Hynek Ptáček z Pirkenštejna
Narozen na počátku 15. století, jako syn Jana Ptáčka z Pirkštejna (+1419) a jeho manželky Jitky, která byla dcerou Erharta staršího z Kunštátu a Jitky z Meziříčí.
Jeho otec byl v druhém desetiletí přísedícím moravského zemského soudu a snad to byl on, kdo jak Jan z Polné pečetil stížný list české šlechty. Na počátku husitské revoluce se spojil se svým sousedem Petrem z Šternberka a s ním bojoval proti husitům u Živohoště.
Záhy poté Jan umírá a rodinného majetku se ujímá Hynek (Hynce, což je jiná staročeská forma téhož jména). Nejde o nijak malý majetek – městečka Polná a Rataje nad Sázavou, hrad Pirkenštejn a řada vesnic. Hynek se stejně jako jeho otec řadí mezi středně významnou českou šlechtu.
Rodokmen pánů z Pirkenštejna (Sloupu)
Politická aktivita mladého Ptáčka není zcela jasná a známá. Nejpozději v roce 1427 ale již stál na husitské straně, v tomto roce se totiž prameny zmiňují, že jihlavští měšťané uzavřeli příměří s Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna.
Na jaře 1430 se objevuje Ptáček jako jeden ze zástupců panského stavu mezi poselstvem k braniborskému kurfiřtu Fridrichu.
V počátečních letech čtvrté dekády se Hynek těší podpoře svého příbuzného (jeho manželkou byla Anna z Hradce) a mocného jihočeského šlechtice Menharta z Hradce. Ta mu po svatomartinském sněmu zajistí místo v radě, která má v čele Aleše Vřešťovského z Rýzmburku. Hynek Ptáček je jednou z nejvýznamnějších osob panské jednoty, účastní se dobytí Nového Města na radikálech, stejně tak i bitvy u Lipan. Pro východočeského šlechtice byla bitva významná i tím, že zde de facto zaniká sirotčí bratrstvo, důležitá síla v jeho regionu.
Jako významný šlechtic a zdatný diplomat se posléze (na konci léta 1434) účastní jednání s císařem Zikmundem v Řezně v otázce jeho nástupu na český trůn. Poté je Hynek svědkem uzavření landfrídu moravské šlechty s dosavadním markrabětem Albrechtem Habsburským. Zřejmě zde také kupuje od Čeňka Hlaváče Přibyslav a Ronov. Přibyslav ovládal bývalý sirotčí hejtman Jan Hertvík z Rušínova. S ním se Ptáček dokázal vypořádat nenásilně (o dobývání nejsou zprávy). Záhy je Ptáček opět na cestách, v Praze se koná svatohavelský sněm, kde poselstvo referuje o neúspěšném jednání v Řezně. Zároveň se kališnická šlechta (tedy i skupina Menharta a Ptáčka) sbližuje se straníky Jana Rokycany.
V této době je významným představitelem kališnické šlechty a jako takový se ujímá obléhání hradu Ostromeč nad Vltavou v březnu 1435, který je v držení Táborů. V květnu obránci hrad za slib volného odchodu opouštějí, hrad je následně pobořen. Poté se Ptáček účastní brněnského sněmu (který stále nevyřešil otázku českého krále), Hynek zde od legátů basilejského koncilu dostává 400 zlatých. Zde mu snad také byla slíbena hodnost hofmistra a také se stal jedním z volitelů pražského arcibiskupa, kterým byl následně zvolen Jan Rokycana. Přelom roku 1435 a 1436 strávil Ptáček v Uhrách, kde společně s jinými českými šlechtici jednal se Zikmundem o podmínkách jeho přijetí.
V létě 1436 se v Jihlavě účastní finálního jednání se Zikmundem, kdy císař uznává Rokycanu arcibiskupem, vydává kompaktáta a konečně kališnická šlechta mu slibuje věrnost jako svému panovníkovi. Poté se Hynek Ptáček z Pirkenštejna skutečně stal hofmistrem českého království a jako takový byl jedním z představitelů přechodu země k mírovému soužití, jež stále naráželo na odpor husitských radikálů.
Hynek Ptáček měl zřejmě vliv na uzavření dohody s táboritou Bedřichem ze Strážnice, v pacifikaci Hradce Králové zřejmě prsty neměl.
Na počátku roku 1437 je přísedícím u zemského soudu. V průběhu roku se začíná politicky a názorově vzdalovat císaři (který nastupuje konservativní kurs) a Menhartovi z Hradce, kteří za následníka chtěli prosadit Albrechta Habsburského. Královna Barbora Celská, Hynek i část kališnické šlechty začali uvažovat o kandidatuře Jagellonců na český trůn po smrti Zikmunda.
