Zikmund Huler
Movitý měšťan, podkomoří, člen královské rady, králův důvěrník a úhlavní arcibiskupův nepřítel.
rodiče: ?
potomci: bez potomků
sourozenci: Ondřej (Oneš)
Zikmund Huler byl původem z chebské měšťanské rodiny. Hüllerové vlastnili v první polovině 14. století některé tvrze kolem Chebu. Bez obav můžeme o Zikmundovi prohlásit, že se stal nejznámější osobností svého rodu.
Svou kariéru odvíjel od postu staroměstského konšela, kde působil v městské radě asi od r. 1381; za nedlouho vlastnil několik domů v Praze a později sídlil na hradech. Do většího povědomí vešel až r. 1387 po jmenování do funkce královského podkomoří. Tím se zároveň stal spolusprávcem královských měst a rozhodčím městského soudu.
Jistě už i tehdy měl za sebou nějaké politické zkušenosti, ale teprve novým úřadem se mu rozevřel tehdejší politický svět a nesrovnatelné možnosti. Že už tehdy měl kontakty na nejvyšších místech a nějakou dobu se zde vyznal, vypovídá i to, že nejspíše stál v pozadí excesů Litoměřic, bránící arcibiskupské vodní plavbě na Labi.
Tyto akce směřovaly zvláště proti tehdejšímu arcibiskupu Janu z Jenštejna do nichž byli namočeni lidé z nejbližšího králova okruhu. Zikmund Huler s lobkovickým Janem Čouchem byli nejagresivnějšími nepřáteli arcibiskupa, kteří měli na krále největší vliv.
Zikmund Huler tehdy nařídil zákaz soudního odvolání k zahraničnímu soudu, což prakticky znamenalo, že veškeré trestné konflikty spadaly pod jeho soudní pravomoc, včetně výše zmiňovaného! Prvním jeho větším rozhodnutím bylo až vydání příkazu “zemské ochranné vazby” nad Židy, po velkých tragických pogromech v Praze r. 1389.
Ale ani v dalších letech neustával v systematických útocích proti arcibiskupovi a potažmo celému kléru. Jeho obliba u krále mu dodávala takový pocit neohroženosti, že se nezalekl před ničím. Aby arcibiskupa ponížil, za králova přihlížení mu kolem r. 1390 obsadil jeho nákladně přestavěný rodový hrad Jenštejn.
Roku 1392 byl pak na Hulerův příkaz za nějaký prohřešek sťat klerik. Opovážením v této věci nebylo potrestání, ale to, že se exekutivy ujal sám Huler, přestože tento delikt spadal do arcibiskupské soudní pravomoce. Za to se dostal do církevní vazby, ale i navzdory tomu hned následujícího roku za jiný čin nechal upálit dalšího duchovního.
Zikmund Huler byl jedním z těch, které nepřímo sám arcibiskup označil za „lstivé našeptávače, zrádce, největší nepřátele králova spasení, cti a vážnosti království". Král se ovšem o těchto slovech osobně přesvědčil až o mnoho let později…
Arcibiskupští úředníci za překračování pravomocí předvolali (1393) Hulera před soud. Ten na to zareagoval výsměšnou výhružkou, že se dostaví pouze „za doprovodu 200 kopiníků" a král mu dal za pravdu tím, že nařídil, aby všechna královská města Hulerovi složila věrnostní přísahu.
Byl to právě Zikmund Huler, který „kolem sebe soustředil nejzarytější Jenštejnovy odpůrce."
Po králově nátlaku musel arcibiskup Jenštejn zastavit proces proti Hulerovi. Dalšímu, komu došla s Hulerem trpělivost, byl králův bratr Jan Zhořelecký. Ten byl v době králova uvěznění r. 1394 správcem země. Nechal Hulera okamžitě sesadit z úřadu podkomořího za vypáčení městské poklady a odcizení sirotčích. Nebylo to ale na dlouho, protože Václav IV. po opětném dosednutí na trůn Hulera k úřadu znovu povolal.
Ten měl následujícího roku (1395) v čele královské rady za úkol dosáhnout u milánského vévody Galeazza Viscontiho co největší finanční částky za jeho povýšení do vévodského titulu králem Václavem IV.
