Zikmund Korybutovič
Zikmundovým otcem byl Dimitrij Korybut, kníže v Novgorodu Severském, jeden z mnoha bratrů polského krále Vladislava Jagellonského, matkou byla Anastázie, dcera knížete Olega Rjazaňského. Nevlastní bratr Zikmunda z matčiny strany, Ondřej, byl zabit v bitvě na Vorskle roku 1399. Z druhého manželství měl Dmitrij Korybut syna Ivana, Fjodora z Ňasviže a dcery Helenu (ta si vzala ratibořského knížete Jana II. Železného) a Anastázii, která se provdala za knížete Fjodora Kašinského.
Listina Dimitra Korybuta z roku 1386, kdy jako novgorodsko-seveřský kníže slibuje věrnost Vladislavu Jagellonskému. Zdroj: Wikimedia Commons
Dětství Zikmund Korybutovič strávil zřejmě na krakovském královském dvoře, společně se sestrou Helenou.
Většina historiků se domnívá, že se Zikmund narodil mezi lety 1395 a 1399, nechybí ovšem názory, že tomu mohlo být o dekádu dříve. Bojový křest si odbyl v bitvě u Grunwaldu, kde se Řád německých rytířů střetl s polsko-litevským vojskem pod vedením krále Vladislava a velkonížete Vitolda. Jan Długosz, který bitvu popsal, poskytuje rozporné informace. Zikmund Korybut měl vést poslední 51. korouhev, na jíném místě kronikář píše, že Zikmund bojoval v králově oddíle.
Po boku polského krále se jeho příbuzný objevuje i v následujících letech. V únoru 1412 je doložen v královském doprovodu v Novém Sadci (Nowy Sacz), když Jagiello jel za Zikmundem Lucemburským do Staré Lubovně, v listopadu 1414 je zase členem královské rady na zasedání v Bieczu.
Ještě předtím se ale účastnil dalšího konfliktu s řádem - tzv. hladové války. Oddíl vedený Zikmundem dobyl město Prabuty (tehdy Riesenberg). Ve stejném roce také vedl poselstvo za valašským knížetem Mirceau I. s prosbou o pomoc ve válce.
Na konci dekády zmínky o Zikmundovi mizí - spekuluje se, že byl ve Velkopolsku, Podolí, ale nejčastěji na Litvě, kde si získával důvěru Vitolda. Přizeň litevského vládce z něj učinilo důležitého aktéra českých dějin.
Vladislav Polský i Vitold Litevský byli v jednání s husity o českém královském titulu opatrní, zvolili taktiku k ničemu se nezavázat a spíše zdržovat - tím spíše, že české poselstvo český trůn podmiňovalo přijetím svého programu, čtyř artikulů pražských. Z pohledu bývalých pohanů, pokřtěných až v dospělosti, výrazné spojení s husity vnímanými jako kacíři znamenalo diskvalifikací v očích katolických monarchů a argumentem nepřátelsky naladěného řádu německých rytířů. Jednání s husity pro krakovský dvůr bylo součástí širší diplomatické hry, nátlaku na Zikmunda Lucemburského ve sporu Polska a Litvy s Řádem.
Polské, nebo spíše už litevské poselstvo v čele s Wyszkem Raczyńským v červnu 1421 přivezlo od Witolda asi jen ústní slib přijmutí české koruny. Litevský velkokníže se kromě písemného slibu také vyhnul příjezdu do českého království, ale zamýšlel jako svého zástupce brzy poslat právě Zikmunda Korybutoviče.
V souvislosti s českým královstvím vidíme Zikmunda Korybutoviče v říjnu 1421. Jan Ratibořský tehdy zajal husitské poselstvo do Polska, zajatce předal Zikmundu Lucemburskému. Proti zajetí, protestovala polská strana. Svůj list ratibořskému vládci vyslal i Korybut. Pro něj byla celá situace pikantnější, že Jan byl jeho švagr, manžel sestry Heleny. Ani přímluva příbuzného ovšem nepomohla.
