Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (III. díl – Boj o českou korunu)
V 90. letech 14. století i během intermezza let 1402 – 1403 k tomu měl velmi blízko, ale vždy tvrdě narazil a musel oddálit své plány. Po roce 1411, kdy se stal také králem římským, se u něj proměnil zájem získat český trůn takřka v posedlost. Jedině jako český král mohl získat silné pozice v Říši a provést zde dalekosáhlé vnitřní reformy, jež si vynutila doba pokročilého pozdního středověku. Teprve poté se mohl odhodlat sáhnout i po císařské koruně. Ovládnutím Čech by také došlo ke vzniku česko-uherské personální unie, díky čemuž mohl mít i ve spolupráci s rakouskými Habsburky dostatek prostředků k tomu, aby zastavil expanzi Osmanské říše. Klíčem ke všemu, čím by Zikmund završil své celoživotní státnické dílo, bylo získání vlády v Čechách, ke které se mu otevřely brány dokořán v roce 1419. Stačilo málo, vlastně jen natáhnout ruku. Avšak v cestě mu stála překážka kolosálního rozměru – husitské hnutí. Je velkým paradoxem dějin, že Zikmund rozmlouval už několik let Evropě kruciátu proti vzmáhajícímu se husitství v Českém království, což mu však nebránilo účelově využívat výhrůžku křížového tažení v jednáních s Václavem IV., aby jej tak donutil k povolnosti a přijetí ostrého protihusitského kurzu. Stejně tak je ironií, že se na převzetí dědictví v Čechách dlouhodobě a svědomitě připravoval, přičemž měl nejhlubší zájem povznést svou rodnou zemi zpět mezi středoevropské velmoci.
Osud jej však vystavil zkoušce, která neměla snadné řešení, a během níž byl nucen uchýlit se i k prostředkům krajně kontroverzním či vyloženě bezcharakterním, a to i na středověké poměry. Získat trůn svého otce však stálo Zikmundovi dokonce i za to, aby do všech důsledků naplnil machiavelistické heslo o tom, že účel světí prostředky. Husitská revoluce, a to je objektivně nutné říci zcela otevřeně, znesnadnila Zikmundův nástup na český trůn a zároveň stvořila v českém prostředí negativní obraz dosud převážně úspěšného evropského státníka. Česká otázka zastínila všechny problémy a starosti, které musel Zikmund řešit na sklonku roku 1419. O to více, že situace v Čechách byla krajně napjatá. V červenci totiž uskutečnili husitští radikálové z Nového Města pražského první pražskou defenestraci, která se stala signálem k husitské revoluci, jež radikálně změnila vnitropolitickou situaci v Českém království. Země se propadla do zmatků, ve kterých bylo velmi obtížné orientovat se samotným obyvatelům království, natož Zikmundovi, který po několik let postrádal přímý kontakt s Čechami. Po smrti Václava IV. v srpnu 1419 navíc podstatnou část země zasáhla zhoubná domácí válka. Zikmund pochopitelně věděl, že husitské hnutí nalezlo mohutnou podporu napříč českou a moravskou společností, avšak s ohledem na neznalost současné české reality nebyl schopen adekvátně vyhodnotit situaci. Obzvláště, když sám postrádal větší vnitřní zbožnost, a na církevní i náboženskou otázku tak pohlížel toliko optikou světského vládce a ryzího pragmatika. Těžko tak mohl pochopit, že husité budou bojovat za své pojetí Pravdy až do hrdel a statků, a to klidně i proti všem. Pozice církve byly po vypuknutí husitské revoluce zcela zřejmé. Kostnický koncil odsoudil nejen Husa a Jeronýma, ale i samotné zásady české reformace, a to včetně přijímání podobojí způsobou jako podmínky spasení. Koncil, který sám sebe označoval jako reformní, se totiž obával, že pokud se církvi nepodaří udržet nad procesem vlastní reformy kontrolu a přenechá jí iniciativě širších vrstev, zabředne celá společnost do víru anarchie, což se z větší části stalo právě v Čechách na počátku revoluce. Zikmundovy pozice byly však složitější. Jako světská hlava křesťanstva musel respektovat závěry koncilu. Už jenom proto, že od jeho velkolepého úspěchu odvozoval do značné míry legitimitu své evropské politiky. Zároveň musel úzce spolupracovat s římskou kurií, která tvořila s císařstvím dva základní pilíře křesťanského univerzalismu.
První pražská defenestrace. Představa Adolfa Liebschera.
Přesto Zikmund věřil, že se mu podaří dosáhnout obecné shody s husitskou šlechtou v Čechách i na Moravě. Osobně neměl žádné problémy s omezením vlivu duchovního stavu a sekularizací církevního majetku, jakožto základními body husitského programu. Ba právě naopak! Tuto politiku už dlouhodobě razil v Uhrách. Otázku kalicha, de facto nejpřednější z husitských požadavků, považoval za druhořadou, a tudíž snadno akceptovatelnou. Tedy pokud s ní dodatečně vysloví souhlas i církev, což se ale v dané chvíli nejevilo jako reálné. Zikmund si velmi dobře uvědomoval, že musí dosáhnout kompromisu ještě před tím, než se začne do českých záležitostí vměšovat církev a Řím, neboť poté už bude vystaven působení celé řady vnějších sil i zájmů, díky nimž ztratí možnost vystupovat při řešení české otázky samostatně. A právě zde se dostavila hned v počátku vážná komplikace, protože Zikmund byl dlouhodobě vázán v Uhrách. Z porážky u Ankary se totiž Turci rychle oklepali a za vlády sultána Mehmeda I. (1413 – 1421) začali opětovně ohrožovat Balkán. Po obdržení zprávy, že Turci vpadli do Valašska, svolal Zikmund v září 1419 vojsko a zahájil nové protiturecké tažení. V říjnu již stanul na Dunaji u Oršovy poblíž Železných Vrat tváří v tvář silnému nepříteli, s nímž se však neodhodlal svést rozhodující bitvu. Strašák Nikopole byl zkrátka příliš velký. Ještě v témže měsíci proto uzavřel se sultánem příměří na pět let, které bylo později prodlouženo Mehmedovým nástupcem Muradem II. o další dva roky. Teprve poté mohl Zikmund vykonat nezbytná opatření v Uhrách z důvodu svého chystaného delšího vzdálení a odebrat se do Čech. V prosinci 1419 už stanul na moravské půdě a zabydlel se v Brně. Ještě před tažením proti Turkům jmenoval v Čechách regentskou vládu v čele s královnou Žofií Bavorskou, vdovou po Václavu IV., která měla spravovat království do jeho příjezdu.1 Dočasné vládě se však nepodařilo udržet v zemi pořádek, a tak docházelo k obrazoboreckým útokům na kostely a kláštery, radikalizaci venkova i pražských měst. Novoměstští dokonce obsadili Vyšehrad, jediný opěrný bod Zikmunda na pravobřežní straně metropole, a také Menší Město pražské. Prozatímní zemská vláda musela dokonce uzavřít až do jara 1420 příměří s radikálními husity. Ještě v prosinci 1419 se sešel v Brně zemský sněm, na který se dostavili příslušníci české a moravské šlechty. Nechyběli zde ani zástupci husitské Prahy, jež však nechal Zikmund při audienci záměrně klečet déle než ostatní, čímž chtěl jasně demonstrovat, že s převratem Prahy nesouhlasí a považuje jej dokonce za osobní urážku. Vždyť měšťany považoval za své přímé poddané a královská města za hlavní zdroj panovnických příjmů. Přesto byl Zikmund přijat za českého krále, a to nejen Moravany a kališnickou i katolickou šlechtou v Čechách, ale také Pražany.
