Dvorská lyrika - II. část
Téma bylo zpočátku jednoduché a prosté – rytíř pěl své dámě o lásce. Zásadní byla dobrovolnost – záleželo jen a jen na ní, zda nabízené vášni podlehne a jeho naléhaní vyslyší, a diskrétnost – totožnost dámy byla nedotknutelná a nesměla být prozrazena. Tato anonymita měla, zdá se, ještě další smysl či účel. S postavami krásných dam, ale i vášní planoucích rytířů bylo jednoduché se ztotožnit, pokud zůstávali anonymní a postrádali konkrétní tvář. Potřeba ztotožnění se s kladným hrdinou přetrvává po staletí a je stejně platná dnes jako ve středověku. Častým námětem bylo opěvování půvabů a ctností vyvolené dámy. Následující báseň Walthera von der Vogelwide je ovšem mimořádná tím, že ač autor formálně dodržuje pravidla klasického minnesangu, nejenže se zcela zaměřuje pouze na tělesné půvaby dámy, ale dovolil si dokonce i odvážně zmínit její nahotu, a své okouzlení z ní. Pro srovnání uvádím i klasickou verzi opěvující ctnosti dámy z pera okcitánského trubadúra Guillauma de Cabestanh (1212).
Píseň o chvále ženy
Walter von der Vogelweide
Krk, paže, nohou lilie,
jsou dokonalé, ví Bůh sám.
I to co každá ukryje,
zahlédl jsem, přísahám.
„Nahotu zastři" nerad křikl bych
když nahou jsem ji uviděl.
Neviděla mě tát jak sníh,
tělem mi létá tisíc střel,
na skrytý palouk myslím-li,
kam vyšla ve svém jasu po ranní koupeli.
Ode dne, kdy jste prvně paní má
Guillaume de Cabestanh
Ode dne, kdy jste prvně paní má,
na sebe pohlédnout mi dopřála,
mé srdce kromě vás nic nevnímá,
vtělujíc ve vás přání troufalá;
neboť váš prostý pohled, úsměv sladký
daly mé duši touhy peruti
a slastné sebezapomenutí.
Spanilá krásko, řeč, jež dojímá
milostný půvab, dvornost nemalá –
to vše mi, paní, vniklo očima
v rozum, jejž jste mi navždy odňala.
V raném období zpívá rytíř či dáma o slastech sdíleného vášnivého objetí, společně přivolávají zpět uplynulou noc, proklínají blížící se jitro a usilují o utajení vzájemné fyzické přitažlivosti před těmi, kteří jsou v básních nazýváni závistníci a klevetníci. Nucené loučení milenců za ranního rozbřesku, tak častý námět jak trubadúrské poezie, tak minnesangu, se nazýval alba, jitřní písně neboli svítáníčka.
Tagelied (svítáníčko)
Dietmar z Aistu
Spíš-li, příteli milý?
Vzbudí nás každou chvíli,
Hle, krásný ptáček slétl již
na větev lípy. Copak jej nevidíš?
Svítáníčko III.
Wolfram z Eisenachu
Muž v bolestech se takto rozloučil:
Dvě hladká těla bílá
se k sobě znovu tiskla přes blesk dne.
Plakaly oči – polibek sladší byl.
A tak se v sebe vlila
ústa, hruď, paže průsvitné
Kdo by to štětcem vypsal – není,
jak něžně spolu zacházeli, jak se milovali.
I když se jasu velmi strachovali,
sobě se dali do umdlení.
