Svatá Ludmila v ruské tradici
STAROSLOVĚNSKÁ KULTURA PO PÁDU VELKÉ MORAVY
Čechy
Pád Velké Moravy dal vyniknout dalšímu slovanskému centru v Praze, stranou od nebezpečných Uhrů. Čechy byly ovlivněny velkomoravskou křesťanskou kulturou. Kníže Bořivoj byl pokřtěn Metodějem (Ludmila možná spolu s ním), první kostely měly po velkomoravském vzoru tvar rotund a nebo bývaly často zasvěceny sv. Klimentovi, jehož ostatky objevili a přinesli právě Cyril a Metoděj.
O staroslověnské písemné kultuře v Čechách této doby je známo minimum. V 10. stol. měla být sepsána staroslověnská legenda o životě sv. Václava, ale je dochovaná až v opisech sázavského kláštera, který vyprodukoval množství staroslověnsky psaných děl.
Po rozkolu církve na katolickou a pravoslavnou část ulpělo v Čechách na staroslověnské kultuře podezření z kacířství a o staroslověnském dědictví tak mlčí prameny včetně kronikáře Kosmy.
Balkán
Staroslověnština procházela různými peripetiemi už na Velké Moravě, kde to vyvrcholilo vyhnáním Metodějových žáků po r. 885. Ti našli vlídný azyl v Bulharsku. Staroslověnština se stala státním jazykem a došlo k vyhnání byzantského duchovenstva. Jeden z Metodějových žáků jménem Kliment založil školu v Ochridu, kde záhy vznikl klášter (stojí dodnes na území dnešního státu Makedonie).
Učenec Kliment provedl jednu dalekosáhlou změnu. Zjednodušil původní staroslověnskou abecedu hlaholici - ponechal z ní pět znaků, většinu převzal z řecké alfabety a zbytek dodal vlastních. Kliment nazval tuto abecedu na počest sv. Cyrila cyrilicí a z ní se vyvinula i dnešní azbuka.
Jenže Bulharsko se dostalo do vleklého konfliktu s Byzancí a r. 1018 ztratilo samostatnost. Nastalo pro změnu vyhnání staroslověnských kněží. Sázava a Rus
Hlavní exilovou zemí pro kněží z Bulharska se stala Kyjevská Rus, kde se staroslověnská kultura úspěšně uchytila. A díky ní mohl navázat s Rusí kontakty sázavský klášter, založený někdy po r. 1032.
Sázavští se věnovali, alespoň podle dochovaných spisů, z velké části přepisu latinských legend a církevních textů do staroslověnštiny. Z českého prostředí pochází pouze dva zlomky těchto textů, dochovaných úplnou náhodou. Byly psány na pergamenu, který byl druhotně použit pro jiný spis.
Naprostá většina sázavské produkce byla zachována v ruských opisech. Musela tam být známa legenda o sv. Ludmile, ze které se ale zachoval pouze výtah, tzv. proložní legenda. Prolog byl jakýsi církevní kalendář, kam se ke svátku toho kterého svatého přidal právě krátký výtah z jeho legendy.
Dále se ve více opisech zachovala svatováclavská legenda. Tzv. I. staroslověnská legenda vychází z nějaké základní, nedochované legendy. Z té vychází i nejstarší česká dochovaná legenda zvaná Crescente. Crescente byla přepsána v Itálii biskupem Gumpoldem, a tato verze je známa jako Gumpoldova legenda. A tato Gumpoldova legenda byla přepsána do staroslověnštiny a je známa jako II. staroslověnská legenda.
Z dalších textů se zachovaly modlitby nebo homilie (výklady Písma), ale nejvíce zachovaných opisů se týká václavských a ludmilských legend.
PŘEMYSLOVŠTÍ SVĚTCI A RUS
Obliba přemyslovských světců na Rusi pramenila pravděpodobně z podobných osudů členů přemyslovského a tamního rurikovského rodu. Ludmile se podobá svaté Olze, která vládla jako regentka za svého syna Svjatoslava v letech 945 – 962. Olga přijala jako vůbec první člen rurikovské dynastie křest a byla r. 1547 svatořečena. Olga pak stejně jako Ludmila byla babičkou významného knížete a světce v jedné osobě, a sice svatého Vladimíra.
