Jošt Lucemburský
Jošt byl druhorozený syn moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho manželky Markéty, dcery Mikuláše II. Opavského, který se narodil zřejmě v říjnu 1354. Zhruba o rok starší byla jeho sestra Kateřina , následovala Alžběta a Anna, v roce 1357 se narodil Jan Soběslav a o rok později Prokop.
V roce 1363 vydal Jan Jindřich svoji první závěť. Podle ní se měl moravským markrabětem stát Jošt, pokud zemře, tak Jan Soběslav. Markrabě mohl své statky rozdělit mezi své syny, mladší je však museli přijmout od staršího v léno. Další závěť je z roku 1366, kdy jsou přesně vymezeny majetky, které získá Jan Soběslav a Prokop. Poslední závět vydal stárnoucí markrabě v roce 1371, i zde byly vymezeny majetky mladších bratrů, téměř zrcadlově opačné než v předchozí závěti.
V roce 1370 bylo rozhodnuto rodinnou radou, že se Jošt ožení se sestrou Vladislava Opolského Anežkou.
Prvního února 1372 byl Jošt jmenován spoluvládcem svého otce na Moravě, stal se tedy moravským markrabětem, v dubnu téhož roku se stal jeho sňatek s Anežkou skutečností.
12. listopadu 1275 Jan Jindřich umírá, převzít vládu spěchá z Braniborska Jošt. V prvních letech se snažil řešit zadlužení Brna a také problém s mladším bratrem Janem Soběslavem, který se domáhal většího majetku a začal poškozovat majetky olomouckého biskupa. Jan Soběslav se podřídil rozhodnutí Karla IV. a Jošta v únoru roku 1377.
V květnu 1278 získal Jošt od Václava IV. Kladsko jako zástavu za nesplacený dluh Karla IV. 64 000 zlatých, které byly využity při koupi Braniborska.
Jošt se zapojil do sporu města Olomouc s olomouckou kapitulou, za což byl na konci roku 1379 exkomunikován na popud Urbana VI. (tehdy již v atmosféře schismatu, kdy Jošt inklinoval k francouzskému papeži Klimentu VII.). Po jednání, do kterého se zapojil olomoucký biskup Jan ze Středy, jeho představený Jan z Jenštejna a Václav IV. se Jošt nakonec s olomouckou kapitulou usmířil a 20.2. 1380 z něj arcibiskupském paláci legát Pileus de Prata exkomunikaci sňal.
V průběhu roku 1380 vzrůstalo napětí mezi Joštem a Prokopem, který snad žádal podíl na dědictví po Janu Opavském, ale zcela určitě po Janu Soběslavovi. Boje vypukly na konci léta 1381, Prokopovi se v nich podařilo několik úspěchů, např. dobytí hradu Tepence a i plenění na církevních majetcích. Jednání o míru začala nejpozději na počátku května, kdy Jošt slíbil, že se podřídí smírčímu výroku Zdá se, že nakonec Prokop získal bývalé majetky staršího bratra, s výjimkou Ivančic které obdržel Jošt.
Po skončení první markraběcí války si Jošt snažil zavazovat šlechtu, která se postavila na stranu jeho mladšího bratra. Zároveň se začíná více angažovat v celoevropské politice, v roce 1383 je Václavem IV. jmenován vikářem pro Itálii.
Jošt i Prokopem se zapojili do snahy jejich bratrance Zikmunda získat uherské království, na konci července 1385 vytáhli do pole. Po úspěšné kampani oba bratři získali do zástavy západní Slovensko v čele s Bratislavou a Trnavou. Podobná výprava se uskutečnila i v roce 1386.
