Z východu na západ a naopak. Velká step a středověká Evropa před mongolským vpádem

Petr Mareš
Světové dějiny
Connie Lamb svou recenzi na knihu Petera Benjamina Goldena Central Asia in World History uvedla dle mého soudu velmi trefným konstatováním: „Pro mnohé na Západě je Střední Asie poměrně neznámým regionem. Jaké jsou hranice? Kdo tam žije? Jaká je její historie?“ Bohužel se k těmto lidem mohu zařadit, neboť jsem o historii střední Asii a Velké stepi nikdy nejevil příliš velký zájem. Rozhodně si nečiním ambice na tomto prostoru přinášet nějaké zásadně nové informace, nebo snad přinést vyčerpávající syntézu problematiky kontaktů mezi Velkou stepí a středověkou Evropou.

Téma stepních národů a jejich interakci s raně středověkou Evropou v českém prostředí vyčerpávajícím způsobem zpracovali např. badatel Milan Škoda či slavista a historik Michal Téra.1 Protože jsem ale chtěl zpracovat kontakty, ke kterým eurasijská step posloužila, neomezoval jsem se jen na kočovnické říše. Kontakty mezi konstituující se Evropou a středoasijskou stepí totiž neprobíhaly jen na bázi útoků z východu, ale také útoků ze západu. Proto chci věnovat pozornost také výpravám skandinávských vikingů (resp. varjagů či Rusů), které probíhaly na východě, neboť je považuji za neopominutelnou součást kontaktů na Velké stepi.

Globální středověk?

Zásadní metodologický problém spočívá v tom, jak vlastně uchopit globální dějiny ve středověku. V současné historiografii existuje několik způsobů, jak toto komplikované téma pojmout.

Ten dominantní, který také využiji v tomto textu, spočívá ve sledování vzájemného kontaktu jednotlivých kultur a národů, obývajících Asii, Afriku a Evropu. Zde jde do značné míry o dějiny středověkého obchodu a s ním spojené mezikulturní a mezinárodní styky. V této oblasti nejvíce proslul patrně britský historik Peter Frankopan se svou vyčerpávající syntézou, v níž nabízí náhled na dějiny právě prostřednictvím obchodních styků, tedy Hedvábných stezek.2 Z českých autorů nelze nezmínit nedávno zesnulého Petra Charváta.3 Téma obchodních styků v raném středověku je mimořádně důležité, neboť to byly právě obchodní zájmy, co často motivovalo středověké vládce k výbojům a patrně mohly mít vliv i na samotnou etatizaci.4 Nadto se jednalo o velice zajímavý globalizační fenomén, který byl mnohem výraznější, než si člověk 21. století může uvědomovat. Na území střední Evropy se díky obchodním stezkám můžeme setkat s tak „absurdní" situací, jako je polský kníže, který v desátém století posílá otonskému vládci jako dar velblouda.5

Další pojetí spočívá v hledání souvislostí vývoje v globálních dějinách. Jednak může jít o zkoumání vlivu podnebí na lidstvo – v jistém slova smyslu jde o nejlépe uchopitelné globální dějiny, neboť podnebí je naprosto objektivně fenomén, nějakým způsobem zasahující celou zemi.6

Pak je tu ale také možnost hledat paralely ve vývoji regionů, které nebyly ve zcela bezprostředním kontaktu, ale přesto jejich vývoj vykazuje jisté podobnosti. Velké syntézy tomuto přístupu věnoval americký historik Victor Lieberman, autor velmi trefně pojmenovaných knih Strange Parallers (Zvláštní paralely).7 Lieberman se uchyluje ke srovnávání různých evropských a asijských regionů, a to například na základě historických paralel či přírodních podobností. Některé procesy ke komparaci prostě vybízí; například rozkvět velkých náboženství ve starověku a středověku. Je tu například otázka, jaké paralely se dají nalézt mezi římským císařem Konstantinem (vládl 306–307 n. l.) a králem Maurjovské říše Ašókou (vládl okolo 273–232 př. n. l.).8 Eventuálně sledovat misii bagdádského vyslance a misionáře Ibn Fadlána k volžským Bulharům a komparovat jí s misií, kterou na Velkou Moravu vedli soluňští bratři Cyril a Metoděj.

V sovětské historiografii bádal v podobném smyslu Nikolaj Iosifovič Konrad, který komparoval filosofii dějin řeckého spisovatele Polybia s čínským historikem S'-ma Čchienem. Pro tematiku globálního středověku přinesl Konrad zajímavou úvahu, kdy sledoval jisté paralelní jevy v Číně, Evropě a na Blízkém východě, přičemž v daných oblastech nacházel jakýsi „střední věk", následovaný jakousi obdobou renesance.9 Dlužno ovšem podotknout, že zrovna marxistická historiografie ve východním bloku se problematikou globálních dějin vyrovnávala v zásadě prostřednictvím konceptu socioekonomických formací.10 Ta sice na jednu stranu umožňovala v zásadě univerzální přístup, nicméně postupně se chytla do pasti výkladu dějin podle předem daných schémat, kdy se badatelé vlastně jen snažili naplnit jednu z obecně uznaných definic, místo toho, aby zkoumali socioekonomické formace jako takové.11 Studium globálních dějin v tomto ohledu tak začalo působit spíše jako snaha o dokázání správnosti systému střídání těch socioekonomických formací, které se objevily v evropské historii, i jinde mimo Evropu.12 Období středověku bylo do značné míry ztotožněno s feudální formací.

Byť by hledání paralel v Liebermanově stylu bylo jistě zajímavé, v tomto textu se o něj pokoušet nebudu. Považoval jsem nicméně za nutné zdůraznit, že způsobů, jak se s konceptem globálních dějin vyrovnat při bádání o středověku, je vícero a jsou velmi různé.

