Konstancie Uherská
Konstancie, dcera uherského krále Bély III. a Anny (Anežky) de Chatillion, sestra dalších dvou uherských králů Imricha a Ondřeje II., se narodila pravděpodobně kolem roku 1180. O jejím dětství a mládí mnoho nevíme, pouze to, že byla snad roku 1189 zasnoubena se synem Fridricha I. Barbarossy – Fridrichem Švábským, jenž však zahynul během třetí křížové výpravy, pravděpodobně roku 1191. Arpádovská sňatková politika té doby se orientovala spíše k východu, např. Konstanciina sestra Markéta se roku 1185 stala byzantskou císařovnou. Ale i mezi Arpádovci a Přemyslovci lze najít manželská spojení, např. Konstanciina teta, sestra jejího otce Bély III., Alžběta, byla ráznou manželkou jednoho z českých knížat, vládnoucích v nepřehledné poslední čtvrtině 12. století, Bedřicha, nevlastního bratra pozdějšího krále Přemysla I., jehož oporou během Bedřichovy krátké vlády Přemysl nesporně byl. Jisté je, že někdy mezi lety 1199 a 1201 došlo ke sňatku princezny Konstancie s již třetím českým králem Přemyslem I. Přesné datum svatby však zůstává utajeno; podle Druhého pokračování Kosmova je v lednu 1199 doložen pobyt českých vyslanců v Uhrách, kteří snad měli domluvit podmínky manželského svazku. Vraťme se však o pár desítek let zpátky, abychom pochopili situaci, která předcházela celé Přemyslově manželské rošádě, s níž si dodnes historici marně lámou hlavu.
Přemysl, syn krále Vladislava I. (II. jako knížete) a Judity Durynské, se narodil po roce 1153, který je udáván jako rok Vladislavova sňatku s jeho druhou ženou Juditou (nejčastěji je zmiňován rok 1155 nebo 1157). Přemyslův otec Vladislav chtěl zabránit nárokům ostatních větví Přemyslovců na trůn tím, že roku 1172 odstoupil a nechal zvolit knížetem svého prvorozeného syna Bedřicha. Roku 1173 však byl Bedřich z rozhodnutí římského císaře Fridricha Barbarossy sesazen, čímž se rozpoutala již doutnající „občanská" – domácí válka Přemyslovců, kteří ve snaze získat český knížecí trůn ignorovali stařešinský řád stanovený Břetislavem I. Jedním z těchto Přemyslovců, hlásících se o český trůn, byl i Přemysl, i když zprvu pouze jako opora svého bratra Bedřicha. V těžkých časech nepřehledných bojů trávil Přemysl hodně času v emigraci, kde se seznámil se svou pozdější manželkou Adlétou Míšeňskou z rodu mocných Wettinů, s níž měl nakonec syna Vratislava (narozený kolem roku 1180) a tři dcery. V Míšni, kde pravděpodobně většinu času také žila Přemyslova rodina, našel své útočiště i Přemysl – nejprve u Adlétina otce Oty Bohatého, později u jejího bratra Albrechta Pyšného, s nímž Přemysla snad poutalo i pouto přátelské a také příbuzenské, neboť Albrecht se – snad za Přemyslova zprostředkování – oženil s dcerou již zmíněného Bedřicha a Arpádovny Alžběty – Žofií. Uvádí se, že Adlétina rodina nebyla sňatku nakloněna (logicky, neboť ačkoliv Přemyslův původ byl jistě dostatečný pro dceru míšeňského markraběte, jistě nepřála Adlétě nejistý osud ambiciózního, ale „odstrčeného" následníka), Přemysl si sňatek s Adlétou snad vyvzdoroval. Když po peripetiích vyhnanství a ponížení konečně Přemysl koncem roku 1197 dosáhl za podpory svého bratra Vladislava knížecího titulu, mohla Adléta i s dětmi doufat v lepší osud na klidném pražské dvoře.
Leč osud (nebo spíš Přemysl) tomu chtěl jinak. Přemysl se rozhodl z Čech vybudovat středoevropskou velmoc, co nejméně závislou na Říši, a pokud možno konsolidovat vnitřní poměry tak, aby se neopakovala situace z poslední čtvrtiny 12. století. K těmto účelům hojně využíval boje o říšskou korunu mezi Štaufy a Welfy a také guelfů (papežských přívrženců) s ghibelliny (císařskými – královskými sympatizanty). Do těchto sporů se zapojil záhy, a to na straně Filipa Švábského, nejmladšího syna Fridricha Barbarossy, jenž mu již roku 1198 udělil rozsáhlá privilegia včetně královského titulu. Snad v té době napadla Přemysla ďábelská myšlenka s výměnou manželek. Pro tyto účely si Přemysl, jemuž tou dobou bylo okolo 45 let, vyhlédl mladou uherskou princeznu Konstancii. Pražský biskup Daniel z Přemyslova podnětu prohlásil manželství s Adlétou za neplatné, a to z důvodu příbuzenství (které nikomu předtím pochopitelně nevadilo). Jak je uvedeno výše, pravděpodobně počátkem roku 1199 vyslal své zástupce do Uher, aby domluvili podmínky svazku. Jistě byl jimi uherský král Imrich ujištěn, že český král má svou manželskou otázku vyřešenu. Jenže – ouha! Adléta se pochopitelně nehodlala vzdát své pozice; nejenže jí Přemyslův tah musel po všech těch letech strádání připadat nevděčný, ale navíc jejím dětem hrozilo nebezpečí mnohem větší, tedy že budou považováni za bastardy. Rozpoutala proto „dopisní" válku, v níž žádala papeže o ochranu svého manželství.