Jednou z podvariant tématu byly takzvané Jarní písně neboli reverdie spojující motiv lásky s motivem probouzející se jarní přírody. Podstatnou část produkce trubadúrů tvořily jarní písně s nezbytnými atributy slavičího tlukotu a rozkvetlých stromů, nejlépe hlohů. Nebyla to jen oslava probouzející se přírody coby symbolu nového počátku, trubadúři pro své joglary připravovali „nový repertoár" pro nadcházející sezonu, na kterou se vydávali každé jaro z hradů svých podporovatelů, kde přežívali dlouhé a nepříjemné zimní období. Často se opakující motivy sladkosti jara, zpěvu ptáků, tlukotu slavíků a rozkvetlých stromů jsou dávány do kontrastu se smutkem básníka, smutkem vyplývajícím z marné touhy a nešťastné lásky.
Slavíkova píseň zněla
Bernard de Ventardon
Slavíkova píseň zněla
z hloubi lesa dlouhou chvíli,
až mi v srdci umlčela
smutek, jenž mě užíral,
ztišila mé smutkování
pro nešťastné milování.
Jak mi na můj stesk a žal,
byl ten cizí jásot milý! V dlouhých dnech máje
Jaufre RudelV dlouhých dnech máje slýchám rád
sladký zpěv ptáků v širé dáli,
musím-li sám však v dál se brát,
myslím jen na svou lásku v dáli
a nevnímám, tvář klopě níž,
zpěv ptáků ni květ hlohu již,
vůkol vše opět svírá mráz.
Kéž Ty, jenž dal jsi světu řád
stvořil i mou lásku v dáli,
kéž popřeješ mi do komnat
vstoupit, v nichž dlí má láska v dáli.
Parodické písně zvané sotte chanson byly v drsném protikladu vůči jemné a něžné lyrice, často nepostrádaly ani sebeironii. Jakási „lehkost bytí" vedla provensálské trubadúry k tomu, aby lásku přece jen nebrali až tak smrtelně vážně. K takovým sotte chanson patřily některé z děl prvního trubadúra, Viléma z Poitiers. V písni Napíšu vers, neboť jsem spal, vypráví vévoda o svém setkání s dvěma dámami, které, jak bylo jeho zvykem, neopomenul jmenovat. Předstírá němotu, čímž se dámám jeví jako velmi vhodný objekt pro jejich záměry, takže si ho odvedou na svůj hrad.
Napíšu vers, neboť jsem spal
Vilém z Poitiers I.
Napíšu vers, neboť jsem spal,
procházel se a vyhříval.
Já zvůle plné paní znal
i jejich cit,
jež umí lásku rytíře
v žal obrátit.
II.
Pro dámu není velký hřích
mít zálibu v ctných rytířích,
však je-li to fráter či mnich,
pak bloudí, žel:
tu by pak měli upálit
až na uhel.
III.
V Alvernhe, od Lemozí dál
v poutnické kápi jsem se bral:
potkal jsem paní de Bernart
a de Guari.
Jménem svatého Launarta
mě pozdraví.
IV.
Jedna v své latině mi dí:
„Bůh, pane, nad vámi ať bdí!
Pěkný vzrůst váš šat prozradí,
jak zdá se mi,
leč známe mnoho hlupáků
zde na zemi."
V.
Slyšte, co odvětil jsem pak:
neřekl jsem ni tak ni tak,
neděl jsem ni ryba ni rak,
jen toto zde:
„Blablabla, blabla, blablabla,
ble, blebleble."
VI.
„Sestro," dí Agnes k Ermessen,
„našly jsme, co tak dlouho chcem!"
„Náš dům mu bude útulkem,
vždyť němý je
a záměr náš se těžko jím ven dostane."
Poté ho poněkud kuriózním způsobem podrobí bolestné zkoušce, zda je skutečně němý, pomocí obludného černého kocoura, jehož drápy drásají záda údajného němého. Leč rytíř setrvá a je za to odměněn.
XIII.
„Sestro," dí Agnes k Ermessen,
„je němý, mást se nemůžem."
„Připravme se teď na koupel
a požitek."
Týden mi bylo dáno tam
mít příbytek.
XIV.
Tam svedl jsem je ojebat
sto osmdesát osm krát,
že málem krunýř a svůj šat
jsem rozedřel,
a to mlčím o chorobě,
již jsem pak měl.
