Karel Veliký - Otec Evropy? II.

Luboš Rokos
Světové dějiny
Druhý díl článku ke kulatému výročí smrti tohoto panovníka...

STŘEDOVĚKÁ KOLONIZACE A ROZVOJ MĚST; DECENTRALIZACE MOCI

Velká říše Karla Velikého se rozpadla kolem poloviny 9. století a s ní se rozpadlo i fungování státu. Východo- i Západofranskou říši sužovaly vnitřní boje o moc a vnější nájezdy Vikingů nebo Uhrů. To se obrátilo k lepšímu někdy po r. 1000, kdy utichly vnější hrozby. Oblast Porýní na pomezí dnešní Francie a Německa se stala centrem ekonomického rozvoje. Lidé objevili nebo znovuobjevili technické vymoženosti typu pluhů, chomoutů na koně nebo mlýnů. Následovala populační exploze, kdy se během dvou staletí populace zdvojnásobila. Lidé zaútočili na lesy a nebo na bažiny, aby získali novou půdu. Jiné “přebytky” populace vstřebala města, zabývající se řemesly a trhem.

Když i tyto možnosti byly vyčerpány, lidé se hnuli dále na východ. Německy mluvící populace expandovala za pomoci šlechty přes Labe až k východnímu Baltu. Část byla pozvána i do Čech nebo až do Uher, aby kolonizovala neobydlené oblasti; nově příchozí využívali zkušenosti s mýcením lesů a sušení bažin.

Další němečtí kolonisté byli zváni, aby zakládali města; znali jejich fungování a ovládali nové techniky řemesel. S městy se od Rýna přes střední Evropu na pomezí Polska a Ukrajiny rozprostřel živel, který byl středověku cizí. Města nezapadala do středověkého dělení společnosti na šlechtu, poddané a duchovní. Měšťané neměli hodnoty šlechty, ani nebyli závislí jako poddaní. Hodnotově se vzdalovali církvi, protože život měšťana se obecně točil kolem peněz; to, že se právě ve městech prosadila protestantská morálka spatřující v poctivém bohatství Boží požehnání, je logickým důsledkem městského životního názoru.

Města se těšila podpoře panovníků kvůli svému ekonomickému vkladu. Jakmile se ale hlásila o moc politickou, přicházela zkrátka. V českých zemích řešilo tento spor (zatím ve prospěch šlechty) známé Vladislavské zřízení zemské z r. 1500. Čas hrál ale pro města, kterým se nakonec povedlo poprvé ve Francii odstavit od moci šlechtu i celou monarchii.

***

Rozpad franské říše otřásl centrální mocí. V pozdější Francii vládli velcí šlechtici v podstatě sami na svém území, zatímco přímá moc francouzských králů se zprvu omezovala na území kolem Paříže. V římsko-německém císařství fungovala spleť vévodství, hrabství a knížectví doplňovaná velkými městy a (arci-)biskupskými statky. Císař tu vykonával více méně formální moc, přímou moc držel pouze na svých říšských statcích a městech. Pozici císaře vykresluje i skutečnost, že byl nějakou dobu volen sedmi kurfiřty z řad šlechty a arcibiskupů.

Přenesení moci na šlechtice a spoluúčast šlechty na správě říše dává opět připomenout “vládě bohatých mužů”, jak fungovala před panovnickou centralizací nebo jak ještě dožívala v prvních fázích demokracie v podobě majetkových cenzů a kurií, kam se volilo podle majetku.

Ono spojení osobního a státního vlastnictví, které vychází z barbarského práva a které barbarským králům dávalo moc, se v této situaci ukázalo jako nevýhodné. Císař potřeboval financovat chod říše, ale na to mu zbývaly pouze říšské nebo jeho soukromé statky, které zdaleka nepostačovaly.

Římsko-německý císař řešil věc svoláváním tzv. stavů, kde projednával finanční záležitosti se zástupci šlechty, měst a duchovenstva. Stavy v případě uznání vhodnosti poskytovaly nějaké finance, např. ke křížovému tažení na Turka. Panovník pak podléhal kontrole, jestli uvolněné finance putují na odsouhlasený záměr a ne třeba na lesk panovníkova dvora.

