Jan II. Wüstehube
Slezský šlechtic, biskupský man, loupeživý rytíř a zakladatel hradů. Původ jeho rodu je tak trochu tajemný. Obecně se považuje za německo-francký rod. Později se vyskytují jako dolnoslezští manové a nobilitovaní lokátoři. Byly však pokusy, odvozovat jejich původ z Vratislavi, Nisy, Kladska, ale také se uvažovalo, že se na Moravu dostali míšeňskou kolonizací, nebo že snad dokonce přišli ze Slovenska… Přes jejich nejistý původ je zřejmé, že nějaký Jan Wüstehube býval vratislavským měšťanem. Rod pak koncem 13. století držel dolnoslezské statky vázané na vratislavské biskupství, kde byl ve službách vratislavských biskupů součástí biskupského manského systému. Od biskupa získal 5 lánů ve vsi Bodzanów u Głuchołaz a nedlouho na to se vyskytují ve službách dvora świdnicko-fürstenberských vévodů.
Jan Wüstehube se vší pravděpodobností také figuruje jako stavitel několika hradů. Původně se bezpochyby jednalo o stavitelství ve službách biskupského manského systému. Tehdy vznikl hrad Kaltenštejn, který tento rytíř ztratil někdy kolem r. 1295. Již ale kolem r. 1290 nedaleko vystavěl podobný hrad - Frýdberk a nejspíše i Rychleby. Někdy nedlouho po tom došlo i na stavbu hradu Kolštejna a jižněji ještě k, dodnes nedostavěnému, hradu Pleče.
Wüsthubové se tak stali vládci celé rozsáhlé oblasti a tak není divu, že neměli obavy ani před svými lenními pány, ani před panovníkem. V letech 1295-1318 vedli drobné války a loupili celé okolí. Jejich nejčastějšími cíli útoků byly především církevní statky. Jan Wüstehube s bratrem Jindřichem loupil nejen na Jesenicku, ale také v Kladsku, Nisku či Otmuchovsku. Nezdráhali se vypalovat kostely a dokonce několik věřících zabili přímo při mši svaté. Z kostela do frýdberského vězení odvlekli i pačkovského (Paczków) fojta se synem.
V letech 1295-1296 bylo vedeno neúspěšné smírčí řízení. Jan Wüstehube měl v té době vleklé spory s vratislavskými biskupy. Těm se samozřejmě příliš nezamlouvalo, že k veškeré loupežné činnosti dochází z hradů stojících na jejich půdě, kterou násilně vojensky uchvátil jejich někdejší služebník.
Biskup Wüstehubům dokonce nabízel důchod z několika vsí, pokud přestanou s loupením. Na tuto dohodu ale Wüstehubové nepřistoupili.
Na počátku 14. století byli asi ve čtyřech listinách nařknuti z mnoha těžkých zločinů, kde byli přirovnáni dokonce k synům samotného Beliala. Jan Wüstehube svědčil r. 1303 při prodeji statků kameneckému klášteru. Mezi nimi se nacházela i někdejší jeho država - Šrom. O několik let později (1308) jej cisterciáci musejí vyplatit 40 hřivnami, aby si na rok své statky ušetřili. Příštího roku (1309) je Jan Wüstehube vidět v Reichenbachu jako svědek fürstenberských vévodů.
Roku 1313 byly Janovi zkonfiskovány statky poblíž Slezské Středy, jelikož se vzepřel vratislavskému knížeti.
Biskupsko-wüstehubské napětí trvalo i nadále. Vratislavský biskup žádal o pomoc i papeže a nakonec, z obav před Wüstehuby, kapitule postoupil nějaké statky. Na druhou stranu, když měl jet Janův bratr Jindřich na diplomatickou cestu k biskupskému dvoru v Nise, žádal z obavy o svou bezpečnost ochranný glejt. Přesto pak za nevlídné přijetí u dvora vyhrožoval pomstou.
Nakonec došlo k tomu, že r. 1318 byli oba bratři vyobcováni z církve.Posledním rokem, kdy o Wüstehubech ještě slyšíme, jsou listiny z roku 1325. Tehdy Jan Wüstehube prodal hrad Frýdberk (dnešní Žulová), německému rodu Haugwiců, kteří své okolí také nezřídka hubili.
Téhož roku (1325) sepsal na Kolštejně listinu, v níž přepsal svůj kolštejnský majetek - městečko Goldek s deseti vesnicemi (Mikulášovice, Stříbrnice, Wynrybe, Kunčice, Chrastice, Vysoké Žibřidovice, Valteřice a oba Vojtíškovy) kameneckému klášteru, kterému v minulosti nejvíce škodil.
V poslední listině zapsal klášteru ves Slabotendorf u Frankenštejnu na dokončení kaple. Jan (Johannes dictus Wustehube) tyto listiny sepisoval na sklonku svého života. Darování klášteru bylo směřováno pro spásu jeho duše a duší jeho zemřelých příbuzných. Soudí se, že zemřel někdy po tomto datu, přibližně ve věku 60 let. Zmiňované listiny jsou cenným historicko-genealogickým pramenem nejen pro poznání rodu Wüstehubů. Mimo množství místních jmen odkrývají i jejich rodinné vazby. Z nich se dozvíme, že Jan měl tou dobou manželku (paní von Glaubitz?) a syny Jana a Jindřicha. Mimo toho se také mluví o jeho již nežijícím bratru Jindřichovi, s kterým se stávali postrachem celého okolí, a synovci Hankovi, který také již nebyl mezi živými. Navíc musel mít i dceru, jelikož se jako svědčící vyskytuje Janův zeť Petr z Bělé.
Někde se uvádí, že rod vymřel po roce 1325. Podle jisté německé genealogie vymřel po meči až Stenzelem Wüstehube von Goldenstein roku 1500. Pokud se tento rozrod v posloupnosti potomků nemýlí, pak zcela jistě nevystačuje ve znalostech právě kolem zmiňovaného Jana II. Wüstehube.
Po Janu II. Wüstehube se dále tento rod na Moravě již nevyskytoval. Ve Slezsku však v letech 1337-1352 spatřujeme okolo Nowe Rudy (Neurode-Kunzendorf, Drogosław) s dnešním osadami Ludwikowice Kłodzkie, Świerki, Hugisdorf a Wolibórz Hanse von Wustehube; zřejmě syna Jana II., který byl roku 1351 kladským (Kłodzko) purkrabím. Jan Wüstehube užíval erbu tří vidlicovitě uspořádaných lilií s třemi vloženými růžemi. Barvy erbu nejsou známé. Význam jeho jména se vysvětluje od slova visten, což znamená „hýřit, vést nezřízený život"; nebo také podle „osídlování pustin", jelikož se wüstenhube překládá jako „pustý lán".