Vláda Jana Lucemburského I. (1310-1320)
Prahu obsadit se Janovi podařilo na konci prosince 1310. 7. února dalšího roku na nátlak české šlechty se nechal korunovat ve Svatovítské bazilice. Korunoval jej jeden z jeho rádců, mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu. A právě cizí rádcové, to byla jedna z příčin neshod mezi králem a českou šlechtou. Král Jan vychován v francouzském prostředí, které nebylo tak drsné jako Čechy, šlechta byla poslušnější panovníkovi, byl nemile překvapen ctižádostí českých pánů. Ti byli posíleni zisky za předchozích dvou panovníků. Slíbil odchod svých cizích rádců, ale několik let se k tomu neměl.
Po smrti svého otce, římského krále Jindřicha VI. odjel do Lucemburska získat římskou korunu, ale neúspěšně. Svůj český hlas kurfiřta dal vítěznému Ludvíku Bavorovi, získal za něj finanční hotovost. Zvolen byl i protikrál - Habsburk Fridrich Sličný. Po krachu nového titulu, se Lucemburk vrátil zpět do Česka.
Tam se snažil upevňovat královskou moc obklopen cizími rádci, domácí pány do státní politiky nenechával zasahovat. Samo s sebou to neslo nevoli panstva. Jindřich z Lipé se o odchod cizinců zasadil nejvíce. Odešli v dubnu 1314. Tím se k moci dostala šlechta, která už dávno na to měla potenciál, pozemky a peníze. Pánovi z Lipé to vyneslo místo v blízkosti panovníka, ale jeho postup znamenal rozkol mezi šlechtou. Král Jan se v té době začal obávat o svůj trůn, Jindřich z Lipé měl poměr s Eliškou Rejčkou a Petr z Rožmberka se oženil s další vdovou po králi, Violou Těšínskou. Jindřich proto v roce 1315 byl nakrátko uvězněn. Uvěznil ho Vilém Zajíc z Valdeka, důvěrník královny, posléze se stal královským podkomořím. Situace se uklidnila až po zásahu Petra z Aspeltu a Balduina Lucemburského v dubnu 1316.
Další rozpory mezi šlechtou začínají již na konci roku. Jan mezitím vyráží do zahraničí, na pomoc Ludvíku Bavorovi, ten válčí proti Friedrichu. Správou země pověřil Petra z Aspeltu. V roce 1317 začíná hladomor a šlechtická válka. Nevyřešil ji ani odchod Patra z Aspeltu ani pokus biskupa Jana z Dražic. V neklidné době se královna s následníkem (Václavem - pozdějším Karlem IV.) a dvěma dcerami uchyluje na svůj hrad Loket. Situaci vyřešil až v dubnu 1318 římský král Ludvík Bavor. V roli prostředníka se mu podařilo sjednat mír mezi šlechtou a králem. Lucemburk rezignoval na silnou panovnickou vládu. Domažlickým smírem uznal nároky šlechty na správu země, Jan ji musel respektovat, akceptovat její požadavky. Skončila tak doba zmatků a vnitřních bojů.
Neshody nastávaly i mezi panovnickým párem. Jan podezříval královnu, že s pomocí syna Karla, který byl spřízněn s Přemyslovci, se chce ujmout trůnu. Na rady svých rádců se v únoru 1319 zmocnil na Lokti svých dětí, prvorozeného syna nechal uvěznit. I tímto aktem se Jan dále odcizuje s českým prostředím. V tom samém roce se snaží Vilém Zajíc z Valdeka, protivník Jindřicha a důvěrník královny, o odboj. Do přípravy byla zasvěcena královna i představitelé Prahy. Jan se pokusil Prahu vojensky obsadit, nakonec vyjednal pouze příměří. Po upevnění moci diplomaticky moc hlavního města oslabil, stejně jako královnu. V létě 1319 zemřel také Zajíc z Valdeka. Václav zůstával uvězněn na Křivoklátě.
Jan Lucemburský svěřil správu země Jindřichu z Lipé a v Čechách se objevoval pouze sporadicky. To byl konec období posilování královské moci, končící fiaskem, posílením moci šlechty. Jan si nechával do zahraničí posílat peněžní prostředky, avšak jeho diplomacie i tažení byla dost úspěsná, co se týče územního rozmachu českého království.
Použitá literatura: Jaroslav Čechura: České země v letech 1310 – 1378; Helena Mandelová: České země za vlády Lucemburků