Kronika tzv. Galla anonyma - kniha třetí
Obrany práv bratra knížete Zbyhněva, dříve z Polska vyhnaného, se ujímá německý Jindřich V. Jeho výprava nicméně nezaznamená úspěch (kapitola 10):
Když císař uviděl, že ani zbraní, ani hrozbami, ani žádostmi či rozkazy nedokáže změkčit měšťany, ani nic nezíská stoje tam déle, po poradě vyšel s táborem v straně města Vratislavi, kde rovněž měl možnost poznat síly i vojenský talent Boleslava. Neboť kam se císař dostal, kdekoli rozbil tábor nebo se zastavil, postupoval za nim Boleslav, zepředu, z týlu a vždy se držel blízko místa zastavení císaře. Když císař svíjel tábor, Boleslav mu dál byl nerozlučným společníkem a jestli někdo vystoupil z řad, nenašel již zpáteční cesty, jestli občas jakýsi větší oddíl při hledání obživy nebo pastvy pro koně, oddálil se více od tábora, věře svému počtu, Boleslav okamžitě stál mezi ním a vojskem císařským a tak ti, kteří vypravili se pro lup, sami se stali lupem Boleslavovým.
Tak početné a zručné vojska uvedl v takový strach, že dokonce Čechy, urozené lupiče, donutil aby jedli vlastní zásoby nebo se postili. Nikdo se totiž nesměl vzdálit z tábora, žádný zbrojnoš neodvážil se trávy sebrat, nikdo dokonce nechodil se svojí potřebou za linii rozestavených stráží. Obáváno se Boleslava v den i noc, stále majíce ho na paměti, nazýváno ho „Boleslavem, který nespí". Když se ukázal hájek nebo houští, voláno: „Střež se, tam se kryje". Nebylo místa, kde by nebyl domýšlen Boleslav. Tak je nechal bez odpočinku, stíhaje po několika jak vlk, zepředu, z týlu, jindy zase z boku přicházeje. Proto rytířstvo celý den šlo v plné zbroji, pozorujíce neustálá zjevení Boleslava. V noci také všichni spali v brnění, nebo stáli na stanovištích, jiní strážili, nebo celou noc chodili okolo tábora, nebo volali: „Buďte připraveni, střežte se, hlídejte!", jiní ještě zpívali o zdatnosti Boleslava píseň(…)
Pozornost je věnována českému knížeti Svatoplukovi (1107 - 1109), který se na knížecí stolec dostává i díky pomoci Boleslava III. Umírá na válečné výpravě do Polska Boleslava III.
(kapitola 16 - O smrti Svatopluka):
Lehce vzpomněli jsme o Svatoplukovi, hodné při příležitosti k nápravě jiných povědět několik slov o jeho životě a smrti. Svatopluk byl dědičným knížetem moravským, později, plný touhy vládnout, sebral knížectví české pánu svému Bořivojovi. Rodu byl vpravdě šlechetného, neustrašeného charakteru, v řemesle rytířském schopný, ale často nevěrný a z povahy chytrý. Na jeho radu císař vkročil do Polska, přesto, že ne jednou, ale mnohokrát přísahal dříve věrnost Boleslavovi, svázal se s Boleslavem jedním štítem, díky mužství i pomoci Boleslava získal království české. To nebyl Boleslav s cílem nastolení Svatopluka v Praze vkročil na Moravu s králem uherským Kolomanem a když se král vrátil, setrval v lesích Čech? Samozřejmě, že on. A nebyl by býval odtamtud ustoupil, kdyby mu Bořivoj pro posílení smlouvy nedal hradu Kamene. Nadto držel při sobě a živil mnoho, kteří z Čech k němu utekli, chtějíce získat jeho milost v naději, že bude knížetem českým, neboť Svatopluk tehdy vlastnil malý kraj a nemnoho zásob. Výměnou za to přísahal Svatopluk Boleslavovi, že jestli kdykoli, v jakkýkoli způsob nebo s užitím jakéhokoli postupu se stane českým knížetem, že vždy bude věrným přítelem a vzájemně budou sobě jedním štítem, hrady na hranici buď dá Boleslavovi nebo je zboří. Ale získav hodnost knížecí, ani víry nedodržel, lámaje zapřísahané smlouvy, ani Boha se nebál, dopouštěje se vraždy muže. Proto Bůh jako příklad hodný pro jiné, dal mu odplatu za jeho činy: když se cítil bezpečným, bez zbraní seděl na koni uprostřed svých, padl přibitý oštěpem jistého málo známého rytíře, nikdo z jeho věrných nezvedl ruky pro pomstu jeho. S takovým triumfem opustil císař Polsko, nesa žalobu místo veselí, těla padlých místo tributu na věčnou památku. Boleslav se ho nemnoho bál z blízka, ještě méně, když odešel.