V této době ale Ptáček dostává od krále ještě jeden důležitý úkol – dobýt Sion, sídelní hrad Jana Roháče z Dubé. Osmiměsíční dobývání zřejmě nebylo možné nazvat obléháním, Ptáček spíše s názorově spřízněným Roháčem jednal o podpoře polského kandidáta husitskými radikály. S příchodem uherských posil již Hynek musel dát pokyn k útoku, který byl pro obránce zřejmě překvapivý, a většina z nich byla vzata do zajetí. Osud Jana Roháče, který byl jako rušitel zemského míru oběšen, již pán z Pirkenštejna ovlivnit nemohl.
Příliš úspěšný nebyl ani po smrti posledního Lucemburka jako obhájce polského kandidáta na český trůn. Na volebním sněmu stála za Jagelloncem zhruba čtvrtina účastníků, zbytek byl pro přijetí Albrechta Habsburského.
Hrad Pirkštejn v 19. století. Zdroj: eSbírky
Prvního ledna 1438 svolal pan Ptáček do Chrudimi sjezd stavů hradeckého, chrudimského a čáslavského kraje, na kterém se podařilo většinu zdejší šlechty přesvědčit o polské kandidatuře. Zároveň jednal s tábority v té samé záležitosti. Koncem dubna Hynek Ptáček jednal v Polsku s Jagellonci. Na krakovském královském dvoře se rozhodlo o pokusu získat českou korunu pro Kazimíra a hlavně o vyslání vojenské výpravy do Čech.
Poláci se na začátku července spojili se svými východočeskými příznivci, vybrán byl velitelský sbor, jenž tvořili polští vojevůdci Jan z Tenčína a Sudivoj z Ostrorohu, za radikály Bedřich ze Strážnice a za část umírněných husitů právě Hynce Ptáček z Pirkenštejna.
Vojsko poplenilo majetky Hynka Krušiny z Lichtenburka a pomalu se přesouvalo k Praze. V této době byl jejich hlavní nepřítel Albrecht, uznaný většinou Čechů králem, již v Praze. Česko-polské vojsko se cítilo slabé na ovládnutí hlavního města a přesunulo se k Táboru, cestou vyplenilo statky Oldřicha z Rožmberka a Menharta z Hradce. K Táboru přitáhl Albrecht, zatím bez posil z Říše. K rozhodující bitvě nedošlo, nakonec Albrecht od Tábora odtáhl, ustupující říšské vojsko bylo u Želenic dostiženo částí česko-polské armády, ale útoku se ubránilo a zvítězilo.
Společně s polskou armádou Čechy v září 1438 opouští i Ptáček z Pirkenštejna, který se do své vlasti vrací až v srpnu dalšího roku. Poláci v této době upouští od dalšího zasahování do českých záležitostí, svoji roli v tom hraje i Albrechtovo vojsko ve Slezsku. Zároveň se Ptáček rozchází s táborskou stranou, která jako jediná chce pokračovat v boji.
Ptáček se na počátku podzimu vrátil do Čech, s vědomím, že se nelze spoléhat na polskou stranu (kde byl šedou eminencí ostře katolický biskup Zbyhněv Olešnický), ale pouze na vlastní domácí síly. Začal jednat s představiteli Albrechtových kališníků. Na konci října král Albrecht umírá a jeho straníkům je jasné, že bez shody s Ptáčkem a jeho skupinou začne v zemi nanovo válka.
Ptáčkova strana se sešla 17. prosince v Mělníku a na tento sněm přijel i Jan Rokycana, který se začal se svými stoupenci sbližovat se skupinou Ptáčka. Paralelně se v Praze setkala i „rakouská" strana. 1. ledna udělila glejty o beztrestnosti straníkům Hynka Ptáčka z Pirkenštejna.
Záhy nastalo jednání obou stran v Praze, bylo sice poměrně zdlouhavé, ale pro Ptáčkovu stranu nadmíru úspěšné. 29. ledna 1440 byl vydán „List mierný", důležitý dokument pro nadcházející léta. V něm bylo mj. garantováno dodržování kompaktát a zachování Jana Rokycany v úřadu pražského arcibiskupa jako základ pro další soužití v konfesně rozdělené zemi.
Správa země se začala organizovat v krajské landfrídy, spolky šlechty a také některých měst v kraji. Ptáček se 10. března účastní založení boleslavského landfrídu, kde hraje důležitou roli a kde je jako jeden z hejtmanů zvolen jeho blízký spojenec Jiří z Poděbrad. Záhy poté byl do Čáslavi svolán sněm 4 východočeských krajů (hradecký, čáslavský, kouřimský a chrudimský), ač měl každý krajský landfríd své hejtmany (Hynek se stal jedním ze dvou hejtmanů kouřimského kraje), neformální hlavou tohoto společenství se stal pan Ptáček. Tím také získal platformu k prosazování své politiky na celostátní a také mezinárodní úrovni.
Začalo se také pilně vyjednávat o osobě nového krále. Polskou kandidaturu prosazovali pouze radikálové, většinou byl nakonec zvolen Albrecht Bavorský, který ale nabídku odmítl.
