Karel IV. a kult franských světců.
Karel IV. proslul v duchovním životě jako sběratel relikvií a propagátor kultů křesťanských světců. Díky Karlovým cestám, velikosti jeho říše i rozlehlosti lucemburských držav probíhal živý přenos kultů mezi evropskými zeměmi. Do českých zemí se tak dostaly kulty franských světců. Kult největšího franského císaře Karla Velikého vyjadřoval Karlovy osobní zájmy, ale svatého Zikmunda prosadil Karel přímo mezi české patrony.
POČÁTKY FRANSKÉHO KŘESŤANSTVÍ A SV. REMIGIUS Franský král a sjednotitel franské říše Chlodvík přijal na permanentní naléhání své ženy Clotildy křesťanství. Mělo se tak stát po bitvě s Alamany u Tolbiaku r. 496, kdy modlitba k Bohu pomohla bitvu zvrátit. Chlodvíka pokřtil galorománský biskup Remigius, zvaný také jako apoštol Franků. Po Remigiovi se jmenuje město Remeš, mezi lety 816-1825 tisícileté korunovační místo francouzských králů. A dále nese jméno tohoto biskupa kostel sv. Remigia v pražských Čakovicích.1
Nynější kostelní stavba je novorománská a třetí v pořadí. První stavba tu stála od pol. 14. stol. Ostatky sv. Remigia se sem dostaly právě díky Karlovu sběratelství. Karel ostatky daroval nejprve svatovítské kapitule, ta je r. 1409 předala benediktinskému klášteru Na Slovanech na Novém Městě Pražském. Mniši vlastnili právě i čakovický kostel a ostatky přenesli do něho. Došlo tedy k přesvěcení kostela na nového patrona a jeho jméno tu zůstalo dodnes.
Význam kultu sv. Remigia je v českých zemích minimální. Zasvěcení kostela je jediné nejen v Česku, ale v celém bývalém Rakousku-Uhersku, a tak je tento kult výjimečný spíše svou kuriózností, než svým významem.
SVATÝ ZIKMUND
Burgundský král
Zikmund nebo-li Sigismund byl burgundským králem z 6. století. Burgundové byli germánský kmen, který v době stěhování národů překročil hranice tehdejší římské říše a po střetech s Římany a Huny byl usazen přibližně v oblasti dnešního Burgundska a Švýcarska; porážka z rukou Hunů byla literárně zpracována v Písni o Nibelunzích. Burgundové byli zemepisně uzavřeni horami a politicky silnějšími sousedy, nejprve Římany, pak Franky. Franské sousedství se stalo Burgundům osudným, i když věc není tak přímočará, jak se jeví.
Sama Chlodvíkova manželka Clotilda byla Burgundka. K zásahu v Burgundsku vyzvala své syny, aby pomstili vraždu jejích rodičů. Frankové tedy vytáhli proti Gundobadovým synům Sigismundovi a Godomarovi. Alespoň tak to tvrdí franský kronikář Řehoř z Tours.
Chlodvíkovi synové si po jeho smrti r. 511 rozdělili franskou říši na samostatná království a vedli samostatnou politiku. Jejich jména byla Chlotar, Childebert, Chlodomer a Theuderich. Chlodomer měl za ženu další Burgundku Guntheucu, což byla zřejmě příbuzná Sigismundova syna Sigericha, kterého dal Sigismund zabít z obav, že ho chce svrhnout z trůnu. Chlodomer by tak po odstranění Sigismunda měl dynastický nárok na trůn a také vystupoval jako nejagilnější vojevůdce ve fransko-burgundské válce.
Král Theuderich měl za ženu další Sigismundovu dceru, což byl zřejmě zase důvod, proč se držel při válce stranou a válčil hodně neochotně.
Válečné tažení r. 523 skončilo vítězstvím zbraní krále Chlodomera a zajmutím Sigismunda. Ač měl být jeho život ušetřen, Chlodomer nakázal Sigismunda i s jeho rodinou zavraždit a jejich těla byla vhozena do studny.
Chlodomerovi akt vraždy nepřispěl na popularitě a dalšího roku umírá v léčce, “všemi opuštěn”. Vdovu po Chlodomerovi, Burngundku Guntheucu, si vzal Chlotar a po úplné porážce Burgundů r. 533/34 (kterého se Theudebert opět nezúčastnil) se ujímá burgundského dědictví. Chlotarův syn dostal burgundské jméno Guntram a r. 561 při dalším dělení říše se ujímá Burgundska. Svého syna pojmenoval dalším burgundským jménem Gundobad. Franská politika vůči Burgundům se tedy vyznačovala jak uzurpátorstvím, dynastickými svazky a boji, tak i respektem k burgundskému dědictví.
