Karel IV. Kapitola VI. Ve víru evropské politiky (1355-1369)

Marek Zelenka
Zisk císařské koruny znamenal pro Karla IV. úspěšné završení první etapy vládnutí, která spočívala v dosažení všeobecného uznání a upevnění vlády nad Svatou říší římskou a Českým královstvím. Druhá etapa, kterou můžeme nezávazně nazvat konsolidační, pak měla být v Karlově panovnické koncepci mnohem významnější a důležitější. Karel byl totiž panovníkem, jenž sledoval především dlouhodobé cíle a snažil se své výdobytky přenést i na další generace. To bylo po roce 1355 jeho prvořadým úkolem, k němuž napjal všechnu svou energii a činorodost. S Karlovou pomocí měli být Lucemburkové již natrvalo zakotveni ve střední Evropě a zároveň na „dvojím“ trůnu.

I když Karel stanul v roce 1355 na absolutním vrcholu tehdejší světské

hierarchie a mohl se tak naplno pustit do realizace celé řady reforem,

jež učinily z Českého království skutečnou středoevropskou velmoc a

Svaté říši římské vrátily imperiální lesk, přece jen by bylo pošetilé

vnímat vládu druhého Lucemburka na českém trůnu romantickou nebo naivní

optikou. Stále se totiž pohybujeme ve vrcholném středověku, kde i

sebekultivovanější a schopnější panovník musel čelit obvyklým

středověkým výzvám a byl konfrontován s procesy, které mohl ovlivnit

jen stěží. Idealizovat si tak Karla IV. například jako mírotvorce nebo

pacifistu na trůnu, jemuž se podařilo vše, co si usmyslel, by bylo

chybou a nebezpečným zkreslením dějin.

Ukázalo se to například ještě v polovině 50. let, tedy v době, kdy

Karel získal císařskou korunu. V červenci 1355 novopečený císař

zakoupil jako zahraniční léno české Koruny hrad Donaustauf u Řezna,

jenž byl důležitým strategickým bodem. To způsobilo, že s Karlem vedli

v letech 1355-1358 drobnou pohraniční válku bavorští vévodové

Albrecht a Vilém Dolnobavorští. Ve stejné době, a to v dubnu a květnu

1356 se proti Karlovi navíc opětovně vzbouřili rožmberští bratři a

Jindřich z Hradce. Důvodem této poměrně vážné revolty byl Karlův záměr

vybudovat u Hluboké hrad Karlshaus (Hrádek u Purkarce), jenž měl držet

na uzdě horkokrevné Rožmberky. Rožmberkové nejenže povstali proti

králi, ale tentokrát dokonce zaslali protestní list říšským knížatům.

Zasáhnout proto muselo královské vojsko podpořené markraběcími oddíly.

Rožmberkové byli nakonec donuceni odpřisáhnout Karlovi milost. Pán z

Hradce byl navíc vypovězen z království na dva roky.

Neúspěšný pak byl Karel například v otázce, které v souvislosti se svým

panováním v Čechách přikládal mimořádný význam. Svého císařského

triumfu hodlal využít k upevnění královské moci v českém státě, a proto

hned na prvním zemském sněmu po svém návratu z Itálie předložil ke

schválení psaný zákoník, který vznikl pod jeho přímou patronací už

někdy v letech 1350-1352. Maiestas Carolina, jak

se dokument později začal nazývat, měl být Karlovým vrcholným

státnickým počinem v Čechách. Zákoník totiž upravoval normy tehdejšího

feudálního práva, čímž zamezoval jeho svévolnému výkladu cestou

„nalézání“ práva na zemském soudu. Jinými slovy se jednalo o pojistku,

která měla zabránit šlechtické svévoli, jež měla nyní ustoupit psanému

zákoníku. Zároveň Karel do zákoníku prosadil nezcizitelnost královského

majetku a jasné vymezení pravomocí panovníka a šlechty při obsazování

zemských i dvorských úřadů. Šlechtě se dokonce napříště zakazovalo

vynášení hrdelních trestů, pokud na ní sám panovník tuto pravomoc

nepřenesl. Upravovalo se i odúmrtní právo, a to tak, aby královské

komoře připadaly například i odumřelé selské grunty s pominutím nároků

pozemkových vrchností.

Karel věděl, že pro českou šlechtu bude přijmutí psaného zákoníku, jenž

z části omezoval jejich moc, obtížné, a proto jeho přednesení záměrně

posunul do doby, kdy byla česká veřejnost ještě stále pod vlivem

oslnivého lucemburského úspěchu v Itálii. Jenže přepočítal se, jelikož

šlechta Majestas Carolina na sněmu odmítla. Pro Karla to bylo hořké

zklamání. Měl nyní na výběr dvě možnosti. Buď ustoupit a riskovat

potupné fiasko, nebo se snažit protlačit zákoník silou, což by ovšem

mohlo nebezpečně vyhrotit vztahy mezi ním a šlechtou. Nakonec se

rozhodl tak, jak měl po většinu života ve zvyku, tj. šalamounsky. Aby

si zachoval tvář, oznámil už v říjnu 1355, že jediný psaný exemplář

zákoníku údajně nešťastnou náhodou shořel, čímž již není do budoucna o

čem jednat.1 Nebyl by to však Karel, kdyby se v

dalších letech nepokusil - a to částečně úspěšně - prosadit jednotlivé

články ze zákoníku alespoň jednotlivě.

Na sklonku roku 1355 byl Karel již na říšské půdě v Norimberku, kde se

od poloviny září konal důležitý říšský sněm, jenž byl později přeložen

do města Méty na francouzsko-německém pomezí. V Norimberku to však

bylo, kde byla 10. ledna 1356 schválena a přijata tzv. Zlatá

bula Karla IV. Ta obsahovala 23 kapitol, které zásadním

způsobem upravovaly budoucí volbu panovníků Svaté říše římské. Zlatá

bula se stala základní právní normou celého soustátí až do jeho

oficiálního zániku v roce 1806. Napříště už nebyl při volbě římského

krále nutný celkový konsenzus, stačila nadpoloviční většina v

sedmičlenném kurfiřtském sboru, tj. čtyři hlasy. Došlo i k úpravě

právního postavení kurfiřtů, kteří se stávali jakýmsi poradním sborem

panovníka. České království bylo opětovně zakotveno jako svébytná a

ojedinělá část Říše, jehož panovníkovi jakožto jednomu z říšských

kurfiřtů měl zároveň příslušet rozhodující vliv při volbě. Pro český

trůn, o jehož obsazení měli právo rozhodnout pouze Češi sami, byla také

přijata zásada ženské posloupnosti v případě vymření mužských

příslušníků rodu.2 Je zajímavé, že Zlatá bula

navíc nařizovala kurfiřtům znát kromě němčiny a italštiny také češtinu

(!). I když Zlatou bulu zpočátku odmítali jak Wittelsbachové, tak i

Habsburkové, byla její základní ustanovení respektována. Karel tím

dosáhl velkého úspěchu, neboť většina kapitol přijatého zákoníku

posilovala postavení lucemburské rodové základny v Čechách a

usnadňovala potencionální setrvání římského titulu v rukou lucemburské

dynastie.

