Bruno z Schaumburku
Tento muž byl třetím synem bývalého holštýnského hraběte Adolfa III. a jeho manželky Adelheid z Querfurtu. Právě toto místo bylo inspirací pro jeho jméno, nosil jméno světce Bruna z Querfurtu, životopisce sv. Vojtěcha. I on byl zasvěcen duchovní dráze.
Narodil se někdy na počátku 13. století.První hodnost získává v roce 1229, kdy je proboštem kapituly v Lübecku (velmi pravděpodobně prosazen otcem), získává také kanonikát v Magdeburku. Sedm let poté je proboštem v Hamburku a za další dva roky (1238) je již proboštem v Magdeburku. Volba ale neprobíhá hladce a jeho protikandidát je smrtelně zraněn. Vina padá na Bruna, je proto exkomunikován. Následně prchá. Nejdříve do Hamburku za bratrem a poté do Říma – vymoci si odpuštění. Účastní se lyonského koncilu, stává se papežovým kaplanem a jeho straníkem v boji proti Štaufům.
Bruno se tak v českých dějinách objevuje prvně v polovině 40. let 13. století, v období, kdy se o olomoucké biskupství sváří Vilém, kandidát olomoucké kapituly a Konrád z Friedberku, kandidát krále Václava I. Celou věc rozsekl papež Inocent IV., který dosadil svého kandidáta, právě Bruna. Stalo se tak 20.9. 1245.
Na Moravě je Bruno poprvé v prosinci 1246, ještě rok (Václav se stále drží svého kandidáta) čeká na biskupské svěcení.
Málo informací o tomto biskupovi máme pro dobu povstání mladého krále. Bruno z Schaumburku však stojí na straně Václava I. Na samotném konci se účastní královi druhé korunovace.
Po nástupu Přemysla II. patří k jeho blízkým spolupracovníkům, účastní se obou výprav do Pruska, v padesátých i šedesátých letech. V šedesátých letech šlo navíc o Přemyslův a Brunův projekt vytvořit z Olomouce misijní arcibiskupství pro tuto oblast. Z toho pro pochopitelný odpor papeže sešlo.
O důvěře mezi Přemyslem a Brunem svědčí také biskupovo jmenování hejtmanem ve Štýrsku v letech 1262 – 1269. Ostatně Bruno se svými diplomatickými schopnostmi zasloužil o zisk Štýrska, on také vyjednal sňatek Přemysla s Kunhutou.
Bruno se účastní i dalšího lyonského koncilu, na kterém v roce 1274 se snaží – marně – zamezit uznání Rudolfa Habsburského římským králem. V dalších letech nepatří k stoupencům ostré politiky Přemysla II. vůči Habsburkovi, neúčastní se ani bitvy na Moravském poli (zde ale hlavním argumentem může být jeho vysoký věk – měl již přes 70 let).
Jeh politická role ještě vzrostla po smrti Otakara, Rudolfem je jmenován správcem severní poloviny Moravy. V říjnu 1278 je jedním z těch, kteří hledají smíření mezi Rudolfem a Otou V. Braniborským, na začátku 1279 světí pražského biskupa Tobiáše z Bechyně. To už se ale jeho kariéra uzavírá.
Olomoucký biskup Bruno, vynikající diplomat i správce svého biskupství, umírá 17. února 1281 v Kroměříži.
Záhy po svém nástupu se začal věnovat konsolidaci a zvelebování své diecése. V roce 1248 získal od krále řadu užitečných privilegií – desátky se měly vybírat podle kanonického práva, získává patronát nad Rajhradem, mýto ve Vyškově a přenesení trhu do Žatčan.
Významné jsou Brunovy reformy správy církve. Mezi faráři a arcijáhenstvími (těch bylo 6) vytvořil mezičlánek – děkanáty. Vznikaly nové farní kostely. Byla rozšířena olomoucká dómská kapitula o 4 další kanovníky (rok 1252) a ve stejné době zřízen úřad scholastika, správce kapitulní školy. Za tohoto biskupa začala také gotická přestavba dómu sv. Václava v Olomouci, který vyhořel v roce 1266, stejně jako sv. Mořice tamtéž a Panny Marie v Kroměříži.
Bruno začal také pořádat pravidelné synody farního kléru (první je doložena v roce 1252). Zřídil úřad oficiála (biskupského soudce) – ten je doložen na konci 50. let.
Bruno z Schaumburku stojí za založením Kroměříže jako města, díky němu vybudováno sídliště městského typu, s hradbami, hradem a kostelem sv. Mořice. Celkem bohatě obdaroval zdejší kapitulu.
Biskup pronikavým způsobem zreorganisoval a vzhledem k rozsahu by se dalo říci, že i vytvořil lenní institut olomouckého biskupství. Do dnešní doby se dochovalo 29 lenních listin (první Havel z Lemberka, snad z důvodu prestiže), řada biskupových leníků byli členové jeho družiny, která s ním přišla z Holštýnska, lenní právo bylo velmi podobné tomu, které se užívalo v této oblasti (víceméně Saské zrcadlo). Rozšiřování lenního institutu bylo úzce spojeno s kolonisací – leníci dostávali půdu k založení nových vesnic.
Kolonisací se zabýval i biskup Bruno, nové vesnice vznikaly na biskupských majetcích na Blanensku, Mohelnicku, Svitavsku a Vyškovsku, zároveň byla řada starších vesnic převáděna na „německé právo". Za jeho episkopátu vznikají také hrady Blansek, Mírov, Šaumburk.