Mezitím se ale jednalo a události běžely cvalem dopředu - vojska druhé kruciáty byla na přelomu let 1421 a 1422 poražena u Kutné Hory a Habrů, v Praze v únoru 1422 došlo k převratu umírněných kališníků a popravě radikálního kněze Jana Želivského. V této situaci se litevský vládce Vitold rozhodl dále usilovat o český trůn a začal o tom jednat i papežskou kurií (které celou záležitost líčil jako snahu návratů Čechů do lůna jediné pravé církve). Vitold, pokřťený jako Alexandr, nicméně nezamýšlel do českého království vyjet osobně, už v lednu 1422 bylo špehům Teutonů jasné, že místo sebe jako svého zástupce pošle mladého příbuzného Zikmunda.
Proč Zikmund Korybut? Výchova na krakovském dvoře mu zřejmě umožnila proniknout do tajů středoevropské diplomacie a politiky, blízká příbuznost s vládnoucím domem mu dodávala lesku a prestiže při jednání s Čechy. A konečně mladý věk a žádný zastávaný úřad umožnoval opravedlnit a bagatelizovat výsledek v případě neúspěchu celé akce zisku českého trůnu. Podobně i hlavní vyjednavač poselstva Výšek Račinský byl málo důležitým nižším šlechticem, od kterého bylo možné jednoduše dát ruce pryč.
Preludiem Korybutovičovy výpravy byl odpovědný list svému jmenovci římskému králu, odeslaný 16. dubna z Kryczowa nad Bugem. Výprava samotná, který měla čítat až 2500 jezdců (údaj jistě přehnaný), většinou Poláků, začala 21. dubna 1422 v Krakově. O čtyři dni později byl Zikmund už na Moravě. Jeho tažení se nesetkalo s odporem, až v Olomouci, kterou se mu nepodařilo obsadit a navíc utrpěl ztráty při protiútoku měšťanů. Korybut se následně stáhl do Uničova, kde přijal pod obojím způsobem (hostii a víno), čímž se přihlásil k husitské věrouce, navíc slavnostně slíbil bránit kalich. Do Prahy Vitoldův zástupce dorazil v polovině května 1422 (16. nebo 17.).
Zikmund Korybut přijíždí do Českého království: Eberhard Windeck: Geschichte des Kaisers Sigismund, Hagenau 1445-1450. Zdroj: Rakouská národní knihovna.
Po přjezdu do Prahy se Korybut usídlil na Novém Městě a velmi záhy nechal převolit konšele obou měst a také vyhlásil amnestii (v zápisu městské knihy nazvané “milostivé léto)”. Jeho cílem byla pacifikace jak Prahy, tak i celého království. Do hlavního města se vrátili mj. mistři zavřené univerzity. Zikmund byl uznán Pražany a umírněnou husitskou šlechtou za “správce českého království” s pravomocemi, které příslušeli českému králi (mincovní regál, disponování královským majetkem). Kdo ovšem Korybuta neuznali, byli katolíci a radikální husité. Již dříve mladý kníže napomenul Žižku, aby nedrancoval české království a tak normalizace vztahů nastala později, Žižka a další představitelé Táboritů uznali autoritu Korybuta v červnu 1422.
Následně Korybut začal s obléháním katolické bašty - Karlštejnu, kde ovšem nepobýval po celou dobu. Na srpen svolal sněm do Čáslavi, tento sněm zřejmě opět schválil povolání Vitolda na český trůn a pozici Zikmunda jako jeho zástupce. Poté Korybutovič zamířil do Hradce Králové, kde vyměnil městskou radu - hejtmanem se stal umírněný Diviš Bořek z Miletínka a vrátil se k obléhání Karlštejna
Nepřítomnosti Korybuta v Praze využili na přelomu září a října radikálové, pohrobci Jana Želivského, společně s Tábority. Ke městu přitáhl Bohuslav ze Švamberka s Janem Hvězdou z Vícemilic, byli ale poraženi spoupenci Korybuta a Poláky pod vedením Václava Cardy. Po návratu do Prahy začal Korybut tvrdě trestat vzbouřence, další prolévání krve mu odcizilo část šlechtických podporovatelů jako třeba Vilém Kostka z Postupic.
Na začátku října se objevil v severnicích Čechách další nepřítel, křížová výprava, která se měla pokusit pomoci obleženému Karlštejnu. Po vytažení Korybuta proti ní se ovšem rozpadla a nakonec došlo k podepsání příměří. Naopak Karlštejn dobyt nebyl.
