Vzestup Francie a nástup spřátelených dynastií do střední Evropy po roce 1300, díl II.
Předchozí díl: Vzestup Francie a nástup spřátelených dynastií do střední Evropy po roce 1300, díl I.
Podporu nárokům Anjouovců vyjádřil už papež Mikuláš IV. (1288-1292) s tím, že Uhry jsou papežovým lénem, protože Uhry daroval papež v léno při korunovaci svatého krále Štěpána r. 997. Karel Robert přistoupil k akci r. 1300, připlul do chorvatského Splitu, kam ho pozval tamní magnátský rod Šubičů, opozičníků vůči králi Ondřejovi. V podpoře Anjouovců pokračuje i Bonifác VIII., který přes konfliktní vztahy s francouzskými příbuznými Anjouovců hájil v Uhrách i svoje zájmy. Uhry stály na hranicích západního a východního křesťanství, k tomu v nich přebývali pohanští Kumáni, takže papež potřeboval na uherském trůnu oddaného katolíka. A to sicilští Anjouovci byli, k tomu měli kontakty na pretendenty byzantského trůnu z řad vyhnaných vládců Latinského císařství, takže papežova volba byla jasná.
Ondřej III. Chronica Hungarorum Jánose Thuróczyho, 1498. Zdroj: Wikimedia
Podporu nárokům Anjouovců vyjádřil už papež Mikuláš IV. (1288-1292) s tím, že Uhry jsou papežovým lénem, protože Uhry daroval papež v léno při korunovaci svatého krále Štěpána r. 997. Karel Robert přistoupil k akci r. 1300, připlul do chorvatského Splitu, kam ho pozval tamní magnátský rod Šubičů, opozičníků vůči králi Ondřejovi. V podpoře Anjouovců pokračuje i Bonifác VIII., který přes konfliktní vztahy s francouzskými příbuznými Anjouovců hájil v Uhrách i svoje zájmy. Uhry stály na hranicích západního a východního křesťanství, k tomu v nich přebývali pohanští Kumáni, takže papež potřeboval na uherském trůnu oddaného katolíka. A to sicilští Anjouovci byli, k tomu měli kontakty na pretendenty byzantského trůnu z řad vyhnaných vládců Latinského císařství, takže papežova volba byla jasná.
První mocenský zásah provedl Bonifác r. 1298, kdy umřel ostřihomský arcibiskup Ladomér a kapitula zvolila tamního probošta Řehoře Bicskeie. Bonifác ho převede na anjouovskou stranu a Řehoř svolá spolu s magnátem Ivanem Kyseckým sněm do Veszprému, kde prohlásí Ondřeje za uchvatitele.
Bonifác po Ondřejově smrti nejprve spoluvyřadil ze hry Habsburky. Při boji o uherský trůn r. 1290 totiž Rudolf I. Habsburský prohlásil Uhry za propadlé říšské léno. Nejen papež, ale císař argumentovali svým lenním právem, oba ale stejně pochybně; podle Rudolfa přijal Uhry ohrožené Mongoly Béla IV. v léno od císaře Fridricha II. Rudolf onoho roku 1290 dal Uhry v léno svému synovi Albrechtovi. Než se Albrecht stihl vydat do Uher, umřel jeho otec Rudolf. Albrecht musel zasahovat v říši, kde chtěl získat trůn po otci, a mezitím ho napadl Ondřej III., který už sehnal proti Albrechtovi vojsko na obranu a nyní přešel do protiútoku. Albrecht i Ondřej uzavřeli smír podpořený r. 1295 svatbou Ondřeje s dcerou Albrechta Anežkou.
Albrecht nebyl zvolen ani na říšský trůn, kurfiřti sáhli po Adolfovi Nasavském (1292-1298). Albrecht se nevzdal, r. 1298 poráží Adolfa v bitvě u Göllheimu a pak už je zvolen říšským králem (1298-1308). Bonifác VIII. Albrechta neuzná, vyčítá mu, že svého předchůdce zabil (tentýž papež, který svého předchůdce zatkl a vsadil do vězení, kde ho nechal zemřít). Dále se Albrecht ujal vády bez papežovy aprobace, tzn. potvrzení. Aprobace vůbec tvořila další neuralgický sporný bod mezi papeži a římskými králi/císaři.
