Oldřich II. z Rožmberka
Jeho otcem byl mocný jihočeský šlechtic Jindřich III. z Rožmberka (+1412), jeho matkou dcera neméně významného rodu Eliška (Alžběta) z Kravař a Plumlova (+1444). Oldřich se měl údajně narodit 13. ledna 1403, měl ještě o dva roky mladší dceru Kateřinu. Oldřichův otec umírá 28. července 1412, svoji smrt ovšem tuší, a proto jmenuje poručníky svému nezletilému synu – Čeňka z Vartenberka, Jana z Hradce a Jindřicha z Kravař (všechno příbuzní a všechno významní šlechtici).
Fakticky jediným poručníkem se stal Čeněk z Vartenberka, v té době jeden z předních utrakvistických pánů – pod jeho vlivem a pod vlivem své matky (rovněž se hlásila k reformnímu proudu) byl v této době i mladý Oldřich. V roce 1417 z Čeňkova rozkazu bylo možné na rožmberském dominiu přijímat pod obojí.
Na počátku roku 1418 se stal Oldřich z Rožmberka zletilým a začal sám spravovat svůj majetek. Jedno z jeho prvních rozhodnutí byly zásnuby jeho sestry Kateřiny s Reinprechtem mladším z Wallsee.
Na počátku husitské revoluce se Oldřich ocitl v Praze, kde společně s dalšími českými pány slíbil pomáhat královně vdově Žofii a později (v listopadu) ji doprovodil ze vzbouřené Prahy na Nový hrad u Kunratic. 6. listopadu společně s dalšími téměř 150 šlechtici poslal pražským městům odpovědní list. O týden později bylo podepsáno příměří.
V této době ještě stojí na posicích umírněného utrakvismu (tak jako valná část české šlechty), nicméně po celý rok 1420 se začíná postupně sbližovat s uherským králem Zikmundem, v dubnu ho ještě odmítá za českého krále, nicméně již v červnu se oba stávají spojenci a Oldřich z Rožmberka se na hradě Žebrák zříká přijímání pod obojí. Záhy vyhání husitské kněží ze své domény.
Změna víry a s tím i politické strany je klíčovým okamžikem kariéry tohoto Rožmberka. Objektivně nelze určit, co vše zde hrálo roli a jak velkou. Nevěděli to ani současníci – pro husitskou stranu byl Oldřich zrádcem, který zradil svoji víru pro mocenské a majetkové zisky. Stejně tak Oldřich mohl chránit své majetky před rozmáhajícím se radikálním Táborem a neviděl možnost spolupráce. I to může být pravda. Nakolik jsou na vině negativní povahové Oldřichovy vlastnosti a nakolik objektivní pocit ohrožení a jiné důvody, nelze rozhodnout.
Ve stejné době začal Oldřich na Zikmundův příkaz (který mu jistě nevadil) obléhat Tábor. 30. června byl Oldřich, díky náhlému výpadu obléhaných, poražen. Podobně katolická strana byla poražena na Vítkově, Zikmund se nicméně nechal korunovat králem a rozdával majetky a tituly věrným. Oldřich byl společně s Václavem z Dubé a Petrem ze Šternberka jmenován hejtmanem prácheňského a bechyňského kraje a byly mu zastaveny majetky kláštera ve Zlaté Koruně, které byly už zničeny.
Po vítězství u Tábora začíná husitská ofensiva proti katolickým stanovištím na jihu Čech. Oldřich ztrácí města Prachatice a Voďnany, hrady Příběnice a Příběničky, vypleněny byl Trhové Sviny a řada menších míst. 18. listopadu 1420 uzavřel Oldřich z Rožmberka s táborskými hejtmany příměří, v němž sliboval dodržovat na svém panství 4 artikuly – to začal dodržovat až v dubnu následujícího roku na Zikmundovu žádost (!).
V té době začíná spor Oldřicha s Lipoltem Krajířem z Krajku, budějovickým hejtmanem a vlastníkem Landštejna. Oldřich se dostává také do dluhů a prodává rakouské městečko Haslach.
V červnu 1421 je zvolen jako jeden ze dvou katolíků v dvacetičlenném zemském sněmu. Proč to Oldřich udělal? Zřejmě kvůli vlivu, možná si také nechával otevřená zadní vrátka, tísněn tábority v jihočeském prostoru.
V roce 1422 udělil Zikmund Rožmberkovi právo razit královské mince (Kutná Hora nebyla v rukách katolíků), v červenci se v Norimberku jednalo o pomoci Rožmberkovi v jižních Čechách. Téhož roku bylo prozrazeno spiknutí proti Oldřichovi, které mu usilovalo o život. O život nakonec přišli spiklenci.
Další roky se utápěl Oldřich v dluzích, snažil se držet stranou vojenských událostí a těžit z rozporů v husitském táboře (po vzniku Žižkova bratrstva). To se mu ale příliš nedařilo, pod stálým tlakem musel v polovině září 1424 uzavřít s tábority příměří. V této době se začíná Rožmberkova finanční situace lepšit, jedním z důvodů je to, že na jeho panství se vrací řada poddaných, kteří dříve uprchli do Tábora.