Po krátkém osobním jednání s uherským králem Ludvíkem ve věci jeho

nadcházející války s Benátkami se Karel přes Moravu odebral zpět do

Prahy, kam dorazil v dubnu 1356. Čekaly jej zde dvě důležité návštěvy.

Tou první byl Francesco Petrarka, který dorazil do hlavního města

Českého království jako vyslanec Benátské republiky. Druhým hostem byl

polský panovník Kazimír, který s císařem uzavřel spojenecké smlouvy

zaměřené zejména proti Braniborsku. V Čechách se Karel tentokrát

nezdržel dlouho, neboť se již v srpnu 1356 odebral do Říše, aby na

říšském sněmu v Métách dovršil přijetí Zlaté buly na reprezentativním

shromáždění říšských knížat, k čemuž došlo 25. prosince toho roku.

Zároveň chtěl být na blízku epicentru událostí, které tehdy hýbaly

Evropou.

V září 1356 totiž Angličané rozdrtili Francouze
__v bitvě u

Poitiers__, přičemž do zajetí padl sám francouzský král
__Jan

II.__ (1350-1364). Karel se tehdy zachoval jako tvrdý státník

sledující výhradně zájmy svých držav, a proto se od něj jeho dlouholetý

švagr žádné větší pomoci nedočkal. Právě naopak! Krizového stavu

Francie Karel totiž využil k tomu, aby donutil Paříž přistoupit na

podmínky, které oslabovaly francouzský vliv na západních hranicích

Říše. Do Prahy se císařská rodina vrátila až v březnu 1357. Nákladnost

nedávných cest si však vybrala vysokou daň, neboť královská komora,

pochopitelně v kombinaci s nedávnou římskou jízdou, se vyčerpala

natolik, že byl Karel nucen na dobu šesti let zastavit příjmy z celého

království svému rádci a největšímu věřiteli mindenskému biskupovi

Dětřichovi z Portic. I to je dokladem toho, že se Karel v praktické

politice nikdy výrazněji nevymykal svým současníkům.

Karlův vřelý vztah k rodné zemi ovšem ani v této době neztrácel na

intenzitě, ba spíše naopak. Ještě v březnu 1357 se Karel osobně

účastnil dokončení výstavby Karlštejna, který se od této chvíle stal

jeho častým a oblíbeným místem odpočinku. Hrad koneckonců sloužil svým

způsobem jako císařova soukromá kaple a místo určené k duchovním a

státnickým rozjímáním velkého vladaře. V červenci se pak Karel podílel

na položení základního kamene ke stavbě nového a reprezentativního
__kamenného

mostu__ přes Vltavu. Most, jenž nese od 19. století jméno po

svém zakladateli, byl vystavěn téměř na stejném místě, kde před tím

stál Juditin most, jenž byl stržen při velké povodni v roce 1342.

Přes krátké zdržení v Bavorsku, kam Karel na jaře 1357 vytáhl proti

Wittelsbachům, kteří se stále odmítali zříci nároků na již zmiňovaný

Donaustauf, pobýval Karel téměř celý rok v Čechách. Tentokrát ale často

střídal místa svého pobytu. Důvodem byla pravděpodobně morová nákaza,

která v letech 1357-1362 zasáhla Čechy s nebývalou silou. Mor zavítal

do českých zemí už v letech 1348-1350, ale tehdy se omezil převážně

na jižní části Moravy. Ani současná návštěva černé smrti nebyla natolik

výrazná, aby způsobila v zemi tragické scénáře známé ze západní a jižní

Evropy, avšak její vliv na život v zemi byl poměrně razantní. Zatímco

obyvatelé země zápasili s nezvaným hostem, oslavil Karel v březnu 1358

narození prvního potomka z manželství s mladou Annou Svídnickou. Pro

Karla sice bylo opětovným zklamáním, že mu choť povila pouze dceru, jež

obdržela jméno
__
Alžběta__, avšak byl vděčen za každého

potomka.

Ve sňatkové diplomacii Karel totiž doposud stále zaostával za svými

současníky na významných evropských trůnech, ale pokud již uskutečnil

dynastický sňatek některého ze svých potomků, poté projevil vzácný cit

pro budoucí vývoj. Pouze v jediném případě tomu tak nebylo. Stalo se

tak paradoxně u nejstarší z žijících dcer Kateřiny. Tu Karel již v roce

1353 provdal za habsburského prince
Rudolfa. A

právě tento Rudolf (IV.), který nastoupil na vévodský trůn v Rakousích

po smrti otce Albrechta v červenci 1358, se ukázal jako jeden z

nejvzpurnějších a nejbezohlednějších protivníků, s nimiž se Karel musel

za celou dobu své vlády potýkat. Vévoda Rudolf byl totiž neobvykle

ctižádostivý, ješitný a neštítil se použít jakýchkoli prostředků k

tomu, aby dosáhl svých cílů, které spočívaly v povznesení svého rodu.

Už zanedlouho si měl Karel se svým zetěm projít opravdu drsnou zkouškou

nefungujících příbuzenských vztahů.

Po krátké zastávce v Říši, kde se Karel věnoval situaci ve Francii a v

Itálii, nacházíme císaře v pozdním létě a na podzim 1358 na Karlštejně.

Během těchto týdnů Karel zřejmě prodělal vážné onemocnění, o jehož

podstatě však nevíme vůbec nic. Nešlo naštěstí o nic vážného, neboť už

v listopadu císaře vítala Vratislav. Dlouhé návštěvy Slezska využil

Karel nejen k těsnějšímu připoutání některých zdejších knížectví k

české Koruně, ale také k úpravě poměru mezi pražskou a moravskou větví

lucemburské dynastie. K tomu jej vedla okolnost, že stále neměl dědice.

