Jan Očko z Vlašimi
Jan Očko z Vlašimi pocházel z významného šlechtického rodu pánů z Vlašimě s erbem dvou supích hlav.
Jeho bratr (Michálek) byl královským purkrabím na Fürstenbergu (Svojanově) a druhý (Pavel), předek pánů z Jenštejna, byl písařem královské komory a osobním přítelem Karla IV.
Samotný Jan Očko u panovnického dvora zastával funkci sekretáře.
Zpočátku byl proboštem kostela Všech svatých na Pražském hradě. Stal se také ale osobním přítelem Karla IV. a díky tomuto přátelství dosáhl různých ocenění a hodností. Přátelství z jeho strany nebylo nijak zištné, svému císaři byl nanejvýš vděčný a bezmezně loajální.Na podzim r. 1351 dosáhl hodnosti olomouckého biskupa jako Jan VIII., po svém předchůdci Janu VII. Volkovi z rodu Přemyslova. S jinými nejvyššími zemskými úředníky stvrdil (1359) Karlovo privilegium obnovující přemyslovskou stadickou tradici.
Krátce na to (1361) se s jinými vysoce postavenými svědky zaručil za Karlovu dohodu o svatbě českého prince Václava s Alžbětou, dcerou norimberského purkrabího Fridricha von Hohenzollerna. Stejně tak se o dva roky později vyskytuje mezi svědky jistící císařovo privilegium udělující rodu norimberských Hohenzollernů vysokou knížecí poctu zaručující jim dědičné nároky. Jan Očko se nejen ze své biskupské funkce vyskytoval v mnoha diplomatických jednáních, ale jako vysoce vzdělanému klerikovi a důvěrnému příteli, poskytl Karel IV. další poctu, z jiných nejvyšší – úřad pražského arcibiskupa po smrti věhlasného Arnošta z Pardubic († 1364).
Přestože byl velice vlivnou a významnou osobností tehdejšího království, podle historiků se přeci jen nemohl zcela vyrovnat svému předchůdci, prvnímu pražskému arcibiskupu Arnoštovi.
Jan se však návrhu arcibiskupského úřadu bránil. Teprve po Karlově naléhání tento církevní stolec přijal a na jeho biskupské místo byl dosazen Jan ze Středy.
Jako projev uznání svého povýšení, rozkázal vystavět pod Vyšehradem špitál pro chudé muže i ženy, kteří z různých příčin o svůj majetek přišli. Posvětil oltář sv. Alžběty a nařídil zaopatřit obyvatele a poutníkům rozdávat almužny.
Od r. 1365 mohli pražští arcibiskupové užívat legátský úřad. Na potvrzení toho dostal Jan z Vlašimě od papeže pozlacený kříž a červený klobouk. Arcibiskup Jan se svědecky vyskytoval v mnoha Karlových listinách a nejen v Praze vysvětil několik kostelů.
Stal se také dokonce poručníkem mladého kralevice Václava, kterému byl vychovatelem a politickým rádcem. Roku 1367 jej doprovázel do Lužice pro přijetí holdu tamní vysoké šlechty a měst.
Následujícího roku (1368), kdy Karel IV. odjel na římskou jízdu do Itálie, se stal arcibiskup císařským zástupcem státu. V Praze se staral o mladého Václava a měl za úkol zasvětit jej do vlády politické správy země. Také jej nechal zasedat v čele zemských sněmů.
Po smrti Bolka II. († 1368), držícího doživotně Dolní Lužici, se měl na Karlův příkaz kralevic Václav ihned ujmout tamního výkonu vládní moci. Je jisté, že Václav hrál úlohu spíše formální, jelikož vše bylo pevně v rukách zkušeného Jana Očka, jakožto opatrovníka. Není však zřejmé, jestli se do Lužice odebral bez meškání sám nebo společně s Václavem.
Přestože byl plně vytížen princovým opatrovnictvím, aktivně se zapojoval do stavebních aktivit, kde nechal vyzdobit palác malostranského arcibiskupského domu, pokračoval ve výstavbě roudnického zámku a později se zasadil také o část dnešní podoby úštěckého Hrádku zv. Helfenburk.
