Jan Kolda ze Žampachu

Český šlechtic, táborský hejtman, loupeživý rytíř, dobrodruh, žoldák polského krále a straník Jagellonské kandidatury - člověk s nepochybně zajímavým životním osudem.

Tento pán erbu černé trubky ve zlatém (stříbrném?) poli se narodil nejspíše někdy na počátku 90. let 14. století.

Pečeť Koldy z roku 1450, podle Augusta Sedláčka

Měl sestru Annu provdanou za Vaňka Kordule z Dubence. Kolda se vysvětluje jako zdrobnělina jména Mikuláš. Před husitskou revolucí studoval na universitě jako bakalář svobodných umění.

V letech 1407-1415 se vyskytuje jako podací pán černíkovského kostela. Roku 1419 si vyprosil odúmrť v Rokytovci a Voděradech. Znovu je o něm slyšet až za husitské revoluce, kdy se údajně roku 1427 účastnil bitvy u Tachova, v témže roce je pak jmenován v jednání mezi účastníky kališnického a katolického tábora na Žebráce.

O rok později se již aktivně účastní táborsko-sirotčího tažení do Slezska, kde cestou vypálili hrad Rychleby a dále se ubírali k dolnoslezskému městu Sobótka, nad nímž dobyli a obsadili tamní hrad na hoře Ślęża. Jan Kolda byl tehdy v čele posádky s 200 jezdci a 40 pěšími; zpět se vracel na začátku července, kdy byl hrad na Ślężi opět dobyt slezskými vojsky. Po návratu svědčil (1428) v příměří mezi Táborem a Oldřichem z Rožmberka.

Po neúspěšném obležení Budyšína (1429) podepsal listinu o příměří. Na několik let se opět vytrácí z veřejného života až teprve r. 1433 získal vsi Slemeno a Těchlovice. Téže roku byl přítomen v Praze na svatomartinském sněmu a o Vánocích s jinými přepadl Choceň. Po několika letech (1434) se na straně táborsko-sirotčí účastnil bitvy u Lipan. Ale podobně jako Čapek ze Sán nebo Ondřej Keřský jí opouští ještě před výslednou prohrou. Pak se uchyluje za svým přítelem Janem Holcem na hrad Homoli. V podmínkách smíru, uzavřených téhož roku mezi králem Zikmundem a Táborem, se mj. uvádí, že se Tábor nebude účastnit žádných akcí proti některým feudálům, včetně Jana Koldy.

Jan Kolda ze Žampachu, fiktivní portrét Bartoloměje Paprockého z Hlohol s nesprávným erbovním znamením

Následujícího roku (1437) Jan Kolda dokonce získal od Zikmunda úrok ve vsi Lovčicích, snad odměnou za poddání se Hradce císaři, přestože jeho pád spíše směřoval k vypuknutí nové války. Jan Kolda se hned zapojil do proti-zikmundovské koalice a dobyl Náchod. Koldovi spojenci se s Janem Pardusem znovu neúspěšně pokusili o dobytí Hradce (Králové) a Litovle. Kolda, který se Náchoda po dobytí držel bezmála 20let, si z hradu udělal své ústřední sídlo a do svého predikátu často doplňoval jeho jméno. Jan Kolda se po Zikmundově smrti († 1437) stal jednoznačným straníkem Jagellonské kandidatury a spojencem polských šlechticů Sudivoje z Ostrorogu a Jana Tęnczyńskiego. Na náchodském panství přijímá polské oddíly (1438) a asi 4 roky zde přechovával polského měšťana, vyslýchaného v Polsku kvůli přestupu k husitství.

Roku 1440 se se Švejkarem, Šoffem, Bedřichem ze Strážnice a dalšími neúspěšně pokusil o přepadení Prahy v jagellonském jméně. Po neúspěchu bylo množství Koldových městských spojenců popraveno nebo uvězněno. Jemu samotnému mělo být kompenzací za nezdařenou akci zapsání dluhu (220 zl. uh.) Bedřichem ze Strážnice.