Step a její obyvatelé

Eurasijská step nebo také Velká step, je označení pro velké stepní oblasti, nacházející se ve střední Asii a zasahující až do východní Evropy. Milan Škoda velmi trefně poznamenává, že jde o „nekonečný" stepní pás, táhnoucí se z východní Evropy až do oblasti severní Číny. Když se pak jeho obyvatelé naučili domestikovat koně, měli možnost ovlivňovat dějiny celé Eurasie.13

Domnívám se, že předtím, než je vůbec možno pojednat o tom, jakým způsobem probíhala komunikace a jak se konstituovaly vztahy na eurasijské stepi, je třeba si položit otázku, kdo vlastně tuto step obýval. Jaké vlastně jsou přírodní podmínky Střední Asie, která zahrnuje značnou část prostoru, které se dostalo označení „velká step"? Je pro ni charakteristické suché klima (aridita), které není vhodné pro dřeviny, zato nebrání výskytu xerofytických travin, jako jsou například rostliny z čeledi lipnicovitých (Poaceae).14 Tato situace umožňuje pastevecký styl života, neboť výskyt travin je dobrým základem pro chov hospodářských zvířat.15 Ekonomický charakter stepního nomádského stylu života se pokusil shrnout Anatolij Michajlovič Chazanov. Ten určil pět základních rysů ekonomického systému nomádů:

  1.  Pastevectví je dominantní formou ekonomické činnosti.

  2.  Extenzivní charakter pastevectví je spojený s celoročním udržováním stád v systému volné pastvy bez ustájení.

  3.  Periodická mobilita v souladu s požadavky pasteveckého hospodářství v rámci hranic konkrétních pasteveckých území nebo mezi těmito 	územími.

  4.  Účast všech nebo většiny obyvatel na pastevecké mobilitě.

  5. Orientace výroby na požadavky obživy.16

Tato charakteristika nomádské společnosti se dá ještě doplnit analýzou nomádské společnosti Edgara Knoblocha. Podle něj nomádská společnost připomínala společnost lovců a sběračů, která byla navíc rozdělována na elitu a podřízenou populaci.17 Výroba zjevně zpočátku nebyla doménou stepních nomádů, výrobky (pokud nějaké potřebovali) mohli ukořistit. Slovenský historik Matúš Kučera o říších stepních nomádů píše vysloveně jako o říších kořistnických.18 Co z toho vyplývá? Jednak nutnost mobility, když nomádi spotřebují zdroje na jednom místě a musí se přesunout jinam. V jejich pohybu hrála roli otázka změn klimatu. Jak správně poznamenal poněkud kontroverzní ruský badatel Lev Nikolajevič Gumiljov: „Za stejných podmínek samozřejmě hrálo nadání a odvaha vůdců významnou úlohu, ale o osudech národů eurasijské lesostepi rozhodovaly deště a zelená tráva."19 Nabízí se také komparace s jinou skupinou, která fungovala ve stejné době na velmi podobném principu jako nomádští nájezdníci, a to sice s vikingy. Tuto komparaci navrhl například Edgar Knobloch. Dají se hledat jisté paralely jak v ekonomickém fungování, tak v dalších dílčích aspektech.

Výše nastíněný ekonomický model fungování stepních obyvatel nicméně fungoval patrně jen dočasně. Jak se původně kočovní obyvatelé etablovali, začali se více usazovat, angažovat se v obchodních spojeních a měnit styl života. Například mezi Chazary, kteří kolem 8. století vytvořili ve stepi silnou velmoc, postupně převládl model, v němž bylo tradiční kočovné pastevectví výsadou elit, zatímco širší vrstvy začaly žít usedlý život.20 V takových podmínkách vznikala velká sídla. Centrem říše Chazarů bylo město Itil v Povolží, nedaleko ústí do Kaspického moře. Dny největší slávy Itilu a Chazarské říše zachoval ve svém díle významný arabský polyhistor Abu al-Hasan Alí al-Mas’údí: „Město Itil stojí na obou březích této řeky a uprostřed ní je ostrov, na němž je sídlo vlády. Královský palác stojí na jednom konci ostrova, z něhož vede pontonový most k jednomu z obou břehů. Žijí v něm skupiny muslimů, křesťanů, židů a pohanů."21 Itil byl kosmopolitním městem, centrem obchodních aktivit. Další městská sídla se nacházela ve volžském Bulharsku (nebo též „Velkém Bulharsku"). Granadský cestovatel Abú Hámid al-Gharnátí jej navštívil v letech 1135–1136, přičemž do svého cestopisu poznamenal: „...a Bulhar je také obrovské město, postavené celé z borovice, a městské hradby jsou z dubu. A kolem něj je nekonečné množství (všech druhů) národů, které jsou již za sedmi podnebími. Když je den dlouhý, trvá dvacet hodin a noc je dlouhá čtyři hodiny."22

Vzájemný kontakt mezi jednotlivými etniky samozřejmě znamenal, že již ve stepi samé probíhal transfer vědomostí.23 Maďarský historik László Kontler uvádí, že Maďaři přijali kočovnický styl života soužitím s turkickými nomádskými kmeny, a že vliv těchto kmenů byl tak výrazný, že do maďarštiny proniklo zhruba 300 slov z turkických jazyků. Podobně byli ovlivňováni íránští Alanové.24 Na základě toho se dá předpokládat, že některé pojmy byly starými Maďary převzaty právě proto, že s nimi přišli do kontaktu prostřednictvím sousedů, kteří byli v dané oblasti vyspělejšími.25

Z východu na západ

Kočovné kmeny ze Střední Asie jsou v očích křesťanských evropských kronikářů naprosto ohavní barbaři. Ve 12. století o nich německý kronikář Oto z Freisingu píše následující: „V těch dnech odešli Maďaři ze Skythie, protože je vyhnali Pečeněhové. Sami vypudili Avary a začali obývat na Panonii. Tou dobou to prý byl kmen tak strašlivý a zvířecký, že požírali syrové maso a pili lidskou krev. A kdyby se to někomu zdálo neuvěřitelné, ať si poslechne, že Pečeněhové a ti, kterým se říká Kumáni, se prý až dodnes živí syrovým nečistým masem, například koňským nebo kočičím."26 Nejstarší ruský letopis zase popisuje, kterak Avaři místo koní či volů zapřahali za vozy slovanské ženy.27 Je vhodné upozornit, že podobným způsobem byli vnímáni i čínskými kronikáři.28 To samozřejmě může vést k tomu, že pokusy o výklad role středoasijských kmenů v dějinách Evropy bude působit jednostranně, neboť pramenná základna není vždy zcela uspokojivá.