V polovině roku 1440 přestal Jan Kolda ze Žampachu dodržovat roční příměří, které sjednal s hradeckým landfrídem. Hynek Ptáček na jaře 1441 začal jednat – podle dřívějších ujednání měli hradeckému landfrídu pomoci zbylé tři východočeské landfrídy, šlo o soudržnost jeho strany. Z tohoto hlediska bylo tažení úspěšné, vojensky a politicky již méně. Bylo dobyto několik Koldových tvrzí, město Náchod, s Janem ze Žampachu byl nakonec uzavřen mír a ten se na několik let stáhl z veřejného života. Ptáčkovi se ale nepodařilo vytvořit širší frontu (hlavně zásluhou Oldřicha z Rožmberka, který odmítl) proti Táboritům, kteří svého bývalého hejtmana Jana Koldu podporovali (i vojensky).
Přesto ale pán z Pirkenštejna nevzdával snahu o sjednocení českých utrakvistů, i když jinými prostředky než doposud. Na 4. října 1441 svolal do Kutné Hory synodu husitského kněžstva z celé země. Představitelé táboritů uspořádali v té době vlastní v Třeboni, ale s velmi malou účastí. Většina českých utrakvistů stála za Rokycanou a potažmo také za Ptáčkem.
Následující rok je ve znamení snahy sjednotit utrakvisty a také hledání nového krále. Podařilo se mu usmířit Jana Příbrama s Janem Rokycanou. První závazek se nepodařil i přes jednání s Habsburky o nástupnictví buď Ladislava Pohrobka, nebo Fridricha III.
V březnu a dubnu Ptáčkova strana krátce válčila s Pražany, jeho stranou byla obsazena tvrz Práče.
Marné jednání české delegace v čele s Ptáčkem v dubnu 1443 ve Vídni s Fridrichem III.
Na červnovém sněmu v Praze již neměl převahu Hynek, ale jeho protivníci Oldřich z Rožmberka a Menhart z Hradce, především oni a jejich lidé tvořili většinu v poselstvu za císařem Fridrichem v jednání o budoucnosti českého trůnu. Ptáčkovi se ale podařilo přimět Tábory k synodě všech husitských kněží v Kutné Hoře.
Kutnohorská synoda probíhala v červenci 1443. Ani jedna strana pochopitelně neuznala pravdu té druhé, proto měly obě odevzdat svá stanoviska písemně kutnohorské radě a o „vítězi" se mělo rozhodnout na příštím zemském sněmu.
Ptáček s Rokycanou ale záhy po ukončení sněmu začali o sobě prohlašovat, že vítězi jsou oni.
Zářijové poselstvo při Ptáčkově neúčasti nepřineslo žádný výsledek, výsledek by velmi pravděpodobně nebyl jiný, ani kdyby se ho Hynek z Pirkštejna účastnil.
Na lednovém sněmu Hynek ostře napadl poselstvo, napadl Oldřicha z Hradce za jeho stálé intriky, císaře Fridricha III. za jeho neschopnost na něčem se dohodnout, stejně jako celou šlechtickou obec, která není 4 roky schopna si zvolit nového krále. Dalším bodem jednání byla věroučná otázka a sněm se usnesl, že pravdu má strana Jana Rokycany. Na sněmu byl také uznán nárok Ladislava Pohrobka na český trůn.
V březnu 1444 byly na krátko obnoveny vojenské střety s Pražany a kvůli dluhu Menharta z Hradce Ptáčkovi z Pirkštejna Hynek v dubnu téhož roku obsadil jeho moravský hrad Bílkov. Brzy byl podepsán mír a namísto splacení dluhu Menhart Ptáčkovi přenechal dobytý hrad. Záhy poté český šlechtic marně jedná s Habsburkem, stejně marně se snaží svolat zemský sněm do Pelhřimova. Poté se pokusil uspořádat setkání s katolickými předáky v Dobříši, ale tam už nedojel.
Dne 1. srpna 1444 Hynek Ptáček z Pirkenštejna umírá na Ratajích, pohřben byl v tamním kostele sv. Matouše. Zanechal po sobě jedinou dceru (o dalších potomcích nevíme, byť v listině z r. 1447 jsou zmiňováni sirotkové v množném čísle) Markétu, která se vdala (r. 1457 nebo 1463) za Viktorina z Poděbrad, který tak zdědil Ptáčkovy rozsáhlé majetky - Hynek Ptáček z Pirkenštejna nebyl nejbohatším z českých šlechticů, na sklonku svého života vlastnil 6 hradů, 3 městečka a 56 vesnic.
Jeho politická role v tehdejší české společnosti byla ovšem z mnoha důvodů mnohem významnější - měl jasnou vizi, které se usilovně držel a zcela jí podřizoval i osobní zájmy. Byl pragmatikem, výřečným člověkem a skvělým diplomatem. Své plány nedotáhl do konce, zcela sjednotit české utrakvisty se mu nepovedlo. Toho docílil jeho spojenec Jiří z Poděbrad, který se stal po Ptáčkovi z Pirkštejna hlavou sjednocených východočeských landfrídů a dědicem jeho politického odkazu.