Francie prvních Kapetovců I. - Hugo Kapet

Petr Mareš
Světové dějiny
Západní Evropu kolem roku 1000 nám mj. popisuje burgundský mnich Rodulfus Glaber, který bývá nazýván „kronikářem kolem roku 1000“. Glaber nám dokumentuje celou řadu zásadních událostí: nájezdy Normanů, Saracény v jižní Evropě, události z dějin otonské římské říše ale hlavně vládu prvních francouzských králů z rodu Kapetovců.

Doba kolem roku 1000 je líčena jako období čilého stavebního ruchu. V Itálii i ve Francii docházelo k masivní obnově bazilik i kostelů, v německých oblastech byla za Otonů mohutně opevňována města, nicméně i tam byla ve velkém rozvíjena výstavba a přestavba kostelů. Svého kulturního vrcholu dosáhla říše Otonů za vlády Oty III.

Také nahrazování dřevěných staveb kamennými hrálo svou zásadní roli. Obnova kostelů vedla k posílení moci feudálů, což můžeme sledovat i na příkladu nástupu Kapetovců k moci. Paradoxně tou samou dobou zažívalo papežství úpadek, když císař Ota I. sesadil papeže Jana XII., čímž začalo dlouhé období vměšování se do papežské politiky.1

Obnova kostelů a měst však měla své kořeny i v mnohem hlubších problémech: během 10. století byla značná část Evropy postižena útoky ze strany Normanů a Maďarů.2

Zajímavá idea se šířila z otonské Říše, kde byla ražena myšlenka křesťanského univerzalismu. Tato idea byla prosazována např. Otou III., jehož dvůr se dokonce dal srovnávat s byzantským dvorem. Tento univerzalismus, který viděl v centru římského císaře, byl ovšem nevlídně přijímán v jiných státech tehdejší Evropy – mj. i v Kapetovské Francii.

Koncem 10. století je také typickým jevem tzv. feudální roztříštěnost. V Západofranské říši a Francii3 vlastně neexistoval centralizovaný stát, centralizace byla provedena v rámci jednotlivých hrabství a vévodství.4 Byla zde i jazyková bariéra, neboť jen část obyvatelstva hovořila francouzsky.

O moci jednotlivých hrabství a vévodství vypovídá i fakt, že navazovala vlastní diplomatické styky, nezávisle na vůli krále. Stručně řečeno vznikají v rámci státu samostatné státy. Řada vévodství a hrabství také ležela na pomezí říšského a francouzského vlivu. Takto bylo rozděleno například Burgundsko. Stejně byly hraniční oblastí Flandry, roku 1056 udělil císař Jindřich III. flanderským hrabatům oblast říšských Flander.

Francie v roce 987, modře královská doména, jinými barvami hrabství a vévodství. Zdroj: Wikipedia

Zásadním vévodstvím pak bylo vévodství Francia, připadající rodu Robertovců. Tento rod, založený Robertem Statečným,5 v průběhu 9. – 10. století zápasil s Karlovci o vůdčí pozici ve státě, pocházel z něj například Odo Pařížský, Robert I. či Hugo Veliký. Podle osobního přídomku Hugova stejnojmenného syna Huga Kapeta pak získal rod nové označení – Kapetovci.

V celé situaci se ještě osamostatňuje církev, nicméně současně se ocitá v nezáviděníhodném postavení vůči feudálům, kteří ji okrádají pod záminkou údajné ochrany. Biskupové se současníkům často jevili jako dosti záporné figury, obklopené vlastními družinami, kteří se v zásadě nelišili od světských feudálů.

Právě proti feudalizaci církve se vymezovalo tzv. clunyjské hnutí, které se rozšířilo z nově založeného klášterního benediktinského střediska v Cluny. Ve zkratce stálo toto hnutí o zvýšení akceschopnosti církve a papežský stolec projevoval clunyjskému opatu sympatie – viděl totiž v clunyjské reformě možný způsob osamostatnění církevní moci na moci světské.6 Clunyjská reforma ostatně nadřazovala moc papeže nad moc regionálních biskupů.