Skutečnost byla o to horší, že Karel již byl ve věku pokročilého

čtyřicátníka, u kterého se ve středověku už nepočítalo s nějakou větší

plodivou silou. V únoru 1359 proto Karel rozhodl, že se jeho čerstvě

narozená dcera
__
Alžběta__ v budoucnu provdá za jednoho z mladších potomků

Jana Jindřicha, jenž by v případě neschopnosti Karla zplodit syna

převzal český trůn. Zoufalost situace vystihuje již jen fakt, že by

Karlova dcera vstoupila do manželství s vlastním bratrancem. Ano, ve

středověku se nejednalo o žádnou větší zvláštnost, avšak byla zde jistá

rizika, která nebylo radno podceňovat. Ať již v oblasti získání

potřebného papežského dispenzu nebo faktu, že by z následnictví na

český trůn v Praze vypadl nejstarší syn Jana Jindřicha Jošt

(narozen 1351), jenž byl již zaslíben uherské princezně.

Historie

nakonec ale rozhodla jinak.

V březnu 1359 zavítal Karel do Říše, kde řešil mimo jiné poprvé i

nestoudné požadavky svého zetě, kterému stačilo pouze několik měsíců u

vlády k tomu, aby mu narostlo sebevědomí do té míry, že předložil

Karlovi zfalšovaná privilegia předchozích římských císařů a dokonce i

samotného Caesara a Nerona. V nich stálo, že se vládcům nad rakouskými

zeměmi přiznávají velké pravomoci a hodnosti. Vévoda Rudolf se na

základě těchto směšných falz ihned začal svou titulaturou povyšovat nad

ostatní říšská knížata, přičemž dokonce požadoval, aby byl neprodleně

korunován lombardským králem. Karel se od politiky svého zetě

distancoval a ubezpečil říšská knížata, jichž se Rudolfův útok na

jejich postavení obzvláště dotýkal, že nehodlá v ničem Habsburkovi

vyjít vstříc. Poté, co se v Cáchách neúspěšně pokoušel dojednat

propuštění francouzského krále z anglického zajetí, se Karel v květnu

1359 vrátil do Prahy. Ale ani v Praze Karel nenalezl klid před dotěrným

příbuzným, který se opět dožadoval uznání svých privilegií. Karel

Rudolfa však tentokrát striktně odmítl, a to byl de facto počátek

mnohaletého nepřátelství mezi oběma vládci.

Uražený Rudolf totiž poté začal nezákonně užívat titul arcivévody i

pečetě s královskou korunou. Dokonce se rozhodl sbírat spojence, s

jejichž pomocí hodlal císaře dotlačit k povolnosti silou. Pro Karla

bylo velmi nepříjemné, že Rudolf přetáhl na svou stranu nejen uherského

krále Ludvíka, ale i markraběte Ludvíka Římana. Ten byl mladším bratrem

předcházejícího vládce Ludvíka Branibora, který se svým bratrem směnil

Braniborsko v roce 1351. Intrikánský Habsburk dokázal přetáhnout na

svou stranu uherského krále i braniborského markraběte velmi snadno,

jelikož využíval především důvěrných informací Karlova dvora, na němž

se dlouhodobě pohyboval. A v kuloárech pražského dvora se již delší čas

kuly plány na zisk Braniborska a omezení vlivu Uher v severní Itálii.

Karel proto pozval Ludvíka Braniborského i jeho bratra Otu v lednu 1360

do Prahy k osobním jednáním. Zároveň utužil své spojenectví s papežem

Inocencem VI., který nutně potřeboval císařův zásah v severní Itálii,

kde se Papežský stát, jenž byl trvalou mocenskou základnou kurie na

Apeninském poloostrově, vinou neustálého porušování klidu zbraní v

Lombardii ocitl ve stavu faktického rozkladu. Jelikož se Wittelsbachové

i papež klonili ke spolupráci s mocným císařem, pochopil rázem Rudolf,

že za současné konstelace nemá přímý střet s Lucemburky valnou naději

na úspěch. Rozhodl se proto předstírat kajícnost, a tak v květnu 1360

zprostředkoval v Trnavě schůzku Karla s uherským králem. Z ní po

vzájemném vyrozumění vzešel smír, který alespoň prozatím odložil střet

Lucemburků a Anjouovců.

Vzhledem k tomu, že Karel uvěřil Rudolfově předstírané snaze o

normalizaci vzájemných vztahů, udělil jemu i ostatním habsburským

vévodům rakouské země v léno. Do Prahy se tak Karel v květnu 1360

vracel s pocitem, že hrozící spor je zažehnán. Jenže již zanedlouho

Karel rozkryl valnou část Rudolfových tajných piklů v Říši, které

dokonce mířily k jeho odstranění z římského trůnu. V červnu se proto i

s císařovnou Annou vydal do Říše, aby se osobně přesvědčil o pravém

stavu věcí. Karel tentokrát projevil ráznost, která u něj nebyla v

říšských záležitostech příliš obvyklá. Na říšském sněmu v Norimberku

obvinil mocná württemberská hrabata napojená na rakouského vévodu z

tajných piklů proti jeho osobě i Říši, načež na ně uvrhl říšskou

klatbu. Hrabata, kteří byli takto postaveni mimo zákon, se však odmítli

vzdát, jelikož očekávali pomoc z Rakous a ze strany údajných

Rudolfových spojenců. Karel proto svolal silné vojsko, kde měli

podstatné zastoupení čeští páni se svými oddíly, jež vyslal do boje

proti svým vzpurným leníkům. V prosinci 1360 byli hrabata poraženi a

donuceni se vzdát spojenectví s Rudolfem. Sám vzpurný zeť přišel při

tom již v září 1360 do císařského ležení v Esslingu zažádat o milost.