Bonifác Albrechtovi ztíží situaci, když r. 1300/01 dosadí na uvolněné místo trevírského arcibiskupa a kurfiřta Dětřicha Nasavského, bratra zabitého Adolfa. Papež obejde i vůli kapituly, která zvolila jiného kandidáta. Bonifác tím podpoří odboj tří duchovních kurfiřtů a rýnského falckrabího, kterým Albrecht hrozil sebrat cla, která tito kurfiřti svévolně začali vybírat na Rýnu. Albrecht po nějaké době vítězí, ale už podruhé nestíhá zasáhnout do bojů o uherskou korunu.
Vyrovnaným konkurentem Anjouovcům tak byla jen česká strana, a to dík dvěma podstatným nárokům. Ondřej III. zanechal dceru Alžbětu, která už byla zasnoubena Václavovi III., synovi Václava II. Uherský sněm svolaný v květnu 1301 se dále vyjádří pro nástupnictví Václava III., ten tedy i prošel volbou. Na anjouovské straně arcibiskup Řehoř korunuje Karla Roberta před branami Ostřihomi. Do samotného města vpuštěni nebyli a Karel Robert se také hned po korunovaci stahuje zpátky do Chorvatska. Pročeská strana se setká s Přemyslovci koncem srpna v Hodoníně, vyzvedne Václava III. a nechá korunovat ve Stoličném Bělehradě. Václav je korunován na Ladislava V., odkazuje tím na uherské krále toho jména. Korunovaci provede arcibiskup kaločský Jan. Uhry tak mají dva krále, jeden ovládá jih, druhý sever (dík Matúši Čákovi na západním Slovensku) a severozápad (dík magnátskému rodu Kyseckých). Karel Robert podnikne v září 1301 útok na sídlo Ladislava v Budíně, je odražen zásahem Kyseckých.
Rodokmen posledních Přemyslovců
13. 5. 1301 vydává Bonifác list, kde určuje legátem pro situaci v Uhrách Mikuláše Bocassiniho, což byl biskup v Ostii a Velletri a bývalý generální představený dominikánského řádu. Mikuláš dorazil do Uher v říjnu a navenek se tváří, že vystupuje neutrálně.
17. října vydává Bonifác list určený Přemyslovcům, kde vyjadřuje údiv, že si Václav III. přivlastnil uherskou korunu, když právo na její poskytování má mít od dob korunovace krále Štěpána pouze papež. Česká strana, už tak oslabená úmrtím kaločského arcibiskupa Jana, je vystavená útoku na krakovského biskupa Jana Muskatu, který byl zároveň vicekancléřem Václava II. a za pomoc v uherské politice dostal majetky na severním Slovensku. Bonifác Muskatu napadne, že vnáší do Uher rozkol, a hrozí mu sebrat i biskupství v Krakově. Muskata se stahuje, 28. 2. 1302 je doložen nový vicekancléř a Muskata je doložen den na to v Krakově. K tomu si Bonifác vyhrazuje právo obsadit arcibiskupství v Kalocsi.
Bocassini svolá na říjen 1301 synodu do Budína, která urovnává církevní poměry v Uhrách. Zároveň si ale vyslechne kritiku za zásahy do politiky, synoda vyjádří nespokojenost i s ostřihomským arcibiskupem Řehořem. Bocassini se raději stahuje na přelomu roku do Bratislavy a v létě 1302 se stěhuje do Vídně, kde už nepokrytě vystupuje ve prospěch Anjouovců. V téže době už je arcibiskup Řehoř vicekancléřem Karla Roberta. 10. června pak Bonifác zasílá list do Čech, ve kterém povolává Václava před soud a žádá, ať se vzdá on sám polské koruny, protože Polsko je také papežské léno.
Finální nástup zahájil Bonifác 31. 5. 1303 bulou Spectator omnium, v ní vyslovuje souhlas s královským titulem Karla Roberta. Uherskou volbu Václava III. neuznává, protože proti ní stojí dědická práva Anjouovců. Dále si stěžuje na chování české strany, která se k soudu nedostavila, ani neposlala prokurátory, nýbrž jen “výmluvce”, což papež hodnotí jako urážku soudu. Tohle vše si mohl dovolit Václav ignorovat, protože se odvolával na volbu i sňatek Václava III. s dcerou posledního arpádovského krále.