XV.
Monete, hned se budeš brát
ráno s mým versem na ten hrad,
kde dlí teď paní de Bernart
a de Guari:
a řekneš jim, ať kocoura
hned zabijí!
V jiné sotte chanson využívá Raimbautz de Vaqueiras formu dialogu provensálského trubadúra a janovské trhovkyně, přičemž klade do kontrastu vysokou urozenost a prosté mravy, aby se vysmál vlastně oběma. Trubadúr nabízí sebe a svou lásku vzletnými verši, které obsahují všechny atributy dvorské lyriky, přesto je účel tohoto namlouvání posluchačům i trhovkyni samé zcela jasný. Života znalá trhovkyně se ovšem úspěšně brání. Vaqueiras se vysmívá nejen prosté krásce, ale s lehkou ironií a prostřednictvím dámských replik i sám sobě a vlastně všem trubadúrům, přes tento ironický nadhled cítíme ovšem i určitou hrdost na „Provensála provensálského".
Paní, srdce ve mně sténá
Raimbautz de Vaqueiras
„Paní, srdce ve mně sténá,
že jsem vámi přezírán,
neboť jste můj pravý pán,
paní moudrá, urozená,
z výše daná našim tmám.
Toužím sloužit pouze vám,
že jste čestná, dvorná, čistá,
v duši své k vám poklekám
před paními všeho města.
Vaši lásku mít, tak mám
víc než celý Janov sám,
neboť celý svět je klam,
vy však, vy jste drahokam,
skvost Janova."
„Žakéři, vy dvorná duše,
tohleto mě nevzruší,
nekazte tu ovzduší.
Chcete, abych byla vaše,
to se teda nesluší.
Muže mám jak moruši,
tak vím dobře, co je láska,
a vy, slouho plnej vší,
Provensále provensálská,
chcete laskat po pleši?
Spíš vás chytnu za uši,
abyste dbal o duši,
přijďte si, až naprší,
a uschne zas!"
„Paní vzácná ve vědění,
v pohodě a stálosti,
kéž by vaše vlastnosti
našly ve mně zalíbení,
neboť jdete cestou cti
s mladou roztomilostí!
Z této služby bezvýhradné
jenom smrt mě vyprostí,
a jestliže na mne padne
přízeň vaší moudrosti,
bude pro mne pravou ctí,
rozkoší a sladkostí –
vaší dvorné mladosti
být přítelem."
„Žakéři, tak zatraceně –
už toho mám akorát!
Honem zaklapněte pant!
Máte rozum jak štěně.
Přestaňte a čelem vzad,
koukejte se pakovat!
S vámi bych se nespustila,
i kdyby vám patřil hrad,
nejsem žádná lehká víla.
Víte, kdybyste se snad
chtěl mou láskou v zimě hřát,
tak vám zmrzne každej hnát.
Nezná čest a nezná řád –
holt Provençál!"
„Paní, suďte bez krutosti,
neboť jste můj pán a král;
budu se vám dvořit dál
myslí, srdcem svým i ctností,
jenom ztište ve mně žal,
který by mě utýral.
Chci vám sloužit v každém čase,
neboť nikde v šíř a dál
není rovno vaší kráse,
jste jak růže v klínu skal;
máj vás pro mne vychoval,
bych vás povždy miloval.
Pak-li však můj cit mi lhal,
ach, jaký hřích!"
„Žakéři, kdo takhle žvaní,
o tom víme, co by rád,
svádíte mě jako had,
ale ať mě pánbůh chrání!
Jen si nemyslete snad,
že mě baví poslouchat
vaši hříšnou hatmatilku.
Můj muž vás tu nachytat,
tak vám sáhne na kobylku,
tak vám střihne na kabát.
Co vám budu povídat –
koukejte mě vynechat
a nechte si o mně zdát,
vy trhane!"