Karel mu jí velkoryse udělil výměnou za slib, že Habsburkové nikdy

nevznesou územní nároky v lucemburských zemích, pokud Lucemburkové

nevymřou v mužské linii. Tím Rudolfova causa však

neskončila. Rudolf totiž i nadále používal

neprávem přisvojených titulů, čímž popudil Karla do té míry, že svého

zetě zanedlouho předvolal na říšský sněm do Norimberku. Zároveň dal

podvržené listiny k posouzení Petrarkovi, který byl v tehdejší Evropě

považován za odborníka na dějiny a právní záležitosti.3

Aniž však vyčkal jeho dobrozdání, označil některé listiny, jež byly již

ze své podstaty nesmyslem urážejícím každého, kdo jen povrchně znal

dějiny antické a středověké Evropy, za podvrh. Rudolf měl být poté na

novém říšském sněmu v Norimberku postaven před soud. To už ale měl

Karel úplně jiné a mnohem radostnější starosti…

Dne 26. února 1361 prožil Karel bezpochyby jeden z nejkrásnějších dnů

svého života. Jeho třetí choť Anna Svídnická mu toho dne v Norimberku

porodila tolik vytouženého dědice. Karel byl štěstím bez sebe. Jeho

život dostal nový a nečekaný impulz. V dubnu bylo chlapci při křtu dáno

jméno
Václav, aby tak Karel deklaroval nejbližšímu

okolí i celé Evropě, že se lucemburský princ stane primárně českým

králem. Tedy panovníkem, jemuž bude i na základě před lety prosazené

Zlaté buly jednou patřit rozhodující právo určit, kdo obsadí římský

trůn. Karel ani na okamžik nezapochyboval, že jeho čerstvě narozený syn

bude jednoho dne nosit vedle české koruny i tu římskou, kterou poté

nahradí ve správný čas císařským diadémem.

Ke Karlovi jakoby se rázem znovu otočila Štěstěna. Avšak ne na dlouho.

Snad pod dojmem radostné události uzavřel v červnu 1361 v Českých

Budějovicích smír s vévodou Rudolfem, kterému ještě před časem hrozila

říšská klatba. Energií překypující Habsburk si totiž nyní potřeboval

uvolnit ruce pro boj s aquilejským patriarchou, a proto byl ochoten

přislíbit Karlovi prakticky cokoli. Jenže aquilejský patriarcha byl ve

sféře vlivu uherského krále, který se domníval, že Rudolf zde vystupuje

z pověření císaře. Tím byla opět vážně narušena důvěra mezi Prahou a

Budínem. Když navíc Rudolf samotného patriarchu zajal, převezl do

Vídně, a zde mu doslova nadiktoval podmínky, jež přiblížily habsburskou

moc až k samotnému prahu Itálie, byl velký konflikt na spadnutí.

Věrolomný Rudolf tedy konečně odhodil škrabošku kajícníka a k velkému

překvapení Lucemburků našel už na jaře 1362 cestu ke shodě s uherským

králem. Rudolf i Ludvík hledali okamžitě vhodné spojence pro chystané

střetnutí s císařem. K jejich koalici se rychle přidali Wittelsbach

Menhart, který v roce 1361 nastoupil na vévodský trůn v Horním

Bavorsku, salcburský arcibiskup a řada drobných hrabat ve Švábsku.

Karel po kratším pobytu v Čechách odjel v září 1361 do Norimberku, kde

se zdržel až do dubna následujícího roku. Právě do města, kde se

narodil jeho syn, a jež si od této chvíle velmi oblíbil, svolal říšský

sněm, který měl rozhodnout ve věci věčně vzpurného
Rudolfa. Ten si však

zatím mohl mnout ruce, neboť se mu podařilo získat na svou stranu i

polského krále Kazimíra. Všichni účastníci velké koalice zaměřené proti

Lucemburkům se sešli v dubnu 1362 na schůzce ve Vídni, aby se

ubezpečili o společných závazcích. Karel pochopil, že tentokrát před

ním vyvstala vskutku reálná hrozba nepřátelského vpádu do zemí Koruny

české, a proto spěšně opustil Norimberk. V květnu 1362 se odebral do

Opavy, aby osobně řídil obranná opatření, jelikož se očekával brzký

polský vpád do země. Poté, co poznal, že polský panovník se chystá

spojit s vojskem svých spojenců, odebral se v čele silného vojenského

kontingentu do Českých Budějovic, aby tomuto scénáři zabránil.

Nedorazil ale včas, neboť uherský král postupoval s armádou údolím

Váhu, spojil se s rakouskými oddíly, a v červnu bez větších potíží i s

polským vojskem. Ze směru od Trenčína měl nepřítel s hrozivým vojskem

vtrnout na Moravu. Karel vytáhl k Uherskému Brodu v očekávání velké

bitvy, jež mohla snadno změnit dosavadní politický vývoj celé střední

Evropy. K boji naštěstí nakonec nikdy nedošlo.

Zdá se, že u všech účastníků konfliktu nakonec přece jen zvítězil

zdravý rozum a odpovědnost za budoucí vývoj regionu. Koneckonců králové

Ludvík i Kazimír byli velkými muži stejně jako Karel, takže vnímali

případná rizika a nebezpečí hluboko vykopaného nepřátelství

intenzivněji, než přímočarý a bezzásadový Rudolf. Navíc událostmi

zamíchala další osobní tragédie Karlova života. V červenci 1362 totiž

zemřela při porodu císařovna Anna, které bylo pouhých třiadvacet let.

Anna byla jedinou manželkou, kterou Karel skutečně miloval, a k níž

cítil mimořádně silné pouto i z toho důvodu, že mu porodila dědice.

Tragika události byla o to horší, že císařovna zemřela i s nedonošeným

chlapečkem. Rudolf se všemožně snažil, aby udržel koalici pohromadě. V

srpnu 1362 dokonce v Trenčíně nabídl uherským Anjouovcům dynastické

spojení se svým rodem podpořené dědickými smlouvami, ale zbylí

účastníci spolku nyní usilovali o to, jak naopak dosáhnout spříznění s

mocnou císařskou rodinou. Karel byl totiž nyní vdovcem a dával najevo

ochotu uzavřít nový sňatek. Lucemburk se proto z válečného pole

urychleně vrátil do Prahy nejen dostatečně vstřebat žal z nečekané

ztráty, ale aby se připravil na rozsáhlá vyjednávání s předními

evropskými rody. V říjnu jej však z Prahy vyhnal mor, a proto odjel do

Říše, kde se zdržel několik měsíců. Jeho rozhodování o budoucí manželce

ovlivnil i fakt, že v září 1362 zemřel papež Inocenc VI. Novým

držitelem Svaté stolice se poté stal
Urban V.

(1362-1370), který se netajil záměrem využít oslabení Francie a

usilovat o

návrat do Říma. To bylo ostatně i v Karlově zájmu.

