Svatý Vojtěch

Jan Škvrňák
České dějiny
Na jaře roku 997 bývalý pražský biskup Vojtěch umírá zabit od pohanských Prusů, jeho křesťanská misie dospěla do mučednického konce. Jak hodnotil svůj život nevíme. Jako poměrně mladý se stal druhým pražským biskupem. Po celý svůj episkopát ale stále narážel na rozpor mezi tím, jak si představoval křesťanskou společnost a jaká české společnost ve skutečnosti byla. Deziluzi z nedostatečné christianizace a evangelizace Čech nedokázal vyřešit jinak než odchodem do italských klášterů. Vojtěchův závěr života byl pochmurný, na podzim 995 byli vyvražděni na Libici takřka všichni jeho příbuzní, do Prahy se nemohl vrátit. Vyrazil tedy na misii, snad s myšlenkou na mučednickou smrt.

Vojtěchův původ a mládí

Příběh o třetím českém světci (po Ludmile a Václavovi) nás zavádí do středních Čech, snad na Libici, kde sídlil rod, kterému otec českého dějepisectví František Palacký dal jméno Slavníkovci. Podle legend i kronik šlo o urozenou a vlivnou rodovou pošlost, která kontrolovala rozsáhlé části Čech. Podle Kosmy Slavník a posléze jeho potomci vlastnil takřka polovinu Čech - jeho panství mělo na západě sahat po řeku Mži, na jihu do něj náležely Chýnov, Doudleby a Netolice, na východě Litomyšl a na severovýchodě Kladsko. Soudobí historici se shodují na mnohem menším území - Libici, kde Slavníkovci sídlili, Malín, kde razili mince a zřejmě i Kouřimi. 

Majetky Slavníkovců: Podle Eva Semotanová: Slavníkovská doména v historické kartografii, s. 36.

Z čeho vyplývala tak silná pozice Slavníkovců v českém knížectví, se neví. Historici spekulují, že Slavníkovci byli původní kmenová knížata Zličanů (potomci Radslava, se kterým se měl utkat svatý Václav). Další teorie v nich vidí velmožský rod, který spravoval středočeské území z vůle Přemyslovců, některé teorie nevylučují, že Slavníkovci byli vedlejší větví Přemyslovců.

Otcem budoucího světce byl Slavník, první jasně doložený Slavníkovec, zemřelý podle kronikáře Kosmy v roce 981. Bruno z Querfurtu o něm píše, že “byl vznešený a mocný, ..., dům jeho četnou čeledí se ozýval a byl pln stříbra a zlata.” Vojtěchova matka se prameny nazývána Střezislava, zesnulá v roce 987, z neznámého rodu - spekuluje se, že mohla být z rodu zličanských knížat. Jedna z prvních legend Utrpení sv. Vojtěcha mučedníka jeho matku nazývá Adilburkou, podle Bruna z Querfurtu byla z “u Slovanů vznešeného rodu” a zároveň příbuzná římského krále Jindřicha. Ten samý legendista zároveň píše, že Slavník hřešil s mnoha ženami.1 

Vojtěch měl několik sourozenců. Nejstarší bratr vystupuje pod jména Soběslav či Soběbor. Další bratři byli zřejmě mladší než Vojtěch: Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. Prameny ještě zachycují nevlastního bratra z otcovy strany Radima, biřmovaného jako Gaudentius. Ten byl stejně jako on zasvěcen duchovní kariéře a stal se nerozdílným druhem svého bratra. Budoucí český světec se snad narodil kolem roku 953, případně 956, snad na Libici.2

Podle legendy nebyl Vojtěch původně předurčen pro církevní kariéru. Ale ještě jako nemluvněti jeho břicho rostlo rychleji než zbytek těla a hrozilo, že zemře. Rodiče v posledku přinesli malého Vojtěcha na oltář Panny Marie a zaslíbili ho Bohu. Jako dítěti se mu dostalo katolického vzdělání nejdříve doma od Radly, posléze byl poslán do Magdeburku za zdejším arcibiskupem Adalbertem, kde ho vzdělával Ostrik. Magdeburský metropolita Slavníkovce biřmoval v roce 961, Vojtěch získal své latinské jméno Adalbert, na počest biřmujícího.3 

