Milosrdenství a charita u Jednoty bratrské
Petr Chelčický a milosrdenství
Kde jinde začít než u jednoho z ideových otců této specifické církve, u dodnes v dějinách nezřetelné postavy Petra Chelčického ? Chelčický sám odmítal rozdělení celé tehdejší křesťanské společnosti v duchu radikálního výkladu Bible (např. měšťanský stav, pocházející od Kaina ) Odmítal tři stavy, které nazývá rotami a které především nepocházejí od Boha, je totiž je možné najít i u pohanských národů a společností.
S tím přímo souvisí preferovaný (a vyžadovaný) způsob obživy a následně přístup k milosrdenství. Chelčický tvrdí, že člověk má být živ pouze z lopoty svých vlastních rukou, tím ostře kritisuje a zavrhuje kněžský stav, ale také žebrotu chudáků – objektu křesťanského milosrdenství.
První generace Jednoty
Jednota bratrská ale už ve svých počátcích našla jiný přístup k této tématice. A souviselo to s podobou samotné vznikající církve (v této době sekty, která se odvrací od zkažené společnosti, kterou považuje za nekřesťanskou a hledá spesení jen pro sebe), jejího hmotného zabezpečení a hlavně s přístupem k soukromému vlastnictví. Soukromé vlastnictví čeští bratři odmítali – všechen majetek měl být buď společný, nebo se měl rozdat chudým: „A kdo má statek, učiniti s ním, jakož svědčí Písma zákona Božího, chudým rozdávati a vespolek se podělovati a rukama svýma dělati. “
V této době ovšem jsou almužny omezeny jen a pouze uvnitř společenství, jenom na členy Jednoty bratrské. Snad by se to dalo označit jako pasivní žebrání – členové jednoty sami žebrat nesměli (měli se živit prací), ale almužny dávat mohli a dokonce se to i od nich vyžadovalo: „pakli sami přítomných nemají chudých takových, o nichž by naději měli, že sou Kristovi (tj. členové JB), ale kde se doptati mohou, ať pošlí. “
Jednota pod bratrem Lukášem
Velký „příklon ke světu” Jednoty bratrské můžeme jasně postřehnout v posledních letech 15. a na začátku 16. století, kdy hrál ideologický a organisační prim v církvi bratr Lukáš. Stejně jako řada jiných otázek, změny doznal přístup k milosrdenství a almužně.
Mění se přístup k majetku. Není už vyzdvihována chudoba, ani společné vlastnictví, nicméně na velké bohatství se bratří dívají stále s jistou nedůvěrou. Důraz je v této době kladen na způsob, jakým byl majetek nabyt. Co ale Čeští bratři nikdy nepřijmou, je princip konkurence a volného trhu. Jsou zastánci cechovního systému, kde je práce rozdělena pokud možno všem. Tento postoj se nezmění po celou dobu působení v českých zemích.
Almužnictví, které je chápáno jak jako dary chudým, tak i církvi se rozmáhá. Sbírky jsou nyní pravidelné a jsou nad nimi ustaveni správci.
Šlechta, která nyní mohla vstupovat do řad jednoty a dokonce si mohla podržet i svůj majetek, byla svázána doporučeními, ve kterých bylo i to, které říkalo: „pokudž možné a slušné, aby milost a milosrdenství nad chudými a nuznými poddanými činěno bylo s vaším věděním a povolením, a někde s rozkázáním. “
Motivace almužen a darů chudým nesouvisí ani tolik s chudými a těmi, kteří tyto dary potřebují, jakožto z těmi, kdo almužnu udílejí. Dobrotiví lidé z Jednoty bratrské si mají uvědomit, že jejich majetek není ani tolik jejich, ale získali ho Boží milostí: „aby poznali, že což rozdávají, že ne ze svého, ale Páně. A protož aby opatrně věcmi Páně šafovali. “
Zároveň jsou almužny spojeny s nabýváním majetky a způsobem jeho nabývání. Objevují se všude tam, kde je podezření na odklonění se od bratrské nauky v této oblasti. Almužna jednoduše ruší možný přečin, ačkoliv je velice pečlivě dbáno, aby se z almužen nestala praxe podobná té v katolické církvi s odpustky, vůči čemuž se tato církev zcela jasně vymezovala.
