Několik poznámek k přerodu úřednické šlechty v pozemkovou
Výchozí pozice – snad začátek 12. století
Za Břetislava byl dobudován hradský systém, prostředky k zajištění fungování státního aparátu musely být vybírány mezi domácím obyvatelstvem. Dávno byly pryč doby, kdy kníže svoji „velkodružinu" živil z válečné kořisti a z prodeje otroků. Vojenská družina se proto zmenšila a její členové byli nyní „připoutáni" ke státním úřadům, buď přímo na dvoře českého vládce, nebo jako jeho zástupci na hradištích, v čele správních obvodů. Hradská soustava (správa)
V centrech hradské soustavy, tj. panovníkových hradištích, stál hradský správce (kastelán) se svými úředníky. Jeho hlavním úkolem bylo vybírat daně a dávky a dál je posílat knížeti. Není možné toto uspořádání označit jako neměnný systém, kastelánie (obvody) se spojovaly, rozdělovaly, jednou hrad byl centrem, jindy již ne. Nynější historiografie není schopna stoprocentně přiřadit určité místo k určitému centru v průběhu existence knížectví, a to kvůli strohosti pramenů. Mapa hradské soustavy
Úřady kastelánů vznešeným velmožům často sloužily jako dobrý odrazový můstek ke službě u dvora. Pokud byl vládce pouze jeden, vše bylo jasné, byl to boj kdo s koho – kdo dosáhne na nejlepší úřady, a kdo zůstane poražen jako pouhý úředníček na tom nejzapadlejším hradišti.
Vznik šlechty
Postupně ze z pouhých družiníků stávali vznešení „nobiles", zajišťovali místa v blízkosti panovníka i svým synům a dalším příbuzným. Elitní vrstva Čechů se začala uzavírat svému okolí, definitivně vytvářely se velmožské rody. Výbušná situace vznikala při několika možných adeptech na trůn z rodu Oráčova. Každý Přemyslovec si pochopitelně držel svoji vojenskou družinu, bez níž by byl bezmocný. Kromě vlastních osobních ambicí ho k převratu tlačily také ambice jeho družiníků, toužících po moci a skvělém postavení. Po roce 1100 bývají boje o trůn boji frakcí velmožů – šlechta uměla využít nejistot ke zvyšování sebevědomí a moci, neboť také ona měla dbát na dodržování nástupnického systému. Soběslav už musel jako první čelit něčemu, co s trochou nadsázky můžeme nazvat „šlechtickou obcí".
Nabývání majetku
Pokud se chceme zabývat tím, kdy šlechta začala získávat přímo majetky: vsi, pole a lesy, které do té doby patřily knížeti, narážíme na několik závažných problémů. Úroveň českého dějepisectví není pro období 12. století příliš kvalitní, nezaznamenává ani všechny důležité události. Kronikář Gall Anonym mluví o tom, že polský kníže Boleslav rozdával svým věrným pláště, zlaté a stříbrné dary, vsi a jiné majetky.
V Čechách existuje pouze listinný materiál, a to s jedním velkým ALE. Listiny totiž vyhotovovala církev, jako příjemce darů a štědrých donací, šlechta ve 12. století jen velmi výjimečně. Proto známe pouze případy, kdy se šlechta svého pozemkového majetku zbavovala, ať už založením kláštera nebo darem již existujícímu. O nabytí majetku šlechtou neexistuje jediný přímý doklad. Proto se můžeme pouze dohadovat, jak k němu velmoži přicházeli, snad dary, koupí a předpokládá se, že rody držící ve své moci delší dobu (dědičně) jistou kastelánii, začaly v nepřehledných dobách (poslední čtvrtina 12. st.) vsi zabírat. Dnešní historiografie přechod majetku z rukou knížete do rukou šlechty nazývá „privatizací". Nemůžeme ovšem říci, kdy to vše začalo.
První dary jednotlivců jsou již z přelomu 11. a 12. století (kanovník Zbudek biskupství, Vršovec Nemoj Vyšehradu), více jsou ovšem zaznamenávány ve 30. a 40. letech. Zde můžeme uvést kromě jiných šlechtice Miroslava, který někdy mezi lety 1142/4 odkázal klášteru v Sedlci svůj majetek.
Jak tehdy vypadal majetek šlechty?
Byly to díly lesů, ale především vsi i s jejich obyvateli. Vsí mohlo být okolo poloviny století v držení rodu okolo 5-10, často byly rozptýlené po celé zemi. Některé, tzv. výsluhy, byly převáděny pouze do osobního užívání. U ostatních nevíme, zda byly drženy v rodovém „nedílu" nebo vlastněny přímo jednotlivci. Bylo to narušení systému, ale zatím nijak zásadní, stále byla pro šlechtu daleko větším lákadlem honba za hodnostmi. Před polovinou století se objevují první predikáty (Markvart z Doubravy), rozšiřují se v 60. a 70. letech (Beneda ze Svojšína), ovšem v souhrnu všech svědečných řad dosahují predikáty sotva několika procent.