Klášter v Cluny však není významný jen díky mnišské clunyjské reformě, ale také z pohledu dějin umění: jde o největší románskou stavbu Evropy. Rozlehlý pětilodní kostel zde byl dostavěn roku 1088 a budil značné ohlasy – ať už pozitivní nebo negativní.7

Úvodem do textu o Francii za prvních Kapetovců budiž svědectví, které nám zanechal nogentský opat Guibert de Nogent, který v čele opatství působil v letech 1104 – 1124.8 Ten se vyjadřoval k vyhlášení první křížové výpravy papežem Urbanem II. a následným událostem:

„V těch časech, a dřív než se národy daly na tu velkou výpravu, království francouzské bylo na všech stranách vydáno zmatkům a nejkrutějším různicím. Bylo slyšet jen o loupežích, páchaných na všech místech, o přepadech na hlavních cestách a o stále opakovaných požárech: všude byly sváděny boje, které neměly jiné příčiny než nezřízenost bezuzdné chtivosti, a řečeno zkrátka a dobře, všechno, co se nabízelo pohledu žádostivých lidí, bylo vydáno loupežím bez nejmenšího ohledu k tomu, komu věc náležela."9

Karlovci končí …

Když v roce 954 skonal třiatřicetiletý král Ludvík IV. Zámořský, ocitli se Karlovci v náročné situaci. Ludvíkův syn Lothar byl nedospělý a nebyl korunován čili nebyla jeho pozice nijak jistá. A i přesto, že byla jeho matka Gerberga dcerou Jindřicha Ptáčníka, nebyl spoleh ani na podporu Oty I.10 

Do popředí tak postoupil Hugo Veliký (mimochodem otec Huga Kapeta), čelný představitel pro Karlovce konkurenčního rodu Robertovců. Již za vlády Ludvíka IV. byl Hugo Veliký výrazně mocný velmož, vládnoucí ve dvou třetinách francouzského království. Hugo ovšem nepodstoupil pokus ujmout se královské moci – i když měl královské předky. Namísto toho umožnil nástup Ludvíkovi synu Lotharovi, za což si samozřejmě vymohl výhodné podmínky. Budoucí král mu měl pomoci získat akvitánské a burgundské vévodství.

Geberze nezbylo než na Hugovi podmínky přistoupit, ač to znamenalo zmaření plánů jejího zesnulého chotě na obsazení burgundského vévodství vlastním synem Karlem (Dolnolotrinským). Po slavnostní korunovaci Lothara v Remeši roku 954 tak došlo na společné tažení Lotharových11 a Hugových vojsk proti akvitánskému vévodovi Vilémovi III.

Vilém III. nakonec náporu odolal. Hugo zpočátku bezvýsledně obléhal Poitiers, načež sice Viléma porazil, ale nedokázal jej pronásledovat. Jeho tažení tak skončilo fiaskem. Když ale zemřel Giselbert Burgundský, odkázal své vévodství Hugovi, což mohl mocný muž považovat za úspěch. Bohužel se však z úspěchu dlouho neradoval – již v létě roku 956 skonal a byl pohřben v Remešské katedrále vedle svého strýce Oda.

Robertovci tak najednou byli ve stejné situaci, v níž se nacházela Geberga po smrti Ludvíka IV. Vdova po Hugovi Hedvika – shodou okolností také sestra Oty I. – vystupovala jako regentka za nedospělého Huga „Kapeta". Skutečnou moc v zemi však nepřevzal Lothar, ale kolínský arcibiskup a lotharingijský vévoda Bruno.

Bruno byl také příbuzným Oty I., což vedlo k eliminaci kontaktů mezi východofranským králem a západofranským králem. Ota spoléhal na Brunovo prostřednictví, nadto měl zrovna starosti v Itálii, takže se za své vlády setkal s Lotharem jen jednou roku 965.

