi pod vedením Marduka vyhráli.

Nový svět pod vedením bohů obdržel jistá pravidla. V prvé řadě z těla Tiamat stvořil Marduk zemi a oblohu. Na oblohu pak umístil hvězdu Néberu - polárku, aby žádné nebeské těleso „na své dráze nebloudilo, nedbalosti se nedopustilo". Měsíčnímu bohu přikázal jezdit po obloze na měsíci, kterému stanovil jeho fáze. Ohledně času určil i rok s dvanácti měsíci a daným počtem dnů.

Na obloze pak nechal Marduk pohybovat mraky a vodu stvořené z Tiámatiných slin, z Tiámatiných lebečních očnic nechal vypouštět podzemní zásoby vody, které jsou lidem známy jako řeky Eufrat a Tigris. Když už existovala pevná země, mohl ji Marduk osídlit lidmi, aby měl kdo sloužit bohům.

Oproti stavu před začátkem světa zavládl pevný řád. Prostor byl vyplněn pevnou zemí s životadárným vodstvem, nahoře zemi ohraničila obloha. A podobně na obloze zavládl pořádek. Vprostřed oblohy trůní polárka, pomocí které se orientují ostatní nebeská tělesa. Neměnnost postavení polárky značí pevnou stabilitu země a nebes v jejich spojení. Z dalších mýtů a tradic je známo, že osa střed země - polárka je i cestou, po které se dá cestovat mezi světy bohů a lidí, popř. propojením osy směrem dolů se sestupuje do podsvětí; tedy i cesty mezi světy jsou pevně určeny.1 Pevnému prostoru patří i pevně stanovený čas, přesně měřený pohybem nebeských těles a měsíčními fázemi.

Přednes a divadelní projekce mýtu spadaly časově na začátek roku (ten probíhal na jaře) a byly součástí širších slavností. Na jejich začátku se lidé zmocnili krále, vysvlékli jej do naha a vynesli i s jeho ctěným dvorem za babylónské hradby. Následujících jedenáct dní panovalo bezvládí - nikoli bezzákonnost, zločiny se netrpěly, ale padly morální a mravní hranice. Společenská anarchie skončila s uvedením dramata akítu. Vědmina píseň

Vědmina píseň uvozuje mytologické písně Eddy, sbírku mýtů severogermánských národů. Úvodní píseň popisuje děj světa od stvoření až po drsný konec. Stav před začátkem světa se nápadně podobá mezopotámskému: „Nebylo moře ni mohutných vln, nebyla země, ni nahoře nebe." Existovala pouze prabytost, praobr jménem Ymi. Země a nebe vznikla až zásahem bohů, kteří je stejně jako Marduk stvořili z těla prabytosti. Z jiných částí Eddy se dočítáme, že z Ymiho masa stvořili samotnou zemi, z kostí a zubů skály, z mozku mraky a z potu vodstva atd. Nahoře zemi ohraničili oblohou z Ymiho lebky.

Nebeská tělesa obdržela jasné pokyny, jak se chovat. Před začátkem světa „neznalo slunce, kde sídlo jeho, hvězdy neznaly, kde jejich místa, měsíc nevěděl, jakou má moc". Po zavedení řádu však nebeská tělesa putovala po pravidelných cestách a v pravidelných intervalech, bohové dali jména „měsíce dobám, noci i ránu a poledni rovněž, svítání, večeru, k výměře času".

V Enúma Eliš nebyl před počátkem světa určen osud žádnému z bohů, také ve Vědmině se vládkyně osudu - norny (germánské sudičky) - objevují až po stvoření světa a výměře času. Rovněž lidem, které bohové naleznou „nemohoucí, bez osudu", vdechnou bozi život až po stvoření země. Norny pak lidem určí osud.