Bonifác ale zároveň vyzval Albrechta Habsburského, aby zasáhl ve prospěch Anjouovců. Roli tu hrál i příbuzenský vztah, Albrechtova sestra Klemencie byla manželkou Karla Martela, a tudíž matkou Karla Roberta. Albrechtovi se papežův pokyn hodil, obával se mocenského obklíčení rakouských zemí na severu od českých zemí a na východě od Uher. Albrecht tak zašle do Prahy nesplnitelné požadavky, aby Přemyslovci odevzdali uherskou i polskou korunu, Míšeňsko a Chebsko a k tomu nechali Albrechtovi na šest let výnosy z kutnohorských dolů.
To se pomalu blížila akce, kdy 7. září podnikli Francouzi nevybíravý fyzický útok na Bonifáce VIII. a jeho okolí. Útoku podlehl mj. ostřihomský arcibiskup Řehoř; na jeho místo byl dosazen biskup ze Záhřebu, tedy města kontrolovaného Karlem Robertem. Bonifác, pravděpodobně na následky útoku, umírá necelý měsíc poté. Pro českou stranu to nakonec nebyla výhra, novým papežem byl zvolen jakožto Benedikt XI. právě bývalý legát pro uherské záležitosti Mikuláš Bocassini. Změna na papežském stolci už tolik neznamenala, mnohem důležitější byla válka, kterou proti Čechám zvedl Albrecht Habsburský.
V polovině září 1303 se přesunul Albrecht do Vídně, Václav II. do Brna a začal diplomatický styk, ale bez dohody. V polovině roku zbývaly Přemyslovcům v Uhrách jen zbytky území a zbytky spojenců v čele s Kyseckými. V červnu tedy vyjede Václav II. do Uher, vyzvedne syna a odveze nějaké rukojmí a uherské korunovační klenoty. To by nasvědčovalo, že se budou chtít vrátit, až se zlepší situace, ale k tomu nedošlo. V patách už měli Habsburky, konkrétně rakouského vévodu Rudolfa III., Albrechtova syna. Rudolf pronásledoval českou expedici a po vpádu na Moravu začal plenit. 24. 8. 1304 pak uzavře Albrecht v Bratislavě spojeneckou smlouvu s Karlem Robertem a Albrecht na podzim vytáhne přímo do Čech. Hrozivý vpád je zastaven u Kutné Hory, kde místní horníci otrávili vojákům vodu v potoce. Habsburské vojsko se vydalo na odchod, ale král Václav II. následujícího roku umírá a na obhajobu uherské koruny nejsou podmínky.
Anjouovci vládli Uhrám po dvě generace. Po Karlu Robertovi (1301-1342) nastoupil jeho syn Ludvík I. (1342-1382). Ludvík nakonec svojí osobou ovládl i polské království, čímž se všechny tři středoevropské státy s vyhaslými domácími dynastiemi dostaly pod vládu rodů spjatých s Francií. Ludvík zanechal pouze dcery, jejichž manželé se stali dědici Uher a Polska. Manželem Marie byl Zikmund Lucemburský, který se stal po průtazích králem Uher (1382-1437), a manželem Hedviky byl Vladislav Jagellonský (1382-1434), jehož osobou tato litevská dynastie vstoupila na polský trůn. Syn Vladislava Jagellonského Vladislav III. Varnenčík (1434-1444) vládl nějakou dobu i Uhrám (1440-1444), než završil svůj život v bitvě proti Turkům u Varny (odtud i jeho přízvisko). Poté vládl Polsku další syn Vladislava Jagellonského Kazimír IV. (1444-1492) a pak Kazimírův syn Vladislav II. Jagellonský. A to je Vladislav Jagellonský, který nastoupil r. 1471 na český trůn.
