Očistec - středověký vynález
Dvojí soud??
Běžný věřící předpokládal, že se dozví hned po smrti, zda jeho duše skončí v Pekle nebo v Nebi. Oficiální autority si tím tak jisty nebyli, kolidovalo to totiž s učením o konečném rozhodnutí během Posledního soudu. Rozšířoval se i názor, že duše zůstanou po smrti ve svých hrobech (středověký člověk na rozdíl od dnešního řadu abstraktních pojmů chápal konkrétně – Nebe i Peklo byla konkrétní místa) a tam vyčkají posledního soudu.
Očistec a Bible
II. kniha Makabejská mluví o tom, že živí mohou dopomoci mrtvým k zbavení jejich hříchů a tedy ke spasení: „Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn … Nato (Juda) uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé… Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné se modlit za mrtvé. On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna… proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy."( 2 Mak 12,42 – 45). Objevují se tu dva aspekty, nerozlučně spjaté s očistcem. Možnost zpětného odpuštění hříchů a také to, že toto odpuštění může být vykoupeno penězi. Protestantské církve tuto část Bible neuznávají jako kanonickou a tedy závaznou.
Několik náznaků očistce se nachází také v Novém zákoně. Ježíš Kristus skrze Matouše 12, 31 říká, že „každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude nikdy odpuštěno". Známý příběh (podobenství) o Lazarovi mluví o tom, že jakýsi boháč, sám v Pekle, spatřil Lazara v lůně Abrahama, ovšem byl oddělen od něj propastí, kterou nemohl překročit. (L 16,19- 26). Lazar se tak nacházel někde poblíž Pekla (nikoliv v Nebi), ale netrpěl.
O jednom atributu budoucího očistce, utrpení ohněm, se zmiňuje Pavlův První list Korintským: „… dílo každého vyjde najevo. Ukáže jej onen den, neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm" (1 K 3, 13 – 15). Nemluví se zde o křesťanech, kteří se snaží být dobrými lidmi, ale hřeší a proto budou spaseni až po zkoušce ohněm?
Tušení Očistce
Církev dlouhou dobu nedokázala určité náznaky o existenci očistce přetavit v oficiální doktrínu o očistci, na rozdíl od běžných věřících, v jejichž kruzích se s něčím jako je očistec, v neurčité formě počítalo. Z raného křesťanství je doložen náhrobek muže jménem Abercius, na nemž prosil o zádušní modlitby. Náhrobek je datován k roku 175. Po dlouho dobu byl očistec spíše tušen v lidové zbožnosti, nebyl prohlášen oficiálními místy prohlášen za existující.
Očistec a církevní autority
Místo, které svojí funkcí připomíná očistec (čekají zde duše na Boží milosrdenství), uvádí Pavlova Apokalypsa. Ta se ovšem nikdy nestala kanonickou a tudíž závaznou pro křesťanstvo.
Sv. Ambrož (cca 340 – 397), stejně jako další jeho současníci z přelomu antiky a středověku, věřil, že duše se dostanou do Nebe bez soudu, zároveň ovšem psal o tom, že musí projít ohněm a ohně se očistit. Sv. Augustin (354 – 430) uznává účinnost motliteb za mrtvé, které fungují krátce po smrti. Po roce 413 připouští možnost očistění v čase mezi smrtí a Posledním soudem, ovšem jen pro ty, kteří konaly dobré skutky za svého života. Také přišel s myšlenkou, že utrpení bude horší nežli jakkékoli na pozemském světě, podobně smýšlel i papež Řehoř I. (cca 540 – 604). Důležité pro budoucí vývoj očistce je augustinovské dělení lidí – na dobré, nezcela dobré, nezcela špatné a špatné. Dobří se podle něj dostanou ihned po smrti do nebe, nezcela dobří po očistě ohně, nezcela a zcela špatní budou trpět v Pekle, nezcela špatní méně.
Raný středověk neznamená pro očistec žádný výrazný pokrok, s vyjímkou toho, že se kupí záznamy viisionářů, kteří se ocitli v Očistci nebo tedy na místě, které bude Očistcem.