Přímé příklady použití tohoto mýtu při oslavách starogermánského nového roku se nedochovaly. Dušan Třeštík v knize Mýty kmene Čechů ale odhaduje, že hrozný rituál kmene Semnonů2 uváděný Tacitem se váže k událostem Vědminy písně. Tacitus píše: „Za nejstarší a nejvznešenější ze Suebů se pokládají Semnonové. Víru v starobylost potvrzuje náboženský zvyk. V určenou dobu se scházejí vyslanci všech kmenů téže krve v lese posvěceném obřady předků a pradávnou hrůzou a jménem obce obětují člověka, což je začátek příšerného barbarského obřadu. … Cílem kultu je ukázat, že tam je začátek kmene, tam je bůh, vládce všeho a všech, kterému je ostatní poddáno a povinno poslušností." Semnoni jako nejstarší národ kmene Svébů, tedy pocházející snad přímo od začátku světa, měli právo provádět rituály opakující stvoření. Rituál prováděli ve svém háji, kde je „počátek lidu, bůh, vládce všeho", a jeho náplní byla lidská oběť opakující nějaké strašné počátky. Hrůznost rituálů by podle Třeštíka mohla spočívat v rozsekání lidského těla imitujícího tělo obra Ymiho nebo jiné prabytosti. Každým rokem je svět stvořen

Oběma mýtům je společný popis stavu před počátkem světa, stavu bez řádu, zvaného v mytologiích chaos. Chaos fungoval před stvořením světa, bylo v něm obsaženo všechno ve všem, nic nebylo rozděleno. Stvoření světa vymezilo hranice vůči chaosu v podobě pevné země a oblohy. Stvoření světa probíhalo od středu světa, který zároveň tvořil spojnici se středem nebes. Světový střed tak sloužil jako cesta mezi nebem, zemí a podsvětím a jako symbol řádu a stability oproti chaosu.

Chaotické vlivy ovšem dál hrozily narušit spořádaný svět i lidskou společnost, bylo proto nutno svět obnovovat nebo přímo znovuzakládat. K obnově světa sloužily mýty. Pokud nějaký mýtus popisuje stvoření světa, musí tentýž mýtus zahraný lidmi obnovit i jejich svět a společnost. Proto pořádali Mezopotámci divadelní dramata o stvoření světa, proto se stejné rituály prováděly i v průběhu roku, kdy společnost ohrozil nepořádek např. v podobě smrtelných epidemií, vyslankyň chaosu. V mýtu se praví, že svět vzniká od jeho středu, proto i rituály probíhaly v místě, které lidé za takový střed považovali. Babylónským středem světa byl Mardukův chrám, zikkurat, kde novoroční slavnosti skutečně probíhaly.

Víra v sílu mýtu byla hluboká. Vše, co fungovalo na zemi, mělo v myslích raných kultur předobraz v božském světě, který je třeba napodobovat. Pakliže mezopotámské texty tolikrát opakují formuli „v době, kdy království sestoupilo na zem", mají na mysli, že lidé přejali královskou instituci tak, jak funguje na nebi. Moc a vláda panovníka nabývala sakrálního charakteru. Vzor v nebi měly i mezopotámské chrámy nebo chrám Šalamounův, svaté město Jeruzalém má vzor v nebeském Jeruzalému s Kristem jako vládcem. Jak nás zpravuje biblická Apokalypsa, i nebeský Jeruzalém „sestoupí na zem", a sice po konečné porážce Antikrista. Křesťané mají zakázáno pracovat v neděli, protože Bůh během stvoření světa v neděli také odpočíval atd.3

Opakování rituálu o stvoření světa tedy přenáší člověka do oné doby prvotního stvoření. Člověk znovu a znovu po božském vzoru zakládá svůj svět se všemi praktickými dopady, které uvedeme dále.

CHAOS NA NEBI, CHAOS NA ZEMI

Vedlejší rituály a zvyky Nového roku

Přechodu k Novému roku napomáhá další typ rituálního dramatu. Maloasijští Chetité sehrávali souboj dvou skupin herců, jedna strana symbolizovala bohy a nový rok, poražená strana démony a starý rok. Kelti poskytují příklad novoročního rituálu, během kterého zápasí králové Dub a Cesmína, symboly nového a starého roku. Nový rok samozřejmě vítězí, zdárný přechod přes zlomové období je zajištěn. Na Valašsku se nový a starý rok bijí na střeše fary. Aktivněji vystupují v souboji roků Skoti, když valí hořící sud smůly. Oheň pálí starý rok a valící se sud uhlazuje cestu novému.

