Zřejmě nejvíce exotickým husitou byl příslušník ruského/litevského knížecího rodu Fedor z Ostrohu nebo častěji Fridrich Ostrožský. Jako mladší syn ostrožského knížete asi z velkým dědictvím počítat nemohl, proto spojil svoji kariéru s husitským hnutím, v druhé polovině 30. let 15. století je o něm možné i mluvit jako kondotiérovi.
14. červenec, výročí bitvy na Vítkově. Ale byla to skutečně bitva? Detailní líčení našeho korunního svědka Vavřince z Březové, které opakují všichni následující čeští kronikáři, připomíná spíše jakési zmatené pobíhání a dobývání. A proběhla opravdu? Němečtí kronikáři (dokonce ani saští – a to Sasové měli nést hlavní tíhu boje na císařské straně) o ní totiž zhola nic nevědí. Budou se asi opět klást věnce pod pomník Jana Žižky z Trocnova, největší to jezdeckou sochu na světě. Ovšem podle Vavřince tehdy Žižka na koni vůbec nebyl, navíc trestuhodně zanedbal přípravy k obraně a sám málem bídně upadl do zajetí. Museli ho před debaklem zachraňovat pražané a stal se přitom zázrak se svátostí oltářní, o čemž nepochybuje zmíněný kronikář?
Zikmund Korybut či Korybutovič sehrál poměrně důležitou roli v dějinách husitství. Původně málo významný člen polsko-litevského panovnického domu vstoupil na dějiště velké politiky, poté, co jeho příbuzní polský král Vladislav Jagellonský a litevský velkokníže Vitold odmítli nabídku husitské delegace, aby nastoupili na český trůn, po sesazení Zikmunda Lucemburského. Litevský jmenovec sesazeného krále a oponenta husitů nabídku přijal a dvakrát se pokusil stát českým králem, monarchou obojího lidu. Jeho pozice byla ovšem slabá, podpořila ho jen část husitských frakcí.
Mezi šlechtickými rody, které sehrály důležitou úlohu v českých dějinách v období posledních králů dynastie Přemyslovců, byl i rod erbu trojlistu. Ten se ve svých počátcích nazýval podle Všechrom u Strančic, a až později můžeme jeho členy označit jako pány z Říčan.
Nižší šlechtic původem z Hradeckého kraje se stal jedním z nejdůležitějších husitských politiků. Úchvatem majetků Opatovického a Sezemického kláštera získal rozsáhlý pozemkový majetek, který mu umožnil přesídlit na Kunětickou Horu. V průběhu své kariéry byl hejtmanem v Hradci Králové, Chrudimi, Litomyšli a Vysokém Mýtě. Na závěr svého života většinu majetkových zisků legalizoval, zhruba dva roky byl i purkrabím Pražského hradu. Jako voják měl střídavé úspěchy, často prohrával. V nejdůležitější bitvě u Lipan, které velel, ovšem zvítězil.
Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.