Klasické vnímání nájezdníků jako necivilizovaných barbarů by však bylo liché. Jest dokonce pravdou, že to mnohdy byli naopak křesťanští vládcové, kdo se choval věrolomně a krutě. Obzvlášť zajímavý je v tomto kontextu čin franckého krále Dagoberta (vládl 629–634).29 Roku 631 mělo podle kronikáře Fredegara v Panonii dojít ke sporu mezi Avary a Bulhary, který skončil porážkou a vyhnáním Bulharů. Ti se s žádostí o pomoc obrátili právě na Dagoberta „Dagobert přikázal, aby přezimovali u Bavorů s tím, že mezitím se s Franky poradí o jejich budoucnosti. Když se Bulhaři rozptýlili po domech Bavorů, aby tam přezimovali, přikázal Dagobert na radu Franků Bavorům, aby Bulhary i s ženami a dětmi každý v noci ve svém domě v noci zabili. To Bavoři okamžitě vykonali."30 Představa stepních nomádů jako výjimečně krutých entit je tak dána spíše předsudky středověkých autorů, kteří se – jak dokazuje Dagobertův čin – nechovali o moc lépe. A. M. Chazanov se navíc domnívá, že nájezdy nomádů nebyly nutně o nic víc krvavé než jiné konflikty středověku.31

Zde se ovšem nechci věnovat popisu vzájemných střetů, jakkoliv byly tyto zajímavé a zásadní pro obě strany. Chci věnovat pozornost méně rozšířenému přínosu kočovných nomádů – jejich etatizačním zásluhám. Takové zásluhy se dají přičíst jednoznačně Bulharům, Maďarům a možná i Avarům. Bulhaři pod vedením chána Asparucha (vládl zhruba 668–700/701) postoupili v 7. století na Balkán, kde se spojili se zdejším slovanským obyvatelstvem. V roce 681 bylo společnými silami Bulharů a Slovanů poraženo vojsko byzantského císaře Konstantina IV. (vládl 668–685), který byl nucen de facto uznat existenci bulharského státu. V čele tohoto státního útvaru stála bulharská šlechta v čele s Asparuchovým rodem. Český historik Čestmír Amort upozorňuje, že právě organizace, přinesená Asparuchovými Bulhary, stála za trvalostí tohoto státního útvaru, který by jinak čekal podobný rozpad, jakým prošel po Sámově smrti kmenový svaz Slovanů ve střední Evropě.32

Velkou roli sehrál v dějinách Evropy i další kočovný kmen z eurasijské stepi, Maďaři. Přestože šlo o ugrofinské etnikum, převzali Maďaři mnoho od turkických kmenů. Právě kvůli Turkitům se uchýlili ke kočovnému stylu života.33 Zpočátku se usídlili v zemi Chazarů, načež postupovali do Evropy. Usadili se v Panonii a poté, co děsili značnou část Evropy svými nájezdy, vznikl v Panonii pod vedením Arpádovců silný středověký křesťanský stát.34 Maďaři navíc zůstali i nadále specifickou skupinou. Zatímco Avaři a Bulhaři se asimilovali se slovanským živlem, maďarská elita se zachovala.35 Zachování alespoň části původní identity pak mohlo vést k zájmu o původní pravlast Maďarů. Po roce 1222 se dominikánští mniši z Uher vydali na misijní cestu do tzv. Černé Kumánie.36

I jinde měli kočovní obyvatelé Střední Asie patrně velký vliv na etatizační procesy. V 11. století kyjevský metropolita Ilarion sepsal dílo, známé jako Slovo o zakoně i blagodati, kde prvního křesťanského knížete Rusi tituluje jako kagana.37 Tento titul byl přitom rozšířen mezi turkickými nomády, především figuroval jako titul vládců Chazarské říše. To samozřejmě může vyvolávat otázku, jaký vliv mohli hrát Chazaři, resp. inspirace Chazary při konstituování státních útvarů ve východní Evropě.38

Ze západu na východ

Výčet událostí, jako je postup Hunů, Avarů, Bulharů či Maďarů směrem do Evropy, vyvolává dojem, že interakce mezi středověkou Evropou a stepní oblastí probíhala na bázi průniku nomádů západním směrem. To ale interakce mezi obyvatelstvem dnešní Evropy a oblastí velké stepi nevystihuje.

Západní Evropu od konce 8. století postihovaly nájezdy vikingů. Skandinávští válečníci ochromovali sídliště na britských ostrovech i na kontinentě.39 V oblasti stepi se taktéž setkáváme s vikingy. V arabských pramenech jsou označováni jako ar-Rúsíja (روس), Rusové. Podobně jsou označováni v nejstarším ruském letopise, v Povesti vremennych let, kde se objevují pod pojmem Rus (Русь), v byzantských pramenech jsou nazýváni Rhos (Ρωσ). V současné finštině se mimochodem toto označení svým způsobem zachovalo v označení pro Švédsko: Ruotsi.40 Jejich aktivita v oblasti okolo Černého a Kaspického moře byla různého charakteru: jednak zde působili jako obchodníci, ale mimo to zde podnikali nájezdy ne nepodobné těm, které se v téže době odehrávaly na březích dnešní Anglie či Francie. Navíc se zde projevili jako etatizační prvek: zásluhou aktivit skandinávských nájezdníků a obchodníků vznikaly ve východní Evropě osady a postupem času zde vykrystalizoval státní útvar, který v historiografii známe jako Kyjevskou Rus.41 Ten v desátém století výrazně zasáhl do mocenského uspořádání v jihoruských stepích, kde se rozkládala říše Chazarů.