Úmrtím ale nebyl konec. V lednu 1363 se odebral na onen svět také

nedávný účastník protilucemburské koalice vévoda Menhart, který zemřel

bez potomků. O jeho državy se rychle strhl boj mezi početnou dynastií

Wittelsbachů. Ten byl o to pikantnější, že Menhart byl synem nám dobře

známé vévodkyně Markéty, s níž se dělil o vládu v Tyrolsku. Jelikož v

Tyrolsku byli zainteresováni i Habsburkové, strhl se nyní ve střední

Evropě nekompromisní boj o Horní Bavory a Tyrolsko, kterého hodlal

Karel využít pro sebe. Zkušený politik jako Karel tak následně bez

větší námahy izoloval svého zetě
Rudolfa a v březnu 1363 dosáhl na

říšském sněmu v Norimberku impozantního tahu. Využil rozporu ve

wittelsbašské dynastii k tomu, aby přemluvil braniborského markraběte

Ludvíka a jeho bratra Otu k provedení kroku, jenž se pro Lucemburky

nakonec ukázal jako vstupní bránou k vládě nad celým Braniborskem.

Jelikož v boji o Horní Bavory tamní Wittelsbachové porušili složitý

nástupnický řád, díky čemuž vyšachovali ze hry právě Ludvíka a Otu,

dosáhl Karel v Norimberku toho, že přemluvil oba bratry, aby příbuzným

oplatili stejnou mincí. V březnu 1363 proto Ludvík i Ota uzavřeli s

Karlem dědickou smlouvu, podle které mělo Braniborsko i s kurfiřtským

hlasem a přilehlou Dolní Lužicí (z větší části však zastavena míšeňským

markrabatům) v případě, že by se nedočkali mužských potomků, připadnout

princi
__Václav__ovi. Pokud by kralevic zemřel, pak toto právo přecházelo

na Jana Jindřicha a jeho potomky. Zisk Braniborska s kurfiřtským hlasem

by byl pro Lucemburky velkým úspěchem, jenž mohl mnohonásobně zvýšit

jejich naděje na udržení římské koruny. Toho si byl Karel dobře vědom.

Základy k mohutné expanzi směrem na sever tak byly položeny. Karel

následně pokračoval dál v likvidaci nebezpečné koalice. Rudolfův

výboj do Aquileje označil za nelegitimní, čímž si opět naklonil

uherského krále. Navíc urovnal vztahy s Polskem díky vhodně vybranému

sňatku. Jeho čtvrtou a poslední manželkou se měla stát šestnáctiletá
__
Alžběta__,

potomek pomořanského vévody Bogislava V. a Alžběty, dcery polského

krále Kazimíra. Na tomto sňatku, který by urovnal napětí ve střední

Evropě, měl velký zájem také papež, který potřeboval spojenectví s

císařem ve věci přenesení papežského sídla z Avignonu zpět do Říma. Ve

světle těchto vynikajících Karlových tahů se vévoda Rudolf musel smířit

s tím, že císaře se mu jen těžko kdy podaří dostat do kolen, a aby měl

alespoň teoretickou naději na zisk Tyrolska, rozhodl se definitivně

zakopat válečnou sekyru. V květnu 1363 se proto Rudolf a Karel sešli v

Uherském Hradišti, kde spolu uzavřeli příměří sjednané na neurčitou

dobu. Z Moravy se Karel ještě v témže měsíci odebral do polského

Krakova, kde uzavřel sňatek s Alžbětou Pomořanskou. Osobně jí byli

přítomni polský i uherský král. A to byl definitivní konec za

protilucemburskou koalicí, jež hrozila ještě před rokem přerůst ve

velkou válku. Nyní ale nepřátelství končilo velkolepou hostinou a

radovánkami.

Z Krakova Karel odjel do Prahy, která se v červnu 1363 stala svědkem

hned dvojí korunovace. Nejprve byl teprve dvou a půlletý kralevic

Václav korunován českým králem, což se neobešlo bez protestů Karlova

předního rádce Arnošta

z Pardubic. Historikové dodnes tápou v příčinách

tohoto nečekaného kroku. Karel nejspíše toužil po upevnění postavení

svého syna v soudobé středověké hierarchii, což kralevici mělo v

dalších letech umožnit dosáhnout braniborského dědictví a říšské

koruny. Navíc Karel již uvažoval v rovině přísně dynastické, kdy hodlal

v dalších letech přenechávat synovi v Čechách větší prostor, díky čemuž

měl být postupně zasvěcován do mechanismu skutečné vlády. Nic to však

nemění na tom, že
__Václav__ova korunovace českým králem byla nejen velmi

předčasná a ukvapená, ale vzhledem k okolnostem i nedůstojná. Po

Václav__ově korunovaci byla českou královnou korunována také
__
Alžběta

Pomořanská, jež se v dalších letech projevila jako velmi rázná a

rozhodná žena.4 Úspěšná pacifikace nepřátelské

koalice a mistrně zvolená sňatková politika Karlovi zajistily po dlouhé

době oddech a zároveň zvýšily jeho prestiž ve střední Evropě, která

trochu stagnovala na přelomu 50. a 60. let.

Koncem roku 1363 Karel navštívil Cáchy a na začátku ledna 1364 po

dlouhé době zavítal na půdu Francie, aby se na hradě Monzo setkal s

francouzským korunním princem Karlem, svým synovcem. Vánoce 1363

nicméně Karel strávil v Praze, kde se k němu dostavil nejen dánský král

Valdemar, ale i papežský nuncius. Vánoční Prahu navštívili i bavorští

Wittelsbachové, kteří chtěli od císaře získat podporu v boji o

Tyrolsko. Avšak Karel se v této době již rozhodl, že raději obětuje

dobré vztahy s jedním z rodinných klanů Wittelsbachů, než aby ztratil

možnost využít „zmoudření“ svého zetě
Rudolfa, s nímž hodlal již brzy

uzavřít klíčové dědické smlouvy. Rudolf, který se de facto zmocnil

Tyrolska, se k tomuto císařovu záměru stavěl konstruktivně, jelikož

potřeboval mít Karla na své straně. Karlovi velmi pomohly vyjednavačské

schopnosti jeho dcery Kateřiny, která měla na svého manžela
Rudolfa

velký vliv.