Brno na vedutě J. Willenberga (1593)
Se Zikmundovým nástupem na český trůn tak neměl na sklonku roku 1419 větší problém prakticky nikdo. Katolíci Zikmundův příchod do Čech radostně vítali a kališníkům stačilo, aby jim panovník potvrdil soubor politicko-náboženských požadavků, které mu zprostředkovaně zaslali již na přelomu srpna a září. Zikmund tak byl blízko ke splnění svého cíle. Vlastně již nikdy v letech 1419 až 1436, kdy definitivně usedl na český trůn, nebyl blíže k získání české koruny. Tehdy však nedočkavý Lucemburk učinil osudovou chybu, která mu zavřela brány k vládě v Čechách takřka před nosem. Ve chvíli, kdy již začal obměňovat zemské a dvorské úředníky v Čechách, mezi nimiž již neměli mít místo sympatizanti husitského hnutí, učinil s českým panstvem nepsanou dohodu. V součinnosti s nimi měl být vypleněn husitský radikalismus z celého království, obzvláště na místech jako byla Praha, Plzeň, Hradec Králové, Písek, Klatovy, Žatec, Slaný a Louny, tj. v předních královských městech, kde nalezl radikální směr svá centra a zázemí. Tím sledoval Zikmund jednak vyřešení otázky husitské hereze, jež velmi znepokojovala církevní představitele, a jednak upevnění své vlastní moci. Zikmund tak chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou, a to vše za situace, kdy by k tomu nebyla potřeba zahraniční vojenské intervence v podobě kruciáty. Avšak už brzy se ukázalo, že radikální husité nehodlají dobrovolně vyklidit pole. A nejen to! Během zimy 1419/1420 dokonce posílili své pozice, neboť pocit vnějšího ohrožení je stmelil a donutil převzít iniciativu. Za této situace se začali od Zikmunda odklánět i někteří kališničtí páni a ti z řad katolické šlechty, kterým se zdálo, že nový panovník nepochopil dostatečně posun moci v českém státě od panovnického absolutismu směrem ke stavovskému státu. Na počátku roku 1420 ovšem přijal Zikmund ve Vratislavi hold slezských stavů a vynutil si i poslušnost Horní a Dolní Lužice. Nyní měla již jen následovat triumfální cesta do Čech zakončená pražskou korunovací. To bylo však stěží možné za situace, kdy na řadě klíčových míst v království opanovali pozice husitští radikálové a jejich sympatizanti.
Důvodem, proč se nakonec Zikmund odhodlal svolit k vyhlášení kruciáty proti husitům, bylo velmi nemilé zjištění, k němuž panovník dospěl v prvních třech měsících roku 1420. Kališničtí páni proti radikálům totiž nijak nezasáhli, a to i navzdory brněnským úmluvám, a jejich katoličtí kolegové k tomu neměli jednoduše síly. A popravdě řečeno ani větší ochoty. Přípravy na kruciátu započaly v lednu 1420, kdy už byl v plném proudu říšský sněm, který Zikmund svolal velmi netradičně do slezské Vratislavi. Příslušnou bulu vystavil papež Martin V. v březnu. Ještě v témže měsíci byla I. křížová výprava slavnostně a majestátně vyhlášena z úst papežského nuncia Fernanda de Palacios ve Vratislavi. Zikmund nezahálel a jako doprovodný program k tomu nepříliš důstojnému divadlu uchystal popravu třiadvaceti vratislavských obyvatel, kteří roku 1418 svrhli městskou radu a pobili i několik konšelů. Byl to vzkaz vzdorující Praze a zejména Novému Městu pražskému, kde se v létě 1419 odehrál stejně závažný incident. Zároveň byl obzvláště odpudivým způsobem popraven pražský měšťan Jan Krása, který se odmítl zříci kalicha. Věrný husita byl smýkán koňmi přímo v ulicích města a následně upálen. Bylo to zcela evidentní – Zikmund chtěl husity zastrašit a dokázat jim, že v potrestání rebelů a buřičů si nebude brát žádné servítky. Podobné ohavnosti mohly sice fungovat v Uhrách (a to ještě občas), kde se surovost a zastrašování staly běžnou praxí zdejších panovníků. V českých zemích se však na tyto činy nahlíželo s krajním opovržením. Zikmund se rázem stal pro husitské radikály veřejným nepřítelem číslo jedna. A tak se stala Zikmundova posedlost po sražení Prahy na kolena a potrestání neprivilegovaných měšťanů i obyčejných „selských chlapů", jimiž hluboce pohrdal, cestou do záhuby. Nejenže se nyní husitští radikálové z celé země spojili v boji se společným nepřítelem, ale Zikmund si znepřátelil i většinu kališnické šlechty, kterou vyhlášení kruciáty zaskočilo. Na jaře 1420 už proto bylo zřejmé, že Zikmundova cesta na český trůn bude muset vést skrze válku a úplnou porážku radikálů. Jaký to byl rozdíl oproti brněnskému jednání z prosince 1419, kdy Zikmundovi stačilo nastavit přívětivější tvář a ukázat velkorysost i schopnost odpouštět. Tehdy ještě navíc chtěl částečně vyhovět požadavkům husitů nebo o nich minimálně jednat a získat tak čas.
V dubnu 1420 se odehrála válka pamfletů. Husitské manifesty totiž poukazovaly na to, že Zikmund byl sice přijat na základě dědičného práva na český trůn, avšak nebyl ještě zvolen a korunován. Zikmund byl v šoku, protože požadavek volby panovníka tehdy zazněl vůbec poprvé v českých dějinách. Doposud totiž vždy platilo, že se přijetí automaticky rovnalo i volbě. Něco takového nemohl ponechat bez povšimnutí, a proto ještě více zesílil tlak, a to především na Prahu. Husitští radikálové ve městě tehdy ale doslova hltali plamenná kázání Jana Želivského, který v narážce na Dračí řád přirovnával Zikmunda k ryšavé apokalyptické nestvůře. Pod klenbami husitských svatostánků a na ulicích měst navíc zněla píseň: „Povstaň, povstaň veliké město Pražské", kde byl Zikmund líčen jako ukrutný babylonský král Nebukadnesar. Nepřekvapí proto, že Zikmund už jen těžko krotil svůj cholerický temperament a výbušnou povahu. Ty tam byly královská noblesa a důstojnost. Zikmund totiž tušil, že tu nebojuje pouze s hrstkou vzdorujících, ale také s veřejným míněním, a to si lze naklonit na svou stranu jen velmi obtížně. A na to neměl Zikmund čas. Původně totiž kalkuloval, že se v Čechách zdrží maximálně rok, během kterého převezme vládu nad českými zeměmi a vyřídí zde nejdůležitější problémy, a poté se vrátí zpět do Uher a Říše, kde ho čekaly neodkladné záležitosti. Když přibyl v květnu 1420 s celým svým dvorem a prvními narychlo sebranými oddíly křižáků do Kutné Hory, která se stala na několik měsíců jeho českou rezidencí, nemohl ani náznakem tušit, že pacifikace ohnisek odporu bude záležitostí dlouhou a také náročnou. Zikmund tehdy z větší části ovládal pouze západní Čechy, a to zejména kraj Plzeňský, Loketsko a Chebsko, odkud udržoval přímé spojení s Říší. Druhou strategicky důležitou oblastí, kde se mohl Zikmund spolehnout na částečnou loajalitu měst a šlechty, byly severní Čechy. Tato oblast hraničila s hornolužickým Šestiměstím, tj. bohatými městy, která byla vydatným zdrojem královské pokladny s velkým branným potenciálem. Vedle Kutné Hory se mohl Zikmund opřít také o Kolín, Čáslav nebo Kouřim, neboť v těchto městech byl stejně jako v Kutné Hoře velký podíl německého a katolicky smýšlejícího patriciátu. Naopak mimo kontrolu panovníka byly jižní Čechy, kde nedávno vznikl Tábor, hlavní bašta jihočeských radikálů, východní Čechy, a to především oblast Hradeckého kraje, a samozřejmě také samotná Praha.
Zikmund Lucemburský kolem roku 1420, neznámý autor
Přesto když dorazil Zikmund do Kutné Hory a vyjadřoval záměr pokořit husitský mor silou zbraní, začaly se pevné zásady některých odbojníků rychle hroutit. Jeden z předních kališnických pánů Čeněk z Vartenberka vydal Zikmundovi Pražský hrad, kde se stejně jako před časem i na Vyšehradě zahnízdila silná posádka královských žoldnéřů. Praha tak byla rázem sevřena z obou vltavských břehů. Výsledkem bylo, že se zástupci Prahy vydali do Kutné Hory, kde padli znovu k Zikmundovým nohám. Chtěli se vyhnout přímé konfrontaci, což je vcelku pochopitelné, protože převahu krále co do počtu i výzbroje vojáků musel poznat snad úplně každý. Nehledě na to, že legitimitu Zikmundových nároků na český trůn nebylo možné zpochybňovat donekonečna, jelikož i šlechta těžce zápasila se svým svědomím, zda se má v tomto vpravdě osudovém sporu postavit na stranu víry nebo právoplatného panovníka. Jelikož však Zikmund opětovně nezabránil přívalu svého hněvu a přílišné arogance – od Pražanů požadoval bezpodmínečnou kapitulaci – donutil pražská města obrátit se s žádostí o pomoc na husitské radikály z venkova. Do Prahy tak ihned zamířili husité z Tábora, východních Čech i Žatce, Loun a Slaného. Husité následně spustili nekompromisní protikrálovskou kampaň, která Zikmunda vylíčila – i díky jeho nepřehlédnutelným rusým vlasům – buď jako ryšavého apokalyptického draka či ještěra, tzn. jako prastarý symbol zla a ďábla, nebo jako lstivou lišku. Odtud byl už jen krůček k vytvoření legendy o lišce ryšavé, kterou beletristé 19. a 20. století rozvedli do tak barvitého obrazu, že i dnes je velmi těžké přesvědčit většinu Čechů o tom, že skutečnost byla přece jen trochu složitější. Další dění už je notoricky známo. Do značné míry je však silně ovlivněno nánosem stereotypů a zjednodušených výkladů s cílem vylíčit Zikmunda v tom nejčernějším světle. Tak trochu se zapomíná, resp. vůbec netuší, že Zikmund pohnul ještě před začátkem tažení na Prahu papežského nuncia Fernanda, aby husitům nabídl disputaci o jejich programu, jenž byl v červenci 1420 formulován ve známých čtyřech artikulech pražských. Uvědomoval si totiž, že vsadit vše jen na silové řešení, by se nemuselo vyplatit. Pokud by tedy měl na výběr diplomatické či vojenské řešení celé situace, ihned by sáhl po disciplíně, v níž byl zdaleka nejsilnější a nejjistější. Jednání ovšem zkrachovala, protože nuncius požadoval, aby se Praha zřekla husitského radikalismu a jeho excesů, především obrazoborectví. Pražané to striktně odmítli, neboť jen díky venkovským husitům mohli odolat přesile křižáků.
Zikmund vjel již v červnu 1420 do bran Pražského hradu, aby mohl z jeho pevných hradeb pohlédnout na vzdorující město, k němuž měl jakožto svému rodišti a sídlu svého otce i bratra jistě velmi kladný vztah. Můžeme-li věřit dobovému zpravodaji, pronesl prý Zikmund nad vzdorující Prahou německý povzdech: „Ach, Praho, mé pravé otcovské dědictví, jak jsem tě shledal…" Je nesporné, že Zikmund netoužil po vojenském řešení situace, ale učinil tehdy jen velmi málo pro to, aby se mu vyhnul. O pouhý měsíc později dostal odpověď na otázku, učinil-li dobře. Křižácké hordy sice sevřely Prahu velmi pevně, ale velká neukázněnost, rozhádanost členů protihusitské koalice a neschopnost dohodnout se na tom, jak využít početní převahy nad husity, přinesly křižákům 14. července v bitvě na Vítkově porážku, s níž nikdo nepočítal. Střetnutí sledoval s velkým zájmem i samotný Zikmund, pochopitelně z patřičné vzdálenosti. Avšak podle svědků si panovník prý ani nepočkal na to, až bitva skončí, a namísto toho se vrátil mlčky do svého stanu v křižáckém ležení. Věděl více než kdo jiný, co tato porážka znamená pro osud celé výpravy. Vrch Vítkov, později z úcty k hlavnímu strůjci vítězství Janu Žižkovi z Trocnova pojmenovaný jako Žižkov, se totiž stal hrobem všech Zikmundových nadějí na brzké vítězství. Křižácká výprava, jejíž hmotné a finanční zabezpečení bylo za hranicemi Zikmundových možností, se vzápětí neslavně rozpadla. Zikmundovi po ní zbyly jen ostuda, nenávist Čechů a obrovské dluhy, které nepomohly umořit ani poklady jeho bratra Václava IV. a cennosti z Točníku, Vyšehradu, Pražského hradu, Nového hradu u Kunratic a ani Karlštejna. Ještě před tím, než se křižáci vydali na zpáteční pochod, nechal se ponížený Lucemburk 28. července 1420 korunovat českým králem. Dějištěm byla katedrála sv. Víta na Pražském hradě, kde vložil Svatováclavskou korunu na Zikmundovu zlatavě ryšavou hlavu pražský arcibiskup Konrád z Vechty. A kulisa? Vzhledem k okolnostem až překvapivě důstojná: byli zde téměř dva tucty českých a moravských pánů, několik slezských vévodů, vévoda Přemek Opavský a zástupci říšské i uherské nobility. Obvyklé slavnosti musely být sice výrazně zkráceny a také částečně vypuštěny, avšak legitimnost korunovace byla pevná a neprůstřelná. Vždyť Zikmund byl korunován přesně podle korunovačního řádu, který kdysi složil jeho otec Karel IV. Samotný akt proběhl na předepsaném místě, kompetentní osobou a také pravým diadémem. V očích Evropy se tak stal Zikmund po všech směrech právoplatným českým králem. Avšak husitská Praha korunovaci neuznala, a naopak vystupňovala válku pamfletů, v nichž byl Zikmund již zcela nezakrytě označován za zbabělce a tyrana, který přišel pálit, loupit a vraždit. A nejen to! Husité se totiž vzápětí po korunovaci obrátili do Polska na krále Vladislava a poté i jeho bratrance, litevského velkoknížete Vitolda Alexandra, aby se ujali českého trůnu. Oba Jagellonci váhali, neboť by tím vstoupili do otevřeného nepřátelství s mocným Zikmundem. Avšak jelikož ryšavec vynesl poněkud neprozřetelně v lednu 1420 ve Vratislavi rozhodčí výrok ve prospěch Řádu německých rytířů a na úkor Polska, neváhali si ponechat husitskou kartu v záloze proti Zikmundovi i papeži.
Alfons Mucha: Po bitvě na Vítkově: Tě Boha chválíme (1916)
I přesto, že je v laické literatuře považován Vítkov za pohromu pro Zikmunda, ve skutečnosti se pro něj stala katastrofou až teprve bitva u Vyšehradu, která se odehrála 1. listopadu 1420.2 Význam této bitvy je pro další Zikmundův osud obrovský. Husité zde slavili velké vítězství, kdežto královské vojsko utrpělo před zraky Zikmunda hořkou porážku. Ten dokonce během bitvy prožíval hotová muka a okamžiky hněvu se u něj střídaly s žalostným pláčem. Zikmund si sice ze svého vojska, které bylo složeno převážně z Moravanů a Uhrů, mohl odepsat jen něco kolem 300 mužů, avšak jednalo se vesměs o elitu moravské šlechty. Pražané navíc využili vítězství k tomu, že se zmocnili Vyšehradu a zabránili do budoucna tomu, aby se už nikdy nemohl stát pevností hrozící celé pravobřežní Praze. Jelikož v červnu 1421 kapitulovala i posádka na Pražském hradě, ztratil Zikmund definitivně vliv na pražská města. Bitva u Vyšehradu i předcházející a také následující týdny prokázaly více než co jiného, že je Zikmund mizerný válečník. Po rozkladu I. kruciáty, kdy další vedení války v podstatě převzal on sám se svými veliteli, musel totiž přetrpět řadu dílčích porážek a neúspěchů takřka na celém teritoriu Čech. Jeho autorita tím prudce poklesla, a to zejména na Moravě, kde Zikmundovi zazlívali cynismus a chladnokrevnost, s níž obětoval desítky zdejších urozených může v bitvě u Vyšehradu. Zikmund tehdy nebyl v dobrém rozpoložení, ačkoli se po návratu do Kutné Hory tvářil, že je vítězem. Dokonce nařídil své choti Barboře, aby se ukazovala na veřejnosti s vítězným vavřínem na hlavě, jenž si také několikrát nasadil na svou urozenou hlavu. Mimo zraky veřejnosti však zuřil. Výčitkami a urážkami zahrnoval své okolí i vlastní spojence, z nichž se od něj začali vzápětí mnozí odvracet. Když mu královéhradecká obec nabízela ještě před bitvou u Vyšehradu zprostředkování v jeho sporu s Pražany, rozkřikl se do ruda rozběsněný panovník na přítomné: „Naseruť jim dříve do rypáků, než abych ustoupil z Vyšehradu…" Ano, frustrace a neschopnost připustit si, že se vlastními chybami dostal do takto nezáviděníhodné situace, jej vedly k řadě výbuchů a cholerických návalů hněvu, při kterých přestával uvažovat jako státník, a začal se naopak chovat jako zatrpklý a zlomený muž. V Čechách, své rodné zemi, tak Zikmund poprvé za celý svůj dlouhý život tvrdě narazil jako nikdy a nikde před tím. Přelom roku 1420/1421 prožil Zikmund z větší části v Kutné Hoře a dalších českých městech, především v Litoměřicích. Dojednával zde pomoc ze zahraničí, ale nebylo to nic platné. Rok 1421 pro něj znamenal blamáž se vším všudy. Do rukou husitů padalo jedno významné město za druhým.
Táborité pod velením Žižky vytvořili silný svaz, který opanoval většinu jižních a západních Čech, a to například Písek, Prachatice, Horažďovice, Sušice, Klatovy nebo Domažlice. Ve východních Čechách se utvořil orebský svaz (později sirotčí), kdežto Pražané vyrazili do pole, aby si podmanili řadu klíčových královských měst ve středních Čechách, zejména Čáslav, Kouřim, Český Brod, Mělník, Litoměřice, Kolín, Litomyšl, Nymburk a v dubnu 1421 i Kutnou Horu. Během prvních měsíců roku 1421 a hlavně na jaře tak získali husité v království zjevnou převahu. Polní vojska začala dominovat a Zikmund si musel chtě nechtě připustit, že bez výrazné pomoci zvenčí nedokáže husitskému přívalu vzdorovat. Před božími bojovníky proto v březnu 1421 takticky ustoupil na Moravu, odkud zanedlouho zamířil zpět do Uher. S sebou si ovšem odvezl nejen Svatováclavskou korunu, ale také celý korunní archiv a české i říšské svátostiny. To mu husité samozřejmě připočetli k tíži. Doslova fackou pak pro Zikmunda bylo konání čáslavského sněmu, jenž se sešel v červnu 1421. Husité zde pod patronací Prahy označili Zikmundovu nedávnou korunovaci za neplatnou a proklamovali, že jej nepřijmou za krále dříve, dokud nepřistoupí na husitský program.3 Toto usnesení signovali nejen Čeněk z Vartenberka a Oldřich z Rožmberka, ale také pražský arcibiskup Konrád z Vechty a část moravských kališnických pánů. Bylo zřejmé, že se Zikmund svého dědictví jen tak nedočká, přičemž ve vzduchu se vznášela i varianta jeho sesazení a nahrazení jiným vládcem. Zikmund musel jednat, a to jak jinak než silou. Opět se tak vydal na dráhu válečníka, která mu tak nesvědčila, a jež byla jeho Achillovou patou. S podporou II. křížové výpravy se měl ujmout svého dědictví, ale nepochodil ani tentokrát. Křižácké sbory z Říše se totiž nedokázaly vypořádat s logisticky náročným podnikem a vtrhnout do Čech hned z několika stran současně. Hubeným a dosti neslavným výsledkem tak bylo jen zpustošení části země a obléhání Žatce, města, které však bylo už v říjnu 1421 osvobozeno husitským vojskem. Zikmund, jenž měl se svými Uhry a čerstvě najatými oddíly žoldnéřů vtrhnout do Čech z Moravy, selhal na celé čáře. Překročil sice s podporou rakouského vévody Albrechta hranice markrabství a obsadil část země, a to včetně Brna, ale pacifikaci země dal přednost před tažením do Čech, kde měl podpořit křižácké vojsko.