Druhý pražský biskup

Vojtěch byl na studiích “deset let neb více”, do knížectví se vrací na počátku 80. let s množstvím knížek a s podjáhenským svěcením. Začíná působit v okruhu prvního pražského biskupa Dětmara, jehož nástupcem v předjaří roku 982 stává. Podle Kosmy volba Vojtěcha biskupem proběhla 9. února 982 na Levém Hradci. Vojtěch byl knížetem a velmoži spíše postaven před hotovou věc, jak chce v 12. století píšící kronikář: “Chtěj, nechtěj, naším biskupem budeš a byť nerad pražským biskupem jmenován budeš”. Legendista Kanaparius zase líčí Vojtěcha jako vhodného kandidáta na biskupa pro jeho “skutky, urozenost, bohatství a život s důstojenstvím.” Vojtěch byl v té době zřejmě jedním z nejlépe vzdělaných českých duchovních, určitě hrála roli i jeho příslušnost k významnému českému rodu.4

Pro investituru se novopečený pražský episcopus vydal do Verony, kam se císař Ota II. vracel z boje proti Saracénům na jihu Itálie. Investován byl na svátek Petra a Pavla, o několik dní později (29. června 983) získal i biskupské svěcení od svého představeného,  mohučského arcibiskupa Willigise. Podle kronikáře Kosmase, měl Vojtěch blízko k císaři Otovi II. Dokonce měl na Velikonoce, které císař slavil v Cáchách, Vojtěch císaři nasadit korunu na hlavu a celebrovat mši - což příslušelo arcibiskupovi. Císař pražského biskupa odměnil slavnostními rouchami, které byly v časech Kosmy (počátek 12. století) uloženy v katedrálním kostele.5 

Jakkoliv byl Vojtěch přítelem nejmocnějších lidí tehdejšího světa, tak doma v českém knížectví narážel na obtíže, které vyplývaly z jeho idealismu a které nedokázal překonat. Vojtěch nebyl spokojený se stavem české církve a české společnosti - “nepravost lidu, sňatky hříšné, neposlušnost a nedbalost duchovenstva, zpupnost a nesnesitelnou moc velmožů.” Přesné důvody zmiňuje už Jan Kanaparius - mnohoženství, kněžské sňatky, nedělní trhy a prodej křesťanských otroků, jejichž množství biskup nemohl vykoupit. Někdy na přelomu let 988 a 989 pražský biskup opouští svoji diecézi a vydává se do Říma. Vojtěch chtěl snad putovat do Jeruzaléma, případně se radit s papežem o dalším postupu v Čechách. Osud ovšem ho zavál na cestu mnišské kontemplace, nejdříve vstoupil do benediktinského kláštera v Monte Cassinu, nakonec ovšem zakotvil na Aventinu v klášteře svatého Bonifáce a Alexia.6 Před svým odchodem snad uspořádal poměry v pražské (a asi i olomoucké diecézi, která mohla tehdy spadat pod pražskou), ale i tak pastýř na dlouhé tři léta opustil své ovečky. 

Diecéze bez biskupa ale nebyl stav, který by někomu vyhovoval. Kníže Boleslav II. tak začal jednat s mohučským arcibiskupem i papežem o návratu Vojtěcha. Biskup se vrací někdy v průběhu roku 992, po několika ústupcích českého knížete. Ten samý rok kníže Boleslav s českými velmoži umožňuje Vojtěchovi (ten je označen jako mnich - monachus) rozlučovat neprávoplatně uzavřená manželství, zřizovat kostely a vybírat desátky. Dalším ústupkem, snad i pokáním vládnoucího panovníka bylo založení prvního mužského kláštera v Čechách, a to v Břevnově, v květnu 993 tuto fundaci potvrzuje tehdejší papež Jan XV. Do nového kláštera byli uvedeni mniší z Vojtěchova předchozího římského působiště.7

Břevnovský klášter v roce 1674, zdroj: Břevnov.cz

Čechové ale ani tentokrát nedbali příkazů a křesťanské nauky svého biskupa. Situace se měla vyhrotit, když manželka jistého šlechtice měla být údajně nevěrná s osobou duchovního stavu. Biskup jí poskytl útočiště v bazilice sv. Jiří (svatojiřský klášter). Ozbrojený zástup pak dorazil do biskupského dvora, kde chtěli potrestat ženu, ale také biskupa. Vojtěch dychtiv mučednictví se jim postavil na odpor, ozbrojenci nicméně nechtěli zabít biskupa, hrozili odvetou jeho příbuzným. Žena byla jistým zrádcem předána pronásledovatelům, zabita manželem, Vojtěch opět vzdal své episkopální povinnosti, aniž by rezignoval na post biskupa  a odjel opět do kláštera aventinském vršku. V Římě se dvojnásobně uteklý biskup setkal s novým císařem Otou III., který ho měl za svého “domácího přítele a rádce”. Zatímco starší literatura vidí druhý odchod Vojtěcha v roce 994, David Kalhous ho spojuje až s vyvražděním Slavníkovců na podzim 995.8