Vztahy uherských Anjouovců s českými Lucemburky byly spíše ostražité, asi by se daly charakterizovat jako ozbrojená neutralita. Období válečných hrozeb střídaly plány sňatkových aliancí - první svatba proběhla r. 1318, Karel Robert si vzal sestru Jana Lucemburského Beatrix, která ale záhy umírá. Anjouovci stáli většinou v pevném spojenectví s polskými králi, mj. proti nároku Jana Lucemburského na polský trůn, který zdědil po Václavovi II. I v konfliktních situacích však snad nikdy nechyběla vůle jednat a téměř vždy se i projevila vůle se dohodnout. Karel Robert zprostředkovával Janovi jednání tu s Poláky, tu s Habsburky. Setkání tří stran - Čech, Uher a Polska - r. 1335 v uherském Visegrádu vyřešilo základní sporné body (Jan Lucemburský se vzdal polské koruny, za to si podržel slezská knížectví) a dalo odkaz pro moderní spolupráci středoevropských států v rámci tzv. Visegrádské čtyřky - Česka, Polska, Maďarska a Slovenska.
Francie a Lucemburkové
Lucembursko začalo jako malé hrabství na pomezí francouzské a německé kulturní a jazykové oblasti. Roku 996 obdržel hrabě Siegfried menší hrad s názvem Lucilinburhus, odkud nese rod jméno. Z významnějších osob raných Lucemburků lze jmenovat hned Siegfriedovu dceru Kunhutu, manželku Jindřicha II. (1002-1024, posledního císaře z dynastie Otonů. Jindřich i Kunhuta byli svatořečeni a je jim zasvěcen mj. kostel v Jindřišské ulici u Václavského náměstí.
Siegfriedův vnuk Giselbert připojil k Lucembursku menší hrabství Salm v Ardenách. To zdědil jeho mladší syn Heřman ze Salmu, který vstoupil do dějin za bojů o investituru jako druhý říšský vzdorokrál (1081-1088) zvolený papežskou stranou proti Jindřichovi IV. (první vzdorokrál Rudolf z Rheienfeldenu vládl v letech 1077-1080).
Lucemburkové se občas potáceli na hraně vymření, dvakrát vymřeli v mužské linii a zachránily je ženské členky rodu, a na pokraji katastrofy se ocitli po bitvě u Woringenu r. 1288, kde padl hrabě Jindřich VI. Lucemburský (1282-1288) a hned tři jeho bratři. Bitva byla rozuzlením sporu o Limbursko mezi Lucemburky a Janem Brabantským. A tady zasáhne francouzský král Filip IV., který se ujme nezletilého Jindřicha VII., tak i sporného prostoru. Filip totiž Brabantsko potřebuje jako nástupní pole pro válku s Anglií, takže donutí Jana Brabantského ke smíru s Lucemburky. Jindřich VII. si tak bere za manželku Markétu, dceru Jana Brabantského (a zároveň Filipovu neteř). Jindřich si na svatbě nechal předvolat rytíře, který zabil jeho otce u Woringenu, a podal mu ruku na výraz odpuštění.
Jindřich Lucemburský je poslán do Paříže na výchovu, patří mezi přední dvořany. Stává se členem královské gardy, která bojuje proti Angličanům, je členem královy čestné gardy a Filip Jindřicha pasoval na rytíře. Roku 1298 je na dvůr povolán Jindřichův bratr Balduin. Oba bratři se účastní intronizace papeže Klimenta V. v Lyonu v listopadu 1305.
Spojení francouzského krále a papeže se projeví při dosazení Balduina Lucemburského na místo trevírského arcibiskupa. Balduin tam působil už jako probošt a nyní povýšil “s pomocí a přízní francouzského krále”. Balduin byl na tak vysokou funkci mladý, bylo mu 22 let, a tak Kliment V. poskytl patřičný dispens (=výjimku). Trevírský arcibiskup už v této době patřil k sedmi kurfiřtům, kteří volili říšského krále. Právě tímto směrem se rozhodl Filip IV. vydat. Francie jako centralizované království mohlo vstoupit do rozháraných říšských poměrů jako jednotící i bezkonkurenční síla. Jenže přesně tohle si v říši uvědomovali a když Karel I. z Anjou navrhl kandidaturu Filipa III. (1270-1285) na říšský trůn, setkali se Francouzi s jasným odmítnutím.