Ze vzájemného dobrého vztahu čerpal samozřejmě i Lothar. Roku 959 se sice musel na Brunův nátlak formálně zříci Lotharingie, na druhou stranu však získal Dijon, když společně s kolínským arcibiskupem postupoval proti Robertovi z Troyes. Stejně tak Bruno zajistil smír mezi Lotharem a Robertovci. Hugovi synové Hugo Kapet12 a Ota přísahali králi věrnost a na oplátku získali své tituly.13

Lothar nebyl příliš úspěšný v boji s Normany, zato se ovšem osvědčil ve Flandrech. Tamní hrabě Arnulf I. pod vlivem okolností předal svou zemi západofranskému králi. Když však flanderská šlechta zvolila hrabětem Arnulfova stejnojmenného vnuka, byl Lothar nucen situaci řešit. Král tak uznal nároky Arnulfa II., ale současně si vymohl, aby se mu flanderská šlechta podrobila.

V témže roce se také v Kolíně, kam putoval s matkou a s bratrem Karlem Dolnolotrinským, setkal se svým strýcem, římským císařem Otou I. A nejen s ním, mimo něj se zde shledal také s bavorským vévodou Jindřichem II. Svárlivým, hornolotrinským vévodou Fridrichem14 s následníkem trůnu Otou či císařovnou matkou Matyldu. Šlo o největší shromáždění knížat v 10. století a o jakýsi triumf Oty I., který jej vyobrazoval jako rodinného patriarchu v celofranském rámci.

Pravděpodobně byla zde v nejvyšších kruzích zahájena i důležitá diplomatická jednání, konkrétně pak v oblasti sňatkové politiky. Mělo dojít ke sňatku krále Lothara s Emmou a krále Konráda Burgundského s Matyldou.15 Na oba sňatky nakonec došlo. Emma pak byla po Lotharově boku výraznou osobností, angažující se ve státních záležitostech.

Po této velkolepé šlechtické sešlosti se však začala bortit domácí situace. Robertovec Oto, vévoda burgundský, roku 965 zemřel. Burgundská šlechta pak naprosto bez vědomí Lothara jmenovala Otova syna Oda – Jindřicha, který byl navíc klerik. Lothar tak vlastně hájil své zájmy.

Bruno se snažil spory urovnat, ale na podzim téhož roku zemřel. Jeho smrt pak znamenala výrazný odklon od dosavadní politiky – Lothar se více izoloval od východofranského prostředí. Po smrti své matky Gerbergy pak došlo k ještě většímu odtažení.

Roku 973 pak zemřel Ota I. Lothar strýce a velikého císaře respektoval v jeho postavení „patriarchy Evropy", ale jeho tolerance vůči mladému Otovi II. již tak velká nebyla.16 Na západě Říše vypukly spory o Henegavsko, na němž měl Ota II. zájem.

V první fázi konfliktu zůstával Lothar nestranný, od roku 976 ovšem nabral konflikt nový směr. Do Lotharingie vytáhl Karel Dolnolotrinský, kterého Lothar stejně neměl jak vybavit z vlastní královské domény. Po tomto tažení se však vztahy mezi bratry vyostřily. Předmětem sporů byla patrně Lotharova neschopnost zajistit bratrovi pozemky, nicméně existují i divočejší teorie, hovořící i o osobním konfliktu mezi Emmou a Karlem.

Roku 978 nabylo napětí mezi západofranským králem a římským králem nových rozměrů: Lothar vtrhl do okolí Cách, patrně ve snaze lapit bratrance, který se zde měl i s těhotnou manželkou Theofano17 pohybovat.

Otova reakce na agresi západofranského krále byla prudká: sebral vojsko a prvního října vytáhl na Lotharovo území.18 Přitáhl až k Paříži, kterou však dobýt nedokázal, na čemž měl podíl i Hugo Kapet. Pro Lothara musel být nepříjemný i fakt, že se v Otově vojsku angažoval i Karel Dolnolotrinský.

Lothar začal po těchto událostech řešit následnictví. Poprvé v dějinách západofranské říše dal se souhlasem velmožů (v čele s Hugem Kapetem) zvolit svého syna za krále, a ještě za svého života jej na krále pomazat.

Roku 980 provedl Lothar společně s Ludvíkem druhé setkání s římským císařem. S Otou se setkali krátce před jeho osudnou výpravou do Itálie, přičemž na programu bylo i řešení lotrinské otázky. Dohoda sice udusala spory mezi Karlovci a Otony, na druhou stranu ale opět rozdmýchala nedůvěru mezi Karlovci a Robertovci.19

Otázka, co bude dál s Lotharingií, ožila roku 983. Tehdy na tažení v jižní Itálii zahynul římský císař Ota II., Lotharův hlavní sok na poli mezinárodní politiky. V Říši došlo urychleně ke korunovaci tříletého Otova synka Oty III. Karel Dolnolotrinský a nedávno propuštěný Jindřich Svárlivý20 se přidali na Lotharovu stranu, zatímco za malého Otu vládla jeho matka Theofano.