Ve Francii založila vyšší šlechta svůj stav už r. 1302. V nejvypjatějších chvílích byly svolávány tzv. generální stavy složené ze zástupců šlechty, duchovenstva a tzv. třetího stavu, tedy měst. Jedno takové svolání generálních stavů kvůli novým daním proběhlo r. 1789. Třetí stav měšťanů se snažil mimo otázky daní zavést řeč na společenské reformy. Když byli měšťané odmítnuti, vyvolali revoluci, která svrhla moc šlechty i církve a nastolila republiku.

REPUBLIKA - FORMA MĚSTA

Francouzská revoluce přinesla již zmíněné ohlasy o vítězství domnělých potomků Keltů, tedy buržoazie, nad šlechtou, tedy nad domnělými potomky germánských Franků. Ale jak hned dodává Ivo T. Budil: “Přitažlivost, kterou měl pro jakobíny, girondisty a další revolucionáře republikánský Řím, načas znemožnila galskou či keltskou renesanci. Cato nebo Brutus triumfovali v konventu nad Vercingetorixem nebo Brennem."1 Antika včetně dědictví řeckého nechala skutečně mnohé základy pro demokratické směřování evropské společnosti. Už jen základní, každodenní politické pojmy pocházejí z antických jazyků: demokracie z řeckého demos a kratos - “vládu lidu”, republika z latinského res publica - věc veřejná, parlament z latinského parlare - řečnit, senát z řeckého senex - starý (senátoři jakožto starší mají být životem zkušenější).

To by byly základní pojmy, ale ve Francii a potažmo Evropě neproběhlo pouhé přenesení víc jak tisíc let starých pojmů a institucí, které by byly náhle a uměle uvedeny v život. Francouzská revoluce nenese název “antická” nebo tak nějak, ale název “buržoazní”. Pojem je to zkarikovaný komunistickou terminologií, ale obraťme se k původnímu významu. Slovo “bourgeois” znamená česky “měšťan”, ve druhém významu “občan; podobně německé"Bürger” nese význam “měšťan” i “občan”.

Toto rozpětí významu pojmu ukazuje na jednu podstatnou věc. Z měšťana, člena geograficky omezené obce a společensky omezené vrstvy, se stává po buržoazní revoluci občan, člen státu neomezeného geograficky na jedno město a zároveň člen státní společnosti neomezené vrstvami nebo kastami. A s tímto rozšířením pojmu měšťan se zároveň rozšiřují i instituce města na instituce státní. Městské zastupitelstvo nabývá formy parlamentu, městská rada nabývá formy vlády, úřad starosty nabývá ve státu formy úřadu prezidenta.

Demokratické formy i praxi si Evropané zvnitřňovali dík městům a jejich fungování někdy od vrcholného středověku. Plyne z toho několik závěrů.

— Svět, který neprošel zkušeností měst, zavádí demokratické principy po západním vzoru více méně uměle a nedokonale. “Vývoz demokracie” např. do arabských zemí, kde se povede odstranit vojenskou akcí diktátora, probíhá tak, že ve volbách si lidé zvolí jiného autokrata, popř. volí podle kmenových nebo jiných místních měřítek. To nemá být důvod k pesimismu, jen poukázání, že je třeba hledat jiné, postupné cesty.

— Pomocí zkušenosti měst můžeme zkusit vymezit civilizační okruh západní a střední Evropy. Středověká města dospěla dík německé kolonizaci do Čech, Polska, Uher a částečně na Balkán. Na východě se městská vlna zastavila někde u Košic, zasáhla ještě tak Lvov a nějaká zkušenost vznikla ještě v pobaltských státech. Dále na východ byl už lid cvičen ve vzhlížení k carovi nebo jinému vládci. Je zde patrné nějaké odstupňování městského vlivu směrem ke slábnutí. První typicky středověká města vznikla v Porýní, do dalších zemí byla přenesena kolonizátory. Střední Evropa se tak stává “průnikem vlastních a západoevropských schopností”.

— Proces budování měst a s nimi i proces učení se demokracii pronikal díky německé kolonizaci. Je to naprosto odlišná teze tradovaná v Čechách od dob Palackého, podle kterého německá kolonizace byla bojem německé rozpínavé šlechty proti mírumilovným, demokratickým Slovanům.2 To je na delší rozbor, kolonizace Polska nebo Pobaltí se odehrávala i za použití brutální síly, na druhou stranu města nemusela usedlé obyvatelstvo automaticky snad likvidovat, naopak bylo žádoucí, aby s ním žila v hospodářské symbióze.