Filip IV. tedy volil okliku. Jako první krok začal dosazovat profrancouzské kurfiřty, pokud to bylo možné. R. 1306 pomáhal dosadit na místo kolínského arcibiskupa a kurfiřta Jindřicha II. z Virneburgu a téhož roku ještě Petra z Aspeltu na místo arcibiskupa a kurfiřta v Mohuči. Aspelt je známou postavou českých dějin. Začínal kariéru jako lékař u Rudolfa I. Habsburského, pak poskytoval rádcovské služby Václavovi II. a jako znalec českých poměrů bude pomáhat Janu Lucemburskému zabydlet se v Čechách a na Moravě. V neposlední řadě české biskupství spadalo už od dob založení právě pod mohučské arcibiskupství, takže Aspelt může vykonávat politický vliv na české země i titulu své funkce.
Jako druhý krok zkoušel Filip IV. působit na stávající kurfiřty. Tady narážel na zeď odmítání. Zkoušel to i na Jindřicha Korutanského, který měl formálně titul českého krále, i když byl z Prahy vyhnán. Ale Jindřich se nenamáhal odpovědět.
Filip IV. navrhnul 9. 6. 1308 svého bratra Karla z Valois, v září ho podpoří Kliment, ale Karel sám neprojevuje žádnou iniciativu. Takže jako třetí krok, při vědomí obtížnosti volby člena francouzské dynastie, hledal Filip další okliku, tedy nějakou profrancouzskou dynastii, která by ale Němcům nevadila. A to měli být právě Lucemburkové, které si vychovával na svém dvoře. Jindřich Lucemburský začal předvolební kampaň, slíbil odvolat opatření Albrechta Habsburského a slíbil dávat privilegia. Jindřichovi z Virneburgu slíbil svatbu svého bratra Walrama s jednou z jeho neteří. A Jindřich z Virneburgu dokázal zapůsobit na kurfiřty braniborského a saského, že svolili volit podle jeho doporučení.
Korunovace Jindřicha VII. s manželkou Markétou v Cáchách 6. ledna 1309, Codex Balduini Trevirensis, okolo 1340
Při volbě římského krále byl 27. 11. 1308 jednomyslně zvolen Jindřich VII. Lucemburský (1308-1313) proti spíše formálnímu protikandidátovi Karlovi z Valois. Kurfiřtů bylo šest, chyběl český hlas, protože v zemi panoval zmatek. To se ale právě díky volbě římského krále mělo brzy změnit. Část české šlechty a opatů cisterciáckých klášterů byla nespokojená se slabou vládou Jindřicha Korutanského, manžela Anny, starší dcery Václava II. Poslala tedy pro mladší Václavovu dceru Elišku a nabídla ji Lucemburkům. Češi si současně prosadili za Eliščina manžela přímo Jana Lucemburského, syna krále Jindřicha VII. Jan musel zemi ovládnout proti Jindřichovi Korutanskému, který nakonec prchl z pražského Hradu, a za pomoci Petra z Aspeltu se v zemi postupně etabloval. Přímý francouzský vliv na volbu Jana Lucemburského už neexistoval, ale nepřímá zásluha Francie na vstupu Lucemburků na český trůn byla jasná. Češi sáhli po dynastii římského krále, a tou byli zásluhou Francie Lucemburkové.
Lucemburská orientace na Francii procházela peripetiemi. Poslední cesta Jana Lucemburského vedla do francouzského Kreščaku, poslední zahraniční cesta Karla IV. vedla také do Francie. To byl výsledek usmíření po předchozím rozladění Francouzů, protože jimi prosazovaná dynastie začali provádět více nezávislou politiku, než Francie očekávala.
To není nic tak neobvyklého, své by o tom mohli vyprávět papežové, kteří pomáhali dosadit na říšský trůn svého favorita, aby se po zvolení obrátil proti nim. Tak se Ota IV. Brunšvický obrátil proti Inocencovi III., ač ho papež prosazoval proti Filipovi Švábskému, a když Inocenc prosazoval proti Otovi jako protikrále Fridricha II., byl to nakonec tento Fridrich, kdo proslul jako největší císařský bojovník proti proti papežské stolici ve středověku.