Král Václav IV. nebyl schopen stále vyplatit kladskou zástavu, rozhodl se tato místa vyměnit s Joštem za zástavu lucemburského vévodství a alsaského fojtství. Pro Jošta to tak znamenalo další posílení jeho prestiže na mezinárodním poli. Zároveň podnikl výměnu i Zikmund, kterému se také nedostávalo peněz na vyplacení zástavy západního Slovenska. To s oběma bratry vyměnil za Braniborsko. V prosinci téhož roku Jošt inicioval vznik moravského landfrídu, zjednodušeně spolku, který měl zajišťovat mír v zemi. Podle ustanovení landfrídu Jošt svolal v dubnu 1389 vojsko, které zasáhlo proti Janu Ozoru z Boskovic, který se vydal na loupežnou dráhu. Jeho hrady byly v květnu dobyty a Jan umírá pravděpodobně během dobývání.
V únoru 1390 Jošt využil zadluženosti Vladislava Opolského a Jana II. Opavského, od kterých odkoupil Krnovsko.
V této době se začínají objevovat rozpory mezi všemi bratranci, v lednu 1392 Jošt, Zikmund a rakouský vévoda Albrecht III. uzavírají alianci proti Václavu IV. V dubnu se Jošt musel vzdát Alsaska.
Smír mezi Václavem IV. a jeho oponenty z Panské jednoty byl uzavřen na začátku dubna 1396. Zlepšení vztahů s Václavem IV. symbolizovalo i zastavení Dolní Lužice (po zesnulém Janu Zhořeleckém) v únoru 1397, v dubnu téhož roku získal Braniborsko, nikoliv jako zástavu. Kromě jiného se tak moravský markrabě stává jedním ze 7 volitelů říšského krále.
Na konci roku 1398 začíná další z markraběcích válek, která se protáhne v podstatě až do roku 1405, kdy umírá Prokop. Mezitím se komplikuje situace v Čechách a mění se koalice v rámci rodu Lucemburků.
Po zajetí Václava IV (1402) a později i Prokopa Zikmundem se staví na jejich stranu a snaží se svrhnout Zikmundovu vládu v Čechách. Šlechtou byl jmenován českým hejtmanem a znovu obsadil zemské úřady, které byly „uvolněny" Zikmundovými stoupenci. V této situaci se Zikmund stahuje, Václava nechá držet ve Vídni, Prokopa v Bratislavě. Na přelomu let 1402 a 1403 Zikmund obsazuje Kutnou Horu, ale oposice v Uhrách (podporovaná i Joštem) ho nutí se vrátit do svého království a nesahat po dalším. Václav utíká z vězení v říjnu 1404 a Jošt se poté stává jeho nejbližším spojencem a rádcem.
Po smrti Prokopa se Jošt snaží uklidnit situaci v zemi, ovšem se střídavými úspěchy. Pozorně sleduje mezinárodní napětí mezi řádem německých rytířů a Polskem, které vrcholí bitvou u Grunwaldu, ale nezapojuje se. Jeho úsilí směřuje do Říše.
Dne 1. září 1410 se ve Frankfurtu začalo jednat o novém římském králi, a přesně o měsíc později byl 5 hlasy zvolen Jošt Lucemburský. Nicméně záhy umírá, 18. ledna 1411, a jím vymírá moravská větev Lucemburků. Pohřben je v kostele sv. Tomáše.
Pohřeb Jošta Lucemburského. Zdroj: Eberhard Windecke: Historie císaře Zikmunda. Vídeň, Rakouská národdní knihovna 13975, fol. 29
Jošt je kontroverzní postavou dějin, nese svůj díl viny na markraběcích válkách i neshodách v lucemburském rodu. Jeho přehnaná ambicióznost, touha získávat nové majetky a tituly vedla k rozkladu markraběcí domény, pracně vybudované Janem Jindřichem.
Použitá literatura
JAN Libor a kolektiv: Morava v časech markraběte Jošta
MEZNÍK, Jaroslav: Lucemburská Morava
SCHMIDT, Ondřej: Jan z Moravy, patriarcha aquilejský (+1394) a Jan Soběslav, markrabě moravský (+ cca 1381). Příspěvek k poznání genealogických vztahů lucemburské sekundogenitury- ČMM 132/2013
ŠTĚPÁN, Václav: Moravský markrabě Jošt (1353 - 1411).