Přenesením se do počátků času při stvoření světa padají logicky i hranice času, jehož pevná výměra následuje až po (znovu)stvoření světa. Jednak opakováním rituálů v mýtickém čase se do něho člověk sám přenáší, jednak stav chaosu, který mísí vše ve všem, mísí i všechny časové epochy. Člověk se tak může setkat s bohy a jejich protivníky, které už kdysi bozi porazili. Padnutím hranic mezi světem a časem vystupují na zem i démoni a jiné škodlivé bytosti. Ty je třeba zahnat hlukem a jinou hrubou silou, jak se dodnes činí o Silvestru pomocí ohňostroje a opileckého řevu.

V této době se ale setkává i se svými předky, které zve k prostřenému stolu a po skončení slavností je asertivně, rázně vypuzuje. Slované nazývají takový obřad dziady, djady nebo dědy. Hospodář zval předky slovy: „Svatí dědové, zveme vás, svatí dědové, pojďte k nám jísti vše, co Bůh dal, co já vám obětuji. Svatí dědové, prosím vás, pojďte, leťte k nám!" Po započetí hostiny se odkládá část jídla předkům na okno nebo na zvláštní lavici. Po hostině se loučí slovy: „Svatí dědové, vy jste přiletěli, pili a jedli, leťte nyní domů! Řekněte, čeho vám ještě třeba? A lépe, leťte do nebe!"4 Na Islandu ještě na začátku 20. století nechávali lidé předkům jídlo a vlastní postele, zatímco sami spali na slámě. Příštího dne ale vymetli všechna zákoutí domu, aby duchy vyhnali.

Přenesení se do počátků světa přináší mimo setkání se s démony i vyloženě příznivé a vítané dopady. Zničení starého roku se rovná zničení opotřebovaného starého světa s jeho škodlivým balastem v podobě napáchaných hříchů a různých špatných vztahů a událostí. Do nového roku vstupuje nový svět, založený právě teď, a tedy bez nahromaděné zátěže. Staré viny se dají pro jistotu hodit na nějakého obětního beránka, kterého pak lidé zničí. Babylóňané a Židé měli takového obětního kozla, kterého po zatížení svými hříchy vyhnali do pouště. S obětním kozlem vyháněli i démony, začali u sebe v obydlí, kde za řevu tloukli do stěn, a po takovém vypuzení z domovů hnali démony přes obec za její hranice.

Ve více tradicích bylo před novoročními slavnostmi nutno dům uklidit, vyměnit opotřebované části interiéru za nové, dům nejlépe provonět bylinkami, vykropit vodou (z potoka nebo svěcenou). Dodnes to přetrvává ve formě předvánočního úklidu. I obydlí je takto „znovustvořeno".

V neposlední řadě se znovustvoření týká samotného člověka. Zapuzení hříchů do pouště nebo jinam má za následek lidské očištění. Kdo se rozhodne jít do sebe, tak se nyní ze hříchů vyzpovídá. K očistě patří i omývání se vodou a půsty.

Pakliže do nového roku vstupuje nový člověk, je toto období náležitě vhodné pro zasvěcování jedinců do tajných společností. Zasvěcenec se stává v jistém smyslu také novým člověkem, proto se zasvěcuje nyní. Častým průběhem zasvěcení bývá rituální smrt a znovuvzkříšení, což napodobuje zničení a stvoření nového světa na příkladu člověka. I tuto významnou duchovní praxi převzala církev. V raných dobách prováděla křty pouze o Vánocích nebo Velikonocích, v době zrození a zmrtvýchvstání Krista. Křest v těchto obdobích měl symbolizovat nový život ve víře vůbec nebo opuštění starého života a „zmrtvýchvstání" do nového, skutečného.

K rozšířenému lidovému rituálu patří uhašení ohně a rozdělání nového primitivním způsobem třením dřev o sebe. Takový oheň se nazývá Živý nebo Nový a má léčivou moc. V případě epidemií se rozdělává i v průběhu roku, pak se nazývá „nouzový" (Nothfür či Nodfyr u Germánů). Lidé poté, co uhasili všechny ohně ve vsi, rozebrali polena z živého ohně a jimi zažehli doma. Léčivý účinek mělo i přiložení hořícího polena z nouzového ohně na nemocnou část těla nebo prohnání nemocného dobytka nouzovým ohněm. Dvanáct nocí a jiné

Pokud lidské opakování rituálů z počátků světa navozuje nový řád do nového roku, tak by se před rituály mělo odehrávat také nějaké období chaosu. Takových dokladů se dá vysledovat nepočítaně.

