Svatý pes Guinefort
Pes Guinefort (a jeho hrob) se stal po mnoho století předmětem uctívání. Chodili si k němu pro pomoc nemocní ze širokého okolí a zejména matky slabých a neduživých dětí.
Kněz Štěpán Bourbonský, který v této oblasti působil, se o kultu dozvěděl od místních žen, když kázal proti čarodějnictví a vyslýchal svědky. Nejprve si myslel, že Guinefort je nějaký světec, ale když zjistil, že jde o psa, byl tím doslova šokován. Jako představiteli středověké církve se mu podivné praktiky místních křesťanů vůbec nelíbily a považoval je za naprosto nepřípustné. Proto se rozhodl s těmito „psími" pověrami a rituály nadobro skoncovat. Příliš se mu to ale nezdařilo – toho, oč se v zájmu pravé víry snažil, nakonec dosáhl až na počátku 20. století rozvoj lékařské vědy. Kult svatého psa se v oblasti obce Sandrans (nedaleko Lyonu) ve Francii udržel po více než sedm dlouhých století… Guinefortova mučednická smrt
Příběh tohoto psa-chrta je vlastně legendou, dokumentující smrt světce. Dominikánský kněz Štěpán Bourbonský jej tehdy slyšel poprvé, a byl jím natolik zaujat, že jej zaznamenal. Jak však dokládá francouzský historik Jean-Claude Schmitt, autor knihy Svatý chrt, podobná vyprávění jsou známa na mnoha jiných místech světa a v mnoha jiných dobách. Vždy má však historka o psu-zachránci podobný základ.
Štěpán Bourbonský ve svém exemplu popisuje, co mu sdělili vesničané: poblíž vsi Neuville prý kdysi stával hrad, jehož majitelem byl jakýsi rytíř. Jeho ženě se narodil chlapec a když byl ještě v kojeneckém věku, odešli jednou jeho rodiče pryč z domu. Když se z místnosti s miminkem v kolébce vzdálila i chůva, hlídal dítě jen rytířův pes. V tu chvíli však do místnosti vlezl obrovský had a plazil se ke kolébce. Co se dělo dál, líčí Štěpán Bourbonský takto:
„Když to uviděl chrt, který tam zůstal, pustil se za hadem a napadl ho pod kolébkou, přičemž ji převrhl a kousal hada, který se bránil a také ho kousal. Pes nakonec hada zabil a odhodil daleko od kolébky. Kolébka a rovněž zem i psova morda a hlava byly celé zrudlé hadovou krví. Zle zřízen hadem, držel se u kolébky. Když přišla chůva, při tomto pohledu myslela, že pes dítě sežral a velice silně vykřikla žalem. Když to uslyšela matka, ihned přiběhla, uviděla totéž a uvěřila stejné věci a také vykřikla. Stejně tak rytíř, který přiběhl poté, uvěřil témuž, vytasil meč a psa zabil. Pak přistoupili k dítěti a našli je zdravé a v pořádku, jak sladce spí. Hledali vysvětlení a našli hada roztrhaného a zabitého psím kousáním."
Tajemné rituály
Když majitel psa poznal, jak hrozně se zmýlil, a že nevinného psa vlastně potrestal za něco, za co ho měl naopak pochválit, hořce svého činu litoval. Pohřbil chrta do studny před hradní branou a na památku této nešťastné události nechal kolem jeho hrobu vysadit stromy. Tak se zrodil kultovní les psa Guineforta. O něco později byl hrad dobyt, ale pověst o ušlechtilém chování psa se roznesla mezi venkovským lidem do širokého okolí. Chodili k místu jeho posledního odpočinku a modlili se k němu za své zdraví a za zdraví svých dětí. Nedaleko tohoto místa prý žila stařena, jež je zasvěcovala do čarodějných praktik a rituálů, které tu pak společně provozovali.
Jejich počínání dominikánský kněz mimo jiné popisuje slovy:
„Když tam přišly, obětovaly sůl a jiné věci; na keře kolem rozvěsily pleny dítěte; do stromů, které tam vyrostly, zatloukly hřeb; nahé dítě prostrkovaly mezi dvěma stromy: matka, která byla na jedné straně, držela dítě a devětkrát je hodila stařeně, která byla na druhé straně. Vzýváním démonů zapřísahaly fauny žijící v lese, aby si vzaly to nemocné a neduživé dítě, jež, jak říkaly, bylo jejich; a aby jim vrátili jejich dítě, jež odnesli, tlusté a tučné, zdravé a v pořádku. Poté tyto matky vražednice své dítě vzaly a položily nahé ke stromu na slámu z kolébky, a ohněm, který tam přinesly, zapálily po obou stranách hlavičky dvě svíce měřící palec a upevnily je do kmene nad ní. Pak se vzdálily, dokud svíce nedohořely, aby neslyšely vřískání a aby dítě neviděly. Když se matky vrátily k dítěti a našly je živé, nesly je do bystré vody blízké řeky nazývané Chalaronne, kam je devětkrát ponořily: jestliže to přestálo a nezemřelo na místě nebo krátce poté, mělo útroby pěkně odolné."