— Města nepředstavovala nějaký výrazný mocenský prvek. Jejich moc byla primárně ekonomická, politickou moc si hlídala šlechta. Takováto nenápadnost a špatná uchopitelnost tématu vede k tomu, že je městský vliv přehlížen. Doposud má vliv tradice kladoucí důraz na politické dějiny, na dějiny říší, států a dynastií. Dobře se pak sleduje rozmach nějaké říše, její sjednocení, zahraniční expanze, její zbohatnutí a kulturní rozmach - tak jako v případě říše Karla Velikého.

Středověká evropská města jsou jiná. Jsou všude, a přitom netvoří jednolitou říši. Města nemívají nějakou vznešenou ideu, která je vede - jako idea císařská nebo náboženská, kteréžto ideje se dají hezky popsat a sledovat. Města reagují pružně na danou situaci. Dušan Třeštík to shrnuje: “Byla to tato pluralitní svoboda, která dala Evropě dynamiku, která ostatnímu světu chyběla. Města islámu, Číny a Indie byla neskonale větší a nádhernější než hradbami sevřené, páchnoucí, maličké obce evropských měšťanů. Jedinou jejich komparativní výhodou byla jejich svoboda."3

— Středověké evropské město stálo na jiných základech než města starověká. Zmiňme jeden základ spíše symbolický. Antické město mělo ve svém středu náměstí zvané fórum. Na fóru se scházeli lidé, aby naslouchali řečníkům nebo diskutovali, aby se svobodně podíleli na životě obce. Středověké město mělo ve svém středu tržiště, kde se relativně svobodně obchodovalo… Západní a Střední Evropa užívají obou těchto svobod ve formě občanské angažovanosti a volného podnikání. Obě svobody se v zásadě doplňují, někdy na sebe narážejí (ekologické občanské iniciativy bránící volnému ničení přírody). V českých podmínkách je to pro někoho personifikováno osobnostmi Václava Havla a Václava Klause.

Sjednocování Evropy v 20. století, prazáklad EU, začínalo jako “Evropské společenství uhlí a oceli”, což je řekněme dobrý ekonomický základ, ale pro stmelení lidí a států do nějakého přátelského je to poněkud zvláštní pojítko…

— Některá antická města v západní Evropě přetrvala i do středověku, jak je znát i z jejich původně latinských názvů. Jedno takové město v Nizozemí na hranici s Německem neslo původně název Mosae Traeictum - v překladu Most přes (řeku) Másu - a v moderní podobě jako Maastricht. Je v tom tak trochu symbolika, protože Maastrichtská smlouva z r. 1991 stanovala mimo mnohého dalšího i možnost rozšíření Evropské unie i na postkomunistické státy. Maastricht díky této smlouvě opět zafungoval jako jakýsi “most”, most spojující západní a střední Evropu do nadnárodního svazku.

EU hledá nějakou fixní ideu nebo jiný společný základ. Národní státy hledaly a hledají svůj původ v národu, který se zdá být snadné kontinuálně vysledovat až do dob stěhování národů nebo ještě dále. Evropské unii taková jasná, jakoby předem daná kontinuita chybí. Symboly jako jméno “Maastricht” jsou více méně náhodné, než aby vycházely z nějaké struktury.

Prazákladem EU může být nějaký historický stát nebo říše - ale které, když doposud žádné nepojmuly celou Evropu do jednoho funkčního a rovnoprávného celku? Může to být idea antiky - takový Řím je vzorem pro republikány, monarchisty nebo křesťany, ale kterou složku vybrat nejlépe? Může to být křesťanská idea - ale katolická, protestantská? Anebo to má být idea osvícenská, která je vůči náboženství kritická? Ještě jednou použiji symboliku Maastrichtu. V tamější katedrále je socha s nápisem Carolus Magnus Imperator. Ten nápis je posunutý trochu doprava. Na prázdném místě nalevo původně stálo ještě slovo Sanctus - Svatý… Asi tolik ke křesťanským kořenům EU.