I přes částečný úspěch, uznání správy v Čechách od umírněných kališníků, Zikmund Korybutovič království v roce 1423 opouští. Důvodem je polsko-litevská diplomacie. Po vítězství v krátké válce proti Řádu Vitold s Vladislavem hledají cestu k Zikmundu Lucemburskému. S opatrnou politikou také skončil papež Martin V., který vyzval oba monarchy s ukončením podpry kacířů. Na konci roku 1422 začala polsko-uherská jednání. Korybut nejdříve na Štědrý den opouští Prahu, míří do východních Čech, nejspíše do Hradce, kde vyčkává. 30. března 1423 došlo k podpisu mírové smlouvy na 11 let mezi polským a uherským králem, Vladislav Jagellonský slíbil konec podpory husitů. Zikmund Korybutovič opouští České království …
… aby se do něj za rok vrátil. Tentokrát ale už na vlastní pěst. Na jaře 1424 utrakvisté, Pražský svaz, opět jednali s polským královským dvorem, aby opětovně vyslal Zikmunda Korybutoviče, tentokrát ovšem nikoliv jako zástupce, ale přímo kandidáta na český trůn. Korybutovo postavení na krakovském dvoře v té době doznalo značných změn, musel slavnostně před dvorem a později ještě kardinálem Brandou Castiglione slíbit, že nebude udržovat kontakty s husity. Korybut se také na konci roku 1423 pokusil stát pánem Dobříňska, ale místní šlechta, na kterou se odvolal král Vladislav, ho odmítla. 11. června 1424 měl podle jinak málo spolehlivého Długosze Korybut vyrazit opět do Čech a sice bez vědomí a proti vůli jeho vládce, polského krále. Právě Vladislav na konci měsíce poslal okolním vládcům a papeži listy, že Zikmundova akce je jeho svévole a slibuje mu zabavit jeho majetky (neznámo jaké).
Zikmund Korybut v čele 400 jezdců dorazil do Prahy 29. nebo 30. června 1424 a stal se vládcem tehdy už notně oslabeného Pražského svazu (Beroun, Chrudim, Kolín, Litoměřice, Mělník a Polička). Korybutovič nominoval nové zemské úředníky (podkomoří Svojše ze Zahrádky) a purkrabí obou pražských hradů, sám ovšem se usídlil na Staroměstském náměstí.
Jeho pokus o vládu nad královstvím narážel stejně jako dříve na to, že jeho autoritu uznávala jen pražská města a část umírněné husitské šlechty. Táborité, Žižkovo bratrstvo, ale i katolíci ho jako budoucího krále odmítali. První nebezpečí přišlo ze strany slepého vojevůdce. Jan Žižka se 10. září utábořil u Špitálského pole s cílem obléhat hlavní město. Namísto další konfrontace umírněných husitů s radikály ale ke slovu přišly slova. Prostřednictvím Jana Rokycany bylo 14. září domluveno příměří. Následně Pražané pod vedením Zikmunda vytáhli společně s Žižkou proti katolíkům na Moravě. Během obléhání Přibyslavi Žižka umírá.
Zikmund Korybut v čele tažení na Moravu: Eberhard Windeck: Geschichte des Kaisers Sigismund, Hagenau 1445-1450. Zdroj: Rakouská národní knihovna.
Další konflikt v husitském táboře na sebe nechal čekat ani ne půl roku. V březnu 1425 se Sirotci pokusili neúspěšně Prahu, místo toho obsadili Slaný. Další pokus o dobytí Prahy na podzim skončil podepsáním tzv. Vršovického míru. Pasivní role Pražanů nenapapomáhala Korybutovi, o královské koruně si mohl jen zdát, zhrošovala se i jeho pozice v rámci pražského svazu, není už uváděn jako správce království, ale rovnocenný spojenec Pražanů. Korybut v lednu 1426 se pokusil potají jednat s Zikmundem Lucemburským o náboženské disputaci. Prostřednictvím Polska a Litvy se podobně neúpěšně pokusil o jednání s kurií.
Na jaře 1426 začíná husitská ofenziva do severních Čech, v čele Pražanů je právě polský kníže Zikmund. Ofenzíva se ukáže úspěšná, končí vítezstvím v bitvě u Ústí nad Labem. Korybut chtěl dále dobýt Most, nicméně radikální bratrstva byla proti.