V témž roce (1440) se Kolda ani nepodepisuje k zemskému landfrýdu a dokonce se mu staví na odpor, majíc za sebou spojence na vlastních sídlech (tvrzi Černíkovicích, Velké Skalici – tzv. Koldovce, na Liberku-Rychmberku, který získal za neznámých okolností) nebo sídlech přátel (v Dubenci, Bolehošti, Hronově či na hradech Skály, Belveru, Adršpachu, Pecce, Opočně či Valdštejně).

Loupežné výpravy ovšem pořádal i z dalšího jeho menšího, však významného sídla, hradu Homole. Tehdy se také neúspěšně pokusil o dobytí Klečkova zv. Nový Hrad. Zapojil se i do kladských válečných akcí, kde podpořil Hynka Krušinu, který oplátkou sabotoval slezské akce proti Koldovi a dopomohl na čáslavském sněmu k uzavření s ním smíru.Přesto se Koldovi značně přitížilo hned v dalším roce (1441), kdy landfrýd s pomocí slezského vojska dobyl některých Koldových sídel včetně Náchoda. Stačil se ale opevnit na Homoli a spěšně domlouval pomoc s Táborem, který se v této věci aktivně ujal diplomacie.

Oproti tomu někteří čeští páni zas vyzývají proti Koldovi mocné rody, jako Rožmberky nebo pány z Hradce, krajské landfrýdy a dokonce i rakouské panstvo nebo římského krále. Tato obava z Koldy významně dokresluje, že se nejednalo pouze o nějakého lapku, ale o skutečného protivníka velkého formátu!

Nakonec se Janu Rokycanovi a Bohuši Kostkovi podařilo vyjednat příměří a výsledkem jednání bylo i dovolení dále držet Náchod Koldou do zvolení příštího krále. Kolda se tedy okamžitě jal obnovení vypáleného města. Jeho ekonomická prosperita mu totiž dovolovala financování válečných aktivit, stejně, jako pro tentýž účel nejspíše prováděl i svou loupežnou činnnost. Proto hned zakládal nové městké knihy, ustavoval radu města a do rozličných funkcí jmenoval své příbuzné. I v následujícím období se však hlásil k věrnosti polskému králi a udržoval diplomatický styk s polskými knížaty. V letech 1442-1443 se ve jménu polského krále účastnil vojenských aktivit v Uhrách a po návratu pak ve slezské válce.

Roku 1444 v noci přepadla Koldova družina město Bolków s hradem, ale celou výpravu dostihla ještě nedaleko hranic (u Krzeszowa) slezská hotovost a mnoho z nich pobila. Tento neúspěch Koldu na čas v jeho aktivitách ochromil. V téže době (1444) předal hrad Homoli svému spřízněnci Hynkovi Krušinovi. Nedlouho na to (1445) uzavírá s moravskými stavy mír a odchází do služeb Řádu německých rytířů jako kondotiér (1445-46).

Do Čech se vrátil až r. 1447. Nejspíše byl donucen místními okolnostmi, když se dozvěděl, že lužicko-slezští vykupují několik hradů v jeho okolí.

Mnohem krušnější období pro něj mělo teprve následovat, jelikož v příštích letech (1448-1451) se stal předním nepřítelem nejmocnějšího muže v zemi, Jiřího z Poděbrad a nejvlivnější panské skupiny - Východočeského landfrýdu. Dokonce začal být napadán (1449) i bývalými spojenci (Mrzák, Pardus, Kostka, Šárovci). Tehdy porazil u Moravské Třebové moravské oddíly. Ale tento úspěch mu sám o sobě nemohl převahu zaručil, tak hledal spojence nejen u bývalých táborských hejtmanů, ale i katolických pánů nebo loupeživých rytířů.

I přes několikerý sněm se nepodařilo až do roku 1451 mezi stranami učinit příměří. I bez přítomnosti Tábora, Koldy ze Žampachu, Bedřicha ze Strážnice a jiných, byl Jiří z Poděbrad zvolen (1452) legitimním správcem země. I nadále vyvíjel příslušné kroky proti Koldovi. Dokonce se mu legálně na králi Ladislavovi podařilo získat jeho hrady Náchod a Homoli (1453). Koldovi nezbylo, než vydání hradů prodlužovat. V následujícím roce (1454) se ještě přihlásil o odúmrtní dědictví po Chrstovi ze Semína (spor se ale táhnul až do roku 1461, kdy se na stání již nikdo nedostavil). Mezitím Jan Kolda verboval v severovýchodních a západních Čechách, i na Táborsku žoldnéře pro boj v Polsku, kde se ve službách polské Koruny angažoval v tzv. Třináctitileté válce pro Řádu německých rytířů.