Vznik Očistce
Slovo Očistec (Purgatorium) je pravděpodobně poprvé vysloveno a sepsáno na přelomu předposlední a poslední čtvrtiny 12. století a tudíž se dá říci, že je očistec definován, ustaven a začíná oxistovat. Jedním z jeho prvních obyvatelů je svatý Bernard. Ten se na chvíli v očistci objevil proto, že neuznával neposkvrňěné početí Panny Marie. Prvním panovníkem v Očistci se stal Filip August. Zmíněná jména napovídají, že vznik a nejdůležitější polemiky a teorie vznikly ve francouzském prostředí. Ale popořadě.
Prvně slovo Očistec nikoli sousloví očistný oheň, už jako jasně vymezené místo s jasným učelem, vyslovil buď Petr Jedlík (Comestor, Manducator) ve svých sepsaných kázáních, nebo v traktátu O svátostech (De sacramentis). Druhým adeptem na objev tohoto slova je Odon z Ourscampu, který jednu z svých kvestií (specifický žánr, založený na učené disputaci dvou osob) nazval O duši v Očistci (De anima in Purgatorio). Tato díla nelze přesně datovat, tudíž je zrození Očistce zahaleno velkou neznámou. Rychle se rozvíjí diskuse ohledně očistce, lze jmenovat řadu jmen – Petr Zpěvák, Šimon z Tournai, Vilém z Auvergne, sv. Bonaventura, Albert Veliký, Očistec potvrzuje, ale nevěnuje mu větší pozornost Tomáš Akvinský.
Pro Očistec je klíčové spojení augustinovských skupin nezcela dobrých a nezcela špatných do jedné prostřední (mediocres) skupiny. Proč zrovna 3? 2 skupiny, čili dobří a špatný se příliš podobá manichejskému učení o vyrovnanosti sil a moci Dobra (Boha) a Zla (Dábla). To církev odmítá – Bůh je všemohoucí a tudíž mocnější než pekelné síly, které sice mohou svádět smrtelníky, ale všemocné nejsou – přízeň Boha je může zachránit od utrpení v Pekle (tato myšlenka bude později rozvinuta protestantskými církvemi). A jsme u Očistce, který sice vypadá jako Peklo, ale jeho obyvatelé se dostanou do Nebe, ale funkcí (a ta je důležitější!) se dá říci, že je předstupněm Nebe, nikoliv Pekla. Trojčlenné schéma také může symbolisovat model trojího lidu, hojně propagovaný právě církevními teology (a reálně narušovaný podnikavými měšťany).
Očistec také využil postupné určování závažnosti jednotlivých hříchů, které vedlo až k rozdělení na lehké a těžké (smrtelné). „Lehkým hříšníkům" měly být jejich přečiny odpuštěny v Očistci, ti „těžcí" se měli smažit v pekelných mukách.
Vznik očistce lze připsat i tlaku lidových vrstev, které, jak již bylo napsáno výše, často věřily v „něco mezi" Nebem a Peklem. Dost možná právě tomu středověcí intelektuálové podvolili, ovšem objasnili smysl a tvar Očistce podle svého pojetí, na základě výkladu závazných kanonických textů a názorů autorit.
Broušení znalostí o Očistci
Až na přelomu 12. a 13. století, tváří v tvář katarům, začali teologové, přímo oficiální kanonisté vypracovávat doktrínu očistce (purgatoria). Papežem je očistec zmíněn prvně v roce 1254, a to v dopise Inocence IV. Za zavazující byl prohlášen na lyonském koncilu v roce 1279. Patronkou Očistce se stala svatá Luitgarda.
V roce 1300 papež Bonifác VIII. Vyhlásil Milostivé léto, což znamenalo, že papež odpustil hříchy všem poutníkům, kteří tehdy dorazili do Říma nebo se chystali dorazit k oslavě vyhlášení Mojžíšova zákona. Právě u těch, kteří nestihli dorazit (z důvodu smrti) tímto rozhodnutím ukončil jejich pobyt v Očistci. To je ovšem jediné masové promítnutí moci odpustků do Očistce, které po Bonifácovi nikdo nezopakoval, moc přesahu odpuštění v tomto světě do jiného světa bylo pouze individuální.V pozdním středověku se rozmáhá význam zádušních mší a také odpustků, které mají trápení v očistci zkrátit. Objevují se dokonce i očistcový kněží (sacerdotes Purgatorii), kteří se často dostávají na pohřbech do konfliktu s místními faráři.