I na základě její intervence se už v únoru 1364 konala v Brně důležitá

schůzka Lucemburků a Habsburků. Karel nejprve uznal habsburskou držbu

Tyrolska, načež došlo k uzavření vzájemných dědičných smluv. Pokud by

Lucemburkové vymřeli v mužské i ženské linii, připadly by české země

Habsburkům. Jestliže by tento osud postihl naopak habsburský rod,

přičemž by bez dědiců zůstali i uherští Anjouovci, kteří byli

příbuzensky více spřízněni s Habsburky, přešly by rakouské země pod

vládu Lucemburků. Z tohoto důvodu byl garantem smlouvy uherský

panovník. Jelikož měl v době uzavření smlouvy Karel již dědice a dvě

dcery, a to nepočítaje dva syny a tři dcery z moravské linie

Lucemburků, byly smlouvy v danou chvíli výhodnější pro českou panující

dynastii, jelikož jak Rudolf, tak ani Ludvík stále neměli mužského

dědice. Nikdo tehdy nemohl tušit, že Lucemburkové vymřou po meči již v

následující generaci a brněnské dědičné smlouvy se v dalších staletích

stanou hlavní zbraní Habsburků v usilovném boji o český trůn. ***

Uzavření dědičných smluv s Habsburky a normalizování vztahů s Uhrami a

Polskem Karlovi umožnilo přesměrovat pozornost ze středoevropských

otázek na ty, jež tehdy tížily celou Evropu. Šlo především o poskytnutí

pomoci papeži Urbanovi V. při návratu do Věčného města, což mělo být

prvním krokem na cestě k reformě západní církve, která v průběhu 14.

století postupně zabředla do hluboké krize. Krizové jevy byly patrné už

za Karlova života. Jako silně věřící a vzdělaný člověk s mimořádným

rozhledem Karel vnímal nutnost reformovat církev, neboť si byl dobře

vědom většiny neblahých průvodních jevů, které krize přinášela.

Uvědomovali si to ostatně i lidé z Karlova nejbližšího okolí. Sám Karel

byl navíc opakovaně svědkem toho, kdy jeho poddaní ztrácí víru ve

všespasitelnou úlohu církve. Nešlo jen o morové rány, které se do

českých zemí opakovaně vracely, ale také například o velký hladomor,

který v důsledku neúrody ze sucha vypukl na mnoha místech Českého

království i na Moravě v roce 1361. Strašlivé utrpení poddaných se

Karel snažil zmírnit rozdáváním obilí z královských sýpek i rozšířením

stavby tzv. hladové zdi v Praze. Přesto jím rány dopadající často na

jeho rodné království silně otřásly, a tak jako řada tehdejších lidí, i

on byl přesvědčen o tom, že se jedná o Boží trest za to, jak se lidé

odchýlili od zákonů Kristových.

Karlovou zásluhou byl už v roce 1363 uveden do Prahy známý reformní

kazatel
Konrád Waldhauser. Ve stejné době navíc

někdejší člen české kanceláře
Jan Milíč z Kroměříže

zahájil svou dráhu reformátora, když začal Pražanům kázat v češtině

reformní požadavky tehdejších vzdělanců. To bylo výmluvným dokladem

toho, že myšlenky nápravy prohnilé církve tehdy již dostatečně

zapustily své kořeny i na císařském dvoře. V reformních snahách se

Karel mohl opřít o pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Avšak

jeden z největších Karlových rádců, diplomatů a také osobních přátel

zemřel již v červnu 1364. Novým arcibiskupem se tak stal dosavadní

olomoucký biskup Jan

Očko z Vlašimi, který sice

nedosahoval velikosti svého předchůdce, avšak dokázal si nalézt

nezastupitelné místo na císařském dvoře. I s jeho pomocí Karel někdy v

této době učinil papeži dalekosáhlou nabídku. Nejenže jej vyzval k

cestě do Říma, ale zároveň slíbil, že jej bude osobně doprovázet a v

případě potřeby mu poskytne i vojenskou pomoc. Papežská kurie nabídku s

povděkem přijala.

V roce 1364 však Karel s realizací svého záměru ještě nepočítal.

Přednost měly jiné záležitosti. V prvé řadě vykoupení značné části
__Dolní

Lužice__ ze zástavy míšeňských markrabat. Právě do Dolní Lužice

Karel zamířil v říjnu 1364 po boku svého syna
__Václav__a, jenž zde jako

pouhý chlapec přijímal hold místní šlechty a měst. Ještě před tím se

Karel sešel v Krakově se svými sousedy, aby se ubezpečil, že nedávné

lucembursko-habsburské dynastické smlouvy nebyly na překážku rozvoji

přátelských vztahů ve střední Evropě. Zde to také bylo, kde uherský

král Ludvík ratifikoval brněnské smlouvy, jež se úzce dotýkaly i jeho

dynastie. Takto posilněn na mezinárodním poli se mohl Karel v prosinci

1364 vrátit do Prahy, kde se zdržel až do jara následujícího roku.

Myšlenkami byl už jinde, neboť využil pobytu v Praze k upravení svého

cestovního diáře, v němž měla mít důležité místo zastávka v Avignonu.

Nešlo však jen o přenesení papežského sídla zpět do Říma, jelikož Karel

v těchto letech dokonce koketoval s myšlenkou uspořádat velké křížové

tažení proti Turkům. Z tohoto důvodu se v létě 1364 objevil v Praze

poměrně nečekaný host, a to kyperský král a titulární král jeruzalémský

Petr z Lusignanu.

Náročnou a nákladnou cestu do Avignonu Karel zahájil v dubnu 1365. Jeho

průvod postupně narůstal, takže se později rozrostl až na úctyhodných

3000 osob. České zastoupení na výpravě bylo tentokrát mnohem

skromnější, než před deseti lety při římské jízdě. Do Avignonu Karel

dorazil v květnu a v následujících dnech se stal hostem samotného

papeže, který vzácnému hostu připravil okázalé uvítání i program, kde

se to jen skvělo velkými turnaji, hostinami a bohatou kulturní náplní.

Jednání s papežem byla přátelská a Karel pobytu na francouzském území

využil mimo jiné k tomu, aby 4. června přijal ve městě Arles z rukou

tamního biskupa
arelatskou korunu. Byla to v pořadí

už jeho pátá královská koruna, kterou za své vlády přijal5.

Poté mohla jednání s papežem pokračovat.
Urban V. byl střízlivý

politik, a proto svůj návrat do Říma podmiňoval celkovou pacifikací

neklidné severní Itálie. S tím Karel souhlasil, i když si byl vědom

toho, že se jedná o úkol velmi náročný. Přesto opouštěl Avignon před

polovinou června s dobrým pocitem, že v základních a klíčových věcech

nalezl s papežem shodu. Do Prahy se císař, jenž se i navzdory blížící

se padesátce stále těšil dobrému zdraví a velké energii, navrátil v

srpnu 1365. Z cesty do Avignonu si přivezl nejen ostatky burgundského

světce sv.
__Zikmund__a, jehož ctitelem se od této chvíle stal, o čemž

svědčí i to, že svého druhorozeného syna pojmenoval právě tímto v

Čechách netypickým jménem, ale i milostný zážitek. Na francouzské půdě

prožil románek s neznámou šlechtičnou, z něhož vzešel levoboček

Guillaume. O této aféře se však Karel před svou energickou chotí

Alžbětou z pochopitelných důvodů nezmínil.

V Praze se Karel dlouho nezdržel, jelikož jej k činnosti vyburcovaly

zprávy o dvou významných úmrtích, které změnily charakter Karlovy

závěrečné fáze vládnutí. Nejenže zemřel braniborský markrabě Ludvík,

čímž se možnost opanovat Braniborsko Lucemburkům opět o něco

přiblížila, ale v létě 1365 nebyl mezi živými už ani jeho zeť Rudolf,

který zemřel bez potomků. Karel si ihned uvědomoval dopad těchto

událostí, a tak se již v listopadu 1365 odebral do Budína, aby neteři

bezdětného uherského krále Alžbětě zaslíbil svého syna
__Václav__a.

Uvědomoval si totiž, že vidina nástupnictví v Uhrách je příliš lákavá

na to, aby jí dobrovolně přenechal Habsburkům. Aby své jižní sousedy

odškodnil, nabídl nástupci svého bývalého tchána Albrechtovi III. ruku

své mladší dcery Alžběty. Zároveň nepřestával sledovat braniborskou

kořist, a proto markraběti Otovi, který převzal pod svá křídla celé

Braniborsko, zaslíbil nedávno ovdovělou dceru Kateřinu. V březnu 1366

tak zažila Praha dvojí svatbu Karlových dcer. Karel se ukázal jako

skutečný mistr ve sňatkové diplomacii a zdálo se, že vše hraje do karet

Lucemburkům, kteří se stále více přibližovali zisku Branibor a nyní

také Uher. Zásnuby Karlova syna
__Václav__a a třináctileté Alžběty se

následně konaly v červnu 1366 v Prešpurku (dnešní Bratislava), a to za

osobní účasti všech zainteresovaných panovníků. Návrat do Prahy byl pro

Karla tentokrát dvojnásobně radostný, neboť jeho choť mu už v květnu

1366 porodila dceru
Annu, o které by si tehdy jen

málokdo pomyslel, že se jednoho dne stane anglickou královnou.

Jen co skončily bujaré oslavy lucemburských svateb, musel Karel zamířit

do Říše, kde se v září 1366 ve Frankfurtu nad Mohanem sešel říšský

sněm. Na něm Karel dosáhl velkolepého úspěchu, když získal souhlas s

tím, aby se osobně odebral do Itálie a pomohl papeži obnovit papežské

sídlo v Římě. Kurie byla natolik povzbuzena tímto usnesením, že na

Karlovu žádost okamžitě povolila, aby mohl na jeden celý rok vybírat

desátek ve Svaté říši římské i Českém království, z jehož výnosu měl

zaplatit větší část nákladů na tažení do Itálie. Zbytek roku strávil

Karel na říšské půdě, převážně v oblíbeném Norimberku. Do Čech se

vrátil až v únoru 1367. K jeho nemilému zjištění se ukázalo, že se

desátek sbírá jen pomalu a narazil v Říši i Čechách na poměrně výrazný

odpor. Ani na jaře 1367 tak Karel neměl dostatečné finanční prostředky

k tomu, aby se mohl odebrat do Itálie, kam už mířil i papež, jenž

kalkuloval s tím, že vstoupí do Věčného města sám a jako první, čímž by

se do budoucna vymanil ze závislosti a vlivu císařské moci. Papež se v

doprovodu zhruba poloviny kardinálského kolegia vylodil v Janově během

května 1367. Ve svém paláci ve Viterbu se však přece jen rozhodl vyčkat

císařova příjezdu. Když se císař ani přes léto v Itálii neobjevil, vjel

papež již v říjnu do bran Říma. Lucemburk se tuto nečekanou zprávu

dozvěděl za svého pobytu ve Vídni, kde se snažil urovnat napjatý vztah

mezi Habsburky a Anjouovci. Neskrýval zklamání, vždyť mu papež překazil

očekávaný politický dopad společného vjezdu do Říma, jenž by dal celé

Evropě jasný signál, že vrcholná církevní a světská moc kontinentu

jednají jednomyslně, což by mělo pro reformní snahu v církvi pozitivní

efekt.

Rozmrzen se proto Karel vrátil do Prahy, kde jej zanedlouho zaplavovaly

diplomatické urgence z mnoha koutů Evropy, jež jej vybízely, aby

neprodleně zahájil slibované tažení do Itálie. Zkušený císař ale

nehodlal výpravu zahájit dříve, než by získal dostatečné hmotné

prostředky. V únoru 1368 se proto Karel na říšském sněmu ve Frankfurtu

nad Mohanem snažil pohnout církevní představitele v Říši, aby

nesabotovali církevní desátek, na který měl dle papežova souhlasu plný

nárok. To se mu zčásti podařilo. Na zpáteční cestě do Prahy, symbolicky

v Norimberku, zastihla Karla zpráva, že se mu v únoru 1368 narodil

druhý syn. Šťastný otec dal novorozeněti jméno
Zikmund,

a aniž to mohl tušit, měl být právě on skutečným dědicem jeho odkazu.

Přicházející jaro bylo proto v Praze pro Karla velmi šťastné. Již se

nemusel obávat o budoucnost svého rodu. Pozitivně naladěn se tak Karel

i s chotí Alžbětou a podstatnou částí svého dvora vydal v dubnu 1368 z

Prahy na svou druhou římskou jízdu. Průvod byl velmi rychlý, koncem

měsíce se již Karel ocitl na italské půdě, kde vjel do města Udine.

Jádrem Karlova velkého vojska, které tvořilo nejméně 5000 mužů, byly

české oddíly. S nimi zasáhl do intenzivních bojů proti papežovým

nepřátelům, obzvláště milánskému rodu Viscontiů. Ani ve spolupráci s

vojskem papežské kurie se mu však nepodařilo dosáhnout žádného většího

vojenského úspěchu. Byla to obvyklá italská guerillová válka, jež přála

místním, kteří dokonale znali krajinu, a měli mezi zdejším

obyvatelstvem mnoho zvědů. Když tedy horké letní dny a nemoci začaly

decimovat císařské vojsko, rozhodl se sám Karel chopit iniciativy a i

navzdory odmítavému stanovisku kurie uzavřel v srpnu mír s Bernabem

Viscontim, hlavním vůdcem mocného rodu.

Mír Karlovi umožnil vstoupit do Modeny, odkud zamířil přes Luccu, Pisu

a Sienu do papežského paláce ve Viterbu. Tam jej již netrpělivě

očekával papež. Pro Karla byl průchod Itálií nemalým rizikem, jelikož

jednou z podmínek uzavřeného míru bylo postupné rozpuštění císařského

vojska. S tím Karel neměl větších problémů, jelikož jej náklady na

udržování armády natolik finančně vyčerpávaly, že musel dokonce

Florenťanům zastavit jednu ze svých soukromých korun, které používal

při oficiálních ceremoniích. V říjnu 1368 vjeli papež i císař bok po

boku do Říma. Karel tak byl jedním z mála středověkých císařů, který

během své vlády vjel dvakrát osobně do bran Věčného města. Prvního

listopadového dne nechal Karel korunovat svou choť Alžbětu císařovnou.

V dalších dvou měsících, které Karel strávil v Římě jako host v

papežském paláci, byl vyměřen rozhovorům dvou předních hlav tehdejší

Evropy. Jednání probíhala v přátelském duchu a jak Karel, tak i Urban

V. postupně našli kompromis. Výměnou za Toskánsko, jež mělo připadnout

do sféry vlivu kurie, Karel obdržel závazek, že papež zaplatí náklady

jeho zpáteční cesty a v budoucnu mu kurie dopomůže k rozumné volbě

římského krále v Říši, tj. ke zvolení jeho syna
__Václav__a.

Na konci prosince 1368 se císařský pár odstěhoval z Říma do Sieny, kde

strávil téměř měsíc. Zde došlo k nepokojům a pokusu o převrat, v němž

utrpěl Karel citelné ztráty na lidech i majetku. Sám císař se tehdy

zasloužil o uklidnění, když v ulicích města údajně se slzami v očích

nabádal lid k zastavení bojů. V lednu 1369 přesto opustil město a

zastavil se až o několik dnů později v Lucce. Ve městě, ke kterému měl

již od mládí kladný vztah, si poté zřídil na téměř půl roku svůj hlavní

stan. Jeho záměrem bylo zjednat nedávno uzavřenému míru širší platnost,

neboť jedině tak se dalo pomýšlet na to, že by se papežská kurie v Římě

trvaleji usídlila. V únoru Karel donutil k míru a poslušnosti

Florencii. V dubnu se zase vojenskou mocí pokoušel srazit na kolena

pyšnou Pisu, s níž měl od roku 1355 nevyřízené účty. To se mu skutečně

podařilo, město muselo poté zaplatit velkou pokutu císařské pokladně.

Jelikož však neodkladné žádosti vyžadovaly Karlovu přítomnost v

Čechách, musel svého poměrně úspěšného pacifikačního tažení zanechat a

v červenci 1369 opustit horkou italskou půdu. Zatímco hrdá císařovna

vjela v srpnu do Prahy, kde se nechala uvítat se všemi poctami, Karel

se odebral na Moravu a v září vstoupil do Brna. Mezinárodní konstelace

ve střední Evropě byla totiž znovu napjatá. Karlovo přesídlení papeže

do Říma byl tak nakonec úspěch, který neměl mít dlouhého trvání. Císař

a ani papež totiž nebyli v dalších měsících schopni v problematickém

italském prostředí prosadit svou autoritu, a proto
Urban V. již

následující rok Itálii raději opět opustil a vrátil se zpět do

Avignonu. Ve víru evropské politiky nicméně Karel prokázal, že Evropa v

této době neměla schopnějšího a vytrvalejšího politika, který by se

ujal řešení palčivých problémů oné doby se stejnou nebo přinejmenším

podobnou vervou. Ve světle tohoto faktu lze Karlovi snadno odpustit

dílčí neúspěchy. Obzvláště, když se Karlovo státnické dílo jako celek

dařilo a v následujících letech směřovalo ke svému úspěšnému a

oslnivému závěru.
Odkazy a poznámky:

  1. Maiestas Carolina nejenže neshořel, ale dokonce se dodnes zachoval v

korunním archívu. I ve své době nebylo tajemstvím, že Karel pouze

ustoupil jeho prosazení pro odpor šlechty. Šlechtická obec však Karlovo

odůvodnění přijala a považovala jej spíše za císařův respekt k jejím

přáním a zájmům, než že by celou věc chápala jako Karlův neúspěch nebo

dokonce slabost.

  1. Je hořkou ironií dějin, že Karlova vnučka Eliška Zhořelecká

(1390-1451) se v roce 1437 tohoto práva dobrovolně vzdala ve chvíli,

kdy její

rod císařem a králem
__Zikmund__em vymřel po meči.

  1. Francesco Petrarka v listu z 21. března 1361 označil Karlem

předložené listiny za jednoznačné padělky. To rakouskému vévodovi velmi

přitížilo, neboť ve středověku bývalo padělání listin považováno za

vážný zločin, který se ve vážnějších případech mohl dokonce trestat na

hrdle.

  1. Od svých předchůdkyň se
    __
    Alžběta__ velmi odlišovala. Byla popisována

jako urostlá žena silné postavy a kypící zdravím. Po svém otci

Bogislavovi byla kromě toho rázná, sebevědomá a cílevědomá. Navíc byla

nejplodnější z Karlových manželek a během manželství mu porodila celkem

šest dětí, z toho čtyři syny, tj. více než jeho tři předchozí manželky

dohromady.

  1. Karel byl již korunovaným králem římským, českým, lombardským a

taktéž přijal císařskou korunu. Arelatské (častěji zvané Burgundské)

království existovalo na jihu Francie v raném a vrcholném středověku.

Jazykově a kulturně bylo sice francouzské, avšak Říše na něj

uplatňovala svůj nárok. Ten byl ovšem v této době již jen prázdným

heslem, neboť poslední zde korunovaným králem byl císař Friedrich I.

Barbarossa v roce 1178. Karel tak pouze využil oslabení Francie k

upevnění říšského vlivu v této části kontinentu.
Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

Zdroje obrázků:

Wikimedia Commons