TZV. NÁRODNÍ VLASTNOSTI Staré kmeny i novodobé národy tvoří uzavřené celky, ty se liší jazykem, kulturou nebo společensky. Panuje zvyklost přisuzovat takovým etnickým celkům určité typické národní vlastnosti, které se hledají co nejdále v minulosti. Vzácné zachované historické zprávy se pak berou za fakt a zveličují vzletnými a krásnými slovy. Ve stejně vzácně zachovaných zprávách o chování jiných etnik se hledají rozdíly, které jsou dobrou záminkou, jak si do ostatních národů rýpnout. Soupeření Slovanů a Germánů je pro tento postoj typické, proto první úvaha patří jim.
Ačkoliv Slované nepatří mezi typická etnika, která jsou nositeli pojmu „stěhování národů“ kvůli zaměření jenom na ta etnika, která formovala Evropu západní, výrazným způsobem ovlivnili podobu celé Evropy, neodmyslitelně tak k stěhování národů patří – stejně tak jako ostatní národy podnikly dobrodružnou cestu do své konečné domoviny.
Tažení Jindřicha Ptáčníka, Tugumirova zrada, bitva u Lončína, bitva na Rekenici.
Ze slovanské mytologie se zachovaly různé střípky rozprostřené v prostoru od Polabí až po dnešní Rusko. Sami Slované si své mýty, božstva nezaznamenávali, takže písemné zmínky existují z druhé strany - od křesťanských kronikářů, kteří často pohanstvím opovrhovali nebo mu příliš nerozuměli. Většina kronikářů navíc zachycují pohanství u Polabských Slovanů, které bylo navíc nejpokročilejší a nejlépe zorganizované, aby mohlo být fungující ideologií prot tlaku christianizace ze západu. Slovanská mytologie se tak složitě rekonstruuje ze zlomků psaných pramenů, archeologických nálezů, poznatků z lingvistiky, etnologie a srovnávací religionistiky.