Do zimního přelomu roku náleží dvanáct nocí počínaje 24. prosincem a konče 6. lednem, ve kterých panují zvláštní podmínky. V Německu jsou noci známé jako Weihnachten, Rauhnachten nebo Zwőlften. Noc 24. prosince je „nocí matek" (Modranicht), tzn. nocí zasvěcenou třem sudičkám. Mezi zvláštnostmi vůči normálním obdobím vystupuje především zákaz práce a taky svateb. Nad zákazem dohlížejí bůh Wotan a bohyně Holle (zvaná i Hulda a Perchta), kteří brázdí povětří a provinilce trestají. Holle zároveň kontroluje, zda ženy řádně dokončily domácí práce. Bohům a duchům se připravuje na střechu domu jídlo, u stolu je pro ně během jídla jedno místo volné. Na některých místech probíhají maškarní bály. 6. ledna, na Perchtin den, mluví zvířata lidskou řečí a kdo je nepozorovaně vyslechne, vyzví mnohá tajemství.

Nebem se prohání tzv. „Wildes Heer", „Divoké vojsko" složené ze zemřelých a nadpřirozených bytostí pod vládou Wotana. Ve Skandinávii se donedávna udržel zvyk, kdy se mládenci z tajných společností proháněli na koních po vsích, nešetřili sebe ani zvířata, a páchali zlotřilosti (menší krádeže a vandalismus, vypouštěli na svobodu domácí zvířata atd.)5 Zřejmě i tyto společnosti zasvěcovaly v tyto dny nové členy.

Neobvyklý stav panoval o dvanácti vánočních nocích v představách jižních Slovanů, nebe a peklo se v tyto dny slily v jedno (= návrat k chaosu) Vikingové a Kelti strávili přelomové období nejlépe v alkoholickém opojení a i pro ně platil obecný zákaz práce. V různých tradicích se k zastavení práce připojovalo zastavení obchodu a válek, někde i půjčování věcí.

Do lednových maškarních průvodů chodí lidé oblékaní do zvířecích kůží nebo se zvířecími maskami - dodnes českým maškarám vévodí dvojice přestrojená za kobylu - někde se muži oblékají jako ženy a naopak. Není divu, že ve středověku si karnevaly vysloužily názvy jako „oslí svátek" nebo přímo „svátek bláznů". Výklady karnevalů se liší, maskované bytosti mohou symbolizovat nadpřirozené bytosti a démony páchající nepořádek, jako v případě Wildes Heer, nebo mají hrozivé masky naopak démony zastrašit, nebo se může jednat o průvod předků. Všem karnevalům je ale společná neúcta ke spořádaným mravům.

Štědrý den v Německu, „Noc sudiček", je mimořádně vhodná doba pro věštění. Hranice času jsou nyní přece nepevné a dá se přes ně nahlédnout. Potvrzují to i štědrovečerní věštby v baladách z Kytice K. J. Erbena, sebrané z lidové tradice. Dvanáct dnů v různých tradicích (kde se nepoužívá lunární kalendář o 13 měsících), symbolizuje dvanáct příštích měsíců. Podle událostí v tom kterém dni se dá odhadnout, jak bude vypadat odpovídající měsíc. O „dvanácti dnech" platí zákaz práce a pro ženy výslovně zákaz předení. Na zákaz dohlíží Perchta nebo skřítkové, kteří na Štědrý den a Tři krále zamotávají hospodyním nitě. Předení se totiž v mytologické rovině týká osudu. Norny a další sudičky spřádají osud pomocí nití, např. délka nitě značí délku života dotyčného. Předení tak může zasáhnout do chodu následujícího roku, utkat špatný osud, a to může přinést hrozné následky.