„Paní, hvězdo v plném jase,
uvrhujete mě v žal.
Rád bych vám však ukázal,
jak to dělá Provençál,
jak ovládá trysk a cval,
když naskočí."
„A tak to bys chtěl, ty snílku –
rajtovat, tak to jdi snad
k panu Opetimu hrát,
on ti za to může dát
jednu herku ze svých stád,
ty žakéři!"
V průběhu času se do vzájemného vztahu dvou milenců postupně vklínil nový prvek, prvek určitého poddanství, služby a marné touhy, která je symbolem věčnosti a čistoty lásky. Nastává zlom, v ještě pozdějších obdobích především vrcholného minnesangu se erotičnost postupně vytrácí, pravděpodobně v souvislosti se sílícím mariánským kultem přestává být dáma předmětem fyzické touhy, je postavena na jakýsi pomyslný piedestal a stává se předmětem zbožňování. Obdiv rytíře se omezuje na popis fyzické i duševní krásy a kladných vlastností své vyvolené, jakoby ji, byť jen naznačený, sexuální zájem urážel. Je to velká skupina písní o chvále paní, tělesné půvaby samozřejmě nejsou opomíjeny, i když bývají vyjádřeny v jakýchsi klišé – bělostné, průsvitné paže, jasné či hluboké oči, větší důraz je dáván na povahu obdivované dámy. Doplňovala ji skupina písní o marné, nenaplněné či nevyslyšené lásce, k níž přispívala i volba zbožňovaného subjektu, dáma bývala v naprosté většině případů zadaná, vdaná, nebo rodem nedostupná, a tak se trubadúrova touha omezovala jen na marné toužení a doufání, že jednou snad bude jeho věrnost vyslyšena. Je to posun od reálného prožívání lásky k psaní o ní.
Stále jsem a budu Váš
Václav Lucemburský
Stále jsem a vždy budu váš,
má paní, lásko nejvyšší,
To zřejmé je jak otčenáš,
stále jsem a budu váš.
Můžete o mně říkat náš,
Jestliže vás to potěší.
Stále jsem a vždy budu váš,
Má paní, lásko nejvyšší.
Na milost se Vám vydávám
Charles de Orleans
Na milost se Vám vydávám
má krásná, milá, dobrá,
Prý se mnou nejste spokojena.
Zda je to pravda nevím sám.
V noci jen těžko usínám.
Věřte, lež u mne místo nemá.
Na milost se Vám vydávám
má krásná, milá, dobrá, jemná.
S prosbou teď obracím se k Vám.
Chci přijmout slova otevřená
neb věrnost pro mne je tak cenná
že zbytečně ji nevydávám.
Na milost se Vám vydávám.
To dobrodružství mé
Václav II.
To dobrodružství mé, z něhož mi vzešla přízeň,
přineslo přesladkou mi lásku na dosah.
Štěstím se zachvívám, sotva si připomenu,
jak hojnou dobylo mé úsilí mi sklizeň:
paní tak úchvatnou jsem nespatřil ni v snách,
smím věru pyšný být na překrásnou tu ženu.
A přece nemusí se o bezpečí třást:
s radostí dala mi i převelikou strast,
již se mé srdce dalo zmást
a chytlo se v krutou past.
Jak rudá růžička, jež z poupěte se dere,
polibky od slunce, včel chtějíc získati,
rty sladké jako med nabídla dychtivě mi.
Věřte, že nebylo a není štěstí, které
by mohlo zmámit mě mocnější závratí,
nad onu důvěru, před níž jsem zůstal němý…
Jak když tím polibkem mi smysly omámí:
zaplavil závratný je pocit neznámý,
z bolesti radost vzešla mi –
já smál se mezi slzami!
