Bedřich I.
Nejstarší syn Vladislava II. (jako krále Vladislava I.) a jeho první manželky Gertrudy Babenberské, dcery Leopolda III. Narodil se někdy kolem roku 1142 a již od počátku s ním jeho otec – kníže a král Vladislav – počítal jako se svým nástupcem. V roce 1157 byl oženěn s dcerou uherského krále Gejzy II. Alžbětou, Vladislav tak získával spojence pro tažení na Milán.
Potomci krále Vratislava I. Zjednodušený rodokmen
Bedřich několikrát vedl české oddíly na pomoc císaři Fridrichovi do Itálie. Poprvé v roce 1161 (se strýcem Děpoltem). Asi na devět let (1163-1172) vládne v olomouckém údělu.
Aby Vladislav zajistil trůn Bedřichovi proti Soběslavovcům, na konci roku 1172 v jeho prospěch rezignoval. Je možné, že po nabytí českého knížectví se Bedřich vzdal Olomouce.
Bedřich neměl lehkou pozici, velmožové i císař na něj tlačili, ať propustí dlouholetého vězně a svého konkurenta Soběslava. Poté, co se tak stalo, Soběslav v obavách o život opustil knížectví a vydal se do Říše. Hned za ním Vladislav se synem knížetem. Jednání s císařem ovšem nebylo nic platné. V září 1173 císař Barbarossa Bedřicha v Hermsdorfu v Durynsku zbavil trůnu a Čechy udělil věrnému Oldřichovi. Oldřich, který nebyl nejstarší z konkurenční větve Soběslavovců, předal lenní korouhve Soběslavovi. Bedřicha čekala nyní role vyhnance.
Bedřich čekal až se na něj usměje štěstí, v létě 1178 mu císař udělil Čechy v léno, ale s převzetím moci si musel poradit sám. Počkal až Soběslav rozpustí svoje převážně selské vojsko, a teprve potom vpadl do Čech. Byl obsazen pražský hrad, k Bedřichovi přešli čeští velmoži. Soběslav se stáhl na hrad Skálu, Bedřich spěchal do Würzburgu potvrdit si titul u císaře. Na zpáteční cestě jej v lednu přepadl Soběslav a porazil. Ovšem ne přesvědčivě. Definitivně se o vítězi rozhodlo až před Prahou v bitvě Na bojišti (27.1.), kde byl za pomoci Konráda Oty Soběslav II. poražen. Ještě rok se Soběslav bránil na hradě Skála, než byl hrad obsazen a Soběslav krátce na to zemřel.
Z Olomouce byl vyhnán Soběslavův bratr Václav a Konrád doufal, že Olomoucko získá a stane se pánem celé Moravy. Olomoucku ale vládl Bedřichův bratr Přemysl (Otakar I.).
Denár Bedřicha I. Cach 627, zdroj: Aukro.cz
Konrád intrikoval a využil povstání velmožů proti neoblíbenému knížeti v létě 1182. Rychle obsadil Prahu, Bedřich utíkal do Německa. Ne na bitevních pláních, ale v Řezně, kam svolal císař oba Přemyslovce, se rozhodlo. Katovské sekery v jednací síni udělaly své, oba se císařovu výroku podvolili. Bedřichovi Barbarossa ponechal Čechy, Konrádovi celou Moravu.
Když byl kníže v Německu (léto 1184), Dříve vyhnaný Václav se pokusil o převrat a oblehl Hrad. Ten ovšem urputně bránila kněžna Alžběta. Bedřich sháněl pomoc v cizině, mezitím mu do Čech přitáhlo na pomoc vojsko bratra Vojtěcha – salcburského arcibiskupa a za hranicemi se chystal rakouský vévoda. Václav prchal.
Nyní se Bedřich cítil silný na to, aby změnil rozhodčí výrok z Řezna. Poslal Přemysla v čele vojska, aby zničil Konráda. V létě 1185 Přemysl v krvavé bitvě u moravské Loděnice zvítězil, ale s takovými ztrátami, že se musel stáhnout. Konrád začal vyjednávat. Dohodli se následujícího roku v Kníně – Konrád uznal vrchní vládu Bedřicha a ten mu přislíbil český stolec v okamžiku, kdy zemře.
Bedřich se vzápětí dostal do konfliktu s biskupem Jindřichem Břetislavem – svým bratrancem. Zřejmě za něj mohl Děpolt II., který se údajně choval nešetrně k církevnímu zboží. Incident měl dohru v Říši, kde kníže nechal prohlásit, že český biskup byl vždycky kaplanem knížete. Obvykle to bývala pravda, ne však v případě politicky silného biskupa, jakým Jindřich byl. Císař jmenoval pražského biskupa říšským knížetem, nezávislým na českém knížeti. Pozice knížete v rámci českých zemí tak byla snad nejslabší za celé 12. století. Jako původce problémů byl Děpolt vyhnán.
Zbytek své vlády prožil Bedřich celkem v klidu, v souladu s císařem. S ním se chystal na III. křížovou výpravu. Dříve než na ni stačil nastoupit, zemřel 25. 3. 1189. Po bezdětném Bedřichovi na kamenný stolec nastoupil Konrád Ota.
Bedřich nebyl nikdy oblíbeným panovníkem, neměl velkou podporu šlechty. Raději ale velmoži podpořili jeho, než „knížete sedláků" Soběslava. Později se ukázal jako zběhlý v potlačování povstání.