V letech 921–922 vyslal bagdádský chalífa al-Muqtadir (vládl 908–932) diplomatické poselství k volžským Bulharům. Členem poselstva byl Ahmad ibn Fadlān ibn al-Abbās, který ze svého putování ke břehům řeky Volhy zaznamenal zápisky, z nichž se stal jeden z velmi cenných pramenů pro poznání pronikání Skandinávců na východ.42 Rusové, s nimiž ibn Fadlān setkal, byli obchodníci. Mezi zbožím, které k volžským Bulharům přiváželi, ibn Fadlān výslovně zmiňuje sobolí kožešiny a otroky.43 Další pramen, monumentální dílo Abu al-Hasana Alí al-Mas’údího, zachycuje pro změnu nájezdy na osady v okolí Kaspického moře v letech 910–911: „Když minuli město [míněn chazarský Itil], dostali se k jejímu ústí do Chazarského moře. Potom se ruské lodě po tomto moři rozptýlily a jejich oddíly napadaly Džílán, Dailam, Tabaristán, Abaskún – což je pobřeží Džurdžánu -, oblast naftových pramenů i Azarbaidžán, přestože město Ardabíl v této provincii je vzdáleno od moře tři denní cesty. Všude tam prolili Rusové mnoho krve, zajímali ženy a děti, plenili majetky a rozesílali své oddíly na všechny strany, aby loupily a pálily."44Al-Mas’údí v popisu ruských nájezdů zmiňuje bezmoc obyvatel pleněných oblastí, která nápadně připomíná to, jak jsou nájezdy vikingů líčeny západními kronikáři.45 Al-Mas’údí v citovaném úryvku píše o tom, jak Rusové odvlekli z vypleněných osad zajatce. Rusové na stepi zřejmě figurovali jako významní obchodníci s otroky.46 Již bylo zmíněno, že se s nimi jako s prodejci otroků setkal Ibn Fadlán na Volze. Otrokářské praktiky Rusů přibližuje ještě jeden významný arabský spisovatel, Abu Ali Ahmad ibn Umar ibn Rusta: „Napadají Slovany, připlouvají k nim na lodích, vyloďují se a zajímají je, odvážejí je do Chazaranu a Bulgaru, a tam je prodávají."47 V oblasti eurasijské stepi se tak poměrně dobře etablovali nejen nomádi z centrální Asie, ale také skandinávští nájezdníci.

Zajímavé je, že západní pozorovatelé nevnímali skandinávské Germány jinak, než jak vnímali nomády ze stepi. Cremonský biskup Liutprand, který působil jako vyslanec do Konstantinopole ve službách císaře Oty I. (vládl 936–973) jasně uvádí, že Konstantinopol „leží mezi velice divokými kmeny. Severně od něj totiž žijí Maďaři, Pečeněhové, Chazarové, Rusové, které jiným jménem zveme Normané, a velice blízko městu pak Bulhaři."48 Lze předpokládat, že Rusové coby „vodní nomádi" byli usedlým obyvatelstvem vnímáni velmi podobně, jako stepní nomádi. Dokonce se pohybovali v podobných oblastech, takže kupříkladu osady v povodí Dněpru se mohly setkat jak s kočovnými Pečeněhy, tak s vodními nomády ze Skandinávie, kteří po východoevropské řece mířili do Černého moře.

Státní útvar, který za pomoci skandinávských Germánů vznikl, se vyvinul v poměrně mocného hráče v oblasti východní Evropy.49 Arabský autor 10. století Ibn Hakul popsal, kterak Rusové porazili Chazary.50 Po přijetí křesťanství se Rus plně integrovala mezi ostatní křesťanské evropské státy, s nimiž je pojila obchodní a dynastická pouta.51 Peter Frankopan označuje Kyjev za nejvýznamnější středobod Evropy.52 V období 9.–11. století Kyjev těžil z toho, že byl prostředníkem mezi východem (tím je nyní míněn Bagdád nebo Konstantinopol) a západem, kam putovalo zboží buď přes obchodní cesty skrz střední Evropy či přes Balt.53

Rus i v následujících letech po christianizaci interagovala s kočovnými etniky Velké stepi. V roce 1036 kníže Jaroslav Moudrý odrážel Pečeněhy, kteří se pokoušeli vniknout do Kyjeva.54 V pozdějších letech byla Rus zužována nájezdy Polovců – Kumánů, dalšího turkického etnika, které obývalo Velkou step. Ovšem obrázek, ve kterém jsou nebozí obyvatelé Rusi vydáni na pospas kočovnické hordě turkických barbarů, by byl opět příliš jednostranný. Pečeněhové ani Polovci neměli problém nechávat se najímat do knížecích služeb a knížata zase neměla nejmenší problém jejich služeb využívat.55 Polovci nadto začali nejpozději od devadesátých let 11. století uzavírat sňatky svých dcer s rurikovskými knížaty.56 Navíc rurikovská knížata nebyla ani v nejmenším pouze v defenzivní pozici, noboť tažení svým stepním sousedům oplácela, přičemž nelze předpokládat, že by se snad jejich vojska chovala jakkoliv humánně.57 V roce 1116 jedno takové tažení vypravil kníže Vladimír Monomach (vládl 1113–1125): „V tom roce poslal Vladimír svého syna Jaropolka a David a svého syna Vsevoloda na Don a dobyli tu tři města: Sugrov, Šarukan a Balin."58 Takových taženích bylo více a v konečném důsledku znamenaly vytlačení Polovců z povodí Dněpru či Donu.59 V roce 1223 se pak dokonce polovecká a rurikovská vojska spojila, aby se na řece Kalce neúspěšně postavila Mongolům. Mongolský vpád, který zpustošil rurikovskou Rus a přelil se i do středoevropských státních útvarů, nicméně otevírá zcela novou kapitolu dějin.