Když selhaly pokusy o jednání s Jindřichem Svárlivým, uvažoval Karlovec o vojenském řešení. To byla ale komplikovaná varianta, neboť Horní Lotrinsko kontrolovala Beatrix Hornolotrinská, zatímco v Dolním Lotrinsku držel moc Lotharův bratr Karel Dolnolotrinský. Beatrix stála na straně Theofano, takže byl útok riskantní.

Nakonec na žádné akce ani dojít nemohlo, neboť Lothar roku 986 skonal.21 Moc pokojně přešla na Ludvíka V., kterému po otcově smrti západofranská šlechta v čele s Hugem Kapetem obnovila přísahu věrnosti.22 Hugo Kapet ostatně sloužil jako rádce, nicméně pro následující činy mladého krále přešel k táboru jeho nepřátel.

Mladý král sice obdržel nelichotivou přezdívku „Lenoch", nicméně za své krátké vlády předvedl neobyčejnou činorodost. Královna matka Emma a remešský arcibiskup Adalbero se pokoušeli Ludvíka přemluvit, aby slevil z agresivní lotrinské politice, ale Ludvík se projevil jako pravý syn svého otce a zvolil neobyčejně tvrdý postup: s matkou se rozešel23 a Adalbera z Remeše dokonce obléhal s vojskem. Když se Adalbero úspěšně ubránil, Ludvík proti němu chtěl zahájit proces. To však již nestihl…

Hugo Kapet

Roku 987 Ludvík V. skonal. Teprve dvacetiletý mladík podlehl zranění, které utrpěl na lovu. Francouzští velmožové se proto sešli, aby zvolili nového krále. I když se tato událost někdy vykládá jako vymření Karlovců po meči, nebylo tomu tak. Stále byl aktivní Lotharův bratr a strýc zesnulého Ludvíka Karel Dolnolotrinský.

Karel se samozřejmě nehodlal nechat o své potencionální místo připravit, narazil však na odpor. Jako protikandidát se postavil reprezentant Robertovců Hugo. Huga Kapeta ve volbě podporoval například remešský arcibiskup Adalbero, který ostře vystupoval proti Karlovi. Upozorňoval například na fakt, že Karel je jakožto dolnolotrinský vévoda leníkem římského krále.24 Pod tíhou argumentů byl jednomyslně zvolen Hugo Kapet.

Korunovace Hugo Kapeta králem, Bibliothèque nationale de France, Français 2615, fol. 148v, cca 1350.

Situaci v Západofranské říši svým způsobem usnadňoval i fakt, že nebyl možný zásah ze strany Otonů, neboť Ota III. byl stále dítětem.

Hugo Kapet tak sice nastoupil na trůn za podpory šlechty, ale reálnou královskou moc neměl. Francouzský král byla sice zásadní hodnost, která se však vzhledem k feudální rozdrobenosti neslučovala s reálnou mocí. První Kapetovci sice byli prvními mezi francouzskými feudály, ale reálnou moc nad nimi nedrželi. Základem Kapetovské moci byla jejich vlastní doména, tedy oblast Paříže, Orleánsu, okolí Remeše a Laonu – i zde se ale první Kapetovci dělili o moc s menšími šlechtici. V korunní doméně byly pro královskou moc klíčové kostely, Hugo za své vlády svolal osm synod. 

Hugo byl ovšem prozíravý a věděl, že musí zajistit dynastii. Již v prvním roce své vlády proto dal svého syna Roberta povýšit na spolukrále.25 Podařilo se mu k tomu dokonce přemoci i odpor remešského arcibiskupa, který se k ideje dvou králů stavěl negativně.

