Podzimní tažení českého krále Přemysla Otakara II. roku 1276 proti zvolenému římskému králi Rudolfu Habsburského skončilo bez boje. Hrdý Přemyslovec se musel poddat, složit Rudolfovi lenní slib. I když doufal v zachování všech svých zemí, Habsburk mu vrátil lenní korouhve pouze za Čechy a Moravu, nikoliv za rakouské země. Následně uzavřená mírová smlouva mezi oběma panovníky k míru nevedla, snad ještě v roce 1276 proti českému králi povstali Vítkovci. Členové mocného jihočeského rodu měli jako „služebníci římského krále” diplomatickou podporu a ochranu Rudolfa. Jejich odpor proti českému králi nezakončila druhá (z května 1277) ani třetí (ze září 1277) mírová smlouva mezi Přemyslem a Rudolfem, ale vojenské tažení českého krále na konci téhož roku. To však napětí nezmírnilo, Přemysl těžce nesl vměšování římského krále do českých záležitostí a doufal ve znovuzískání ztracených Rakous, Štýrska a Korutan. Střední Evropa směřovala k dalšímu měření sil mezi „králem železným a zlatým” a „chudým hrabětem”.
Obě země tvořily po několik set let mohutné a silné soustátí, které se stalo důležitým činitelem evropské politiky. Jejich svazek vznikl původně z nutnosti bránit se společnému nepříteli, ale počátky nebyly rozhodně nijak růžové. Jak vlastně ke sblížení křesťanského Polska a pohanské Litvy došlo?
Západní Evropu kolem roku 1000 nám mj. popisuje burgundský mnich Rodulfus Glaber, který bývá nazýván „kronikářem kolem roku 1000“. Glaber nám dokumentuje celou řadu zásadních událostí: nájezdy Normanů, Saracény v jižní Evropě, události z dějin otonské římské říše ale hlavně vládu prvních francouzských králů z rodu Kapetovců.
Mezi šlechtickými rody, které sehrály důležitou úlohu v českých dějinách v období posledních králů dynastie Přemyslovců, byl i rod erbu trojlistu. Ten se ve svých počátcích nazýval podle Všechrom u Strančic, a až později můžeme jeho členy označit jako pány z Říčan.
Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu začal v západní Evropě značně růst počet obyvatel, snad díky zlepšení klimatických podmínek. Dnes přesně nevíme, co bylo příčinou, a co následkem, důležité je, že se k zajištění obživy zlepšovaly zemědělské nástroje, zaváděly nové techniky hospodaření, kácením a žďářením (vypalovaním) lesa a vysoušením močálů se získávala nová zemědělská půda. Byly zakládány vesnice v odlehlejších polohách, vznikala města jako právní subjekty. Pohyb obyvatel byl značný nejenom v rámci států, ale i mezinárodně. Tento proces dnes nazýváme kolonizace.
V polovině 14. století zachvátil Evropu největší mor v lidských dějinách. V nejvíce postižených oblastech (velkých městech v západní Evropě) mu podlehlo až mezi 30-70% obyvatel. Předpokládá se, že počet obyvatel mezi lety 1347 a 1352 se snížil asi o 40%.
Po Barbarossově smrti zavládlo v řadách křižáků zděšení a beznaděj. Císař se totiž pro všechny ozbrojené poutníky stal téměř otcovským symbolem: vojevůdcem, který se o své vojáky stará, ochraňuje je, sdílí s nimi všechny nepříjemnosti, nedostatky i nebezpečí, snáší s nimi hlad, žízeň i únavu a bdí nad jejich životy během celé ozbrojené pouti. Samozřejmě zde rovněž působilo středověké sakrální pojímání panovníka, víra v jeho Boží vyvolení a fortunu, která zajistí úspěch i těm, kterým vládne.