Vladimír (980 – 1015) začal prosazovat křesťanství jako státní náboženství, když začal u ničení model (jak po svém zpracoval satirik K. H. Borovský v díle Křest svatého Vladimíra) a pokračoval výstavbou církve. Vladimír byl za tyto zásluhy svatořečen, zatímco klasická mučednická smrt čekala na jeho syny Borise a Gleba.
Vladimír po sobě zanechal řadu synů, kteří vládli ve svých údělech. Jeden z nich jménem Svjatopolk (1015 – 1019) začal své bratry likvidovat, aby se zmocnil jejich údělů. Povedlo se mu zabít Borise a Gleba, což připomíná mučednickou smrt knížete Václava z rukou jeho bratra. Podle některých legend Boris i Gleb v posledních chvílích svého života na smrt sv. Václava vzpomněli.
Svjatopolkovu krutovládu ukončil další Vladimírův syn Jaroslav (1019 – 1054). Tady je zajímavé, že Jaroslav nechal jednomu svému synovi jméno Vjačeslav, což je rusky Václav (staročeská forma zněla Vaceslav, přechodná Vácslav). Vjačeslav se narodil r. 1034, tedy záhy po vzniku Sázavy (nebo současně). Přenos svatováclavské legendy na Rus v této době a pojmenování knížecího syna po českém světci je ještě málo pravděpodobné, i když teoreticky možné.
Podle příruček pro malování ikon měla být Ludmila malována „jako Helena nebo kněžna Olga", v novější době měla mít Ludmila po císařovně Heleně dokonce i carskou korunu.
Císařovna Helena byla matka císaře Konstantina Velikého, který zavedl v římské říši křesťanství jako státní náboženství. Rusové mohli vidět v Konstantinovi paralelu ke sv. Vladimírovi a Helena byla jeho předkyně, i když ne přímo pramáti jako Olga pro Vladimíra.
Císařovna Helena měla podle legendy nalézt v Jeruzalémě r. 326 Kristův kříž. R. 335 byl v Jeruzalémě při příležitosti vysvěcení chrámu Kristova vzkříšení zaveden svátek Povýšení sv. Kříže. I v Čechách existují kostely zasvěcení Nalezení, resp. Povýšení svatého Kříže (často mají půdorys ve tvaru kříže).
Jeden kostel Povýšení sv. Kříže se nachází v ruském městě Tutajevu (původně Borisoglebsku, nový název pochází po hrdinovi bolševické revoluce). Na zdech tutajevského kostela se nachází několik vyobrazení císařovny Heleny a zároveň to je jediný ruský kostel, kde je podobizna svaté Ludmily. Ludmila je zobrazena na jednom sloupu, přičemž na druhé straně sloupu je zobrazena svatá Olga. Ludmilu lze poznat i podle jejího atributu v podobě závoje, kterým byla uškrcena.
SOCHA SV. LUDMILY V MOSKVĚ
V Rusku funguje kult. sv. Ludmily dodnes, křestní jméno Ludmila je běžné a Rusové dokonce považovali svatou Ludmilu za ruskou kněžnu a jméno Ludmila za ruské. Mělo se to ukázat při odhalování sochy sv. Ludmily v září 2012 byla v Moskvě při sídle Pravoslavné církve pro české země a Slovensko. Socha pochází z rukou českého sochaře a je z hořického pískovce. Její umístění má připomínat toto česko-ruské kulturní spojení i skutečný původ této světice, která ale ve své oblibě nezná hranic…
Použitá literatura
Staroslověnské legendy českého původu. Ed. Rogov, A. I. Vyšehrad, Praha 1976. Staroslověnské legendy českého původu. Ed. Rogov, A. I. Vyšehrad, Praha 1976.