Oldřich I.
Syn knížete Boleslava II. Pobožného z rodu Přemyslovců a Emmy neznámého původu, bratr knížat Boleslava III. Ryšavého a Jaromíra.
Kdy se Oldřich přesně narodil, nevíme. Pravděpodobně to bylo v druhé polovině 70. let 10. století. Také o tom, co dělal Oldřich až do roku 1012 toho není mnoho známo. Dětství prožil nejspíše v Čechách, na dvoře svého otce , knížete Boleslava II. Po nástupu svého (nejspíše nevlastního) bratra Boleslava III. Ryšavého k moci, však jen těsně unikl smrti. Zatímco Jaromíra nechal Ryšavý „pouze" vykastrovat, Oldřich měl být rovnou zavražděn. Atentát na něj se však nezdařil. Důvodem, proč byl Oldřich pro Boleslava III. nebezpečnější než Jaromír, byl nejspíše ten fakt, že Oldřich měl již v době útoku potomka.
První Přemyslovci, zjednodušený rodokmen
Oldřich byl podle Kosmase ženat, ale zřejmě kvůli neplodnosti své manželky zplodil syna Břetislava s neurozenou dívkou Boženou (Křesinovou), kterou pojal za svou druhou manželku. Břetislav byl Oldřichovým jediným synem a nástupcem.
Po útoku Ryšavého uprchl Oldřich s matkou a starším bratrem z Čech a nalezl azyl na dvoře bavorského vévody Jindřicha (syna Jindřicha Svárlivého). Do Čech se Oldřich vrátil až v roce 1004, kdy se jeho bratr Jaromír ujal vlády. Co dělal v letech 1004 – 1012, případně jaký úděl spravoval, není jisté.
Prvního dubna 1012 provedl Oldřich státní převrat – svrhl Jaromíra z trůnu a vyhnal jej ze země. Na podzim téhož roku byl pak německým králem Jindřichem (na jehož dvoře v minulosti pobýval jako vyhnanec) uznán novým českým panovníkem a potvrzen ve funkci. V říjnu 1012 přijal Čechy v léno. Prakticky se tak Jindřichovi zavázal i k poskytování vojenské pomoci.
V roce 1014 se opět schylovalo k válce mezi německým Jindřichem a polským Boleslavem Chrabrým. Polský kníže chtěl proto „přetáhnout" Čechy na svou stranu. V polovině roku 1014 vyslal k Oldřichovi poselstvo vedené svým synem Měškem. Oldřich s vyslanci jednal, ale na zpáteční cestě je nechal zajmout a několik významných polských velmožů dokonce poručil zabít. Udělal to údajně proto, že se dozvěděl, že by se mohlo jednat ze strany polského knížete o provokaci. Zajatého Měška pak Oldřich na žádost Jindřicha II. vydal do říše.
Téhož roku (1014) došlo k takzvanému druhému vraždění Vršovců – Oldřich nechal podle Kosmase zavraždit předáka Božeje a mnoho dalších lidí. Údajně tak učinil proto, že podporovali jeho bratra Jaromíra (pobývajícího ve vězení v Utrechtu).
Rok 1015 přinesl novou válku mezi Jindřichem II. a Boleslavem Chrabrým – předmětem sporu byla Lužice. Česká vojska se těchto bojů přímo nezúčastnila, ale Oldřich v té době dobyl jakýsi hrad Businc (podle Barbary Krzemienské šlo nejspíše o hrad Gross Biesnitz v Horní Lužici nedaleko Zhořelce.) Válka skončila pro Jindřicha II. neúspěšně.
V srpnu 1017 se Oldřich opět s českým vojskem přidal na stranu císaře v další fázi bojů s Boleslavem Chrabrým. Sotva však kníže s armádou opustil Čechy, vtrhl do země nejprve Měšek a zpustošil její východní kraje, později Chrabrého vojáci zaútočili z Moravy a dobyli jakýsi hrad na českém území. Pravděpodobně díky tomu císařský útok na Chrabrého neuspěl, protože vojska se stáhla zpět do Čech. 30. ledna 1018 byl pak mezi Jindřichem II. a Boleslavem Chrabrým uzavřen v Budyšíně mír.