Dlouho přežívající kult
Kazatel a inkvizitor Štěpán Bourbonský nechal psa exhumovat a háj dal vykácet a spálit spolu s psími kostmi. Místním lidem pak zakázal na ta místa chodit, pod pohrůžkou zabavení a rozprodání majetku. Jak už bylo řečeno, lidé jeho zákaz příliš nerespektovali. Ještě v roce 1826 (tedy po více než pěti stoletích od vzniku zákazu) sem podle svědectví místního faráře směřovala procesí poutníků. Navíc se prý v lese usadil jakýsi žebrák, který tvrdil, že nalezl Guinefortův hrob. Vystavěl si tu kapličku z větví stromů a rozmístil do ní dřevěné sošky, které měly světce symbolizovat. Chodily za ním matky neduživých dětí a také lidé, kteří trpěli bahenní horečkou (tato nemoc byla v tamní močálovité oblasti velmi častá). Svých potíží se snažili zbavit mimo jiné i tím, že zavázali větvičku stromu a věřili, že tam „zavázali horečku". Autor knihy Svatý chrt se při archeologickém průzkumu tohoto místa sám přesvědčil, že matky nosily své děti do posvátného háje ještě na konci 19. století – našly se tu zbytky spousty dětských botiček. Podle písemných záznamů očitých svědků tu tehdy byly dětské oděvy rozvěšené všude po stromech, tisíce větví byly zauzlované, po zemi byly poházené mince… S počátkem 20. století, tím, jak se dařilo zvládat dětské nemoci (a také horečnatá onemocnění) s pomocí lékařské vědy, začal kult svatého psa Guineforta upadat v zapomnění. Do lesa ještě sem tam nějaká žena přišla, ale nebyly to už matky, ale spíš babičky nemocných dětí. Při zevrubném zkoumání lesa v 70. letech 20. století tu už nebyly známky kultu na první pohled patrné.
Chrt a jeho středověký obraz
Ačkoli psi obecně byli ve středověku spíše znevažováni, chrt byl ceněn (a v mnoha středověkých pramenech opěvován) jako nejušlechtilejší a nejelegantnější ze všech, navíc byl považován za nejrychlejšího běžce a nejlepšího lovce. Proto byl mezi středověkou šlechtou velmi oblíben. Často byl jeho obraz nebo socha (například na náhrobcích) použit jako symbol rytířských ctností a aristokratického způsobu života.
Vědec a dominikánský mnich Vincent z Beauvais, žijící ve 13. století ve Francii, rozlišoval tři druhy psů: lovecké psy s dlouhýma svislýma ušima, hlídací psy a chrty.
Chrt byl díky svým schopnostem středověkému lovci velkým pomocníkem. Dokázal ulovit i velkou a velmi rychlou zvěř. Proto byl obvykle miláčkem svého pána, žádné pořádné šlechtické sídlo se neobešlo bez velmi početné psí smečky. Nebylo výjimkou, že představitelé církve ve svých kázáních moralizovali a bědovali nad tím, že vládcové a šlechta raději loví, než by se modlili, a že mají psi dokonce přístup i do hodovních síní.
Chrty najdeme i na nádherných iluminacích středověkých spisů, týkající se loveckého umění. Asi nejznámější je „Kniha o lovu", sepsaná na sklonku 14. století francouzským vévodou Gastonem Phoebusem z Foix, poprvé vydaná roku 1507. Její autor měl skutečně obrovskou loveckou smečku – čítala 1600 psů! Ti mu nejen pomáhali lovit, ale zároveň dokazovali, jak byl bohatý. Obzvláště chrti byli ve středověku velmi ceněni a často za ně musel majitel zaplatit tučnou sumu, aby se jimi mohl pyšnit.
Jaký byl vztah chrta a rytíře, dokumentuje i známá česká pověst o kozojedském zvonu. Podle ní měl na tvrzi v Kozojedech sídlit rytíř, který se rád oddával své lovecké vášni. Mezi jeho psy obzvlášť vynikal jeden ušlechtilý chrt. Rytíř jej svěřil do opatrování svému panoši Janovi. Jednou si vyšel Jan s chrtem na procházku do polí, ale pes se pustil za zajícem a ztratil se v lese. Druhý den se rytíř se svou družinou vydal psa hledat a potkal starou čarodějnici. Ta mu nabídla krutý obchod – chrta mu prý vrátí pouze výměnou za panoše Jana (chtěla se koupat v jeho krvi, aby omládla). Rytíř souhlasil a Jana jí vydal, ale pak svého činu litoval. Na důkaz svého pokání nechal v Kozojedech vystavět dřevěný kostelík se zvonem na věžičce. Sotva však prý poprvé začal zvon zvonit, rozléhalo se krajem: „Jan za chrta dán! Jan za chrta dán!" Jak to rytíř uslyšel, skácel se mrtvý k zemi. Zvon pak po dlouhou dobu připomínal jeho těžký zločin.
Text byl publikován v čísle 6/09 časopisu Psí kusy, www.psikusy.cz
Použitá literatura: Schmitt, Jean-Claude. Svatý chrt. Guinefort, léčitel dětí ze 13. století. 1. vyd. Praha: Academia, 2007.
Wenig, Adolf. České pověsti. Praha: Olympia, 1975.
Kholová, Helena. Historie psího rodu. Praha: Práce, 1987.