Jindřich VII. dával najevo, že se přeorientuje z francouzské orientace na říšskou, začal se i učit německy. V červenci 1309 se setká v Avignonu s Klimentem, naváže standartní vztahy. Ale už v srpnu téhož roku se objeví spor, který nakonec vyústí v Jindřichovu zkázu. Kliment udělí neapolské království v léno Robertovi z Anjou (1309-1342), synovi Karla II. z Anjou, a k tomu mu udělí říšská práva v Romagni. Před císařskou korunovační jízdou uzavřel Jindřich s Filipem IV. dohodu o hranicích mezi říší a Francií, ale ještě před vyjetím Filip dohodu poruší a obsadí Lyon.
Když Jindřich v září 1310 vyjede na římskou korunovaci, bude proti němu stát koalice Francie, Anjouovců a částečně i papeže. Filip ponouká Roberta k opozici, Kliment zakáže Jindřichovi průjezd Romagní. Do Říma napochoduje vojsko Jana z Graviny, bratra Roberta z Anjou. Jindřich na oplátku naváže kontakty se sicilským králem Fridrichem II. (1296-1337), synem Petra I. V květnu 1312 dorazí Jindřich do té části Říma, kterou kontroluje rod Colonnů. Jan z Graviny a s ním spojený rod Orsiniů ho nepustí do katedrály sv. Petra, a tak je Jindřich korunován 29. června papežským legátem v bazilice sv. Jana, a ještě k tomu podmínečně. Jindřich hned 4. července uzavře smlouvu se sicilským králem Fridrichem, dohodne i svatbu své dcery Beatrix se Fridrichovým synem Petrem Aragonským. 12. září povolá Jindřich Roberta z Anjou k soud, ten to ignoruje. 26. 4. 1313 dá Jindřich Roberta přímo do klatby, která je ale také ignorovaná a Jindřich téhož roku stejně umírá.
Jindřichův spor s Anjouovci i Filipem se odrazil v ochlazení celkových vztahů mezi Francií a Lucemburky, které přechází i na Filipovy syny. Filip měl syny tři, ale ani jeden nezanechal mužského dědice. Ludvík X. (1314-1316) si vzal za ženu Klemencii, sestru uherského krále Karla Roberta. Manželům se po Ludvíkově smrti narodil syn Jan, který žil pouhých pět dnů. Nastupuje Filip V. (1316-1322) a konečně po něm Karel IV. Sličný (1322-1328). A tady to začíná být zajímavé, protože s Karlem navázal velice blízké vztahy Jan Lucemburský.
Karel IV. Sličný v rámci zachování dynastie začal rozvodové řízení se svou manželkou Blankou, zavřenou do kláštera za cizoložství. Z Prahy byla spěšně vybavena sestra Jana Lucemburského Marie, aby na Karla zkusila zapůsobit. Příležitost nastala koncem léta na jednom honu, Marie krále zaujala a všechny výhody sňatku Karlovi objasnil arcibiskup Balduin. V září 1322 se konala svatba.
Téhož měsíce se konala událost, která dokonale zamíchala zahraniční politikou Jana Lucemburského, a to byla bitva u Mühldorfu 28. 9. 1322 mezi říšským králem Ludvíkem Bavorem a Habsburky. Bitva byla vyvrcholením sporu o nástupnictví po Jindřichovi Lucemburském. O trůn se ucházeli Habsburkové a Lucemburkové, kteří měli v osobách Balduina a Jana dva kurfiřtské hlasy. Lucemburkové ale nebyli ani tak průchodní, a tak tentokrát oni přistoupili ke kompromisnímu návrhu a protlačili za krále Ludvíka Bavora. Habsburky si Lucemburkové nemohli dovolit, oba rody mj. nárokovaly české království a Habsburk na říšském trůnu by byl velkou hrozbou. Část kurfiřtů ale zvolila Fridricha Habsburského a nastalo dvojvládí, které rozsekla právě bitva u Mühldorfu ve prospěch Ludvíka. Fridrich padl do zajetí, Jan Lucemburský dostal za pomoc v bitvě vydatné odměny.