Na Silvestra, paradoxně hned týden po připomenutí narození Božího syna, se lidé oddávají systematickému páchání hříchů, od obžerství přes normální intimnosti až po ty skutečně nebezpečné, násilného charakteru. V televizním vysílání se divadelní haly obsazené seriózně vyhlížejícími diváky otřásají při vyprávění lechtivých vtipů s absencí jakékoli pointy. Všechno je tak nějak naruby. Nebeský stav

Během oněch dvanácti dnů se Země nejprve blíží ke Slunci, přitahována jeho gravitační silou (v zimě je paradoxně Země blíže Slunci než v létě), jakmile však překoná bod obratu, gravitační síla působí proti pohybu Země. To má za následek jak zpomalení rychlosti, tak vliv na tekuté jádro planety, její geomagnetické pole a další vrstvy. K tomu na planetu dopadá více slunečních částic.

Minimálně u Germánů je doloženo odvozování „dvanácti nocí" od tzv. solstutia, stavu, kdy Slunce na obloze přestává stoupat a v představách Germánů se jakoby přestalo otáčet. Až když po dvanácti dnech vystoupí výš, znamená to, že Slunce a světlo zvítězilo.

MÍSENÍ TRADIC

Dvanáct posvátných nocí a s nimi spojených zvyků nelze někde dost dobře odlišit od slavností slunovratu, popř. mají zvyky ještě jiný význam. Jasné není ani přesné vymezení „dvanácti nocí", obvykle udávaný interval 24. 12. - 6. 1. někteří autoři přesunují na 21. 12. - 3.1. Pro Rauhnächte - „drsné noci" - platí někde interval 30. 11. - 6. 1.

Jméno Yule, severského svátku slunovratu, je množného čísla, a tedy se pravděpodobně vztahuje na více nocí než jen na tu nejkratší. Při koledách spadajících do „dvanácti nocí" se obchází obec se symbolem Slunce, znovuzrozeného za slunovratu. Maškaráda provozovaná za různých zvuků a hluku, jejichž pozůstatkem je silvestrovský ohňostroj, měla za úkol odhánět zlé bytosti. Ty se obecně bojí světla a po zemi se prohánějí tehdy, když jsou dny nejkratší.

K pohanským slavnostem měla jako obvykle co říci křesťanská církev. Podle okolní situace a svého momentálního emocionálního rozpoložení volila buď cestu zákazů, nebo převzetí formy svátků a zvyků, kterým ale určila křesťanský obsah. Samotné označení Weihnachten (Svaté noci) v Německu a z něho i české Vánoce pochází ještě z předkřesťanské doby.

Tourský synod r. 567 stanovil pro „dvanáct nocí" interval 24. 12. - 6. 1. Cyklus startuje narozením Krista a končí jeho zvěstováním prostřednictvím Tří králů, kteří jej nalezli v betlémském příbytku. Na Tři krále církev vztáhla koledy, původně zakazované, ale pak povolené, pokud koledníci symbolizující Tři krále v textech koled zvěstovali narození. Samotné zrození Krista se může vztahovat na slunovrat, kdy se v pohanských tradicích znovuzrozují sluneční božstva - v Bibli ani v jiném pramenu té doby se o datu Kristova narození nepíše. Přes křesťanskou tradici se zachovalo věštění o Štědrém večeru (původně Noci sudiček). Formy jsou různé, lití olova je doloženo také už z pohanské doby, krájení jablek, házení střevícem k dveřím a další jsou aktuální dodnes.

Silvestr dostal jméno podle papeže Silvestra I., který zesnul právě 31. prosince (roku 335). R. 813 se jeho jméno dostalo do církevního kalendáře a odtud do obecného povědomí. Z rozhodnutí jiného papeže, Inocence XII., platí od r. 1691 za začátek Nového roku 1. leden. Nový rok začíná měsícem lednem - Januarem. Ten nese jméno podle římského boha Januse, boha konce a nového počátku. Janus má dvě tváře, jedna z nich hledí vzad a jedna vpřed, jedna do starého a jedna do nového roku. Slavnosti za jiných dat

Vychýlení ze společenského normálu doprovází novoroční slavnosti jiných dat, a tak potvrzuje, že mnohé vánoční zvyky se vážou k tomuto procesu, a ne pouze k zimnímu slunovratu. Babylónský nový rok, se zvyky nápadně podobnými evropským novoročním, probíhal na jaře.

