Milota z Dědic
Milota byl synem Voka z rozrodu Benešoviců, kteří používali bílou zatočenou střelu (tzv. Odřivous) v červeném poli.
Poprvé je Milota doložen v pramenech k prvnímu lednu 1256, zcela ve stínu svého staršího bratra Beneše (psal se podle Cvilína nebo Úvalna a v letech 1250 – 1262 byl podkomoří na Moravě). Kromě toho měl další bratry: Ruperta (záhy mizí z pramenů), Ondřeje (bránil Opavu v roce 1253) Tobiáše (pozdější pražský biskup), Voka (z Kravař), Zbislava a Jana.
Na začátku 60. let je Beneš z Cvilína znojemským purkrabím a zřejmě zde také často pobývá Milota. Tomu svědčí dva formuláře v nichž se Milota táže hejtmana v Lávě, kdy se bude v Rakousích konat nejbližší rytířský turnaj.
Na konci roku 1263 jsou Beneš z Cvilína společně se svým bratrem Milotou a rakouským sudím Ottou z Maissau uvězněni (pohnutky krále Přemysla II. nejsou jasné). Milota jako jediný z trojice šlechticů věznění přežívá a dostává se zpátky do královské přízně (od roku 1268 opět svědčí na královských listinách a je v královském doprovodu). V roce 1269 Milota používá predikátu z Kvasic, podle Dědic se píše od ledna 1278.
Na přelomu let 1274/1275 čekal Milotu jeden z největších a také nejsložitějších úkolů jeho života. Jako štýrský hejtman měl bránit rozpadu Přemyslova podunajského soustátí. Na počátku byl proti bojovníkům salcburského biskupa Friedricha úspěšný, v průběhu roku 1276 se situace změnila. Štýrský Hradec se poddal Menhartovi Tyrolsko-gorického a také štýrská šlechta se postavila na stranu římského Rudolfa. Milota přestal být hejtmanem zřejmě souběžně se ztrátou Štýrska. V třetí mírové smlouvě mezi Přemyslem a Rudolfem ze září 1277 je uveden jako jeden z možných rukojmích.
Milota z Dědic je u české veřejnosti známý jako zrádce od Moravského pole. Skutečnost je jiná, Milota vedl do bitvy české zálohy, které už nedokázaly zvrátit nepříznivě vyvíjející se bitvu. O Milotově zradě píše Otokar Štýrský ve své výrazně protičeské kronice, české kronikářství tuto smyšlenku přijalo až ke konci 14. století.
Milota zastává i po bitvě významné místo v rámci šlechtické obce. V únoru 1279 se novým pražským biskupem stává Milotův bratr Tobiáš, a i když není Milota výslovně jmenován, pravděpodobně se účastnil vysvěcení. Na podzim je doložen na dvoře královny-vdovy Kunhuty.
V červenci 1281, po sněmu šlechty ve Znojmě, je doložen jako moravský podkomoří (ve stejné funkci jako před čtvrtstoletím jeho bratr). Záhy se dostává do konfliktu (společně s Gerhardem z Obřan) se správcem Moravy Albrechtem Saským. Oba jsou zatčeni, na svobodu se dostávají snad na počátku roku 1283.
Během vlády Václava II. už se v pramenech objevuje spíše zřídka (po 30 letech aktivní činnosti), v roce 1286 je svědkem přísahy věrnosti Gerharda z Obřan Václavu II., v roce 1293 na listině vévody Mikuláše, v roce 1295 na listině olomouckého biskupa Dětřicha.
Špatně je zdokumentovaná účast Miloty v konfliktu biskupa Tobiáše se Závišem z Falkenštejna a jeho klikou. S mocenským konfliktem souvisí dva formuláře Tobiáše – v prvním biskup děkuje králi, že jmenoval Milotu olomouckým pukrabím a z druhého se dozvídáme, že měl Milota zastaven Kojetín.
Svoji poslední vůli vydává Milota 8. března 1302 ve Strážnici (tu Benešovici získali snad již v 70. letech). Umírá zřejmě kolem roku 1307. Milota z Dědic po sobě zanechal syna Tobiáše (ten ovšem zvolil duchovní dráhu). Většinu majetků Benešovice v důsledku pak zdědil jeho synovec Beneš (syn Beneše z Cvilína).