Jednota bratrská ve víru reformace
Po smrti bratra Lukáše procházela Jednota dynamicky měnícím se světem. Polemisovala především s luterány, členy Jednoty se stává řada českých šlechticů, kteří nezřetelně vedou odboj proti Habsburkům, Jednota se opět začíná potýkat s represemi a přesouvá se na Moravu.
Jak se všechny tyto změny promítly na přístupu k almužně? Minimálně.
V majetkových otázkách nedochází k žádným větším posunům. Předmětem úvah je zajištění kněží (otázka jejich majetků, desátků atd.). Objevují se dluhy kněží Jednoty, chudoba i dokonce žebrota (duchovní se tak stávají i příjemci almužen, což je zřejmě v řadách Jednoty bratrské novinka): „nemá jim býti dopouštíno své vůle provoditi, totiž žebrati a holdovati zborů a lidu obecného (jakž mnohých obyčej. "
Stále mají členové této církve žít skromně a přebytky rozdávat almužnou chudým a potřebným.
Šlechta má stále na svém panství rozdávat almužny, povinnost, které jí v této době podle bratrských spisů přibývá je obrana před nepřáteli (myšleni jsou hlavně Turci).
Na pojetí almužen, které jsou dále významnou součástí života bratří, se v této době nic podstatného nemění. Důraz je kladen na to, aby hlavně bohatí členové Jednoty poctivě a pokud možno v co největší míře přispívali do společných pokladen, určených k almužně:
„vyplacovati mají i první hříchy své almužny, svá marnotratenství, a aspoň z toho, což by měli na zbytky a hříšné žádosti těla naložiti, chudým dávati, aby jim byly všechny věci čisté podle učení Pána našeho Jezukrista. “ Opět šlo o to, aby členové Jednoty žili počestně, což se v období vrcholu Jednoty, ne vždy dělo.
Jednota se stále držela učení, že člověk má být živ z práce svých rukou a aktivní žebrota se zapovídá. Bratří chápou žebrotu jako sociálně patologický jev, selhání solidarity v rámci určité komunity (a jejich myšlení má významný rámec nejbližší komunity věřících). Postarat se má komunita, dbát na zajištění svých členů, rozdávat jim své almužny, ale tak aby iniciativa vždy vycházele ze shora, nikoli zdola, od chudých členů Jednoty, kteří začínají žebrat: „Nemá dopuštíno býti žebrati. “ Sociální záchranná síť raného novověku v praxi.
Problém almužny z praktického hlediska (teoreticky byl vyřešen již dávno) byl velmi akutní po porážce nekatolické strany ve Šmalkaldské válce, kdy po královských konfiskacích a obnovení svatojakubského mandátu byla řada členů Jednoty vyhnána z měst, byl jim zabaven majetek a téměř ze dne na den se ocitli bez prostředků. Pro církev to znamenalo vážnou zkoušku akceschopnosti. K almužnám vyzývala i velká postava Jednoty Jan Augusta.
Jednota to spíše nezvládla, došlo k masivní emigraci především do Polska a tehdejšího Pruska, došlo i k stížnostem: „Také napraviti mají mnozí bratří, ano hned i Zborové někteří velicí, svou nedbánlivost a nepečlivost o chudé podlé těla a nemocné, soužené bolestmi. Aby o ně větší péče byla a vlastnější jich opatrování. Almužny svaté aby byly činěny a udělovány chudým štědře, zvláště od bohatých, aby požehnány všecky věci jejich byly. K tomuť mají i pokladnice obecné při všech Zbořích, odkudž opatrování se děje všech chudých. Ale že se mnozí nad tím zapomínají, protož i to napraviti mají. “
Bratři už méně podporovali chudé mimo svoji církev, jak konstatuje J. Halama, bylo to hluboce zakotveno v jejich názorech na svět pozemský i nebeský. Každá náprava musí začít nápravou vztahu k Bohu (tj. vstupem do Jednoty), pokáním. To jsou podmínky, které měly a musely předcházet zlepšení pozemského života. Nešlo podporovat někoho, kdo nesdílí křesťanskou víru.