Závěrem

Roku 1206 se ve střední Asii odehrála událost, která měla změnit běh dějin. Mongolští předáci zvolili Temüdžina svým vládcem. Ten vstoupil do historie jako Čingischán.60 Výboje, které pak tento muž a jeho potomstvo podnikli, byly globálním fenoménem, který zasáhl celou Eurasii i jisté části Afriky.61 Neméně důležité je nicméně to, co po výbojích následovalo: velké cestování obchodníků, poselstev a dalších z Evropy na východ. Papežská poselstva, obchodníci, jako byl proslulý Marco Polo, ti všichni začali objevovat svět, který vytvořili Mongolové a jejich výboje. Pokud bychom psali dějiny nikoliv z Prahy či Paříže, ale z Karakorumu, začíná objevování světa právě zde. A i když se na to podíváme z evropského hlediska, stejně je nepopiratelné, že mongolský vpád výrazně rozšířil evropské rozhledy.62 Dlužno ovšem podotknout, že význam eurasijské stepi nezačal s mongolskými výboji. Sahá mnohem hlouběji a pro Evropany křesťanského středověku byl mnohem zásadnější, než to na první pohled vypadá.

Stepní prostor představoval již v době před mongolskou invazí zajímavé místo obchodních, kulturních a politických styků. Bujel zde obchod, mimo jiné např. významný obchod s otroky. Zde žijící kmeny přicházely do kontaktu s evropským, muslimským i čínským světem. Kočovnické skupiny, které pronikali do Evropy, na ní pak měli větší vliv, než je někdy přiznáváno. Jejich zásluhou došlo k zásadním etatizačním procesům v Panonii či v oblasti, kde vykrystalizovala první bulharská říše, prvky jejich politické organizace byly přijímány i jinde. Píšu-li však o možném vlivu turkických a dalších stepních nomádských skupin (eventuálně skandinávských Germánů) na etatizaci, v žádném případě se nechci uchylovat ke kdysi rozšířenému značně ideologicky založenému názoru, že by snad Slované nebyli schopní vlastních státotvorných procesů.63

Současně si troufám do interakcí středověké Evropy a eurasijské stepi zařadit také výpravy skandinávských nájezdníků, které patrně pro obyvatele eurasijské stepi znamenaly velmi podobný šok, jaký vyvolávali nomádští nájezdníci v Evropě. Současně výrazně zasáhli do zdejšího obchodního života coby významní obchodníci s otroky či kožešinami. Následně se zásadním způsobem podíleli na vytvoření státního útvaru, který vešel do historiografie pod názvem Kyjevská Rus, která hrála v komunikaci se stepními etniky zcela zásadní roli.

Diskuse: Kočovné národy

Použitá literatura

Prameny

ABU L-HASAN ALÍ AL MAS’ÚDÍ, Rýžoviště zlata a doly drahokamů, ed. Ivan Hrbek, Praha 1983.

DĚTMAR Z MERSEBURKU, Kronika, Praha 2008.

Drevnjaja Rus v svetě zarubežnych istočnikov, Tom 3, Vostočnyje istočniki, eds. Taťjana Michajlovna Kalinina, Irina Gennaďjevna Konovalova, Vladimir Jakovlevič Petruchin, Moskva 2009.

Fredegarovy kroniky. Čtvrtá kniha a Pokračování, Praha 2020.

IBN FADLÁN, Cesta z Baghdádu k volžským Bulharům: 921–922, ed. Ondřej Beránek, Praha 2023.

Legendy a kroniky Koruny uherské, Praha 1988.

LIUTPRAND Z CREMONY*, Antapodosis čili Odplata a další spisy*, Praha 2021.

OTA Z FREISINGU, Historie aneb O dvou obcích, Praha 2017.

RUDOLFUS GLABER, Dějiny světa v čase milénia, Praha 2013.

Ruská středověká literatura: Výbor z textů 11.–14. století, eds. Emilie Bláhová, Zoe Hauptová, Václav Konzal, Červený Kostelec 2013.

Slovo o zakoně i blagodati mitropolita Ilariona, in: Biblioteka literatury drevnej Rusi: tom 1, Sankt-Peterburg 1997.

Tajná kronika Mongolů, ed. Pavel Poucha, Praha 2011.

Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, ed. Michal Téra, Červený Kostelec 2014.

Literatura

Abu Chamid al-Garnati o volžskich bolgarach, in: Tjurkologičeskije issledovanija, 4(3), 2021.

AMORT, Čestmír, Bulharské země do roku 1396. Přehled bulharských dějin od nejstarších dob do pádu pod Tureckou nadvládu, Praha 1978.

Climate, landscape history and management drive Eurasian steppe biodiversity, in: Flora, 271, 2020.

DROBYŠEV, Jurij Ivanovič, Čelovek i priroda v kočevych obščestvach Centralnoj Azii (III v. do n.e.– XVI v. n.e.), Moskva 2014.

ENGELS, Bedřich, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Praha 1949.

FRANKOPAN, Peter, Hedvábné stezky. Nová historie světa, Praha 2021.

FRANKOPAN, Peter, Proměny země. Dějiny člověka a klimatu, Praha 2024.

FRIED, Johannes – HEHL, Ernst-Dieter, Dějiny světa 3. Globální dějiny od počátků do 21 století: 600 až 1500, Praha 2013.

GAFAROV, I. A., Ot istokov k istině. Istorija Volžskoj Bulgarii i Kazanskogo chanstva na perekrestke mněnij, Kazaň 2012.

GRAUS, František, Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I. Dějiny venkovského lidu od 10. stol. do první poloviny 13. století, Praha 1953.