Dodnes není jasné, proč k tomuto kroku Přemysl přistoupil. Udávají se dva důvody: Přemysl chtěl posílit svou pozici krále tím, že si vezme pouze dceru krále, nikoliv „obyčejného" míšeňského markraběte. Nutno dodat, že Wettini rozhodně v rámci Říše zaujímali významnou pozici, navíc tím Přemysl nepochopitelně riskoval spory s nimi. Jako druhý důvod bývá uváděn Přemyslův chtíč, snaha o získání mladé manželky, když ta „stará" ho už přestala bavit. Dovolím si poznamenat, že tento výklad je poněkud absurdní – k tomuto účelu mu stačila milenka (ostatně vydržování i jakýchsi „oficiálních" milenek patřilo k době), nemusel riskovat nenávist Wettinů i svého syna Vratislava, papeži tím současně vložil do rukou mocnou zbraň, skrze níž mohl být (a také byl) vydírán v boji mezi guelfy a ghibelliny.
Konstancie, mladá a snad tou dobou ještě poměrně naivní, porodila asi v roce 1200 Přemyslovi syna Vratislava (stejné jméno, jaké měl jeho první syn, svědčí o snaze Přemysla své první manželství úplně vymazat), ten však roku 1201 umírá. Pravděpodobně na nátlak Wettinů, s nimiž se Přemysl nacházel ve stejném, proštaufském táboře, vzal Adlétu i s dětmi na milost, snad se slibem, že Konstancii vyžene. Avšak nestalo se tak, neboť Konstancie opět otěhotněla – patrně se jí narodila dcera nebo dcery (data narození dcer Anežky, Anny a Judity nejsou známy, předpokládá se však, že byly starší než Václav), roku 1205 se narodil syn Václav. V polovině roku 1205 je doložen Konstanciin pobyt u dvora, Adléta tedy, snad po Václavově narození, byla definitivně vyhnána. Co se honilo Konstancii hlavou, když byla odstrčená od trůnu i od manžela? Jistě se obávala o svůj další osud, určitě počítala s možností, že se s ostudou vrátí zpět do Budína. Mohla být také na Přemysla svým způsobem naštvaná, ona, uherská princezna, se statutem obyčejné milenky. Kromě toho všeho jí muselo být jasné, že jestliže Přemysl tímto způsobem zapudil svou dřívější manželku, kterou snad měl rád a která mu byla v nelehkých dobách oporou, nesmí propříště Přemyslovi zavdat jakoukoliv příčinu k nespokojenosti, protože by se jí dost dobře mohlo stát něco podobného.
Po návratu do Prahy se Konstanciino postavení zlepšovalo. Nejprve roku 1207 Přemysl Václava zasnoubil s dcerou Filipa Švábského Kuhnutou, jistě ve snaze o upevnění synovy pozice po Přemyslově smrti, která mohla přijít kdykoliv; vyplývá z toho také to, že Filipovi evidentně nejistý status nastávajícího zetě nevadil a snažil se Přemysla jako spojence udržet. Do roku 1211, který je udáván jako rok narození Anežky, později prohlášené za svatou, stihla Konstancie porodit Přemyslovi ještě dva syny – Vladislava a Přemysla (údajná další dcera Viléma – Blažena není historicky doložená, a proto mezi děti Konstancie a Přemysla nebývá zařazována). Nelehký úděl obou Přemyslových manželek skončil roku 1211 Adlétinou smrtí.