Během těchto bojů se český kníže sblížil s rakouskými Babenbergy – tzv. východní říšské marce tehdy vládl Jindřich, bratranec mocného bavorského velmože Jindřicha Schweinfurtského. Rakouský vévoda Jindřich a český kníže Oldřich si například vzájemně poskytovali pomoc při odrážení polských vpádů z Moravy. Díky tomuto spojenectví pak Oldřich někdy kolem roku 1019 dobyl na Polácích zpět Moravu (byla v jejich rukou asi 16 let). Poté bylo toto spojenectví Přemyslovů s Babenbergy utvrzeno sňatkem Oldřichova syna Břetislava a Jindřichovy neteře Judity Schweinfurtské. Jindřich Silný totiž zemřel roku 1018 bez potomků a post markraběte východní marky po něm převzal jeho bratr Adalbert, jenž kolem roku 1020, kdy se nejspíše o uzavření sňatku mezi oběma muži jednalo (Jitčin otec Jindřich zemřel již roku 1017), nedisponoval žádnou dcerkou vhodného stáří. Dobytou Moravu dostal Břetislav od otce do správy.
O tom, co se dělo v Čechách v následujících letech, prameny mlčí. Roku 1024 zemřel císař Jindřich a novým německým panovníkem se stal Konrád II. Během desetiletého klidu zbraní měl Oldřich příležitost upevnit svou moc v Čechách (a prostřednictvím Břetislava i na Moravě). V roce 1031 dobyli Němci na Polácích Lužici a Mílsko. Polský kníže Měšek II. (jeho otec Boleslav Chrabrý zemřel v červnu 1025) v té době čelil útoku kyjevských knížat, s nimiž do Polska šel i jeho starší bratr Bezprym, který chtěl s ruskou pomocí uchopit dědictví po otci. Měšek byl Bezprymem donucen k útěku ze země – koncem roku 1031 uprchl překvapivě k Oldřichovi do Čech. Český kníže se k polskému vyhnanci moc pěkně nezachoval – podle kronikáře Galla ho nechal vykastrovat a podle Wipona (životopisce císaře Konráda) nabídl Oldřich Měška k vydání do říše (císař to prý odmítl s tím, že nekupuje nepřítele od nepřítele). Někdy začátkem roku 1032 byl Bezprym zabit a Měšek II. se vrátil zpět do Polska a obnovil tu svou vládu (musel se ale o ni dělit se svými příbuznými).
V červenci 1032 byl Oldřich Konrádem předvolán k účasti na dvorském sněmu v Merseburgu. Odmítl se však před císaře dostavit. V následujícím období neměl Konrád na řešení „české otázky" čas. Až v roce 1033 uspořádal Konrádův syn – bavorský vévoda Jindřich – tažení proti Oldřichovi a uspěl. Český kníže se nyní musel dostavit na sjezd, konaný ve Vrbně (Erben) na saském území. Nad Oldřichem se tu konal soud. Byl shledán vinným za své jednání před dvěma lety (v té době Břetislav dobyl část uherského území) a odsouzen do vyhnanství.
Čechy zatím spravoval Břetislav. Proti němu byla podniknuta další vojenská akce vedená Jindřichem. Ta však nejspíše příliš úspěšná nebyla, protože na jaře 1034 byl v říši vězněný Oldřich náhle Konrádem omilostněn a bylo mu povoleno vrátit se do Čech. O vládu se ale musel podělit s Jaromírem, kterého Konrád rovněž propustil z utrechtského vězení.
Oldřich s podmínkami souhlasil, avšak prakticky ihned po návratu do Čech dal Jaromíra oslepit (a uvěznit na Lysé) a svého syna Břetislava vyhnal ze země. Proč to udělal, není vůbec jasné. Mohly za tím být Konrádovy intriky, možná se Břetislav více přimkl k Jaromírovi než k otci a to mohl Oldřich považovat za zradu…
Podle Hildesheimských análů trávil Oldřich veškerý další čas u hodovní tabule u jídla a pití. Netrvalo to však dlouho – zemřel již 9. listopadu 1034. Pohřben byl v kostele sv. Jiří na Pražském hradě.
Pravděpodobně Oldřich (ale možná až jeho syn Břetislav) založil klášter Sázava, kde se praktikovala slovanská liturgie a jehož opatem se stal sv. Prokop.
Význam Oldřichovy vlády spočívá zejména ve skutečnosti, že opět připojil k Čechám ztracenou Moravu a nikdy neupadl do takové závislosti na cizích vládcích, jako jeho předchůdci – bratři Boleslav III. a Jaromír. (Knížetem Čechů se stal vlastním přičiněním, císaři se nikdy zcela nepodrobil.)
Manželka: 1. NN 2. Božena (+ 1052)
Děti: Břetislav (* před 1002 + 10. 1. 1055)