Někdy v té době (1396) se mu odmítlo podřídit i královské město Sušice. Při rivalském úsilí bratrů (Zikmunda a Václava IV.) v usurpaci o moc (1402) stál Huler rozhodně při králi Václavovi. To byla také nejspíše příčina útoku na jeho dům a vyrabování, hned po druhém králově uvěznění. Hulerovi se však díky včasnému varování podařilo utéct, a tím snad i zachránit vlastní život.
Tehdy o svůj výnosný úřad přišel znovu, a místo tak uvolnil Ottovi z Bergova.
Stejně jako za královo vysvobození aktivně vystupoval králův bratranec markrabě Jošt, tak se Huler pokoušel ze svého orlického sídla působit na královská města i příslibem pomoci z Polska.
Roku 1403 se účastnil velkého doprovodu slezských knížat na diplomatické cestě do Vídně ohledně podpory zajatého krále.
Podle jedné z pověstí pomohl Huler královi utéci z vězení prokopáním se konírnou.
Po králově útěku ale místo Václava IV. zůstalo ve Vídni ještě několik rukojmích, mezi nimiž byl, až do podzima 1404, i Zikmund Huler. Po návratu se znovu ujal „svého" úřadu, prozatímně zastávaného Mikulášem z Prahy. Huler byl věrným a všehoschopným příznivcem Václava IV., který představoval i poměrně nebezpečného protivníka markraběte Jošta. Nejen jemu, ale i některým dalším pak jistě přišlo vhod, když se sám zamotal do svých spekulací…
Osudným se pro Zikmunda Hulera stal rok 1405, kdy se králi opolští vévodové hlásili ke svému nároku na doplacení dluhu. Václav IV. se prokázal kvitancí o zaplacení. Ale jelikož již nikdo ze svědků nežil (tři z nich byli oběťmi karlštejnských vražd r. 1397), rozhodoval o sporu polský král Vladislav a Zikmund Huler byl pověřen úkolem relátora (zapisovatele do desk zemských).
Ve sporu se zjistilo, že šlo o podvrh listiny, kterým Huler obviňoval ony nebožtíky, protože byl obviněn z padělání, ve kterém využil oněch vražd. Vymlouval se, že mu byl originál listiny zcizen po vyrabování jeho domu a že byl nucen vydat jeho opis, což některé historiky vedlo k domněnce, že se stal obětí justičního omylu.
Ale ani tehdy mu nebylo uvěřeno a pátý den po obvinění byl na rozkaz krále v obecní síni staroměstské radnice (23. června 1405) sťat mečem.
Je příznačné, že tam, kde před mnoha lety začínal svoji kariéru, ji také rázně podle svých činů ukončil… Historik a znalec lucemburské problematiky J. Spěváček tuto kapitolu uzavírá slovy: „…zlověstná a temná postava královského podkomořího zmizela z historické scény."
Hulerova smrt pak paradoxně přispěla ke smíru Václava IV. s jeho zapřísáhlým nepřítelem Jindřichem z Rožmberka. Hulerovy majetkové pohyby jsou nejpatrnější kolem poloviny 90. let.
Nepočítáme-li ukořistění hradu Jenštejna r. 1390, získal od Rýzmburků kolem roku 1392 do držení hrad Boršengrýn na Chebsku. S bratrem mu patřila kolem r. 1393 i tvrz Velká Dobrá u Kladna.
Někdy před rokem 1393 měl zastaveno i manské panství hradu Husi, kde se v následujících letech uvádí v různých souvislostech.
Rozhodujícím jeho majetkovým ziskem se stal až hrad Orlík. Roku 1395 jej směnil s Hynkem Pluhem z Rabštejna za svůj pustnoucí hrad Boršengrýn. Obecně je také znám s predikátem po tomto hradu jako Zikmund Huler z Orlíka. Úředně byl ale podepisován jen jako Sigismundus regni Boemie subcamerarius. K Orlíku získal r. 1400 majestát na zvýšení cla a v lednu 1401 u něho na hradě dokonce bydlel král. Po Hulerově popravě mu byla zkonfiskovaná jen zanedbatelná část majetku jako novoměstský dům v Praze. Ostatní majetek přešel na Zikmundova bratra Ondřeje Hulera, který za nedlouho prodal i Orlík a přestěhoval se na hrad Preitenštejn-Nečtiny (1407).
Zikmundovo jméno dál žilo v jeho synovci – synovi Ondřeje – jako Zikmund Huler z Chebu.