Další zvrat v životě Zikmunda Korybutoviče nastal v dubnu 1427. Korybut plánoval na 3. května v Praze jednání s katolíky, především plzeňským landfrídem. Litevský kníže k posílení své pozice plánoval převrat v Praze a 16. dubna ho vyjevil svým úředníkům, Svojšemu ze Zahrádky a Janu Rozvodovi ze Stakor. Právě oni následující den plán převratu prozradili městské radě a Rokycanovi. Právě Rokycana vyjevil davu shromážděném na Staroměstském náměstí Korybutovy plány, litevský kníže byl následně zatčen a odvezen do internace na hrad Valdštejn. Došlo také k zatčení některých univerzitních mistrů, výměně městské rady a pražských hejtmanů. Polská posádka následně opustila Pražský hrad (2. května 1427). Neúspěšný byl také zářijový pokus o prokorybutovský převrat, za nějž Hynek z Kolštejna zaplatil životem.
Na svobodu se Korybut dostává v říjnu 1428, díky Janu Smiřickému ze Smiřic. Propuštěný kandidát na českého krále hledá další smysl i směr vojenské a politické činnosti. Do Prahy se vrátit nemůže, umírněným husitům už nevěří. Usídlí na Odrách a začne spolupracovat s Tábority. S nimi se v polovině března 1430 účastní tažení do Slezska, 17. dubna jsou dobyty Hlivice, které zůstávají Korybutovičovi, jiné body získávají další polští husité - Doběslav Puchala Klučbork a Petr Polák Němčí.
Zikmund Korybut byl zřejmě také prostředníkem v jednání s krakovským dvorem o teologické diskupaci v Krakově v dubnu 1431, které se sám také účastnil jako doprovod. Disputace s krakovskými profesory nic husitům nepřinesla, Korybut navíc během ní ztratil Hlivice, které dobyl olešnický kníže Konrád V. Kantner.
Další zmínky o Zikmundovi jsou velmi skoupé - pokusil se nabídnout své služby novému litevskému knížeti Švidrigelovi, což zachytili lidé polského krále Vladislava. Ten mu také slavnostně neodpustil na sněmu v Pabianicích v červenci 1432, o což jeho synovec usiloval.
Po smrti Vladislava Jagellonského se Zikmund Korybut pokusil dostat do své domoviny, byl ale i nadále personou non grata, jak v Polsku, tak i na Litvě. Proto zvolil neobvyklého prostředníka - Řád německých rytířů. V srpnu 1434 je Zikmund v Malborku, kde prosí velmistra, aby mohl přes Livonsko projet na Litvu. Velmistr rozhodl, že Korybut zůstane zatím v Livonsku jako žoldnéř Řádu.
V té době probíhala na Litvě domácí válka mezi dvěma nápadníky knížecího stolce - Švidrigeilou, kterého podporoval Řád, a Zikmundem Kejstutovičem, který měl podporu Polska. V rozhodujícímu střetnutí došlo 1. září 1435 v bitvě u Wilkomierze. Korybut velel řádové pěchotě, školené “po husitsku” s 300 vozy, děly a ručnicemi a také přímo husitským bojovníkům, které přivedli Boček a Vilém Puklicové z Pozořic. Těžce raněný Korybut padl do zajetí a zde umírá - existuje několik variant včetně fantaskní, že mu do ran byl nalit jed nebo, že se utopil. Pravděpodobně ovšem umírá na následky zranění.
O samotném Zikmundovi je dost málo informací - nevíme, zda byl ženatý a měl děti, není také známo místo jeho pohřbení a vlastně ani způsob smrti.
Diskuse: Zikmund Korybutovič, Husitská revoluce
Použitá literatura:
Bartoš, F. M.: Kníže Zikmund Korybut v Čechách, Sborník historický 1959, s. 171-218.
Jerzy Grygiel: Zygmunt Korybutowicz: litewski książę w husyckich Czechach ok. 1395-wrzesień 1435. Kraków: Wydawnictwo Avalon, 2016. Recenze knížky
Jarosław Nikodem: Polska i Litwa wobec husyckich Czech w latach 1420 – 1433, Poznań : Instytut Historii UAM, 2004.