KARPOV, Aleksej Jurjevič, Jaroslav Mudryj, Moskva 2005.

KNOBLOCH, Edgar, Nomádi a Rusové. Asijské vlivy v ruských dějinách, Praha 2008.

KONRAD, Nikolaj Iosifovič, Západ a východ, Praha 1973.

KONTLER, László, Dějiny Maďarska, Praha 2001.

KOSTLIVÁ, Markéta, Osmanská říše za vlády Selima I. Bakalářská práce. Vedoucí Jaroslav Valkoun, Praha 2024.

KUČERA, Matúš, Slovenské dějiny I. Od príchodu Slovanov do roku 1526, Bratislava 2011.

KUČERA, Matúš, Slovensko okolo roku 1000, Bratislava 2002.

KHAZANOV, Anatoly Michailovich, Nomads and the Outside World, Wisconsin 1994.

KLEJN, Lev Samuilovič, Spor o Varjagach. Istorija protivostojanija i argumenty storon, Sankt Petěrburg 2009.

LAMB, Connie, Peter Benjamin Golden, Central Asia in World History, in: Comparative Civilizations Review: Vol. 70: No. 70, 2014.

LIBERMAN, Victor, Strange Parallels. Southeast Asia in Global Context, c. 800–1830. Volume 2. Mainland Mirrors: Europe, Japan, China, South Asia, and the Islands, Cambridge 2009.

MAKK, Ferenc, Tažení Maďarů, in: Střed Evropy okolo roku 1000. Svazek esejí 1, svazek esejí 2, katalog, Praha 2002.

MARTIN, Janet, Medieval Russia, 980–1584*,* Cambridge 2007.

NÉHRÚ, Džaváharlál, Objevení Indie, Praha 1957.

NIKIFOROV, Vladimir Nikolajevič, Východ a světové dějiny, Praha 1980.

PALMER, James T., Merovingian Worlds, Cambridge 2025.

PEČÍRKA, Jan – PEŠEK, Jiří (eds.), Rané formy civilizace, Praha 1967.

PICKOVÁ, Dana, Velké ruské dějiny I. Od Rusi k moskevskému carství, Praha 2023.

PLECZYŃSKY, Andrzej, Organizacja państw słowiańskich we wczesnym średniowieczu – recepcja wzorów zewnętrznych i własne rozwiązania, in: BRSOTOWICZ, Michał – PRZYBYL, Maciej – WRZESIŃSKI, Jacek (eds.), Władza i państwo średniowieczu, Poznań–Ląd 2020.

ROMANCOV, Michael, Námořní slepota, Praha 2022.

RÓNA-TAS, András, Hungarians and Europe in the early Middle Ages. An Introduction to Early Hungarian History, New York 1999.

SEKULA, Paveł, Ruś orientalna. Państwo kijowskie wobec cywilizacji Wschodu w teoriach i badaniach naukowych, Kraków 2016.

SKAFF, Jonathan Karam, Sui-Tang China and Its Turko-Mongol Neighbors. Culture, Power, and Connections, 580–800, New York 2012.

STAVRIANOS, Leften Stavros, A Global History. From Prehistory to the Present, New Jersey 1990.

SUZUKI, Kohei – JALALDIN, Abdisalam – ABDUSALIK, Nurbay – TSENDEEKHUU, Tsagaanbandi – KAMIJO, Takashi – NAKAMURA, Toru, What Kind of Vegetation Exists in the Central Eurasian Steppe? Fundamental Information to Conserve the Vulnerable Steppe Vegetation, in*: Journal of Arid Land Studies*, 22-1, 2012, s. 239–241.

ŠKODA, Milan, Velké říše kočovníků. Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie, Praha 2015.

TÉRA, Michal, Chazaři – stručný životopis jedné zapomenuté říše, in: NYKL, Hanuš (ed.), Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: vlivy a souvislosti, Červený Kostelec 2006.

TÉRA, Michal, Kyjevská Rus. Dějiny, kultura, společnost, Červený Kostelec 2019.

  1. ŠKODA, Milan, Velké říše kočovníků. Dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie, Praha 2015; TÉRA, Michal, Kyjevská Rus. Dějiny, kultura, společnost, Červený Kostelec 2019, s. 85–123. ↩︎

  2. FRANKOPAN, Peter, Hedvábné stezky. Nová historie světa, Praha, 2021. ↩︎

  3. CHARVÁT, Petr, Dějiny obchodu ve středověku 500–1000, Praha 2025. ↩︎

  4. To bylo reflektováno i ve středověkých pramenech, jak dokazuje řeč, kterou autor nejstaršího ruského letopisu vložil do úst knížeti Svjatoslavovi Igoreviči: „Nelíbí se mi žít v Kyjevě, chci žít v Perejaslavci na Dunaji, neboť tj. střed mé země, tam plynou všechna dobra: od Řeků látky, zlato, víno a různé ovoce, od Čechů a Uhrů stříbro a koně a z Rusi kožešiny, vosk, med a otroci." (Vyprávění o minulých letech aneb Nestorův letopis ruský, ed. Michal Téra, Červený Kostelec 2014, s. 86.) To jen dokazuje význam trhu v politickém rozhodování raně středověkých vládců. ↩︎

  5. „Tehdy se Měšek podrobil králi a mimo jiné mu daroval velblouda a pak se s ním zúčastnil dvou válečných výprav." DĚTMAR Z MERSEBURKU, Kronika, Praha 2008, s. 97. ↩︎

  6. I zde je třeba upozornit na jednu práci Petera Frankopana, konkrétně na práci FRANKOPAN, Peter, Proměny země. Dějiny člověka a klimatu, Praha 2024. ↩︎

  7. LIBERMAN, Victor, Strange Parallels. Southeast Asia in Global Context, c. 800–1830. Volume 2. Mainland Mirrors: Europe, Japan, China, South Asia, and the Islands, Cambridge 2009. ↩︎