Za příměří a sondování možností, jak utrpět co nejméně škod, byl několikrát v roce 1424 a 1425 kárán králem Zikmundem a kardinálem Brandou. Obnovovaná příměří se mu dařilo uzavírat i nadále.
Ale ani tak se zcela nedostal z finančních problémů – prodává v letech 1426–8 ves Třísov, statek Bor, zastavuje panství Vítkův Hrádek a majetky vyšebrodského kláštera.
V těchto letech zaznamenal i úspěchy, v roce 1427 byl jmenován českobudějovickým hejtmanem, v roce 1429 na důležitém jednání v Bratislavě mu Zikmund udělil v zástavu definitivně zlatokorunské zboží.
Do vysoké politiky se vrátil v 30. letech. Několikrát se objevuje na důležitých jednáních, kde pro svůj prospěch získává povolení Zikmunda k jednání o předání hradu Zvíkova do své správy. Oldřich měl také pomoci křížové výpravě, která skončila fiaskem u Domažlic. To se ovšem nestalo.
Oldřich z Rožmberka byl doručitelem pozvání Pražanům na Basilejský koncil. V roce 1433 mění Zvíkov za Zbiroh. V roce 1434 je Zikmundem pověřen za hlavního vyjednavače s husitskými frakcemi o možnosti přijetí Zikmunda českým králem.
Teprve v této době přestal uzavírat příměří s radikálními svazy. Oldřich poslal početný oddíl do bitvy u Lipan a o rok později porazil tábority v bitvě u Křeče. Ve stejné době začal rozšiřovat svůj majetek. Získal Lomnici nad Lužnicí, za svoji účast v boji proti husitům žádal od Zikmunda a koncilu peníze. Když dostal „pouze“ 600 zlatých, nezúčastnil se zemského sněmu v Jihlavě, kde byla přijata kompaktáta.
V říjnu 1436 se ale opět zapojil do zemské politiky, kdy vyjednával smír s tábority, ačkoliv v té době se snaží pro sebe získat vesnice v okolí Zvíkova. V červnu 1436 vykoupil obě Příběnice od Tábora a nechal je zbořit.
Oldřich se nepřipojil k tažení proti Roháči z Dubé, každopádně ani to neotřáslo vztahem mezi ním a již uznaným českým králem Zikmundem – Lucemburk ho jmenoval jedním z 7 prozatímních správců království, v okamžiku kdy odjížděl ze země a netušil, že ve Znojmě zemře.
V okamžiku smrti Zikmunda byl Oldřich z Rožmberka nejvýznamějším českým šlechticem, stál v čele katolické strany. Ta byla ovšem početně a mocensky slabší než utrakvisté. Pokud chtěl něco prosadit, vždy potřeboval podporu alespoň části umírněných husitů. Tato situace nastala při volbě nového českého krále. Albrechta Habsburského přijímali čeští katolíci, problém s ním neměl Oldřich, který s ním již několikrát v minulosti přišel do kontaktu. Proti volbě Albrechta se postavily radikální husité s částí umírněných utrakvistů (v čele s Hynkem z Pirkenštejna). Oldřich vedl delegaci, která oznámila Albrechtovi jeho volbu českým králem, ta samá delegace s ním směřovala do Prahy ke korunovaci, která proběhla na konci června 1438. K závažnému střetu mezi straníky polského Kazimíra nedošlo, ačkoliv se schylovalo k bojům u Tábora, kterých by se zúčastnil i Oldřich. V květnu 1439 byl Oldřich společně se svým příbuzným Menhartem z Hradce (vůdčí osobnost části utrakvistů) jmenován správcem a hejtmanem českého království.
Po smrti Albrechta Habsburského začaly rozhovory o novém panovníkovi mezi Oldřichem z Rožmberka s Menhartem z Hradce na jedné a Alešem ze Šternberka s Hynkem Ptáčkem z Pirkenštejna (který začal jednotit umírněné kališníky) na straně druhé. Na počátku roku 1440 byl v Praze sjednán tzv. List mírný. V této době probíhají jednání s několika kandidáty – Fridrichem Habsburským, Ladislavem Pohrobkem, resp. jeho matkou (ty upřednostňuje Oldřich) a s polským panovnickým dvorem (zde se snaží získat panovníka křídlo Hynka Ptáčka). Jednání z mnoha důvodů nevyšlo – především díky neochotě kandidátů, občas jednání brzdí i Oldřich, jemuž bezkráloví vyhovuje.
Na počátku 40. let probíhá drobná válka (většinou formou loupežných přepadů) mezi Táborem a Oldřichem z Rožmberka, mír je uzavřen v roce 1444 na hradě Lipnici.
V této době si Oldřich vyřizoval účty s Janem Smilem z Křemže, bývalým táborským hejtmanem, který byl od roku 1439 v jeho vězení. Po uzavření míru s tábory na něm za slib propuštění vymohl jeho majetky, nicméně ve vězení ho držel i nadále a v roce 1447 Oldřich Jana Smila nechal stít.