Vliv kolonizace
Větší rozrušení systému znamená vnitřní kolonizace, osidlování vyšších poloh. Jednotliví šlechtici nebo šlechta jako celek vymohla na panovníkovi právo klučit lesy a zakládat nové vesnice – doklad opět chybí, muselo se to stát ústním dojednáním nebo bez vědomí knížete. První rozsáhlejší souvislá šlechtická dominia tedy vznikají mimo oblasti nejstaršího osídlení, ale za jejich hranicemi. Přímo s tím souvisí držba kastelánského úřadu v dané provincii. Není náhodou, že Hrabišiči zakládají svá dominia v žatecké provincii, na Plzeňsku se objevují majetky Drslaviců (Plzeň 1189 – Drslav), na Boleslavsku Markvarticů (Záviš – 1184), kolem Litoměřic, kde byl dlouholetým kastelánem Bleh (Blah), se objevují majetky jeho příbuzných – Hroznatoviců.
Po smrti Vladislava a následné krizi (1172) nabývaly zábory šlechty na smělosti, rozpad hradského systému se zrychlil.
Jako příklad dobře poslouží velmož, o jehož životě a majetku máme nejvíce informací – zakladatel kláštera v Teplé a Chotěšově, Hroznata. Jeho otcem byl Sezema, dlouholetý kastelán v Plzni a Bílině a komorník královny Judity. Hroznata měl nejméně dva bratry, žádnou významnou funkci nezastával, v listinách svědčí minimálně. I jako jeden z nejméně významných bratrů, mohl tento zbožný muž své kláštery na sklonku 12. století obdarovat zhruba 30 vesnicemi. Předpokládá se, že rozsáhlé majetky vlastnil už jeho otec, sloužící neustále v knížecích funkcích a počet vsí byl nadto rozšířen právě uzurpací a kolonizací.
Nepřekvapuje, že vznikající šlechta dokázala změny výtečně využít, držela se jak starého, tak nového. Jako příklad poslouží trojice markvartických bratří – Heřman, Záviš a Havel, všichni tři se často společně objevují v listinách. Zatímco nejstarší Heřman držel významné posty u dvora, Záviš byl kastelánem v Boleslavi. Nejmladší Havel tak mohl spravovat (a s pomocí bratrů i rozhojňovat) rodinné panství.
Na sklonku 12. století tedy pozorujeme vznešené muže, které netrápí starost získat pozici na dvoře knížete nebo titul kastelána (a s tím spojené peněžní a mocenské výhody), ale žijící z vlastních majetků. Nepřekvapí, že královským stolníkem je v roce 1207 jakýsi Diviš (snad Diviš z Divišova, předek Šternberků), který se již nikdy poté v okolí krále neobjeví. Podobně Vítkovci spíše budují své dominium na jihu Čech, než aby se účastnili veřejného života na nejvyšší úrovni – pouze Jindřich je na přelomu II. a III. dekády maršálkem. Zde celkem výrazně zaostávají za jinými mocnými rody – prim hrají Hrabišici, významní jsou také Markvartici, Ronovci.
Vlivné rody
Počátkem 13. století již můžeme celkem jasně vymezit rody, které budou ovlivňovat prakticky celý český středověk. Tehdy se také tyto rody začínají dělit na jednotlivé větve. Objevují se také rody usazené v počátcích jen na Moravě (Pernštejnové, Žerotíni, Kounicové, páni z Kunštátu). Za vlády Otakara I. Existuje asi 25 rodů. Šlechta, na kterou se několikrát obrátil papež Honorius III., začíná být partnerem a konkurentem panovníkovi.
Zánik hradské soustavy
V první polovině 13. století hradský systém zaniká, pozbývá svého významu, panovníkovi se více vyplácí zakládat města, centra řemesel a obchodu, a zde vybírat daně. Pouto sedlák – hrad mizelo ve prospěch pouta poddaný – vrchnost (kde vrchností byl i vládce). Panovník se vzdával obecné vlády nad celou zemí a nahrazoval ji konkrétní vládou nad svými dominii. S rozkladem kastelánií, jako páteře správy, zaniká i početná vrstva nižší šlechty spojená se službou na hradech (od kastelánů přes výběrčí daní, soudce, lovčí až po běžnou posádku). I ona jistě získává drobné pozemkové majetky.
Jejich vznešenější druzi zůstávají sloužit u dvora v mocných funkcích (maršálek, komorník, číšník, …), již jim to nezajišťuje živobytí, tedy podíl na panovníkových ziscích, ale udržují si blízkost panovníka, čili podíl na moci.
Použité prameny a literatura:
Kosmova kronika česká
Kronika Galla anonyma
CDB I; CDB II.
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Josef Žemlička: Počátky Čech královských
Petr Kubín: Blahoslavený Hroznata