Římské saturnálie spadaly do týdne od 17. do 24. prosince, jejich hlavní náplň tvořil nevázaný karneval v čele s osobou Saturna, který přijížděl na praseti se zlatými štětinami.6 Oslavy probíhaly klasickou formou pitek a hostin, návštěv známých a příbuzných, nějaký náznak práce se nekonal. Posledního dne padaly stavovské rozdíly, pánové zvali své otroky ke stolu a hostili je (na silvestra zase zvou šéfové své zaměstnance na obědy).

SHRNUTÍ

I s ohledem na zvyky spojené se slunovratem se snad dají odhadnout a paušalizovat i zvyky typické pro „dvanáct nocí". Lidé mají zákaz pracovat, práce za minulý rok má být beztak dávno hotova. Systém disciplíny je porušen, pánové ztrácejí moc, lidé jsou si projednou rovni. Morální řád je otřesen rovněž, masopusty a silvestry nedbají na konvence. Společnost se chvěje v základech, Slunce se chová divně, je třeba zásah.

Východisko nabízí mýtus. Mýtus popisuje nějakou situaci řešenou bohy pomocí rituálu. Pokud se na Zemi podobná situace každoročně opakuje, je nutný každoroční rituál. Společenský chaos řešil v Babylónu (a možná i u Semnonů) mýtus o počátku světa doprovázený rituály uvedenými v mýtu. Stejný rituál, který měl moc zavést řád na počátku všeho, musí mít moc zavést řád a zamezit výtržnostem i nyní. Uvolnění morálky asi nemá za úkol jednou za rok popustit uzdu, ale spíše naopak, má za úkol navodit chaos, aby se jeho překonáním společnost a řád znovu upevnily. Do nového roku, „nového světa", tak vstupuje společnost očištěná, očištěno je díky úklidu i obydlí, vše může začít odznovu… včetně práce.

Pokud je společenský chaos skutečně odrazem chaosu nebeského a oba skutečně symbolizují chaos na počátku světa, pak zrození Nového roku, kde začíná vše odznovu, zapadá do intervalu Svatých nocí ideálně.

Hlavní literatura:

Eliade, Mircea: Mýtus o věčném návratu. Oikoymenh, Praha, 2003.

Edda, přel. Ladislav Heger. SNKL, Praha 1962.

Gardenstone: Germanischer Gőtterglaube. Arun, Engerda 2003.

Karrer, Iso: Zvěrokruh a lidový rok. Eugenika, Bratislava 1998.

Mýty staré Mezopotámie, přel. Ladislav Hruška a spol. Odeon, edice Živá díla minulosti, Praha 1977.

Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů. NLN, Praha 2003.

  1. Spojení světů pomocí osy podrobněji vysvětluje. Mircea Eliade: Mýtus o věčném návratu, Oikoymenh 2003. Kapitola Symbolika středu, s. 14-18. Dále Nigel Pennick: Tajná znamení, symboly a znaky. Volvox Globator, Praha 1999. ↩︎

  2. Tacitus: Z dějin císařského Říma. Svoboda, edice Antická knihovna, Praha 1976, s.357-358.

    O stvoření světa ze zabité prabytosti v tradici indoevropských národů více Jaan Puhvel: Srovnávací mytologie. NLN, Praha 1998. O Semnonech Třeštík s. 50. ↩︎

  3. Více příkladů Eliade, s. 25-29, kapitola „Archetypy profánních činností". ↩︎

  4. Máchal, Jan. Bájesloví slovanské. Světová knihovna, Praha, 1907, s. 29-30. ↩︎

  5. Kadmon: Oskorei, Wotanův divoký hon. In: Sauilo č. 8, s. 16-17. http://sauilo.asatru.cz/sauilo_08_2005.pdf ↩︎

  6. Prase se zlatými štětinami, ať už jako štědrovečerní zlaté prasátko nebo zlatý kanec vikinského boha Freyje a jiní, se vztahují ke slunovratu. Prase i zlato jsou symboly plodnosti a dostatku, Slunce též (a zlato bývá považováno v alchymii za sluneční kov). ↩︎