II. křížová výprava (1147 - 1148)
Objevil se nový nepřítel jménem Zengí, atabeg (vládce) v Aleppu (od r. 1127) a Mosulu (1128), který záhy začal bojovat proti křesťanům. Na rozdíl od minulých muslimských vládců, kteří byli roztříštění, on dokázal své souvěrce sjednotit v boji proti křižákům. 24. 12. 1144 po měsíčním obléhání obsadil Edessu, hlavní město jednoho z křižáckých států. Nejstarší křižácký stát padl. Atebeg Zengí, podle označení pozdějších kronikářů začal Jihad – svatou válku.
Pád hrabství způsobil v Evropě upřímný šok. 1. prosince 1145 papež Evžen III. volal po křížové výpravě. Tato výzva nebyla brána příliš vážně až do té doby, než o Vánocích přijal kříž francouzský král Ludvík VII. Hlásáním křížové výpravy byl na počátku dalšího roku pověřen Bernard z Clairvaux, jedna z největších postav svého století a pozdější světec. V listopadu 1146 byl pro výpravu získán i německý král Konrád III.
Zároveň s touto výpravou papež požehnal křižákům ve Španělsku a povolil také tažení proti pohanským polabským Slovanům. Ale o tom až dále.
V červenci 1147 francouzští křižáci vedení svým králem a královnou Eleanorou vyrazili přes Německo, kde se spojili s Konrádem (výpravy se účastnil i králův synovec Fridrich Barbarossa). Spojená vojska prošla Uherskem a Balkánem a pokračovala přes Byzanc a Malou Asii. Od byzantského císaře Manuela Komnena, který měl uzavřený mír s většinou muslimských vládců, křižáci žádnou podporu nezískali, naopak došlo k několika potyčkám s Byzantinci. Tam se oba proudy rozdělily, Ludvík pochodoval po staré pobřežní silnici, Konrád sledoval cestu, kterou se ubírala první křížová výprava. U Dorylaea, zhruba v místech vítězné bitvy v předchozí kruciátě, byli Němci poraženi. Většina vojska krále opustila a vydala se domů. Se zbytkem se Konrád spojil s Ludvíkem. Francouzský král mezitím pokročil až na jih poloostrova, tam se i se zbytky německého vojska nalodil a doplul 19. března 1148 do Antiochie. Zde se setkal s Raymondem z Antiochie, Eleanořiným strýcem, který křižáky žádal o pomoc při výpravě proti Aleppu, ale král mu ji odmítl.
Křižáci jednali s představiteli jeruzalémského království na koncilu v Akře. Tam se domluvili na společném postupu proti Damašku, spojenci syna Zangího Nur – ad Dina. Koncilu se neúčastnili křižáci ze zbývajících latinských států – Tripolisu, Antiochie a rozvrácené Edessy.
Obléhání začalo celkem dobře, když byl odražen protiútok, křižáci se posléze přesunuli k jižní hradbě města, která nebyla tak opevněná. V té době dorazil Nur – ad Din a návrat do bezpečnějších pozic. I díky dalším neshodám v křižáckém táboře výprava skončila fiaskem. Konrád se svými muži se stáhl a podle nového plánu začal obléhat Askalon. Zůstal ovšem osamocen a vrátil se domů. Ludvík se také stáhl a ve Svatém městě zůstal až do roku 1149.
Kříž přijal i český kníže Vladislav II. Se zpožděním se vydal za Konrádem, kterého dostihl až po porážce v Nikaji. Do větších bojů nezasáhl, ani do Svaté země se čeští bojovníci nedostali. Přes Rusko se v létě 1148 vrátili domů. Vladislav se ale v Konstantinopoli setkal s císařem Manuelem, kterému snad složil lenní hold.
V červnu 1147 do Porta dorazil kontingent Angličanů, Vlámů a Němců, který směřoval do Svaté země. Ti byli Alfonsem, bratrancem Alfonse VII., krále Kastilie, přesvědčeni (svoji roli hrálo požehnání papeže k bojovým operacím na Iberském poloostrově), aby pokračovali na Lisabon, který byl v té době také v rukou muslimů. Obléhání začalo 1.7. a skončilo úspěchem 24. 10. Po vyplenění bylo město předáno Alfonsovi, zakladateli Portugalska a jeho prvnímu králi. Poté křižáci pokračovali na východ.
I Alfons VII. s hrabětem barcelonským prováděli ofensivu proti nevěřícím. Obsadili Almérii a v následujících dvou letech Tortosu, Fragu a Leridu, města v severním Španělsku.
Hlavní výpravu Konráda tvořili především Němci z Bavorska, Švábska a Frank. Sasové, Poláci a Dánové pod vedením Jindřicha Lva a Albrechta Medvěda ve dvou proudech zahájili útok do Pomořan a Meklenburska, kde v té době žili „Venedové" pohanští Slované. Výprava neměla nějaké vyšší cíle, i když je proklamovala. Především šlo o rozšíření panství saských velmožů dál na východ. To se nepodařilo, výprava, jíž se účastnil i biskup Jindřich Zdík, toto území víceméně jen poplenila, větších úspěchů ale nedosáhla.
Neúspěch druhé křížové výpravy a neschopnost všech křesťanských vůdců domluvit se na společném postupu uvrhl Tripolis a Antiochii do bezvýznamnosti. Jeruzalém ještě po jistou dobu sklízel úspěchy, ale nedokázal čelit spojeným muslimským vojskům, které sjednotil Saladin. Ale to už je příběh o 3. křížové výpravě.
Z jedné věci se ale papež mohl radovat, jeho volání bylo vyslyšeno křesťany po celé Evropě a Západ ukázal, že z obrany před nájezdníky se dávno a plně dostal k rozšiřování křesťanské Evropy.
Použitá literatura:
Christopher Brooke: Evropa středověku v letech 962 - 1154
Jaques Le Goff: Kultura středověké Evropy
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
wikipedia.com