Respekt se týkal i Sigismunda. Když se místo jeho úmrtí stávalo cílem poutí, svolil Theudebertův syn Theuderich r. 535/36 s přenesením Sigismundových ostatků do kláštera sv. Mořice v Agaunu. Tento klášter Sigismund založil a chtěl tam podle legendy po své kapitulaci odejít. Zůstal tu tedy alespoň po své smrti a jeho ostatky mohly čekat, až si je tu najde Karel IV.
Český patron Karel IV. se r. 1365 nechal korunovat arelatským králem. Jednalo se o jedno z hraničních území mezi Říší a Francií, kde probíhaly diplomatické boje obou velmocí. Karel pak pospíchal do kláštera v Agaunu, kde si vyžádal ostatky sv. Zikmunda.
Mimo sběratelství relikvií mohl mít Karel ještě jeden důvod. Možná počítal s tím, že Burgundsko přenechá nakonec Francouzům, ale duchovní kvalitu země by přenechal Říši. Ostatky uložil ve Freisingu, místě spjatém se Štaufy, kteří si jakožto císařové Burgundsko také nárokovali.
Roku 1368 se Karlovi narodil syn, kterého pojmenoval Zikmund. Bylo to na počest světce, jemuž se také připisovalo požehnání a pomoc při zplození potomka.
Svatému Zikmundovi se přičítala ještě pomoc při Karlově uzdravení z náhlé nemoci r. 1371, kdy se i lékaři vzdali naděje. Karlova manželka Eliška slíbila, že provede pouť z Karlštejna do Prahy a obětuje na hrobě sv. Zikmunda osm zlatých misek. Tak se stalo a císař nabyl sil.
Svatý Zikmund byl ustanoven jako jeden z českých patronů. Všichni patroni Karlovy doby jsou vyobrazeni na mozaice Posledního soudu na věži svatovítské katedrály, jsou to sv. Ludmila, Václav, Vojtěch, Vít, Prokop a Zikmund. V panteonu českého národa ale Zikmund spíše chybí. Na pomníku svatého Václava na Václavském náměstí chybí Zikmund i Vít a jejich místo nahrazuje svatá (tehdy ještě blahoslavená) Anežka. Zásadní roli zřizovatelů v rozhodování hrála etnicita světců.
Ještě těžší to má s přijetím do českého povědomí Karlův syn Zikmund, který zůstává tou “liškou ryšavou” a je vnímán víc jako cizinec, který Čechy dobýval, než jako součást vlastních dějin.
KAREL VELIKÝ Franská říše zůstávala zdrojem legitimity i kultury států západní Evropy. Ke Frankům se hlásili Francouzi, kteří na ně navazovali svým jménem (ale nikoli třeba jazykem). Svatá říše římská zase pocházela z Východofranské říše, její vládci se nechávali korunovat v Cáchách, kde míval falc a pak i hrob a Karel Veliký.
Právě toho využil císař Fridrich I. Barbarossa, když nechal r. 1165 vyzvednout Karlovy ostatky a položit na oltář, čímž měl být Karel Veliký svatořečen. Byla to podivné svatořečení, legitimizované vzdoropapežem, kterého prosadil vůči papeži ve Vatikánu právě Barbarossa. Kult Karla Velikého nedošel nějaké lidové zbožnosti, neprovázely ho legendy a zůstal hlavně záležitostí říšské elity.
Úctu Karlovi Velikému projevoval jeho císařský nástupce Karel IV., zřejmě i kvůli společnému jménu. Karel Veliký nechal postavit v Cáchách baziliku, ke které Karel IV. přistavěl gotický chór. V kostele nechal zřídit kapli sv. Václava s českým kaplanem pro případné české poutníky. Karel IV. chrámu věnoval relikviářovou bustu Karla Velikého a pár ostatků si zase odvezl. V Praze totiž nechal vybudovat kostel zasvěcený Karlu Velikému.
Kostel dosud stojí na místě zvaném Karlov, původně k němu patřil i augustiniánský klášter.2 Půdorys kostela kopíruje ten cášský, jedná se tedy oktagon, osmiúhelník. Cásšká bazilika je zasvěcená Panně Marii, pražský kostel Karlovi Velikému a Nanebevzetí Panny Marie. Další takový, oktogonální a zasvěcený Narození Panny Marie, mělo na Slovensku do barokní přestavby Nové Mesto nad Váhom. Na oktagon ho nechal přestavět Ctibor ze Všebořic, přítel Zikmunda Lucemburského, který vládl dnešnímu Slovensku z titulu uherského krále.
Část pražských mnichů poslal Karel IV. jako základ dalšího kláštera v říšském Ingelheimu, který byl považován za rodiště Karla Velikého. Čechy a říše byly přes kult Karla Velikého takto vzájemně propojeny.
Použitá literatura:
Drška, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
Kuthan, Jiří; Royt, Jan: Karel IV., Císař a český král – vizionář a zakladatel. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons