Duchovní život středověku

český duchovní, 6. olomoucký biskup *? - 25.6. 1150

Očistec (Purgatorium) řešil hned dva problémy najednou. Prvním byl problém soudu, kde se rozhodovalo, zda člověk půjde po své smrti do Nebe nebo v horším případě do Pekla. Pokud by se rozhodovalo hned po smrti, nebylo by žádných kontroversí. Pokud ale mělo konečné rozhodnutí padnout až během Posledního soudu, duše zemřelých musely nutně někde do tohoto okamžiku někde přebývat (jinou možností byl pozemský ráj, který se měl nacházet kdesi na východě). A odtud se jim také modlitbami dalších věřících mohlo pomoci ke spasení. To úzce souvisí s řešením druhého problému.Platby nebo dary, zajišťující v klášterech nebo jiných církevních institucích mše nebo modlitby za spásu duší zesnulých příbuzných, tvořily značný finanční příjem církve. Mít očistec se vyplatilo již ve světě pozemských radostí.

cca 1260 - 1343

? - 1240

Když v roce 1261 v dominikánském klášteru zemřel bratr Štěpán Bourbonský, zanechal po sobě pojednání o Sedmi darech Ducha svatého. Jeho součástí byl i zajímavý příběh psa, který byl po své mučednické smrti prohlášen za svatého.

Rytierske rády sú neuveriteľne zaujímavým fenoménom. Zároveň však patria medzi najnepochopenejšie. Jeden extrém ich považuje za fanatikov, schopných bez milosti vraždiť inovercov či heretikov, druhý ich ( trocha „nespravodlivo“ hlavne templárov ) pokladá zasa za strážcov ezoterických tajomstiev , neuveriteľného bohatstva a večných konšpirátorov.... Nefunguje ani to, „že pravda bude niekde v strede..“ Na dodnes existujúcom rytierskom ráde sv. Jána Krstiteľa sa môžeme pokúsiť nájsť odpovede (bude ich určite viac) na otázku, čo to boli rytierske rády?

Období raného středověku se nese ve znamení postupné christianizace a mizení ustupujících pohanských prvků. Vzájemné stýkání a potýkání obou světů někdy vyvrcholilo jejich spojením. Obzvláště tam, kde církev dávala starým zvykům novou formu, můžeme zjistit přežitky starého náboženství. Byli-li lidé zvyklí chodit na místa spjatá s posvátnem, neničila tato místa, ale postavila na nich kostely. Měli lidé v oblibě některého boha? Odteď mohou uctívat svatého s podobnými rysy. V případě sv. Václava vyvstávají pohanské prvky na někdy až nemožných místech, jako je přímo světcova relikvie.

O svaté Zdislavě toho nevíme mnoho. Rozeznat pravdu mezi nánosy legend je opravdu těžké. V dobových kronikách o ní najdeme pouze dvě zmínky: první je ve Žďárské kronice, druhou má potom Dalimil. Vše ostatní jsou pouze dohady, fabulace, někdy i přání věřících či historiků. Pokusme se odkrýt alespoň kus pravdy o svaté Zdislavě.

Počátky christianisace Pobaltí, které se nejdéle v Evropě drželo staré pohanské víry předků, spadají do konce X. století, do období působení sv. Vojtěcha. Tyto kraje „dráždily“ misionáře dlouho, ale prakticky celé XII. století bez úspěchu. První úspěchy konverse jednotlivců zaznamenávali kněží, kteří sem přicházeli po německých kupcích až ke sklonku věku.

+ 1.5.1402