A přesto nebo právě proto vystoupil předseda Evropské komise José Manuel Barosso s poptávkou po “evropském příběhu” nebo-li “narativu”, s jehož sepisováním má pomoci i český ekonom Tomáš Sedláček.4 Před tímto příběhem varuje Martin Kočí : “Touha vytvořit nový velký příběh Evropy je však pošetilost a možná i hrozba. Pokud má být projekt Evropy smysluplný, nesmí vytlačovat rozpory na okraj. Různost, pestrost a pluralita jsou přece možná největší chloubou Evropy, o níž rádi hovoří i představitelé EU."5

A pak má EU možnost ponechat stranou hledání fixní ideje, vyprávění velkopříběhu a podobné “pošetilosti”. Kultura a život měst, ze kterých vyrostla republika, nestojí na nějaké fixní ideji. Svoboda měst, tato jejich “jediná komparativní výhoda”, a jejich pluralita nejsou o něčem stálém, o jistotě, ke které lze vzhlížet a chránit. Svoboda měst a celé Evropy spočívá v hledání takové ideje nebo řešení, která je vhodná právě teď. Je to idea stěží uchopitelná, protože je stále proměnlivá a hlavně její výsledky jsou proměnlivé.

Příběh měst není takovým velkopříběhem jako dějiny říše, kde se dá sledovat územní a hospodářský růst a jejímu nejmocnějšímu vládci se dá přízvisko “Veliký”, jak se stalo právě u Franků. V absenci velkopříběhu ale vystupuje riziko malosti nebo další “pošetilosti”. Středověká města fungovala na ekonomickém základě, zatímco šlechta mj. na základě kulturním a církev na základě morálním. Současná politická jednání států EU o různých kvótách, výhodách a peněžních tocích se leckdy odehrávají na bázi středověkého hokynářství. Skloubit ekonomickou svobodu s nějakou kulturou (netrávit všechen volný čas v obchoďácích) a s morálkou (alespoň se nenechat zkorumpovat) je dalším námětem ke svobodné diskusi.

ZÁVĚR

Při hledání kořenů Evropy jsme se vzdálili od říše Karla Velikého někam jinam, abychom je mohli rozeznat i jinde. Kdybychom chtěli být přísní, tak můžeme říci, že hodnoty dnešní Evropy se vyvinuly v opozici vůči hodnotám císařství založeného Karlem Velikým, a ten tudíž s dnešní Evropou nemá nic společného. V Evropě se prosadila města, konkurent to šlechty, nad kterou držel monarcha ochrannou ruku. A měšťané za Francouzské revoluce využily ke svržení monarchie instituce stavů, které fungovaly jako nástroj obhajoby zájmů různých vrstev vůči monarchovi. Rozšíření EU do střední Evropy pak vyšlo z Maastrichtu, nikoli z Cách, které leží v sousedství za hranicemi.

Ale pokud budeme smířlivější, tak můžeme říci, že franská říše položila solidní základ pro další vývoj. Říše Karla Velikého zajistila přežití a i rozmach lidské populace, jejíž “přebytky” mohly odcházet zakládat města. Franská říše přejala část antického dědictví a předala k užívání dalším generacím. Bez takového základu by měšťanská Evropa vznikala pomaleji. Karel Veliký nepoložil základy dnešní demokratické Evropy, ale udělal pro budoucnost Evropy to, co bylo v jeho možnostech.

Hlavní literatura:

James, Edward: Frankové. Nakladatelství Lidové noviny, edice Dějiny národů, Praha 1997.

Le Goff, Jacques: Kultura středověké Evropy. Vyšehrad, Praha 2005.

Hägermann, Dieter: Karel Veliký - Vládce Západu. Prostor, Praha 2002.

Van der Horst, Han: Dějiny Nizozemska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005.

Rapp, Francis: Svatá říše římská národa německého. Paseka, Praha 2007.

  1. Budil, Ivo T.: Od prvotního jazyka k rase. Academia, Praha 2002, s. 28. ↩︎

  2. Tato demokratičnost starých Slovanů je ale stejného druhu, jakou provozovali i staří Germáni a ke které se hlásili němečtí liberálové. Palacký zkoumal dobu, kdy Germáni opustili kmenovou demokracii a budovali stát, instituci veskrze mocenskou a vojenskou. A typ vzájemné konfrontace Slovanů a Germánů nepřipsal rozdílnému společenskému vývoji kmenů nebo států, ale národním vlastnostem obou etnik. ↩︎

  3. Třeštík, Dušan: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2005, s. 189. ↩︎

  4. Jak informuje Přemysl Houda na České pozici - http://www.ceskapozice.cz/zahranici/evropa/s-novou-vizi-ma-evrope-pomoci-i-ekonom-tomas-sedlacek . ↩︎

  5. V dalším komentáři ze stejných webových stránek - http://www.ceskapozice.cz/zahranici/evropa/barrosova-snaha-o-novy-pribeh-evropy-je-posetila-mozna-i-nebezpecna ↩︎