Středověká bitva
Zažít velkou rytířskou bitvu nebylo až tak časté, jak by se mohlo zdát. Vojenská tažení nemusela nutně skončit velkou bitvou. Někdy docházelo jen k nájezdům (rejsám) a obléháním. Tažení mohlo být ukončeno patovou situací a pak došlo na diplomacii. Za dlouhé vlády Přemysla Otakara II. bylo možné zažít velkou rytířskou bitvu jen u Kressenbrunnu roku 1260 nebo na Moravském poli 1278.
Jádrem vojska byla samotná družina panovníka a doplňovaná případně o další bojovníky (nobiles, comites) a vazaly. Ve 12. století tak hlavní sílu představovala knížecí družina a v případě nutnosti byla svolávána početná zemská hotovost.
Už v tomto období mají vlastní menší družiny i další členové rodu Přemyslovců a postupně se ve 13. století přidávají i silné šlechtické rody. Bitev se účastní i žoldnéři a družiny spojenců.
Základním kamenem vojska byl těžkooděný jezdec (rytíř), který byl v tomto období hlavní zbraní a naprosto ovládá bojiště. Je dobře a nákladně vyzbrojen. K jeho výbavě patří zejména válečný kůň, pevná přilba, zbroj, štít, kopí, meč a případně další zbraně (druhý meč, bojová kladiva, sekery, bijáky).
Pěchota zastává v 11. - 13. století spíše druhořadou roli pro špatnou výzbroj i výcvik. Přesto se objevuje ve službách šlechticů a jako posádky hradů i měst. Až ve 14. století znovu roste úloha pěchoty.Před bitvou
Už před samotnou bitvou mohlo dojít k menším potyčkám ozbrojených oddílů během výpadů nebo pícování. Někdy mohl mít už tento střet velký význam pro samotnou bitvu. Před bitvou u Kressenbrunnu v roce 1260 padla u Staatzu (Stožec, 9 km jihovýchodně od Laa an der Thaya) část rakouského kontingentu do připravené léčky při výpadu Kumánů na soustřeďující se vojsko Přemysla Otakara II. Výsledek střetu byl fatální a padl výkvět rakouské šlechty (hrabata Oto a Konrád z Hardeku, Kadolt Sirotek, Oldřich ze Schleunsu).
Před samotnou bitvou se někdy sloužila mše, která byla duchovní přípravou na boj. Odhodlání a statečnost mělo podpořit pasování mladých šlechticů, kteří si tuto hodnost měli poté vysloužit ve vítězné bitvě.
Formace těžké jízdy se rozdělila obvykle do šiků, kdy první řady drželi nejvýznamnější velmoži a až pak následovali jejich vazalové, zbrojnoši a celek uzavírala pěchota. Těžkooděnci mohli být postaveni v šiku v těsné řadě vedle sebe nebo můžou mít mezi sebou velké rozestupy tzv. plot. Známá je také sestava klínu, kdy klíny tvoří jednotlivé korouhve významných velmožů, hradských obvodů. Kontingenty jsou také rozděleny podle národního nebo místního hlediska. Záloha
Velitel vojska mohl také postavit zálohu. Samotné tvoření záloh i léček je poměrně běžným jevem a patří k běžné součásti bitev od starověku. Ta mohla mít i při malém počtu doslova rozhodující vliv na bitvu viz. Moravské pole. Většinou bylo problematické postavit někoho do zálohy, protože pro šlechtice bylo přirozené bojovat vždy v čele. Nerytířské nebylo vytvoření zálohy, ale to, že se nemohli účastnit bitvy hned od začátku. Podobný problém řešil Rudolf Habsburský při vytváření záložního oddílu. Několik předních šlechticů odmítlo vedení na čele s hrabětem Jindřichem z Pfannbergu. Rakouští ministeriálové Ulrich z Kapellu a Konrád ze Sommerau se potom druhům omlouvali, že byli nuceni opustit jejich řady a potupně přihlížet boji jejich spolubojovníků.
Bitva
Místo bitvy i čas mohl být předem domluven. Odpovídalo to rytířské době. Pro potřeby jezdectva byl ideální rovinatý terén. Bitvu zahajovala někdy střelba lučištníků a kušičníků. Většinou bez valných výsledků. Výjimkou jsou obávaní Kumáni bojující v rojích na koních. Ti dokázali způsobit i těžkooděncům velké ztráty a narušit jejich formaci.
Poté následoval útok jízdy proti jízdě nepřátelské - nejimpozantnější výjev středověké bitvy, který rozhodl o osudu bitvy. Útok v sevřeném šiku za mohutného křiku národních nebo náboženských hesel a písní. Podle kronik mělo na Moravském poli použít vojsko Přemysla Otakara II. válečný pokřik „Budewezze Broha" (Budějovice a Praha) a chorál „Gozpodina pomyloydo" (Hospodine, pomyluj ny).
Desítky připravených kopí se blížilo cvalem koní proti dalším desítkám. Každý rytíř chtěl ukázat svoji statečnost a zaútočit na nepřátelský šik, co nejdříve.
Rytíři poté odhodili kopí, tasili meče nebo jiné zbraně na blízko a bitva se změnila na souboje jednotlivých rytířů a korouhví. S rozvojem heraldiky si rytíři často vybírali soupeře podle svého postavení. Bylo proti pravidlům, aby neurozený pěšák útočil na rytíře. Rytíř měl také mnohem větší šanci na přežití díky své zbroji a rytířskému způsobu boje. A pak tu byla ještě jedna důležitá součast středověké bitvy - zajímání. Za zajatého šlechtice bylo vyplaceno po bitvě výkupné. K nejslavnějším případům zajatců u nás patří případ vévody Mikuláše Opavského, nemanželského syna Přemysla Otakara II. Ten padl po bitvě na Moravském poli do uherského zajetí. Zůstal v něm dva roky, než se mu podařilo vykoupit a vrátit na Opavsko. Jak sám uvádí v jednom listě, částku na výkupné si musel obstarávat sám.
