Seniorát (stařešinský) systém
Krátce před svojí smrtí Břetislav pozval předáky (šlechtu), aby „vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví a aby všichni jeho bratři nebo ti, kdo pocházejí z knížecího rodu, byli pod jeho panstvím". Tato Kosmova pasáž je vykládána jako zavedení nebo spíše potvrzení seniorátu (ten fungoval i v 10. století) a zároveň vytvoření vlastních údělů na Moravě pro ostatní Přemyslovce, kteří nebyli vrchními knížaty v Praze.
Není jisté, zda byly moravské úděly plánované jako dědičné - existují indicie, že v nich měli Přemyslovci rotovat, podobně jako na Kyjevské Rusi. Po smrti Spytihněva II. v roce 1061 Vratislav II. odchází z Olomouce do Prahy jako vrchní kníže a jeho úděl získává Ota I. Olomoucký (do té doby měl společně s druhým bratrem Konrádem brněnský úděl). Snad v duchu rotační výměny údělů se po smrti Oty Vratislav pokusil prosadit za nového olomouckého vládce svého syna Boleslava (který ovšem nebyl nejstarší). Po jeho nečekané smrti se v Olomouci prosadili synové Oty I. Svatopluk a Ota II. a nejpozději od této doby jsou chápány jako dědičné v linii mladších synů Břetislava I. a jejich potomků. To vyvolávalo napětí mezi nimi a potomky Vratislava I., kteří sídlili v Praze, ale neměli žádné vlastní zázemí. Vládnoucí Přemyslovci v Praze se tak snaží obsadit moravské úděly a dosadit tam své bratry nebo syny, Moravští Přemyslovci zase mají dědičnou základnu, vlastní bojovníky, kteří jim mohou pomoci se domoci svých seniorátních práv.
V této mocenské konfiguraci dochází k prvními zjevnému porušení seniorátu. Břetislav II. ještě za svého života dalším knížetem prosadí bratra Bořivoje a skutečného stařešinu rodu Oldřicha Brněnského nechal uvěznit.
Přemyslovci v 11. a 12. století, žlutě vládnoucí knížata, oranžově králové, plná velikost
Ve 12. století už byl princip seniorátu mrtvý, nerespektovala ho ani šlechta, která měla nového knížete povrdit slavnostní volbou, a ani římští králové, kteří po volbě měli přijmout lenní slib od českého knížete (a předat mu lenní praporce). Obě tyto skupiny využívaly bratrovražedné boje mezi potomky Vladislava I. a jeho bratra Soběslava I., přičemž obě větve Přemyslovců se pokoušely nastolit dědičnost nejstaršího syna (primogenituru)
Vyhaslý seniorát zrušil až Přemysl Otakar I. na počátku 13. století. Nejdříve nechal ještě za svého života zvolit svým nástupcem svého syna Václava I., čímž pominul markraběte Vladislava Jindřícha, Děpolta III. a prvorozeného (ale vyděděného) syna Vratislava. V roce 1228 byl Václav ještě za života otce korunován českým králem.
Seniorát byl běžný v řadě evropských monarchií. Na Kyjevské Rusi začal platit po smrti Jaroslava Moudrého v roce 1054. V Polsku ho zavedl Boleslav Křivoústý na počátku 12. století, ale záhy po jeho smrti začaly bratrovražedné boje mezi Piastovci. V obou těchto státech měl senior vlastní úděl s hlavním městem, v Polsku Krakov, na Rusi Kyjev.
Seniorát není nebo nebyl doménou jenom evropských zemí, platil do poloviny 20. století v Maroku, v letech 1918-2017 i v Saudské Arábii.
Seniorát a primogenitura nejsou jedinými dědickými systémy - Svatá říše římská byla po většinu své existence volební monarchií, králem mohl být zvolen kdokoliv (dokonce i příslušníci cizích dynastií jako Alfons Kastilský nebo Richard Cornwallský) nejdříve všemi knížaty, později kolegiem kurfiřtů. Velmi výjimečná byla ultimogenitura, dědictví nejmladšího syna, méně už nástupnictví syna, který se narodil za vlády otce (narozen v purpuru). V gaelských zemích (Irsko, Skotsko) fungovalo právo zvané Tanistry - následovník trůnu byl vybrán ještě za života panovníka, a to z mužských příbuzných do určité stupně. Pro středověk je většinou komplikované dědění ženám nebo v ženské linii, dnešní monarchie v nástupnictví nevylučují ženy (např. britská Alžběta, dánská Markéta).
Použitá literatura:
Martin Wihoda: Morava v době knížecí
Martin Wihoda: Zlatá bula sicilská
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí