Markéta Uherská
rodiče: uherský král Béla IV. a Marie Laskaris (dcera nikajského císaře Theodora)
sourozenci: Kunhuta - Kinga (1224-1292, manželka Boleslava Stydlivého, později blahoslavená), Jolanta (1235-1299, manželka Boleslava Pobožného, později blahoslavená), Štěpán V. (1240-1.08.1272, manželka Alžběta Kumánská), Alžběta (1236-1271, manžel Jindřich Dolnobavorský), Konstancie (manžel Lev Haličský), Béla ml. (manželka Kunhuta Braniborská), Anna (manžel Rastislav Mačovský)
“Tato ctihodná panna Markéta tedy vzešla ze slavného rodu uherských králů, jejím tělesným otcem byl slavný král uherský Béla Čtvrtý, dědem král Ondřej Druhý, podle těla otec svaté Alžběty, rodným bratrem pak král Štěpán Pátý. Když ji za doby tatarského vpádu její matka královna ještě nosila ve svém lůně, složila spolu s královským manželem za vysvobození své i celého království na znamení pokání zbožný slib, že narodí-li se jí dcera, má být jeptiškou. Kromě ní se totiž dosud žádná dívka z pokolení uherských králů jeptiškou nestala.”
Na počátku čtyřicátých let 13. století byly Uhry neustále napadány tatarskou Zlatou hordou a právě v roce 1241 či 1242 královský pár složil slib o zasvěcení případné dcery Kristu. Dcera se skutečně narodila, není jisté zda na počátku či konci roku 1242 a dostala jméno Markéta po své zemřelé starší sestře.
Dle legendy již ve svých dvou letech měla Markéta prorocké vidění. Tehdy se jí matka ptala, jak dopadne otcovo válečné tažení proti Rakousku a dítě odpovědělo: “Můj pan král se vrátí zdráv, jeho vojsko bude rozptýleno, ale rakouský vévoda zabit.” Skutečně - 15.06.1246 došlo k bitvě na řece Litavě. Fridrich Babenberský napadl Uhry, vojska Bély IV. porazil, ale sám při bitvě padl a jeho smrtí vymřel babenberský rod po meči. Béla IV. se vrátil domů živ a zdráv.
Zhruba ve třech letech byla Markéta svěřena do péče dominikánského kláštera ve Veszprému v doprovodu své chůvy Olympiady. Z pozdějších kanonizačních protokolů (ze 70. let 13. století) vyplývá, že se Markéta již jako malá v klášteře stranila dětských her, dávala přednost modlitbám, ale mnoho času věnovala i čtení a ručním pracím. Už tehdy projevovala asketické sklony, žádala o povolení k sebebičování a vynutila si, aby na Zelený čtvrtek mohla mýt starým lidem nohy. Již jako sedmiletá (1249) odmítla svůj první možný sňatek s Lvem Haličským.
V r. 1252, v deseti letech přešla Markéta společně s osmnácti jeptiškami z Veszprému do pro ni založeného kláštera dominikánek na Zaječím ostrově na Dunaji mezi Budínem a Peští. Klášter byl podle zakládací listiny zasvěcen Panně Marii a celý ostrov byl pak nazýván ostrovem Panny Marie. Mezi příchozími byla představená vesprémského kláštera Kateřina, Markétina chůva Olympiades s dcerou a další řádově sestry později známé z kanonizačních protokolů. V dalších letech přibývaly jeptišky další - např. Markéta, dcera mačovského knížete Rastislava a uherské princezny Anny a v letech 1259-1260 sem přišla jako asi pětiletá dcera Markétina bratra Štěpána Alžběta (později se proslavila svým nezvyklým způsobem života řádové setry ba dokonce představené a také manželstvím se Závišem z Falkenštejna).
Klášter měl díky Markétě mnoho výhod a 5.03.1257 byl s papežským svolením dokonce vyňat z pravomoci veszprémského biskupa a obou uherských biskupů a podřízen přímo Římu. Díky Markétině matce, královně Marii, papež povolil v r. 1259 stavbu mužského dominikánského kláštera, který vybudován v patřičné vzdálenosti od jeho ženského protějšku, bude v tomto zajišťovat duchovníslužby. Zde také asi bydlel Markétin zpovědník Marcellus.
Dalším odmítnutým nápadníkem se stal v r. 1261 český král Přemysl Otakar II., který v r. 1260 vyhrál bitvu u Kressenbrunnu a Béla IV. se nakonec rozhodl pro spojenectví s ním proti Tatrům a přehodnotil své plány na ovládnutí rakouských zemí. Zřejmě na počátku r. 1261 se Béla IV. sešel v Budíně s Přemyslem Otakarem II. a navštívili spolu Markétu v jejím klášteře. Český král “byl ihned nadmíru uchvácen její krásou, neboť to byla panna tělesným vzezřením překrásná, i když se jako služebnice Kristova nepěstila, ale ještě mnohem krásnější vírou a zbožností” a požádal Bélu IV. o Markétinu ruku. Uherský král sepsal žádost papeži o povolení Markétina sňatku s Přemyslem, který se ale musel dát rozvést se svou postarší manželkou Markétou Babenberskou (ta byla původně, po smrti svého prvního manžela, také dominikánskou jeptiškou). Celý plán ovšem ztroskotal na Markétině nesouhlasu. Dívka dle Marcellovy legendy za souhlasu uherského dominikánského provincionála a dalších církevních hodnostářů “žádala o zahalení posvátným závojem”. Proto se odmítnuty nápadník “spokojil” s Bélovou vnučkou Kunhutou, dcerou mačovského knížete Rastislava a Anny, Bélovy dcery. Oba panovníci žili až do Bélovy smrti v trvalém míru, což neschvaloval především Bélův syn a následník trůnu Štěpán.
Následky podpory dominikánského řádu ve věci Markétina nesouhlasu se svatbou s českým králem na sebe nedaly dlouho čekat. Bélova přízeň se přesunula spíše na řád minoritů. 3.10.1269 dokonce panovník odňal dominikánům budínský kostel Panny Marie a vrátil jej do pravomoci veszprémského biskupa.
V roce 1269 se Markéta úspěšně ubránila dalšímu sňatku a to s Karlem z Anjou i přesto, že tentokrát na ni velice naléhaly i ostatní jeptišky, aby otcovu přání vyhověla. Marně.
Ohledně data úmrtí sv. Markéty panují rozpory. Rozptyl je jeden rok. Zemřela tedy buď 18.01.1270 či 18.01.1271 zřejmě na tyfus. Řečeno slovy legendy Život svaté Markéty Uherské - “tehdy za takovýchto okolností, ač v duchu ochotna snášet vše pro jméno Kristovo, zemdlela na těle natolik, že cítila, že je odsouzena k smrti, a řekla své představené a některým starším sestrám, že jí již nadchází blízké odloučení od těla. A to se také stalo: Světice žila již sotva pár dnů a schvácena horečkou třináctého dne své nemoci poručila za přítomnosti mnoha bratří a sester svou duši Stvořiteli a zesnula v pokoji léta Páně 1271, svého vlastního života léta devětadvacátého, osmnáctého ledna.”