Zikmund si v obsazeném Brně vychutnával pomíjivou chvilku triumfu. V listopadu 1421 sem svolal zemský sněm, kde donutil moravské kališnické pány zříci se čtyř artikulů pražských a přijmout jej za panovníka. Zároveň s nimi uzavřel protihusitský landfrýd. Do konce roku 1421 dokázali Zikmund a Albrecht obsadit většinu země a výrazně zde potlačit husitské nálady. Posilněn tímto úspěchem se následně Zikmund rozhodl vydat do Čech a táhnout na husity nedávno obsazenou Kutnou Horu. I skutečnost, že podnikl náročné tažení v zimě a s vojskem zcela nepřipraveným dokazuje, že věru nebyl zrozen pro dráhu válečníka. Věřil, že Štěstěna bude tentokrát přát jeho zbraním. Ještě v prosinci 1421 se mu podařilo lstí zmocnit Kutné Hory, kde se hodlal během zimy opevnit a hned zjara příštího roku i s pomocí vojenské intervence říšských knížat dobýt Prahu. Avšak to by nesměl být na scéně Žižka, který jako geniálně uvažující taktik a stratég moc dobře věděl, že nesmí ponechat nepříteli ani chvilku oddechu. Žižka znovu obsadil Kutnou Horu a vytlačil Zikmunda z města. Král se spasil panickým útěkem jen díky tomu, že 7. a 8. ledna 1422 obětoval v bitvách u Haber a Německého Brodu své věrné Uhry a zadní voje vlastní armády. Opravdu chybělo jen málo a Zikmund byl vítěznými husity zajat. A to byl definitivní konec za Zikmundovou snahou porazit husity v boji. Na rozdíl od církevních představitelů si totiž uvědomil, že boží bojovníky nelze zničit v boji, ale je nutné hledat kompromisní řešení. Do Čech sice Zikmund následujících čtrnáct let (!) nevkročil – natož v čele armády –, ale dění v království nespouštěl ze zřetele. Ba právě naopak. Nyní více než kdy jindy sondoval situaci, analyzoval i vyhodnocoval probíhající dění. Snažil se tak pochopit celozemské nálady, jimž dříve nevěnoval pozornost. Jako panovník pronikavého intelektu si rychle uvědomil, že husitský radikalismus nereprezentuje smýšlení většiny obyvatel země, a proto moc, kterou radikálové disponovali, se odvíjela toliko od vojenských úspěchů polních vojsk. Takticky proto zpovzdálí podporoval sjednocovací tendence mezi katolíky a umírněnými husity, kteří se klonili ke kompromisu s ním i římskokatolickou církví. Už ve druhé polovině roku 1423 se zdálo, že se čas radikálů nachýlil, protože vznik svatohavelské koalice, tj. spojenectví umírněných husitů a katolíků, vyhlásilo válku radikálům. Země byla již unavená, a když nedávno ztroskotala mise polsko-litevského exponenta knížete Zikmunda Korybutoviče, jehož přijala v roce 1422 za správce země většina husitů, přálo veřejné mínění ukončení bojů a návratu k předválečným časům.
Pečeť Zikmunda Korybutoviče z roku 1433.
Svatohavelská koalice měla zjevnou vojenskou i materiální převahu a také většinovou podporu země. Své sympatie jí vyjadřoval i král Zikmund. Ale Žižka byl tehdy na vrcholu své dráhy válečníka. Po rozchodu s Táborem přenesl své působení do východních Čech, zreformoval své vojsko v plně profesionální a nesmírně efektivní vojenskou jednotku, a připisoval si jedno vítězství za druhým. Rozhodnutí však přinesl až následující rok. V červnu 1424 byl sice Žižka takřka obklíčen svými nepřáteli, ale znovu unikl a následně v bitvě u Malešova rozdrtil svatohavelskou koalici, kterou podporovali i Pražané. Byl to šok pro celou Evropu i Zikmundův dvůr v Budíně. Kuriózní je, že sám Zikmund tehdy jako jediný krotil před bitvou u Malešova euforii a odmítal se dokonce vsadit s českými katolickými pány ve svém okolí o koně mimochodníka, neboť nevěřil, že je s Žižkou konec. Je to výjimečný doklad toho, že chytrý Lucemburk sice Žižku nenáviděl a považoval ho za největší překážku v jeho cestě na český trůn, ale vysoce uznával jeho kvality vojevůdce. V roce 1424 tak Zikmund přišel už poněkolikáté o možnost usednout na královský trůn v Praze. Žižkovo vítězství navíc oddálilo zánik husitského radikalismu o plných deset let a zabránilo předčasným Lipanům. Zikmund to tušil, a proto se začal více věnovat Moravě, jakožto důležitému nárazníkovému pásmu mezi Čechami a Uhrami. Nebylo totiž pochyb o tom, že husité přejdou vbrzku od obrany k útoku. Pouze stabilní poměry na Moravě a silná markraběcí ruka mohly realizovat záměr o malé, leč vojensky zaopatřené zemi, kde se roztříští všechny pokusy husitů o vpád do Uher. Jelikož Zikmund nemohl tento úkol zvládnout s ohledem ke svému zaneprázdnění v Uhrách a Říši, měla tato role připadnout rakouskému vévodovi. Už v červenci 1421 uzavřel Zikmund spojeneckou smlouvu s Albrechtem V. Habsburským, svým dlouho vyhlédnutým dědicem. Hned v září téhož roku se pak konaly na Děvíně a v Prešpurku svatební slavnosti spojené s lucembursko-habsburskými dědičnými smlouvami. Albrecht totiž pojal za manželku Zikmundovu jedinou dceru Alžbětu, a tak se stal jeho zetěm. Titul místodržícího na Moravě obdržel Albrecht v roce 1422, avšak teprve v říjnu 1423 byla zhotovena listina, kterou Zikmund předal Moravu definitivně do správy svého zetě, a to jako léno české Koruny se všemi jejími právy. Husité zuřili a považovali to za další Zikmundův přešlap a důkaz jeho nezájmu o české země i pohrdání míněním českého panstva.4 Ve skutečnosti však Zikmund začal pouze realizovat dědičné smlouvy mezi oběma rody a po etapách Albrechta uvádět jako svého nástupce a dědice k vládě nad svými zeměmi.
Albrecht ale rychle pochopil, že Moravu těžko ovládne v celém rozsahu, protože počínaje rokem 1424 se celé markrabství stalo terčem soustředěných a vcelku úspěšných husitských výprav. Ve skutečnosti se tak Habsburkova moc omezovala v podstatě jen na velká a katolicky i proněmecky orientovaná města jako Brno, Olomouc, Jihlava nebo Znojmo. Ani další Albrechtovy výpravy na Moravu na tom nemohly nic změnit. Za zmínku jistě stojí, že se jedné takové v říjnu 1425, jejímž cílem bylo dobýt Třebíč, rozhodl zúčastnit i Zikmund. Jednou jedinkrát po roce 1422 tak vkročil na půdu zemí Koruny české v čele dalšího vojska. Výpravu však podnikl víceméně pod tlakem svého zetě, který se ještě nevzdával myšlenky, že se mu podaří ovládnout celou Moravu. Sám Zikmund už totiž na válku s husity rezignoval. A tak záměr s nárazníkovým pásmem na Moravě vzal rychle za své. Silné pozice proto měl Zikmund v budoucnu už jen v obojí Lužici a Slezsku. Avšak i zde vyvstaly v dalších letech vážné komplikace. Obrovské dluhy, jež králi přinesla válečná opatření proti husitům a Turkům, jej vedly k tomu, že Dolní Lužici zastavil již v roce 1422 zemskému fojtu Janovi (Hanušovi) z Polenska. Horní Lužici pak po roce 1428 z části obsadili, a tak vyřadili z účasti v protihusitské koalici sami boží bojovníci během svých zahraničních výprav. Tíživá finanční situace vedla Zikmunda nakonec v roce 1431 i k zastavení královského majetku v Kladsku, a to svému dvořanu Půtovi z Častolovic. Zikmundova celková bilance v zemích Koruny české proto byla posléze velmi špatná a do budoucna nevěstila nic dobrého. I za této neutěšené situace se však Zikmund nevzdával, neboť to nebylo ani v nejmenším v jeho povaze. Je to tím více udivující, že kromě problémů s husity musel tehdy řešit Zikmund i další nepříjemnosti, a to z pohledu střední Evropy mnohem závažnější. Kurfiřti v Říši totiž usilovali o jeho sesazení z římského trůnu a Turci stále více řinčeli zbraněmi a mohli kdykoli vtrhnout do Uher. Všechny tyto útoky Zikmund během 20. let 15. století více méně úspěšně odvracel, čímž prokazoval, že je rozeným diplomatem, nikoli válečníkem. Situace s odbojnými husity se nakonec konsolidovala tak, že Zikmund ztratil kontrolu nad téměř celým teritoriem Českého království. Přihlásili se sice k němu opětovně Oldřich z Rožmberka, karlštejnský purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic i další čeští páni, ale vyjma Plzeňska a podhůří Jizerských hor i Krkonoš všude dominovala polní vojska, která podnikala mohutné vojenské výpravy do Uher, Rakous i německých oblastí Svaté říše římské.
Zikmund se již před polovinou 20. let 15. století právem obával, že se husité na Moravě nezastaví. Od roku 1428 se stala oblast nynějšího Slovenska terčem častých, ničivých a velmi efektivních husitských výprav. Ty přicházely v době, kdy se to Zikmundovi nejméně hodilo, protože příměří s Turky již vypršelo a muslimští válečníci nechtěli o jeho prodloužení ani slyšet. Je sice pravda, že v roce 1426 dosáhl Zikmund velkého úspěchu, když přetáhl na svou stranu dlouholetého tureckého spojence, jímž byl srbský despota Štěpán Lazarevič, ale ve skutečnosti to přineslo Uhrám více problémů než užitku. Lazarevič totiž odevzdal uherskému králi klíčové strategické body na Dunaji, a to zejména Bělehrad a pevnost Golubac (Galambóc), jejichž hájení bylo ovšem nad síly uherské strany. V roce 1427 se navíc dostala do tureckých rukou vinou zrady srbského hejtmana pevnost Golubac, díky čemuž se Turci vůbec poprvé v dějinách pevně uchytili na samotném území Uherského království. O rok později tak Zikmund vyrazil pevnost osvobodit v čele mohutné armády. Někdy v červnu 1428 – prameny jsou velmi kusé – se pokusil u pevnosti dojednat s nepřítelem příměří. Turci na něj na oko přistoupili, ale jen co se jim naskytla příležitost, okamžitě zaútočili na křesťanské vojsko meškající na pravém břehu Dunaje. Bitva byla krutá a nesmírně krvavá. Sám Zikmund během ní spadl ze svého koně do krví znečištěné řeky a málem utonul. Porážka křesťanů byla opět fatální. Turci tak obsadili většinu Valašska.
Štěpán IV. Lazarevič, freska z kláštera Manasija
Jen co se Zikmund vrátil z neklidné turecké fronty, zastihla ho zpráva o husitském vpádu do Horních Uher. Husité obsadili v dalších měsících a letech řadu měst, například Trnavu a Topolčany, a také některé hrady (Likava, Lednica). Na Prešpurk si však polní vojska netroufla, a to z větší části i proto, že Zikmund nařídil výrazně vylepšit a modernizovat jeho fortifikační systém. Obrana Horních Uher byla však pro arogantní Uhry přímo otázkou prestiže, a proto poskytli Zikmundovi velké finanční prostředky a vlastní oddíly, díky nimž mohl zřídit ve zdejší oblasti kvalitní a sofistikovaný obranný systém. Prokázalo se to již v dubnu 1430, kdy přišlo sirotčí vojsko v několika po sobě jdoucích střetnutích poblíž Trnavy téměř o 2.000 mužů, zkušeného hejtmana Velka Koudelníka, a o stejný počet koní. Obranu tehdy řídil z nedalekého hradu Šintava osobně Zikmund, který tak mohl vůbec poprvé slavit větší vojenské vítězství nad husity. Jelikož ale i samotní Uhři utrpěli obrovské ztráty, utvrdilo to Zikmunda v jeho postoji, že válčit s husity nemá smysl. Církev i okolní Evropa se však snažily v těchto letech i nadále porazit husity zbraněmi, ale Zikmund se v tomto boji již neangažoval. Neměl peněz nazbyt a věděl, že toto není cesta k míru. Vyčkával proto na změnu konstelace, aby se mohl zaskvět coby politik.
A změna skutečně přišla! V roce 1429 se začala Evropa chystat na jednání dalšího velkého reformního koncilu. K účasti na koncilu se hlásili i husité, kteří chtěli křesťanstvo přesvědčit o závaznosti svého pojetí Božího zákona a zároveň ukončit dlouhou i krvavou válku v Čechách. To byla chvíle, na kterou Zikmund čekal. Kalkuloval s tím, že přivede husity na koncil jako rovnocenné partnery, zasadí se o jejich narovnání s římsko-katolickou církví, a tím si otevře cestu na český trůn, přičemž bude ve většině Evropy znovu oslavován jako sjednotitel křesťanstva. V dubnu 1429 proto Zikmund zasedl v Prešpurku jako první světský činitel s husity za kulatý stůl. Husité zde stanuli tváří v tvář svému (neuznanému) králi vůbec poprvé. Jednání proto byla opatrná a obě strany se de facto spíše oťukávaly, než aby závazně jednaly. Hlavní mluvčí husitské delegace, anglický mistr Petr Payne, v podmanivém projevu řekl otevřeně to, co vnímala většina obyvatel království. Pokud Zikmund změní své úmysly, projeví vůli a zasadí se na mezinárodní scéně o přijetí husitských požadavků, celá země jej ochotně, a dokonce ráda příjme za svého krále. Zikmund si to vyslechl jistě se slzami v očích, ale mohl pouze odpovědět, že jako laik a pouhý světský činitel může husitům pomoci k účasti na koncilu, avšak nemůže se s ohledem na postoj církve závazně vyslovit ke čtyřem artikulům pražským. Jednání tak sice ztroskotala, ale ledy byly konečně prolomeny. Zikmundův zájem o jednání s husity pokračoval i nadále, a ještě se zvýšil poté, co se v červenci 1430 objevil po téměř osmi letech ve Svaté říše římské. Zaneprázdnění v Uhrách a starosti s Turky i husity mu totiž téměř znemožnily po roce 1422 zavítat do Německa a uspořádat zdejší poměry. Dále než do Vídně, kde meškal v lednu a únoru 1425 a poté ještě v březnu 1426, se Zikmund ve druhé polovině 20. let 15. století nehodlal vydat z obav před neklidnou vnitropolitickou situací v Uhrách a Čechách. Teprve po uzavření tříletého míru s Turky v únoru 1429 mohl pomýšlet na delší pobyt v Říši. Nesporným úspěchem stárnoucího krále byl reprezentativní říšský sněm, který se v únoru 1431 sešel v Norimberku. Po mnoha letech se jej účastnili za osobní přítomnosti panovníka všichni kurfiřti, a tak zde mohl Zikmund představit reformní plány a obnovit svou autoritu, o kterou v minulých letech v německém prostředí z větší části přišel.