Dynastie však nebyla zajištěna: i když to dobové prameny spíše upozaďují, stále existovalo silné ohrožení ze strany Karla Dolnolotrinského, který různými způsoby sabotoval Hugovu moc a dokonce dobyl Laon a Remeš. Hugo neměl dost sil, aby Karla porazil, takže nakonec pomohl laonský biskup Adalbero, který Karla roku 991 lstí zajal a uvěznil. Karel zanedlouho zemřel a v čele Dolnotrinského vévodství stanul jeho syn Ota, který již pozici Kapetovců neohrožoval.

Komplikovaná situace vznikla po smrti remešského arcibiskupa Adalbera. Hugo chtěl patrně konsolidovat své vztahy s Karlovci, a tak do Remeše dosadil Karlovce Arnulfa, kterého upřednostnil před vyhlášeným učencem Gerbertem z Aurillaku.26 Ten se záhy postavil na stranu Karla Dolnolotrinského. Po pádu dolnoltrinského vévody roku 991 svolal Hugo Kapet synodu, na níž byl Arnulf odsouzen a na jeho místo dosazen Gerbert. To ovšem vyvolalo zásadní nesouhlas v Římě a papež Jan XV. Roku 995 prohlásil Gerberta za sesazeného. Tento spor se táhl dlouhé roky a Hugo se jeho konce již nedožil.

Ve svém poměru vůči Svaté říši římské se zpočátku snažil s Theofano vycházet korektně, což se však později změnilo. Ačkoliv nedošlo k žádnému většímu tření, konflikt s papežem Janem XV. byl současně konfliktem s říšskou církevní politikou. Stejně tak se Hugo snažil o vymezení vůči moci říšských vládců, resp. zdůraznit vlastní rovnost.27 Nadto proběhl i pokus o sňatek mezi Robertem a některou z byzantských princezen, což je do očí bijící inspirace ze sňatku Oty II. a Theofano. 

Oproti vzdělaným otonským vládcům však Hugo vzdělání postrádal. Patrně neuměl latinsky, neboť při komunikaci s Otou II. využíval tlumočníka. Na poli konfliktů preferoval diplomatické řešení před vojenským. Dokázal také zajímavě operovat s robertovskou i karlovskou tradicí: jeho vláda ostatně uzavírá boj mezi Karlovci a Robertovci.

Je také třeba ještě uvésti další výrazný Hugův čin, který měl v budoucnu nečekaně nepříjemné důsledky. Roku 988 zemřel flanderský hrabě a král Francie pohotově provdal svého syna Roberta za vdovu po něm Zuzanu (nebo také Rozalu).

Hugo zemřel roku 996 a vláda ve Francii pokojně přešla do rukou již korunovaného Roberta.

Další díl: Francie prvních Kapetovců II. - Robert II. a Jindřich I.

  1.  Později to nevyhnutelně vedlo k určitém boji církve za nezávislost. V 11. století tento stav vedl ke slavným bojům o investituru mezi Jindřichem IV., přičemž podobné otázky se vznášely např. i v Anglii za vlády Viléma II. ↩︎

  2.  Jiným směrem se ubíralo Burgundsko, které těmito útoky nebylo prakticky vůbec zasaženo. Výraznou stavbou v Burgundách byl clunyjský klášter, o kterém bude řeč níže. ↩︎

  3.  Za bod zlomu se zde tradičně považuje nástup Huga Kapeta roku 987, nicméně někdy je viděn již v nástupu Oda Velikého roku 888. ↩︎

  4.  Zcela mimořádně centralizovaným vévodstvím byla Normandie s centrem v Rouenu. Tuto oblast získal normanský vůdce Rollo roku 911 od Karla III. Prosťáčka. Normandie se vyhnula procesu vnitřní feudální roztříštěnosti, což ji stavělo do pozice vzorového vévodství (např. Burgundsko bylo posléze také vnitřně roztříštěno. ↩︎

  5.  Velkolepý vítěz nad vikinskými vojsky Rollovými od Paříže z let 886 – 887. Roku 887 byl dokonce zvolen králem. ↩︎

  6. S clunyjskou reformou sympatizoval i pražský biskup Vojtěch. V průběhu své životní dráhy se tento vzdělaný církevní hodnostář pohyboval mj. v Itálii, odkud také přivedl do Čech mezi lety 992 – 993 mnišskou komunitu. Nový břevnovský klášter nedaleko Prahy tak byl – stejně jako klášter clunyjský – klášterem benediktinským. ↩︎