České biskupství se opět ocitlo bez biskupa. Boleslav II. opět poslal posly k nadřízenému Vojtěcha, mohučskému arcibiskupovi. Ten pak apeloval na papeže, aby Vojtěcha vyslal zpět k jeho povinnostem pražského biskupa. To vše se mělo řešit na synodě v Římě (začala 25. května 996), kde českou stranu zastupoval bratr knížete Kristián a Vojtěchův učitel Radla. Vojtěch se měl vrátit do své diecéze pouze v případě, když ho budou chtít Čechové přijmout. To se nestalo z obavy, že by mstil smrt svých bratrů. Zdá se, že pražský dvůr hrál už jinou hru, jejíž cílem byla abdikace Vojtěcha na úřad biskupa a volba nového biskupa, kterým by se měl stát bratr knížete Kristián. Ten ovšem v Mohuči při svěcení dostane epileptický záchvat a snad krátce poté umírá. Dalším pražským biskupem se stane Thiddag v roce 998.9

Vojtěch jako pražský biskup podle Bing Copilot.

Slavníkovec Vojtěch je tak konečně na sklonku roku 996 bez závazků a poněkud i bezprizorní. Domů se vrátit nemůže, putuje tak do Mohuče, kde přebýval s císařem. Dále se  vydal na pouť do Toursu k hrobu sv. Martina do opatství Fleury, kde jsou ostatky sv. Benedikta a do Paříže, kde byl hrob sv. Diviše.10 Pozdější prameny zmiňují i jeho činnost v Uhrách, měl biřmovat svatého Štěpána, to lze situovat na přelom let 996/997 nebo k roku 994.

Třetí český světec

“Kristův korouhevník” Vojtěch pak přemýšlel o misijní činnosti, buď mezi pohanskými Lutici nebo Prusy. Po konzultaci s císařem Otou III. a snad i Boleslavem Chrabrým, se rozhodl pro druhou možnost. Polský vládce mu poskytl ozbrojenou družinu i lodě z Gdaňska, dál Vojtěch putoval už jen s dvěma muži, nevlastním bratrem Radimem a Bohušem / Benediktem. Po několika kontrontacích, snaze o přesvědčení Prusů o nesmyslnosti pohanství byl Vojtěch zavražděn. České kroniky mají jasno v denním datu, ale ne v roce, kdy se tak stalo.  Bývalý pražský biskup měl být zabit na Velký pátek - 23. dubna, Kosmas a Mnich sázavský uvádějí rok 996, Letopisy pražské 997. Letopisy Hradišťsko-opatovické nejdříve umučí Vojtěcha od Prusů v roce 994, aby o několik řádků níže (rok 998) byl Vojtěch “umučen v pátek, kteréhožto …"11

Mučednickou smrt popisují legendy. Svatý Vojtěch měl nejdříve přenocovat v (posvátném) háji a později se vydat do pruského města Kolín. Zde byl nejdříve napadnut kameny, pročež se Vojtěch začal modlit. Během jeho modliteb byl setnut sekerou. Jeho hlava byla nabodnuta na kůl a tělo hozeno do řeky. Světcovu hlavu měl přinésti polskému knížeti Boleslavu jakýsi poutník, neporušené tělo pak vykoupil od pohanů. Jiná verze zase zmiňuje předchozí potyčku s pohany a následný útok, kdy byl Vojtěch zabit oštěpy a až po smrti setnut.12

Český, polský a uherský patron

Biskupovo tělo od pohanů vykoupil polský kníže Boleslav Chrabrý, který ostatky světce přenesl do Hnězdna. Na základě této translace došlo k založení vlastní polské metropole, hnězdenského arcibiskupství, přičemž prvním arcibiskupem se stal světcův bratr Radim - Gaudentius. Má-li pravdu Dětmar z Mersenburku, v roce 1000 císař Ota III. svatořečil svého přítele.13

Vojtěch křtí pohanské Prusy, Hnězdenské dveře, poslední čtvrtina 12. století. Zdroj: Culture.pl

Arcibiskupství, které vzniklo v Hnězdně nad hrobem slavníkovského světce bylo trnem v oku a inspirací Přemyslovcům. V roce 1039 vtrhl do Polska kníže Břetislav, obsadil Hnězdno a jal se přenést Vojtěchovy ostatky do Prahy. Před vyzvednutím ostatků muselo ale dojít k symbolickému usmíření biskupa s národem, od kterého utekl. České vojsko se tak po tři dny postilo a činilo pokání. Třetího dne se tehdejšímu biskupovi Šebíři zjevil jeho předchůdce a žádal konec hřísného chování - nerespektování církevních sňatků, konec polygamie a polyandrie. Kníže nad hrobem světce měl následně vyhlásit nové zákony - zákaz krčem a  opilství, nedělních trhů, pochovávání do neposvěcené půdy. Následně bylo tělo sv. Vojtěcha a jeho bratra Gaudentia-Radima vyzvednuto a přeneseno do Prahy, kde je později rotunda sv. Víta přestavena na baziliku sv. Víta, Václava a Vojtěcha.  Pokud Břetislav myslel, že translací ostatků českého světce získá pro Prahu arcibiskupství, tak se šeredně přepočítal. Přenos těla z Hnězdna byl chápán jako krádež a vyvolal válku s římským králem Jindřichem III.14