  8. K tomuto např. NÉHRÚ, Džaváharlál, Objevení Indie, Praha 1957, s. 115–118. ↩︎

  9. KONRAD, Nikolaj Iosifovič, Západ a východ, Praha 1973, s. 64–93. ↩︎

  10. Za pozornost z prací klasických marxistů dle mého soudu stojí zejména Engelsova práce, zabývající se vznikem institucí rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Friedrich Engels zde totiž srovnává závěry badatelů z oblasti domorodých kmenů z USA s poznatky evropské historiografie o počátcích klasických států a keltských a germánských společností; srovnává tedy vývoj na evropském a americkém kontinentě. ENGELS, Bedřich, Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Praha 1949. ↩︎

  11. PEČÍRKA, Jan – PEŠEK, Jiří (eds.), Rané formy civilizace, Praha 1967, s. 12. ↩︎

  12. Příkladem takové práce např. NIKIFOROV, Vladimir Nikolajevič, Východ a světové dějiny, Praha 1980. ↩︎

  13. ŠKODA, M., Velké říše kočovníků, s. 11. ↩︎

  14. Přehled flóry eurasijské stepi poskytla studie SUZUKI, Kohei – JALALDIN, Abdisalam – ABDUSALIK, Nurbay – TSENDEEKHUU, Tsagaanbandi – KAMIJO, Takashi – NAKAMURA, Toru, What Kind of Vegetation Exists in the Central Eurasian Steppe? Fundamental Information to Conserve the Vulnerable Steppe Vegetation, in*: Journal of Arid Land Studies*, 22-1, 2012, s. 239–241. ↩︎

  15. DROBYŠEV, Jurij Ivanovič, Čelovek i priroda v kočevych obščestvach Centralnoj Azii (III v. do n.e.– XVI v. n.e.), Moskva 2014, s. 55. ↩︎

  16. KHAZANOV, Anatoly Michailovich, Nomads and the Outside World, Wisconsin 1994, s. 16. ↩︎

  17. KNOBLOCH, Edgar, Nomádi a Rusové. Asijské vlivy v ruských dějinách, Praha 2008, s. 25–26. ↩︎

  18. KUČERA, Matúš, Slovenské dějiny I. Od príchodu Slovanov do roku 1526, Bratislava 2011, s. 56. ↩︎

  19. GUMILJOV, Lev Nikolajevič, Hledání vymyšlené říše. Legenda o „říši kněze Jana", Praha 1974, s. 70. ↩︎

  20. TÉRA, Michal, Chazaři – stručný životopis jedné zapomenuté říše, in: NYKL, Hanuš (ed.), Kulturní, duchovní a etnické kořeny Ruska: vlivy a souvislosti, Červený Kostelec 2006, s. 23. ↩︎

  21. ABU L-HASAN ALÍ AL MAS’ÚDÍ, Rýžoviště zlata a doly drahokamů, ed. Ivan Hrbek, Praha 1983, s. 153. ↩︎

  22. Citováno dle GAFAROV, I. A., Ot istokov k istině. Istorija Volžskoj Bulgarii i Kazanskogo chanstva na perekrestke mněnij, Kazaň, 2012 s. 30. K osobnosti a cestám Abú Hámida al-Gharnátího nově článek Abu Chamid al-Garnati o volžskich bolgarach, in: Tjurkologičeskije issledovanija, 4(3), 2021, s. 65–79. ↩︎

  23. FRIED, Johannes – HEHL, Ernst-Dieter, Dějiny světa 3. Globální dějiny od počátků do 21 století: 600 až 1500, Praha 2013, s. 176. ↩︎

  24. KONTLER, László, Dějiny Maďarska, Praha 2001, s. 30. ↩︎

  25. Nejvíce slov převzali od slovanských sousedů, jak upozorňuje KUČERA, Matúš, Slovensko okolo roku 1000, Bratislava 2002, s. 69–72. ↩︎

  26. OTA Z FREISINGU, Historie aneb O dvou obcích, Praha 2017, s. 259. ↩︎

  27. Vyprávění o minulých letech, s. 53. ↩︎

  28. SKAFF, Jonathan Karam, Sui-Tang China and Its Turko-Mongol Neighbors. Culture, Power, and Connections, 580–800, New York 2012, s. 52–60. ↩︎

  29. K Dagobertovi nověji např. PALMER, James T., Merovingian Worlds, Cambridge 2025, s. 125–128. ↩︎

  30. Fredegarovy kroniky. Čtvrtá kniha a Pokračování, Praha 2020, s. 63. ↩︎

  31. KHAZANOV, A. M., Nomads and the Outside World, s. 304. ↩︎

  32. AMORT, Čestmír, Bulharské země do roku 1396. Přehled bulharských dějin od nejstarších dob do pádu pod Tureckou nadvládu, Praha 1978, s. 61. ↩︎

  33. TÉRA, M., Kyjevská Rus, s. 107. ↩︎

  34. K maďarským nájezdům např. MAKK, Ferenc, Tažení Maďarů, in: Střed Evropy okolo roku 1000. Svazek esejí 1, svazek esejí 2, katalog, Praha 2002, s. 80–81. ↩︎

  35. RÓNA-TAS, András, Hungarians and Europe in the early Middle Ages. An Introduction to Early Hungarian History, New York 1999, s. 381. ↩︎

  36. Informace o dominikánské misii a český překlad pramene De facto Ungariae Magnae a fratrae Riccardo invento tempore domini Gregori Pape noni k dispozici v rámci publikace Legendy a kroniky Koruny uherské, Praha 1988, s. 261–280. ↩︎

  37. Slovo o zakoně i blagodati mitropolita Ilariona, in: Biblioteka literatury drevnej Rusi: tom 1, Sankt-Peterburg 1997, s. 26–27. V moderním českém překladu byla pasáž přeložena jako „chán", viz Ruská středověká literatura: Výbor z textů 11.–14. století, eds. Emilie Bláhová, Zoe Hauptová, Václav Konzal, Červený Kostelec 2013, s. 45. ↩︎