Že se ale věnoval se stejným zaujetím i svému nejpřednějšímu úkolu – arcibiskupství – dokazuje i pelhřimovský případ z r. 1368, kde při tanci zemřel místní farář. V několika dnech byl sice řádně pohřben u farního kostela, ale jak se to arcibiskup dozvěděl, nechal tělo vykopat a pohřbít mezi cestami, „kdež se těla lidí nevážných pochovávají." Je to jistě důkazem jeho přísného duchovního života a toho, s jakou vážností (až předpojatou?) se ujímal svého životního poslání.
Stejně tak budoucího krále – Václava IV., vychovával v duchu tehdejšího pojetí středověké teologie. Stejně ale, jak se Karel IV. otcovsky choval ke svému synu Václavovi, tak si Jan Očko hýčkal svého synovce Jana z Jenštejna, budoucího arcibiskupa.Z počátku 70tých let se vyskytuje především v církevních záležitostech. R. 1370 provedl korunovační akt Václavovy manželky, královny Johany Bavorské. O dva roky později (1372) pokřtil císařova stejnojmenného 4. syna Karla († 1373). Zároveň mimo jiných kostelů, posvětil (1372) Slovanský klášter (v Emauzích), což se stalo mezinárodní událostí. Tehdy při obřadu vystoupil i mladý Václav v královském rouchu s příslušnými královskými atributy.
Arcibiskup Jan Očko měl také co říci do případu s Janem Milíčem, který byl uvězněn za to, že ve svém kázání nařknul Karla IV. Antikristem. Arcibiskup nechal jeho výroky přezkoumat tolerantními teology (Vojtěchem Raňkovým z Ježova, Vilémem z Házmburka), kteří projev kacířství v jeho kázání neshledali. Milíče pak tedy z vězení propustili.
Ale ještě r. 1372 se arcibiskup setkává s Milíčem, kdy mu posvětil zřízení útulku pro kající se nevěstky, s přistavěnou kaplí a vyjmutí celého obvodu s vykoupenými domky z pravomoci svatoštěpánské farnosti.Ke konci svého arcibiskupského pontifikátu (1377) se svědecky postavil za Karla IV. v dokumentu, kde se císař se svým synem zaručoval papežovi, že se nebudou účastnit v papežském schizmatu volby římského krále, bez předchozího papežského schválení.Jan Očko z Vlašimi sloužil, za asistence 12ti biskupů, ve svatovítské katedrále zádušní mši (15.12.1378) na pohřbu Karla IV.
Během pohřební slavnosti pronesl, s Vojtěchem Raňkovem z Ježova, který císaře poprvé nazval Otcem vlasti, oslavnou řeč v latinském jazyce. Někdy se spekuluje o tom, zda „Očkova" řeč nebyla přednesena spíš Janem z Jenštejna.Významným rokem nejen pro arcibiskupa, ale i pro České království, byl rok 1378. Tehdy totiž (jestě v důsledku císařových snah) získal arcibiskup vysokou hodnost kardinála. Pro Čechy to bylo událostí o to větší, že se jednalo o vůbec prvního českého kardinála v historii. Tehdy bylo jmenováno všech 29 nových kardinálů.
Jan Očko podporoval papeže Urbana VI., podobně jako většina Čech; oproti Německu, kde se klonili spíše na stranu vzdoropapeže Klimenta VII. Trochu to také byla papežova pojistka pro zachování loajality.
R. 1379 osobně v Kutné Hoře předal kardinál Pileus Janu Očkovi kardinálský klobouk. Slavnostního udílení se účastnila pouze královna; mladý král Václav IV. byl ještě tou dobou na zahraniční cestě. Uvažuje se také o tom, že namísto královny byl v králově nepřítomnosti správou země opět pověřen Jan.Téhož roku doprovázel Jan Očko krále Václava do Norimberku. Tehdy se měl s Janem z Jenštejna a Petrem z Vartemberka účastnit i sněmu ve Frankfurtu, kde vystupoval v čele delegace vyslané králem.Po svém jmenování kardinálem se vzdal arcibiskupského úřadu ve prospěch svého synovce Jana z Jenštejna a dále jen vykonával administrátorskou funkci na pražském arcibiskupství.
Pro svou nemoc později nemohl vykonávat ani tuto funkci a tak se v posledním roce svého života uchýlil do ústraní a následujícího roku († 1380) zemřel.
„Portrét" jeho podoby je umělecky ztvárněn parléřovskou hutí v podobě busty ve svatovítském trifóliu (na obr. zdroj Wikimedia), mezi osobnostmi jež přispěli k výstavbě chrámu.