Z Hnězdna dorazila v roce 1127 do Prahy zpráva, že tam našli lebku sv. Vojtěcha (dost dlouhou dobu existovaly tři lebky přisuzované Vojtěchovi, vedle Prahy a Hnězdna ještě v Cáchách). Pražský biskup Menhart reagoval tím, že r. 1129 obnovil hrob sv. Vojtěcha v bazilice a r. 1143 využila pražská kapitula návštěvu papežského legáta Quida, aby slavnostně „objevili” Vojtěchovu lebku v hrobě v pražské bazilice.

Vojtěchův kult je pak pravidelnou součástí politického života knížecích Čech. Před bitvou u Chlumce byl z kostela ve Vrbčanech vyzvednut prapor sv. Vojtěcha, který se v této bitvě společně s kopím sv. Václava stal bojovou zástavou. Když Vladislav II. získává královskou korunu, tak je mu umožněno císařem Fridrichem I. nosit koruny na Vánoce, Velikonoce a svátky sv. Václava a Vojtěcha. Jeho relikvie v roce 1158 v kostele sv. Petra v Bohnicích, 1165 v Řečanech nad Labem a ve Svatém Jakubu. Koneckonců, slavníkovský mučedník je dodnes jedním ze zemských patronů - ale i patron Polska a Uherska.

Diskuse: Svatý Vojtěch, Vyvraždění Slavníkovců, Slavníkovci nejsou Přemyslovci

Použitá literatura:

František Dvorník: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem. Praha 1999.

Petr Charvát: Boleslav II. Sjednotitel českého státu, Praha 2004.

Michal Lutovský – Zdeněk Petráň: Slavníkovci, mýtus českého dějepisectví, Praha 2004.

David Kalhous: Svědectví z první ruky? Nad „pramennou hodnotou" nejstarších vojtěšských legend. Historia Slavorum Occidentis 1(2), 2012, s. 37–58.

Petr Kubín: Sedm přemyslovských kultů, Praha 2011.

Zdeněk Petráň: Soběslavův titul libického knížete – další slavníkovský mýtus. Od knížat ke králům. Sborník ku příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky, Praha 2007, s. 73–81.

Eva Semotanová: Slavníkovská doména v historické kartografii. Historiografické a historické problémy středověku. Praha 2016, s. 26-31.

Jiří Sláma: Slavníkovci – významná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 182-224.

Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Praha 1997.

Dušan Třeštík: Proč byli vyvražděni Slavníkovci? Slavníkovci v českých dějinách. Antiqua Cuthna 2, 2006, s. 13-19.

  1. Kosmas I, 27-28. Utrpení sv. Vojtěcha mučedníka, FRB I, s. 231, Brunonův život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 266. ↩︎

  2.  David Kalhous: Svědectví z první ruky? Nad „pramennou hodnotou" nejstarších vojtěšských legend. In: Historia Slavorum Occidentis 1(2), 2012, s. 39. ↩︎

  3. Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 236-237. ↩︎

  4. Kosmas I, 25. Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 240, Brunonův život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 266. ↩︎

  5. Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 241,  Kosmas I, 28. ↩︎

  6. Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 244-246 ↩︎

  7.  CDB I, č. 37, s. 43, č. 38, s. 43-46. Falsum k založení kláštera je datováno už k lednu 993, vzniklo ale někdy v 12. století CDB I, č. 375, s. 347-350. ↩︎

  8. Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 252-255,  David Kalhous: Svědectví z první ruky? Nad „pramennou hodnotou" nejstarších vojtěšských legend. In: Historia Slavorum Occidentis 1(2), 2012, s. 44. ↩︎

  9. Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 251, Brunonův život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 280. ↩︎

  10. Jana Kanaparia život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 258-259, Brunonův život sv. Vojtěcha, FRB I, s. 286. ↩︎

  11. Kosmas I, 31, Mnich Sázavský, s. 240, Letopisy pražské, s. 377,  Letopisy Hradišťsko-Opatovické, FRB I, s. 388. ↩︎

  12. Utrpení sv. Vojtěcha mučedníka, FRB I, s. 232-234. ↩︎

  13. Dětmar z Mersenburku IV,28. ↩︎

  14. Kosmas II, 4-8. ↩︎