Ovládání takového středověkého vojska nebylo jednoduché. Právě nedisciplinovanost byla jednou z největších slabin vojska. Jedním z důležitých orientačních prvků v bitvě byla pro vojáka jeho korouhev. Tu většinou nesl významný a zkušený muž a byla dobře bráněna. Rakouské banderium nesl v bitvě na Moravském poli zkušený a velice starý rakouský ministeriál Haslauer (rod z Haslau).
Na druhou stranu se právě na korouhev zaměřoval nepřítel. To šlo i využít k případné léčce, kdy korouhev vojevůdce sloužila pouze jako návnada. Zisk nepřátelské korouhve podpořil morálku vlastních bojovníků a ničil morálku nepřítele. Dezorientoval je. Při ztrátě korouhve nebo velitele se vojsko začalo rozpadat. Po bitvě
Pokud nezasáhla pomoc spojenců nebo nějaká další významná událost, vítězství bylo podmíněno kvalitou bojovníků, vůli po vítězství, morálkou, ale i štěstím. Bitva končila porážkou jedné strany, která začala utíkat. K největším ztrátám docházelo právě při útěku. Strategický ústup během bitvy nebyl možný, protože bojovníci v předních liniích by to považovali za zradu a začali by utíkat také. Vítěz potom drancoval soupeřův tábor a také jeho zemi a odvezl si domů většinou bohatou kořist. Se zajatými šlechtici se jednalo většinou slušně. Kvůli špatné medicíně a hygieně zemřelo mnoho válečníků na často i banální zranění a infekci.
Jsou ale známy i bitvy, kde byly ztráty vysoké, v českých dějinách to je bitva u Chlumce (1126), svedena nezvykle v zimě. Na tomto bojišti řada raněných nebo vyčerpaných bojovníků umrzla.
Šokující byla porážka těžké jízdy. Prvně se tak v Evropě stalo v bitvě u Courtrai roku 1302, kdy flanderské milice dokázaly zvítězit nad francouzskou jízdou. Francouzská jízda byla poražena, tentokrát lukostřelci, v nám známé bitvě u Kresčaku. Rytířskému vojsku uštědřili řadu porážek čeští husité, až se nakonec stalo ke sklonku středověku zcela zastaralým. Ne náhodou se tak dělo součastně s rozvojem palných zbraní, landskechtů a žoldnéřských armád.
Vojenské výrazy
Pro lepší orientaci v problematice jsem připravil slovník často používaných výrazů z oblasti středověkého válečnictví. Většinou se jedná o často používané francouzské nebo latinské výrazy.
bataille - šik, někdy překládáno i jako divize nebo sbor. V jedné knize jsem našel i doslovný překlad bitva. Bataille je největší základní strategická formace, skládala se z conrois (korouhví). Počet mužů se značně lišil podle korouhve. Uváděno je třeba 20 až 300 mužů. V čele korouhve jsou velmoži, rytíři a následují seržáni, zbrojnoši, panoši. Ideálně rozdělil vojevůdce armádu do tří šiků (batailles): předvoj (avant-garde), hlavní voj a zadní voj (arrière-garde). Šiků mohl být i jiný počet. Záleželo podle situace. Další menší jednotky jsou také echelles (eskadrony) nebo compagnie (kompanie).
destrier, palfrey, tažný kůň / mula – ideálně měl rytíř tři koně, válečného destriera, na běžnou jízdu byl palfrey a tažného koně pro přepravu zavazadel a vybavení.
bannerets – korouhevní rytíři.
soldeier – žoldnéř, placený válečník.
serjeants, sergeants – často používaný výraz pro neurozené bojovníky na koni i pěší. Dá se přeložit jako zbrojnoš nebo seržant.
bachelers, esquires, squires – panoši, mladí aspiranti na rytíře nebo nemajetní rytíři.
gambeson – silná vycpaná vesta oblékaná pod drátěnou košili. Tento výraz se také někdy používá i pro varkoč. Tedy pro bojovou tuniku bez rukávů, kterou zdobí rodové znaky.
hauberk – drátěná košile, nejdražší kus výzbroje. K výzbroji patří i kroužková kapuce a nohavice. Později zesilována o kovové destičky. Plátová zbroj vzniká až ve 14. století.
haubergeon – kratší kroužková zbroj.c
onnétable – konétabl, funkce velitele armády ve francouzsky mluvících zemích (např. u francouzského nebo jeruzalémského dvora). V případě neúčasti krále při tažení byl vrchním velitelem.
marechal – maršálek, měl vojenské pravomoce, organizoval armádu, platil žoldnéře, zbraně, udržoval disciplínu, odpovídal za jezdectvo. Francouzské království mělo dokonce dva maršálky.
baron – pochází ze slova Ber (silák), ve Francii a Anglii jsou tak nazývání příslušníci vysoké šlechty, přímí vazalové krále. Je to běžné označení pro příslušníky vysoké šlechty i u nás. 1222 se například uvádí na listině moravští baroni před třídou milites v listině jako „barones Morauie et milites".
miles, milites, clientes, servientes, famuli – označení manů v listinách vykonávajích i vojenskou službu.
Zdroje a použitá literatura
CDB
Jean Flori: Rytíři a rytířství ve středověku
Wojciech Iwańczak: Po stopách rytířských příběhů
Jaques LeGoff: Kultura středověké Evropy