Další temnou stranou období bezkráloví byla Oldřichova padělatelská činnost. Rožmberk využil absence královské moci a nefunkčnosti úřadů a zemského soudu k vlastnímu obohacení. Dnešní bádání zjistilo 30 listin, v nichž předchozí králové (16 Zikmund, 6 Jan Lucemburský, …) udělují jemu nebo jeho předchůdcům majetky nebo důležitá privilegia (např. o nedělitelnosti rožmberského majetku). V některých případech byly zdařile padělány i panovnické pečeti.
Byl to zřejmě Oldřich II. Z Rožmberka, který vymyslel italský původ Vítkovců (Rožmberků), odvozoval je od rodu Orsiniů (s jedním jeho členem, kardinálem se setkal ve 20. letech). Tato smyšlenka se uchytila za jeho synů.
V roce 1444 umírá Hynek Ptáček a do čela jeho skupiny se dostává mladičký Jiří z Poděbrad. Kališnickým cílem je nyní buď dosadit krále (Ladislava Pohrobka) a nebo dosadit do čela království zemského správce. Tomu se Oldřich z Rožmberka snaží všemožně zabránit (jak bylo výše řečeno), neboť bezvládí mu vyhovuje. Oldřich odrazoval Fridricha od vydání Pohrobka Čechům, mařil také svolání všeobecného sněmu. V roce 1447 Fridrich učinil definitivní rozhodnutí, do Čech svého chráněnce nevydá. Po tomto incidentu utrakvistická většina zvolila zemským správcem Jiřího z Poděbrad, obsazena byla Praha (září 1448) a zajat Menhart z Hradce. Těmto událostem nemohl Oldřich čelit, tou dobou přebýval ve Vídni. Přišel k hotové věci, které mohl dříve zabránit konsensuální politikou.
V tomto okamžiku se snažil smířit s poděbradskou stranou, i když došlo k ozbrojeným potyčkám mezi Oldřichem a Jiřím. Krátce po svém propuštění umírá Menhart z Hradce. Oldřich toho využívá a zakládá Strakonickou jednotu, společenství katolických feudálů, jejímž cílem je likvidace moci Jiřího z Poděbrad. To se děje v únoru 1449. V dubnu obě strany uzavírají příměří. Sněm v Pelhřimově v roce 1450 žádný smír nepřinesl. Obě strany se střetly v poli (rožmberské síly vedl Oldřichův syn Jindřich) 4. 6. 1450 u Rokycan, po útoku kališníků se katolické síly stáhly, začalo se vyjednávat a byl vyjednán téměř roční mír. Obě strany se sešly v Praze mezi listopadem a lednem, výsledkem bylo vyslání poselstva k Fridrichovi se žádostí o vydání Pohrobka.
Oldřich se v této době nechává v jednání zastupovat synem Jindřichem, zdá se, že trpí nemocí (dna, možná močové kameny) a téměř celý rok 1450 tráví na Českém Krumlově. Jeho zdravotní stav se horší, v roce 1451 předává své majetky synům. Ale i nadále zůstává spolutvůrcem rodové politiky.
Nikdo z Rožmberků se neúčastní svatojiřského sněmu v Praze, kde je Jiří uznán zemským správcem. Jiří poté táhne proti svým nepřátelům – Táboru a poté proti Rožmberkům, v této situaci ho i mocní jihočeští vládci uznávají hlavou státu.
Nástup Ladislava na český trůn se Rožmberkům vyplatil, Pohrobek potvrdil většinu padělaných listin. Poté ale začaly Rožmberkům potíže. Oldřichovy dlužní úpisy získal od Fridricha III. Jiří z Poděbrad, úhlavní nepřítel.
V roce 1457 umírá nejstarší syn Jindřich a následníkem se stává mladší Jan, který se záhy dostává do konfliktu se svým otcem – jde o kompetence. Téhož roku umírá také Ladislav Pohrobek. Posice Jiřího je tak silná, že o českém královském titulu začal uvažovat sám. Tehdy zřejmě vznikla úmluva mezi Janem II. z Rožmberka a Jiřím z Poděbrad – Jiří za slib podpory (nebo alespoň neutrality) předal Rožmberkovi dlužní úpisy. S tím se Oldřich nikdy nesmířil. Konflikt ještě gradoval v roce 1461, kdy jej řešil i druhý žijící syn Oldřicha Jošt (tou dobou biskup ve Vratislavi) a český král Jiří. Oba se nakonec usmířili. Oldřich II. z Rožmberka umírá 28. dubna 1462, několik dní po odvolání kompaktát.
Oldřichovy rodinné poměry byly pouze naznačeny. Snad v roce 1418 se oženil s Kateřinou z Vartenberka (umřela v roce 1436), s ní měl 3 syny a 3 dcery: Jindřicha (+1457), Jošta (+1467, stal se vratislavským biskupem), Jana II. (+1472), Anežku (+1488), Perchtu (+1476, známá Bílá paní) a Ludmilu (+1490).