Papež Martin V. Malba Benátské školy, 15. století
A právě do této situace zasáhla zpráva, která Zikmundovi hrála do karet. V únoru 1431 svolal papež Martin V. koncil do Basileje, na což netrpělivý panovník již dlouho čekal. Mohl tak znovu začít jednat s husity o podmínkách jejich účasti na koncilu. Měl na tom eminentní zájem nejen s ohledem na konečné získání faktické vlády v Čechách, ale také s přihlédnutím k problematickému vztahu s Polskem. Když totiž Řád německých rytířů vyhlásil Polákům v roce 1409 válku, postavil se Zikmund v tomto vpravdě dějinném konfliktu na stranu kříže. Ve svatém zápalu se sice dovolával ochrany pravé víry, ale ve skutečnosti podporoval německé rytíře především z toho důvodu, že v nich nalezl vydatného spojence proti Polsku (s nímž měl dlouhodobé územní spory), podporovatele své východní politiky a při jednáních s římskou kurií. Už v roce 1410 proto vyhlásil Polákům formálně válku, která se fakticky ale nevedla. Avšak narušovala vztahy Krakova i Budína do té míry, že došlo v březnu 1412 k uzavření regulérní polsko-uherské mírové smlouvy. V ní se Zikmund zřekl nároků na oblasti Haliče a Podolí, přičemž si obě země rozdělily sféry vlivu v podunajských knížectvích. Na několik let se tak stalo Polsko Zikmundovým spojencem. Ovšem poté, co v roce 1419 vypukla nová válka mezi Poláky a německými rytíři, vztahy opět prudce ochladly. Vždyť Zikmund na žádost kurie zasáhl do konfliktu jako nestranný činitel, jenž záhy vynesl v roce 1420 onen rozhodčí výrok v neprospěch polského krále. O tomto výroku jsme se již zmiňovali výše. Během husitských válek to Krakov Zikmundovi oplatil i s úroky. Zikmund jako rozený diplomat však dojednal oboustranně přijatelný kompromis, který byl stvrzen v březnu 1423 na osobní schůzce s králem Vladislavem II. v Kežmaroku. Římský král odvolal svůj výrok z roku 1420 a polská strana na oplátku přestala intervenovat v Čechách a zanechala vyjednávání s husity. Tím letitý spor skončil, ale na počátku 30. let 15. století dostal opět novou dynamiku. Po smrti litevského velkoknížete Vitolda se totiž na Litvě ujal vlády jeho bratr Švidrigal (Świdrygiełł), který uzavřel mír s Řádem a zároveň usiloval u Zikmunda o zisk královské koruny pro sebe i své potomky, neboť měl v úmyslu roztrhnout polsko-litevskou unii. Pro Zikmunda to byla prekérní situace, ale nakonec přece jen zachoval přátelské styky s polským králem. Díky tomu se polská strana rozhodla na jaře 1431, kdy do Krakova dorazilo husitské poselstvo vedené Prokopem Holým, vstoupit do sporu jako prostředník mezi husity, Římem a Zikmundem.
Druhé kolo jednání mezi Zikmundem a zástupci božích bojovníků se tak uskutečnilo už v květnu 1431 v Chebu.5 Českou stranu reprezentovali zástupci pražského a táborského svazu. To naopak sirotčí svaz, který byl věrný Žižkově odkazu a v Zikmundovi spatřoval úhlavního nepřítele Boží pravdy, jednání záměrně bojkotoval. Toho si samozřejmě musel povšimnout i Zikmund, který v budoucnu považoval právě sirotky za své úhlavní nepřátele, k nimž cítil i hlubokou nenávist a zášť. Ještě před tím, než měl Zikmund konečně nastoupit svou římskou jízdu, chtěl osobně slyšet z úst husitských představitelů, za jakých podmínek jsou ochotni vystoupit v Basileji před církevními otci. Podmínka husitů zněla jasně: svobodné slyšení a následná disputace o husitském programu, jejichž oprávněnost mělo posoudit Písmo, nikoli představitelé koncilu. Podmínky Zikmund ochotně a bez problémů přijal, a dokonce ubezpečoval husity, že zastaví přípravy na IV. křížovou výpravu. Zasáhla však církev, která krále varovala, že pokud nezanechá jednání s kacíři, může zapomenout na císařskou korunu. To nemohl Zikmund riskovat, a tak byl nucen zanechat nadějně se tvářích jednání. Poté se rozmrzele odebral do Itálie, zatímco se křižáci znovu přivalili do Čech, kde si ale moc nezabojovali. Prchli ještě před rozhodujícím střetem. Tak jako v minulosti, ani tentokrát Zikmund výpravu nijak nepodpořil. Dal tím znovu jasně najevo, že vojenské řešení považuje za chybu. Tentokrát mu museli dát církevní představitelé za pravdu. Po další trapné vojenské lekci se tak církev nakonec odhodlala pozvat husity do Basileje. Zikmund zatím mířil za vysněnou císařskou korunou, aniž tušil, co mu osud ještě přichystá na samém konci jeho pozoruhodné životní poutě.
-
Žofie Bavorská svou historickou úlohu příliš nezvládla. Nedokázala dát svému manželovi potomky, za což mohla i pravděpodobná Václavova neplodnost, a jako regentka království neobstála. Paradoxně se v českém prostředí vždy těšila vřelým sympatiím, neboť se stala podporovatelkou české reformace, a dokonce vroucí obdivovatelkou Jana Husa. Regentský úřad složila v prosinci 1419 v Brně osobně do rukou Zikmunda. I když se chtěla vzdát další politické činnosti, musela Zikmunda doprovázet na I. křížové výpravě. Rok 1420 tak prožila společně se svou švagrovou Barborou většinou v Kutné Hoře. Po krachu kruciáty se přesunula se Zikmundem v roce 1421 na Moravu, odkud odešla do Prešpurku. Jelikož její věnná města v Čechách obsadili husité, byla zcela závislá na příjmech od Zikmunda. Ten však měl hluboko do kapsy, a tak nebyl ochoten sponzorovat královnin vcelku nákladný a zbytečně velký dvůr, na což si Žofie stěžovala ve svých dopisech bratrům Vilémovi a Arnoštovi hned několikrát. Na pravdě se tedy nezakládá velmi často omílaná fáma, že Zikmund nechal královnu živořit v dosti nedůstojných podmínkách. Spolehlivě to dokazuje inventář věcí, který se pořídil po královnině smrti. Vyjma značného obnosu peněz do něj patřilo množství nádherných šperků, cenných předmětů a také jedenáct knih, z nichž některé byly psány v češtině. Vida, jak se pod tíhou věcných argumentů opět podařilo spolehlivě zbořit další z mýtů obklopujících Zikmunda. Je však pravdou, že Zikmund královně nedovolil vrátit se do Bavorska ke svým příbuzným. Dokonce jeden čas kalkuloval s tím, že by jí mohl provdat za ovdovělého polského krále Vladislava. To se nakonec ale nestalo. Žofie zemřela prakticky v zapomnění roku 1428. Více informací získá čtenář v knize KOPIČKOVÁ, Božena. Česká královna Žofie. Ve znamená kalicha a kříže. Praha: Vyšehrad, 2018. 336 s. ↩︎
-
U Vyšehradu se Zikmund příliš nevyznamenal. Situaci těžce podcenil a nebyl ani dobře informován o celkovém dění v Praze. Velitel Vyšehradu se totiž s předstihem domluvil s obléhateli, že pokud král nepřijde hradu na pomoc do osmé hodiny ranní dne 1. listopadu, posádka se vzdá. Zikmund o tom nevěděl, a tak přitáhl se svým vojskem k Vyšehradu krátce poté, kdy se posádka vzdala. Původně Zikmund plánoval koordinovaný útok na tábor obléhatelů i za pomoci vyšehradské posádky, avšak po její kapitulaci už bitva neměla větší naději na úspěch. Přesto se k ní Zikmund odhodlal i přes varování svého okolí. Během boje pak Zikmund diletantsky zasahoval velitelům do kompetencí a vyvolal tak zbytečné rozepře i chaos ve vlastních řadách. Porážka tak byla jen logickým důsledkem řady chyb ze strany Zikmunda. Detailní popis střetnutí i vojenské situace v roce 1420 nabízí ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ↩︎
-
Kompletní usnesení čáslavského sněmu je možné nalézt v knize VESELÝ, Zdeněk. Dějiny českého státu v dokumentech. Aktualizované 3. vyd. Praha: Professional Publishing, 2012, s. 882. Na usnesení sněmu v Čáslavi reagoval Zikmund zvláštním listem zaslaným do Čech, v němž se snažil polemizovat nejen se závěry sněmu, ale i veřejným míněním. V Zikmundově listu tak můžeme číst například, že: „… neb svědomo jest, že sme my přede vším sborem constanským za bratra našeho dobré paměti věrně a statečné otmlúvali, a proto jsme měli protivenstvie a haněnie tu v Constancí veliké …" čímž jasně dokládá, že to, jak vymohl Husovi v Kostnici hned trojí slyšení, mu mnozí kardinálové nemohli odpustit. Dále Zikmund vyčítá, že skutečnou hanbou české zemi je obrazoborectví a krutá občanská válka. K tomu dodává: „… neb by byl skutek velmi nepodobný a porokovánie hodný, bychme my z našie vuole naše dědicstvie a královstvie v takú hanbu a záhubu připravili. Než té záhuby i hanby, kteráž se ústavně děje, bez našie příčiny, jest nám bohdá věrně žel …" Zikmund tedy dodává, že zkáza království nevyšla z jeho podnětu, jelikož by tím byl sám proti sobě, když tak dlouho čekal na český trůn, přičemž projevuje lítost nad událostmi v Čechách. Nesmírně zajímavá je též pasáž: „… A jakož nám píšete, že ste sě konečně ustanovili a sjednali, že chcete ty čtyři kusy držeti, kteréž píšete, do lepšie zprávy Písmem svatým, na to tak otpoviedáme, že sme vám toho nikdy neotpierali, než vždy svolovali i podávali slyšenie, zprávu lepší Písmem svatým na ty kusy i na jiné, kteříž jsú proti cierkvi svaté, a nikdy námi to nescházelo i vždy sme hotovi vám slyšenie dáti, zprávu a naučenie lepšie, jedné ať vámi to nescházie a země ta nehyne …" Zikmund zde víceméně říká, že neměl větší problém s husitským programem, nýbrž s tím, že husitský radikalismus ovládl Prahu a další místa v zemi, přičemž mu kladl bezostyšné podmínky. Na to samozřejmě pyšný král Zikmundova ražení nemohl přistoupit. Tady se zase Zikmund dovolává zemského patriotismu a upozorňuje, že je nehodné českého lidu, aby ničil posvátná místa své historie: „… Také slyšíme, že ste obrazy zbili v kostele Pražském, a na tom ste ostali, aby ten hrad a kostel obořen byl, kterýž jest ke cti a k chvále Pánu Bohu ustaven a svatým dědicóm. Protož pro Pána Boha, nečiňte toho ani dopúštějte, by to bylo bořeno, že jste již jednu stolici té koruny obořili na Vyšehradě i kostely k veliké hanbě té koruně, a oboříte-li druhú, tehdy vězte, že skrze to dokonce zbúříte na se všechno křesťanstvo i nás také pro tak nekřesťanské účinky a těch zlých nařčených skutkuov prvních dokonce na tu zemi potvrdíte i na sě a sě i tu korunu k větší hanbě i potupě připravíte. Neb viete, žeť jest hlava té koruny a že tu leží svatý Václav i jiní dědicové svatí i císař dobré a svaté paměti, otec náš, i s jinými králi a kniežaty té koruny. …". ↩︎
-
Karel IV. ve své vyspělé státoprávní koncepci prohlásil již v roce 1348 Moravu za vznešené a dědičné léno Českého království. Čechy a Morava měly společně tvořit páteř zemí Koruny české, a i když nikde nebylo výslovně řečeno, že český král nemůže Moravu udělit v léno jinému panovníkovi, jenž by nebyl z lucemburské dynastie, přece jen se považoval takový krok v českém státním smýšlení za nevhodný. Obzvláště, když tak Zikmund učinil bez porady a souhlasu českých pánů, kteří se zcela právem mohli cítit být zkráceni na svých pávech. Tento krok tak Zikmundovi nezvýšil reputaci v Čechách, ba přesně naopak, a to i přesto, že nekompromisní Lucemburk neměl ani v nejmenším v úmyslu odtrhnout Moravu od Českého království, neboť Albrecht byl jeho předurčeným dědicem, a tudíž budoucím českým králem. ↩︎
-
Chebsko tehdy patřilo sice již více jak sto let k českému státu, avšak nebylo jeho integrální částí. Stále totiž bylo považováno za léno a říšskou zástavu, i když podle výnosů Karla IV. nezcizitelnou. Celá oblast byla svým způsobem městskou republikou, navíc téměř výlučně německou a přísně katolickou, tudíž i silně protihusitsky zaměřenou. Vstupem do Chebu tak Zikmund formálně v daném dobovém kontextu ještě nevstupoval na českou půdu, což mělo i hlubokou symbolickou rovinu. Husité nechtěli připustit, aby noha neuznaného krále znesvětila jejich království ještě před tím, než by uznal čtyři artikuly pražské, a tak se stal v očích božích bojovníků oprávněným českým králem. A sám Zikmund očividně netrval na tom, že musí za každou cenu překročit zemskou hranici dříve, než bude husitskou většinou uznán za panovníka. ↩︎