Náhrobník Petra z Aspeltu v Mohučské katedrále. Arcibiskup jako koronátor tří králů - Jana Lucemburského, Jindřicha VII. a Ludvíka Bavora. Zdroj: Wikimedia Commons
To byl vrchol spolupráce Ludvíka a Jana, Ludvík se s Habsburky začal sbližovat a Jana jako největší vojenskou oporu proti Habsburkům už nepotřeboval. Jan k tomu upevňoval vztahy s Francií, tentokrát s rodem Valois. Karel z Valois, bratr zesnulého Filipa IV., svolil provdat svou dceru Blanku za Janova syna Václava (budoucího Karla IV.). 4. 4. 1323 odjíždí královský syn ze Křivoklátu, kde pobýval v jakémsi polovězení. Hned 15. 5. 1323 se slaví korunovace Marie Lucemburské na francouzskou královnu, svatba Václava s Blankou z Valois a současně jeho biřmování.1 Biřmování Václava se ujme král Karel IV., a podle něho si Václav nechá dát jméno Karel IV., pod kterým už je notoricky znám. Malý Karel zůstal na francouzském dvoře a už v listopadu 1323 je v královských účtech doložen svým novým jménem.
Francouzský král Karel po umírá r. 1328 bez syna, zanechává těhotnou manželku Janu (Marie do roka po korunovaci zemřela). Čeká se tedy, zda se narodí syn, a zatím vykonává regentskou vládu Filip z Valois, syn Karla z Valois a bratr Blanky z Valois. když se Janě narodí dcera, trůn zůstane bez dědice a Jan Lucemburský 1. 4. 1328 navrhne uznat za krále Filipa. Ten je korunován hned toho dne jako Filip VI. (1328-1350).
Změnu lucemburské politiky symbolizuje Janova dcera Jitka. Ta byla zasnoubena za s Fridrichem, synem míšeňského vévody Fridricha Pokousaného. Svatbu ale zarazí Ludvík Bavor a Jitka je tak nakonec r. 1332 provdána za Jana, syna Filipa VI.; vládl pak Francii jako Jan II. Dobrý (1350-1364). Rozchod Jana Lucemburského a Ludvíka Bavora se projevil i na začátku stoleté války. Bavor byl sešvagřen s anglickým králem přes Viléma III. Holandského a Henegavského. Vilémova dcera Filipa si vzala anglického krále Eduarda III., který zahájil válku, a další dcera Markéta si vzala právě Ludvíka Bavora. Bavor z války nakonec vycouval, Jan Lucemburský padl za Francii v bitvě u Kreščaku.
Francouzský dvůr nadále podporoval Lucemburky, k nim se přidal i papež Kliment VI.Ten sesadil Bavora z jeho funkce říšského vládce a vyzval k nové volbě krále, takže byl zvolen jako protikrál Karel IV. Válce Karla a Bavora předešla Bavorova smrt na lovu a Karel IV. se jako další Lucemburk s francouzskou pomocí stává říšským králem.
ZÁKLADNÍ LITERATURA:
Jiří SPĚVÁČEK: Jan Lucemburský a jeho doba. Svoboda, Praha 1994.
Jörg K. HOENSCH: Lucemburkové. Pozdně středověká dynastie celoevropského významu 1308-1437. Argo, Praha 2003.
Libor JAN: Václav II. Král na stříbrném trůnu. Argo, Praha 2015.
Tomasso ASTARITA: Mezi vodou slanou a svěcenou. Dějiny jižní Itálie. BB art, Praha 2006.
Diskuse: Arpádovci ve vrcholném středověku, Lucembursko před a po Janovi.
-
Korunovace i biřmování probíhalo o Letnicích, což je svátek seslání Ducha svatého slavený padesát dní po Velikonocích a deset dnů po nanebevstoupení vzkříšeného Krista. Středověký monarcha odvozoval svou legitimitu od Boha, při královském pomazání na něj měl sestoupit Duch svatý. A pokud Duch svatý sestupoval na Zem právě na Letnice, byla to ideální doba pro královské pomazání a korunovaci. Na Letnice tak byl korunován mj. i Václav II. ↩︎