Tam se již také vyskytuje v říjnu 1454, kde válčil s lehnickými, dobývá Němčí a vypaluje okolní vesnice. O měsíc později se s asi 3.000 Čechy a Moravany u Toruně připojuje k vojskům polského krále.

V dalším roce (1455) byl s Andrejem Tęczyńskim jmenován generálním hejtmanem Chełmského kraje a Prus, kde dostávali i výnosy z tamních hradů. Kolda na křižovatce středověkých cest obsadil město Nidzici, kde si vytvořil svoji základnu. Během celého roku je pak o něm se střídavými úspěchy slyšet v bojích proti křižákům. S Janem Skalským z Valdštejna měl polskému králi pravděpodobně zajistit Varmii, odkud byly Koldovy oddíly odvolány až r. 1456. Zde se 600 ozbrojenci obsadil hrad Wormdit (Orneta). Někdy z téže doby také pochází i zpráva o knězi přijímajícím podobojí.

Ale ani tam neměl Jan Kolda na růžích ustláno, jelikož se musel králi o svůj žold několik let upomínat, než mu r. 1457 byla část vyplacena. Zároveň mělo být částečným vyrovnáním i obdržení města Brodnice. Nejzazším datem jeho působnosti v Polsku je rok 1458, kdy se již ke konci roku přestává uvádět mezi českými žoldnéři. Zatímco Jan Kolda válčil v polských službách, v Čechách se mu zhroutil celý domov. Roku 1455 byl povolán k soudu, ale pro svou nepřítomnost v zemi se ani nemohl dostavovat. Jiří Poděbradský tedy nechal jeho nejdůležitější sídla oblehnout (Náchod, Liberk, Černíkovice). Náchodští u té příležitosti mluví o Koldově panování jako o ukrutnosti.

Tím to však neskončilo – po odejmutí hradů byl dokonce vydán zákaz, aby v Čechách jakékoli jiné znovu vůbec nabyl! Navíc, kdo by mu nějaké sídlo postoupil nebo jen příbytku poskytl, vystavoval se stejné exekutivě jako Kolda.Za Jana Koldu se u českého krále i nesmiřitelného zemského správce přimlouval dokonce sám polský král Kazimír.

Kolda se po opuštění polské armády nejspíše odebral ke svým slezským přátelům, ale není vyloučeno, že nakonec přeci jen s přímluvou polsko-slezských dvorů došel milosti a do Čech se vrátil.

Tak si lze vysvětlit, že je r. 1462 naposledy svědecky doložen na listině někdejšího tábority Jana Parduse z Vratkova seděním na Rychmburku. Ten mu patrně poskytl také útočiště a Jan Kolda ze Žampachu zde někdy po tomto datu ve věku kolem 70 let zemřel.

Výběr z monografií:

• Vladimír Wolf: Jan Kolda ze Žampachu - Život táborského hejtmana, loupeživého rytíře, kondotiéra a psance, 2002

• Vladimír Wolf: Jan Kolda st. a ml. ze Žampachu, Krkonoše-Podkrkonoší 1963

• Josef Tylš: Koldové ze Žampachu, Od Kladského pomezí 30/1929

• Oldřich Šafář: Jan Kolda ze Žampachu, Noviny Náchodska 1997

• Josef M. Ludvík: Jan Kolda starší a mladší, páni na Náchodu 1437-1456, Časopis českého musea 1836

• Vladimír Ježek: Hejtman Kolda, Svobodné slovo 1989

• Vladimír Ježek: Koldové ze Žampachu, Hradecký kraj 1959

• Erik Bouza: Jan Kolda z Náchoda - husitský hejtman, Nový čas 1972