  38. Rusi bude věnována pozornost v následující kapitole. Vliv chazarských organizačních modelů na vznik Kyjevské Rusi předpokládá LIBERMAN, V., Strange Parallels. Southeast Asia in Global Context, s. 132. ↩︎

  39. Za první všeobecně uznávaný nájezd na britské ostrovy se považuje vyplenění northumbrijského kláštera v Lindisfarne roku 793, údaj o nájezdu roku 787 není v odborné veřejnosti obecně přijímán. ARBMAN, Holger, Vikingové, Praha 1969, s. 33. ↩︎

  40. Původ pojmenování a skandinávský charakter prvních vládců středověké Rusi byl v minulosti předmětem ostrých debat v ruské a sovětské historiografii. Na tomto prostoru o tom však pojednávat nelze, proto je možno se odkázat na souhrnné zpracování KLEJN, Lev Samuilovič, Spor o Varjagach. Istorija protivostojanija i argumenty storon, Sankt Petěrburg 2009. ↩︎

  41. Termín Kyjevská Rus se v pramenech nevyskytuje. Vznikl až v epoše ruské imperiální historiografie a jeho cílem bylo odlišit od sebe jednotlivé epochy ruských dějin. V narativu imperiální historiografie tak vznikly dvě epochy ruských dějin: kyjevská a moskevská. PLOKHY, Serhii*, The Origins of the Slavic Nations. Premodern Identities in Russia, Ukraine, and Belarus*, Cambridge 2006, s. 12–13. ↩︎

  42. Drevnjaja Rus v svetě zarubežnych istočnikov, Tom 3, Vostočnyje istočniki, eds. Taťjana Michajlovna Kalinina, Irina Gennaďjevna Konovalova, Vladimir Jakovlevič Petruchin, Moskva 2009, s. 65. ↩︎

  43. IBN FADLÁN, Cesta z Baghdádu k volžským Bulharům: 921–922, ed. Ondřej Beránek, Praha 2023, s. 157–160. ↩︎

  44. ABU L-HASAN ALÍ AL MAS’ÚDÍ, Rýžoviště zlata a doly drahokamů, s. 158. ↩︎

  45. Pro srovnání například líčení burgundského mnicha Rudolfa Glabera, žijícího v jedenáctém století. RUDOLFUS GLABER, Dějiny světa v čase milénia, Praha 2013, s. 40–42. ↩︎

  46. FRANKOPAN, P., Hedvábné stezky, s. 116; BRINK, Stefan – PRICE, Neil, The Viking World, New York 2008, s. 197. ↩︎

  47. Drevnjaja Rus v svetě zarubežnych istočnikov, Tom 3, s. 48. ↩︎

  48. LIUTPRAND Z CREMONY*, Antapodosis čili Odplata a další spisy*, Praha 2021, s. 57. ↩︎

  49. Zde se pokusím o velmi stručný nástin. Podrobněji u nás nejnověji PICKOVÁ, Dana, Velké ruské dějiny I. Od Rusi k moskevskému carství, Praha 2023, s. 19–117. ↩︎

  50. Drevnjaja Rus v svetě zarubežnych istočnikov, Tom 3, s. 88–89. ↩︎

  51. K tomuto tématu lze doporučit mimořádně podnětnou práci RAFFENSPERGER, Christian, Reimagining Europe. Kievan Rus in the Medieval World, London 2012. ↩︎

  52. FRANKOPAN, P., Hedvábné stezky, s. 126. ↩︎

  53. Toto téma podrobně rozebral SEKULA, Paveł, Ruś orientalna. Państwo kijowskie wobec cywilizacji Wschodu w teoriach i badaniach naukowych, Kraków 2016, s. 152–153. ↩︎

  54. Vyprávění o minulých letech, s. 138. ↩︎

  55. Při dynastických střetech na Rusi po smrti Vladimíra Svjatoslaviče bojovali ve vojsku Jaroslava Moudrého Švédové, ve vojsku Svjatopolka I. Pečeněhové a ve vojsku Mstislava Vladimiroviče Chazaři. K dynastickým konfliktům na Rusi po roce 1015 např. KARPOV, Aleksej Jurjevič, Jaroslav Mudryj, Moskva 2005, s. 114–240. ↩︎

  56. Např. RAFFENSPERGER, Ch., Reimagining Europe, s. 78–79. ↩︎

  57. Ve středověku (ale patrně i v dobách předcházejících a následujících) obecně platilo, že průchod vojska byl vždy spojen s rabováním a násilnostmi. O tom pojednával již GRAUS, František, Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I. Dějiny venkovského lidu od 10. stol. do první poloviny 13. století, Praha 1953, s. 269–271. ↩︎

  58. Vyprávění o minulých letech, s. 218. ↩︎

  59. ŠKODA, M., Velké říše kočovníků, s. 196. ↩︎

  60. Jeho volbu přibližuje Tajná kronika Mongolů, ed. Pavel Poucha, Praha 2011, s. 41–48. ↩︎

  61. Mongolové při výbojích na blízkém východě zatlačili část muslimů do Egypta, který se stal základnou odporu proti Mongolům. Situaci přibližuje GUMILJOV, L. N., Hledání vymyšlené říše, s. 206–209. ↩︎

  62. Význam nastolení mongolského řádu výborně nastiňuje ROMANCOV, Michael, Námořní slepota, Praha 2022, s. 19–22. ↩︎

  63. PLESZCZYŃSKI, Andrzej, Organizacja państw słowiańskich we wczesnym średniowieczu – recepcja wzorów zewnętrznych i własne rozwiązania, in: BRSOTOWICZ, Michał – PRZYBYL, Maciej – WRZESIŃSKI, Jacek (eds.), Władza i państwo średniowieczu, Poznań–Ląd 2020, s. 86. ↩︎