Boleslav tedy trumfálně vpadne do Čech (společně s Přemyslovcem Soběslavem), celá výprava nekončí jasným vítězstvím ani jedné strany
(kapitola 21 - O válce a vítězství nad Čechy)
Válečný Boleslav zatím, sebrav mnohé rytířstvo, otevřel si novou cestu do Čech, v čem se může rovnat Hannibalovi a jeho neobyčejnému činu. Neboť tak jak on, jda na dobytí Říma, první dokázal přejít přes hory Joviše, tak Boleslav chce napadnout Čechy, objevil se v místě hrůzu budícím, kde předtím nestanula lidská stopa. Tak přejda mozolně přes jednu horu, získal sobě slávu a paměť u potomků, Boleslav zase vyšel kolmo nahoru ne na jeden, ale na více nebetyčných štítů. Tam se namáhal provrtávat hory a rovnaje skály, během doby, kdy bez přestávky musel valit pařezy i balvany, spínat se na stromy hor, otvíraje přechodu přes mrazivé pralesy a budovat mosty na hlubokých bažinách.
Celá kniha a kronika končí vítězstvím nad Pomořany
(Kapitola 26 - Pomořané poddali Polákům hrad Nakiel):
Tak hrad Nakiel, kde byla svedena, jak již výše zmíněno, ta velká bitva a odkud stále brali počátek škody a neustále problémy pro Poláky, Boleslav dal tehdy v vlastnictví společně s několika jinými hrádky jistému Pomořanu zpokrevněnému se sebou, jménem Svatopluk, pod podmínkou zachování mu věrnosti, spoléhaje na to, že nikdy mu neodmítne svých služeb ani vejití do hradů pod jakýmkoli zdáním. Ale později Svatopluk nikdy mu nezachoval odpřísáhnuté věrnosti, nevyvázal se řečených služeb, ani bran hradů neotvíral přicházejícím Polákům, ale naproti tomu, jak věrolomný nepřítel a zrádce silou zbraní bránil sebe i svůj majetek. Kvůli tomu kníže severní Boleslav, dovedený k hněvu, zavolal oddíly svých vojáků a oblehl nejmocnější hrad, Nakiel, zamýšleje pomstít doznané znevážení. Sedě tam od sv. Michala až k Božímu narození a v každodenních bojích usilovně útočil na hrad, všechna ta námaha byla úplně nadarmo, když vlhkost terénu, plného vody a bažin, nedovolila postavení mašin a strojů obléhacích. Navíc hrad byl dobře zaopatřený posádkou a vším potřebným, takže celý rok nebylo možné ho dobýt ani zbraněmi, ani nedostatkem čehokoli. Sám Boleslav, když byl poraněn střelou, splanul ještě větším hněvem, aby se pomstil. Proto Svatopluk skrz příbuzné a důvěrníky Boleslava stále usiloval o mír nebo nějakou smlouvu, nabízeje velké výkupné a také rukojmí. Zváživ to Boleslav, zanechal obležení a vrátil se domů, čekaje na příhodnější čas, aby se vrátil a pomstil své znevážení, ale vzal s sebou část výkupného a prvorozeného jeho syna jako rukojmí. Příští rok lehce Svatopluk nedodržel závazků ani uzavřené smlouvy a nedbal o bezpečnost syna, nepospíchal přijít na smluvený s Boleslavem sjezd a nemyslel nato, aby poslal ospravedlnění - Boleslav shromáždil své vojsko a věrolomného nepřítele navedl do určitého