Nejčastější formou používanou trubadúry byla takzvaná kancóna, kancion, francouzsky chanson, italsky canzone – tedy píseň. Měla většinou pět slok zakončených posláním, někdy se poslání objevuje i na začátku básně. Kancóny mají nejen stejný počet veršů, ale i stejné schéma rýmů. Tak jako trubadúrská poezie obecně, i kanzóna má svůj počátek v Provence, odkud se dále šířila stejným směrem – do Francie, kde se stala základem pro novější formy – například chant royal, používanou vévodou Orleánským, a pro již zmíněné villonské balady. Používali ji také španělští trubadúři, velmi oblíbená byla v Itálii, kde ji novověcí autoři dále upravovali. Dalším oblíbeným žánrem byla také pastorela neboli pastýřská píseň, a epištola, forma milostného dopisu posílaného nejen rytířem dámě, ale také naopak dámou rytíři.
Zajímavou formou oblíbenou u pozdějších trubadúrů byl partimen, lyrická báseň psaná jako dialog či spíše disputace nebo spor. První básník navodil téma, zatímco druhý reagoval negací či jiným názorem, následovala replika prvého, reakce druhého, až nakonec, většinou po třetí výměně názorů, byl spor předložen arbitrovi, který měl spor rozhodnout. Zatímco partimen se zabýval více obecnými tématy, tencona či tensóna, která se z něj vyvinula, se zabývá sporem či disputací více osobní. Ostatně příkladem tensóny je i výše uvedená diskuse Raimbautze de Vaqueiras a sličné, leč agresivní trhovkyně.
V minnesangu byl obdobou takové formy wechsel – střídání mužských a ženských slok, ovšem promluva je vedena formou dvou monologů.
K velmi oblíbené formě, především od 13. století, patřil vilerai, kde každá strofa má dva rýmy, konec rýmu se opakuje jako první rým další sloky, tedy struktura a b b a. Vilerai patřil k často používaným formám zpívaných veršů, které byly určeny také pro tanec, takzvaným tanečním písním, spolu s baladou a rondetem (rondeau) k nim dále patřila rotrouenge (retroencha), ballet či estampie. Vilerai měl ve velké oblibě Guillaume de Machaut, jedna z jeho nejslavnější písní Douce dame joli je psána právě formou vilerai.
Má krásná, sladká paní
Guillaume de Machaut
I.
Má krásná, sladká paní,
nepodléhejte zdání,
že moje srdce straní,
i jiným paním kromě vás.
II.
Navždy a bez váhání,
má paní,
poslouchat chci váš hlas
a býti do skonání
jen s vámi
jak věrný sluha váš.
Tím ukrutněj mě raní,
že musím svoje přání
vymáhat bez ustání
jak bídný žebrající plaz.
Má krásná, sladká paní.
III.
Touhu po odevzdání
zlou daní
zaplatit musím v čas,
kdy mému rozkochání se brání
srdce, jež staví hráz
před sladké milování.
Ač toužím bez přestání být zajatcem, mé přání
je dáno větrům napospas.
Má krásná, sladká paní.
IV.
Ten, kdo v milostném klání
se zraní,
zřítí se v smrti sráz.
Má píseň nepřehání.
Vždyť ani
já nepoznal tu z krás,
jež moje srdce mámí.
Máte-li slitování,
přestaňte dávat rány
a život popřejte mi zas.
Má krásná, sladká paní,
nepodléhejte zdání,
že moje srdce straní,
i jiným paním kromě vás.
Milostná lyrika kurtoazní se z kulturního prostředí Evropy postupně vytrácí, nejprve v 13. století z prostředí, kde se kdysi zrodila, Okcitánie, a v 15. století zaniká i u nás. Zanechala však po sobě odkaz, který se stal mohutným zdrojem inspirace pro následující generace. Přímo na ni navázala italská renesanční poezie, především Dante Alighieri a jeho sladký nový styl. Pokračovala ve verších francouzských prokletých básníků, ale její letmý otisk nacházíme i ve verších romantických básníků 19. století.