O samotné Konstancii během následujících let nemáme příliš mnoho faktů, žila ve stínu svého manžela, jemuž jistě poskytovala dostatečné zázemí a oporu, stejně jako svým dětem. Lze předpokládat, že všechny jejich děti uznávaly autoritu svého otce, pro útěchu a pohlazení však chodily ke své matce. Snad to byla také Konstancie, která podpořila svou dceru Anežku v jejím rozhodnutí stát se „nevěstou Kristovou", a nikoliv nevěstou některého z evropských vládců. Její velké chvíle přišly po Přemyslově smrti roku 1230. Je těžké odhadnout, jak se přitom cítila, každopádně ji opouštěla její jistota, její manžel, kterého jistě obdivovala a ctila, a který ji snad – jak připomíná i jinak zdrženlivý J. Žemlička – miloval. Pro Konstancii tak nastalo desetiletí relativní svobody a boje „sama za sebe". Především se rozhodla, že se již nevdá, ačkoliv k tomu jistě možnosti měla. Místo truchlení se energická královna vdova vrhla do stavby nového, „svého" kláštera cisterciaček u moravského Tišnova, s názvem Porta Coeli – Brána nebes, na cestě z Brna do Blanska; snad také jako jistý protipól marienthalské fundaci její snachy, královny Kunhuty Štaufské, které touto stavbou chtěla svým způsobem „konkurovat". Tišnovský klášter byl budován z odkazu jejího manžela (Konstancie s Přemyslem jsou také vyobrazeni na známém tympanonu portálu kostela sv. Václava, který byl součástí tišnovského kláštera; na něm je zajímavé především to, že postava klečící Konstancie je o něco větší, aby byla jeho donátorka jasně rozpoznatelná). Původně ho zamýšlela postavit nedaleko vznikajícího kláštera své dcery Anežky, na pražském Poříčí. Protože však hlavním úkolem cisterciáků mělo být osidlování neobydlených oblastí a jejich kultivace, bylo nutné pro tyto účely vybrat vhodnější, tedy odlehlejší místo. Lze jen spekulovat, proč zrovna Tišnov – důvodem mohla být blízkost věnného majetku v Uhrách a jejích moravských vdovských statků se středisky v Břeclavi, Kunovicích, Hodoníně, Bzenci a Moravských Budějovicích. Každopádně klášter, reprezentující královskou tradici Konstancie a jejího manžela, byl na svou dobu jistě výjimečným dílem. Výstavba proběhla neobyčejně rychle, přitom se jedná o jednu z prvních gotických sakrálních staveb na našem území. Královna na jeho stavbu obětovala prakticky všechny své prostředky, hojně jí vypomáhali i oba synové, Václav a Přemysl. Snad svůj klášter plánovala jako přemyslovské pohřebiště.
Třicátá léta 13. století se také nesla ve znamení sporů mezi králem Václavem a jeho bratrem, moravským markrabětěm Přemyslem. Přemysl jakoby se nechtěl smířit se svým údělem druhorozeného syna, posiloval svůj vliv na Moravě a proti králi vedl tzv. dva odboje – první v letech 1232-1233 a druhý koncem 30. let. Konstancie působila v roli jakéhosi prostředníka a usmiřovatele obou bratrů, kteří sice vzájemně spolu příliš nevycházeli, oba však svorně ctili a milovali svou matku. Václav vzal nakonec svého bratra na milost a vrátil mu titul makraběte. Přemysl však již nemohl (a patrně ani nechtěl) rozšiřovat svou moc, neboť byl těžce nemocný. V posledních měsících života se o něj starala jeho matka; po smrti v říjnu 1239 byl pochován právě v tišnovském klášteře, jemuž dříve věnoval tolik pozornosti. Sama královna našla tamtéž své poslední útočiště o rok později, v prosinci roku 1240. Král Václav její smrt údajně nesl velmi těžce – byl totiž na svou matku na tehdejší dobu až nepřirozeně fixován.
Z jejího odkazu jakoby kromě Brány nebes nic nezbylo, avšak nenechme se mýlit. Konstanciina role všeobjímající matky, pevně stojící za všemi svými dětmi, rozhodně nebyla zanedbatelná a dala se vyčíst i v pozdějších letech po její smrti. Především je až nápadná rodinná soudržnost všech dětí, které svou matku přežily, poměrně nezvyklá v tehdejší době. Možná až patologický vztah krále Václava ke své sestře, sv. Anežce, je známý, velmi kladný vztah k ní měl i markrabě Přemysl. Také dvě další Václavovy sestry, Judita, provdaná do Korutan, a Anna Slezská, udržovaly s pražským dvorem čilé styky, které se přenesly i na další členy rodiny. Sama Konstancie byla bezesporu významnou ženou své doby, která rozhodně nechtěla hrát roli pokorné manželky a poté tiché vdovy. Snad byla i silnou osobností, která se za roky po Přemyslově boku naučila trpělivosti a toleranci, tedy vlastností, které naplno zúročila – spolu se samostatností a snad i ctižádostí – až po Přemyslově smrti.
Použitá literatura:
Žemlička, J.: Století posledních Přemyslovců. Panorama, Praha, 1986.
Vaníček, V.: Velké dějiny zemí Koruny české II. Paseka, Litomyšl, 2002.
Žemlička, J.: Počátky Čech královských : 1198-1253: proměna státu a společnosti. Lidové noviny, Praha, 2002.