stupně - ale ne úplně - železnou rákoskou. Přišel na pohraničí Pomoří, kde nejeden jiný kníže dokonce s velkým vojskem by zaváhal, Boleslav pospíšil napřed s vybraným rytířstvem, opouštěje zbytek vojska, když vzal úmysl, že náhlým výpadem získá hrad Vyšehrad, hradčané to nečekali a nezabezpečili se. Když přišli k řece, která ústila do Visly, oddělovala od nich ten hrad ležící ve vidlích říčných, jedni začali jeden po druhém přeplavovat řeku, druzí z řad Mazovanů přejížděli Vislu loděmi. Tak se stalo, že nesvědomitostí větší ztráty byly v bratrovražedné válce, než byly v následujících osmi dnech při obležení hradu nepřátelskou činností. Když se konečně celé vojsko shromáždilo kolem hradu a připraveno již rozmanitých strojů k dobývání města, posádka, obávajíc se neústupnosti Boleslava vůči nepřátelům, poddala se, získajíc garance bezpečnosti a tam unikla pomsty Boleslava a smrti. Hrad ten získal Boleslav v běhu osmi dní a dalších osm dní zůstal v něm, aby ho opevnil a na stálo udržel ve svých rukách, nechal tam posádku, odešel odtamtud a oblehl druhý hrad. Ten hrad dobyl Boleslav s větší námahou a v delším čase, poněvadž útočící šturmem se přesvědčil, že tam bylo více umíněných bojovníků a místo samo opevněnější. Když Poláci připravili stroje a mašiny obléhací, Pomořané rovněž sestavili všelijaké stroje obranné. Poláci vyrovnali příkopy, přinesli zemi i dřevo, aby po rovném a hladkém přišli k hradu se svými dřevěnými věžemi - Pomořané v odpovědi nato připravili olej a smolné šípy, kterými chtěli spálit to nahromaděné dřevo. A tak třikrát skrytě sešli z hradeb a spálili hradčané všechny stroje obléhací, a potřikrát je Poláci znovu postavili. Tak blízko hradu stály dřevěné věže Boleslava, že hradčané válčili s nimi zbraní i ohněm.A když jen Poláci útočili na hrad zbraní, ohněm, kameny i střelami, tak stejně hradčané všelikými způsoby na roveň se jim stavěli. Mnoho z Poláků hradčané ranili střelami a kameny, ještě více z hradčanů zabíjeli každý den Poláci. Pohané totiž si byli jisti smrtí, kdyby jejich hrad byl vzat šturmem, proto raději bráníce se hynuli se slávou než zbaběle nastavovat dobrovolně krku. Někdy zamýšleli uzavřít dohodu s Boleslavem a hrad poddat, jindy prosíce o složení zbraní a očekávali pomoc, odkládali ten úmysl. Tehdy Poláci bez odpočinku nebo liknavosti, ale unaveni tolika námahou a pozorností, neustupovali, ale usilovali dobýt hrad silou nebo lstí. Pomořané, vidíce nezlomné rozhodnutí Boleslava, porozuměli, že nijak nedokáží mu ujít jinak, než poddáním hradu a v největší pochybnosti upadali z toho důvodu, že od svého pána Svatopluka nečekali žádné pomoci. V dané chvíli vzaly obě strany rozhodnutí dost odpovědně, získaly garance bezpečí, vzdaly se hradu, sami celí, se vším, co měli, netknutí odešli, kam se jim zalíbilo.