V Očistci
Existovalo mnoho představ a visí věřících, jak očistec vypadal, kde se nacházel a jaké konkrétní tresty v něm byly vykonávány. Existovaly v zásadě dvě hlavní pojetí očistce – očistec pozemský a očistec podzemní, přičemž to druhé bylo daleko rozšířenější.
Jakob de Voragine, autor Zlaté legendy, tvrdí, že kromě očistce v podzemí, existuje také očistec ve vzduchu, ale i v odlehlých končinách světa. Křesťanská ikonografie zná vzdušný očistec – duše zemřelých v podobě ptáků jsou týrány ohněm, větrem, příbojem a také mrazem. Vzdušný očistec využívá předkřesťanské vzdušné jízdy bojovníků – v křesťanském pojetí tato ohnivá jízda je složená z duší, které mučí zlí démoni, a proto ten oheň.
Mnohem rozšířenější je ale názor, že Očistec se nachází v podzemí, vedle Pekla, které je situováno uprostřed Země (proto v představách věřících má existoval několik vchodů, např. v Lorh Derg v Irsku). To si myslí i takoví teoretikové křesťanství, jako je Tomáš Akvinský nebo Bonaventura.
Zde se dějí muka, utrpení daleko horší než je tomu na zemi, stejně krutá jeko v Pekle – dramatičnosti přidává na účinku oheň, roztavené olovo a síra. Teologové později vypočítávají i délku pobytu v Očistci – až 2555 let za jeden hřích. Toto místo je zobrazováno stejně jako Peklo, s tím rozdílem, že místo ďáblů jsou na obrazech andělé, kteří odvádějí vykoupené duše do Nebe, občas jsou hříšníci vytahováni v kádi lanem.
Vrchol představivosti předvedl Dante Alighieri ve své (Božské) Komedii. Očistec je zde znázorněn jako sedmistupňová hora, kde na každém patře je hříšníkům odpuštěn jeden těžký hřích. Zároveň je tak s každým patrem pro duše hříšníků lehčí šplhat na další patro – hora se zplošťuje. Také před touto horou existuje jakýsi „předočistec", kde duše zemřelých čekají na možnost vstoupit na horu Očistce. Na vrcholku hory hříšníci vcházejí do Nebe.
Očistec, kacíři a reformátoři
Očistec odmítly společně s částí katolické církve také sekty, označené jako heretické a samozřejmě také nekatolické církve (také dlouho označované jako heretické) z dvou důvodů – není zcela jasně zakotven v Písmu svatém, slovo Očistec se v Bibli nenachází, a vede nepřímo ke zkaženosti církve skrz pokušení mamonem (chtíč jako smrtelný hřích).
Očistec odmítali kataři, valdenští, Wyclif označil víru v papežské a biskupské odpustky za slabomyslnost, Hus považoval odpustky za neúčinné a očistec považoval za třetí peklo (čímž popíral jeho očistnou funkci mezi nebem a peklem). Na rozdíl od umírněných kališníků, radikální táborité očistec po vzoru Husa odmítli též. Chelčický také neuznává očistec (nové argumenty nepřináší) – mj. v Replice proti Rokycanovi nebo ve vyslověné k tomu určeném spisu O očistci právém a jistém a nejistém. Luther očistec označuje za lež papežských sofistů nebo za pustý ďábelský strašák, píše na toto téma traktát Vyvrácení očistce (Widerruf vom Fegfeuer). Pro Kalvína je očistec zhoubná fikce Satanova.
Použitá literatura:
Bible, ekumenický překlad z r. 1987
Jaroslav Boubín: Petr Chelčický - spisy z Pařížského sborníku
Peter Dinzelbacher: Poslední věci člověka
Jacques LeGoff: Zrození Očistce