Poslední roky Jednoty u nás
Poslední periodu existence Jednoty Bratrské v českých zemích vymezuje J. Halama ve své knize Českou konfesí z roku 1575 a začátkem třicetileté války v roce 1618. Tohoto členení se mohu klidně držet v této práci i já.
Stejně jako v předchozích obdobích, lze sledovat příklon k „světskému” životu. Jednota se stává součástí „establishmentu” a to vede k určité krisi víry a dalšímu „zjemnění” pravidel života. Mění se postoj k válce a možné účasti v ní (ta je možná a je nadále vyjasňována). Jistou souvislost s charitativním hnutím (ač se to může zdát paradoxní) mohou mít některá nařízení, která se týkají válek, kterých se účastní členové Jednoty. Věřící – voják může nyní na nepřátelském území kořistit a může mít spravedlivý podíl na kořisti (podle pravidel válek). Co s touto kořístí, zůstává nasnadě ve shodě s předchozím výkladem – kořist na dobročinné účely v rámci obce věřících.
Sociální přesah má také Kniha o povinnostech křesťanských z roku 1612, která se v zmíněné kapitole zabývá živnostmi a povoláními, konkrétně těmi spojenými s prací na poli a vinicích. Čtenáři nemají: „skupovat chtivě pozemky, aby se neubíralo místo chudým, nebránit chudým ve sběru plodů pro bezprostřední obživu a umožnit jim paběrkování po sklizni. “
Podobný sociální moment nacházíme i při rozpravě o lichvě a úrocích. Lidem v hmotné nouzi nemá být půjčováno na úrok.
Z ideologického hlediska se přístup k almužnám ani v tomto období nemění. Co je ovšem novinkou, je sepěti almužen a podpor chudým s svěcením nedělí. Členové Jednoty bratrské v tento den mají činit milosrdné skutky, dávat almužny a navštěvovat nemocné.
Ve stejné době (několik let před vypuknutím války) se objevují pomocníci ve sborech, kteří mají dbát na duchovní a tělesné záležitosti, jacísi kontroloři morálky, kteří mohou napravovat i napomínat. V jejich „jurisdikci” je i péče o chudé, jak jinak než v intencích bratrské nauky: „ovšem k žebrotě takovým aby přicházeti nikoli nedopouštěli, nýbrž je almužnami fedrovali a opatrovali vedlé nejvyšší možnosti. “
Závěr:
Bratrské učení o milosrdenství prošlo specifickým vývojem. V první řadě šlo o správný život a spásu těch, kteří almužnu dávají, nikoliv těch, kteří almužnu dostávají. Až v druhé řadě se objevují názory, že almužna může pomoci potřebným takzvaně se postavit na nohy a začít se živit vlastní prací.
Ve svých počátcích se řídila snad názory Petra Chelčického, pokud ano, tak ovšem jen velmi krátce (a možná i omezeně). Záhy se ovšem k celému almužnictví Jednota postavila positivně, ale s jistými výhradami (almužny byly chápány jako pomoc chudším souvěrcům) a v duchu pojetí církve jako společenství vyvolených ke spasení.
V polovině 16. století je Jednota Bratrská již pevně etablovaná v české (a také polské) společnosti, zřejmě i díky tomu nemusí nijak výrazně měnit své učení. Pokud ho mění, tak většinou jen v méně závažných otázkách, precisuje je a téměř vždy mírně ustupuje od původní asketické a radikální linie (jako příklad lze uvést šenkovnictví a půjčování peněz, oboje jasně a také neudržitelně vymezeno).
Zároveň ovšem tyto změny nebyly tak dynamické jako například v oblasti vzdělávání, spravování světských úřadů (symbolické téma přísaha). V oblasti charity přibývají podrobná témata, která se řeší (třeba zajištění kněží), nemění se základní přístup. A to až do hořkého konce Jednoty za hranicemi své vlasti.
Použitá literatura:
BOUBÍN, Jaroslav: Petr Chelčický, myslitel a reformátor, Praha 2005
DUBY, Georges: Tři řády, Praha 2008
GINDELY, Antonín: Dekrety jednoty bratrské, Praha 1865
HALAMA, Jindřich: Sociální učení českých bratří 1464 – 1618, Brno 2003
MOLNÁR, Amadeo: Českobratrská výchova před Komenským, Praha 1956