  7.  Sakrální stavba byla kritizována odpůrci nákladného umění. ↩︎

  8.  Příslušná pasáž zasahuje do doby vlády Filipa I. ↩︎

  9.  Staré francouzské kroniky. Redaktor Václav ČERNÝ. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. Živá díla minulosti (Státní nakladatelství krásné literatury a umění). Str. 45. ↩︎

  10.  Ota I. tou dobou potlačoval povstání svého syna Liudolfa v Bavorsku. ↩︎

  11.  Někdy bývá uváděn jako Lothar III., někdy jako Lothar I. ↩︎

  12.  Hugo Kapet pak vystupoval jako loajální vazal, který projevoval Lotharovi věrnost za všech okolností. ↩︎

  13.  Hugo Kapet obdržel titul vévody Franků a Ota vévody burgundského. ↩︎

  14.  Fridrichova žena Beatrix byla sestrou Huga Kapeta. ↩︎

  15.  Emma byla dcerou italského krále Lothara, Matylda pak byla sestrou Lothara, krále západofranského. ↩︎

  16.  Ota II. obecně neměl nejlehčí postavení. Mj. musel čelit i vzpouře jihoněmeckých šlechticů v čele s Otovým bratrancem Jindřichem Svárlivým, nadto ještě podporované českým knížetem Boleslavem II. a polským knížetem Měškem. ↩︎

  17.  Theofano pocházela z Byzance, byla neteří císaře Jana I. Cimiska. ↩︎

  18.  I když zde docházelo k masivnímu plenění a rabování, kostely byly na Otův přímý rozkaz ušetřeny. ↩︎

  19.  Podle Richera Ota II. nadto považoval Lothara za krále jen podle jména a uvědomoval si moc Huga Kapeta. ↩︎

  20.  Jindřich Svárlivý měl ve snaze o získání poručnictví nad malým Otou dokonce uzavřít smlouvu o tom, že za podporu západofranského krále přenechá Lotharovi Lotharingii. Nakonec ale smlouva uzavřena nebyla, Jindřich se k jednání nedostavil. ↩︎

  21.  Královna vdova Emma se po manželově smrti znovu vdala: jejím druhým mužem se stal český kníže Boleslav II. Pobožný. Ke sňatku došlo po roce 988 a Emma si vybudovala sídlo v Mělníku. Po manželově smrti byla nucena společně s Jaromírem a Oldřichem utéct před Boleslavem III. na dvůr římskoněmeckého krále Jindřicha II., kde nechala vyhotovit iluminovaný rukopis Gumpoldovy legendy o sv. Václavu. K tomu https://www.e-stredovek.cz/post/zeny-ve-stinu-premyslovcu-dil-3-tajemna-adiva-a-jeste-zahadnejsi-emma-regina/ ↩︎

  22.  Podle mnicha Richera, který patří ke kronikářům dokumentujícím vládu posledních Karlovců, měl být král rádci přemlouván, aby se dal pod ochranu Huga Kapeta. To je ovšem pouhou smyšlenkou. ↩︎

  23.  Ludvík byl patrně i pod vlivem svého strýce Karla Dolnolotrinského, který měl s Emmou mnohaletý konflikt. ↩︎

  24.  Tento argument nabyl na významu obzvlášť proto, že tak vznikla idea idea svébytnosti říše. ↩︎

  25.  Zde se navíc dá vysledovat návaznost Hugovy politiky na politiku Karlovců: něco podobného přeci učinil již Lothar se synem Ludvíkem. ↩︎

  26.  Pozdější papež Silvestr II. Gerbert vyučoval od roku 972 na katedrální škole v Remeši, kde mu měl rukama projít i král Robert II. Zbožný. Není jisté, zda Robert zvládl náročný studijní program sedmi svobodných umění, přesto však král projevoval o vědu zájem. ↩︎

  27.  Žádal například otonský dvůr o dceru pro svého syna, neboť nebylo optikou Huga nikoho jiného, kdo by se stavem rovnal francouzskému královskému synovi.  ↩︎