Jak dál po pádu Akkonu? Kypr, Arménie a plány na křížovou výpravu kolem r. 1300
Strategie křižáků se tedy soustředila na dvě věci. První byla obrana zbytku zbytků, tedy Kypru a Arménie. Pro další křížové úsilí bylo podstatné, že papež Mikuláš IV. r. 1292 stanovil, že obrana Arménie znamená z hlediska odpustků totéž, co obrana Svaté země. A druhou věcí bylo plánování útoku ve spojení s Mongoly, což nebyla až taková chiméra, jak se dnes může zdát.
Kypr a Lusignanové
Vše začalo úmrtím malomocného jeruzalémského krále Balduina IV. r. 1185. Jeho nezletilý synovec a nástupce Balduin V. umírá hned r. 1186. Podle závěti Balduina IV. měl v tomto případě vykonávat regentskou vládu Raimond III. Tripolský, dosavadní poručník Balduina V., a nového krále měli společně vybrat papež, císař a králové Anglie a Francie. Tento komplikovaný postup zavrhla Isabela, sestra Balduina IV. a současně matka Balduina V., která se se svým manželem Guyem z Lusignanu nechala korunovat. To uvítala většina velmožů, proti byl v podstatě jen Raimond III. a jeho spojenec Balian z Ibelinu.
Guy z Lusignanu a templáři patřili k tzv. “válečné straně”, chtěli bojovat se Saladinem, zatímco “mírová strana” chtěla zachovat mír a po tomto převratu se se Saladinem nakrátko spojila. Krize směřovala k porážce křižáků u Hattínu r. 1187, zajetí Guye z Lusignanu Saladinem a ztrátě Jeruzaléma a mnoha dalších měst.
Bitva u Háttínu jako personifikovaný střet Saladina s Guyem z Lusignanu, Chronica majora Mathewa Parise, 13. století, Corpus Christi College, Cambridge
Saladinovi odolal Tyr, který pomáhal bránit nově dorazivší křižák Konrád z Montferratu. Roku 1188 byl Guy propuštěn ze zajetí se slibem, že opustí Palestinu. To neudělal, naopak napadl Konráda, který mu odmítal uznat poslušnost a sám jevil zájem o jeruzalémskou korunu. Většina velmožů stála za Konrádem, protože ten projevil válečné schopnosti na rozdíl od Guye, který prohrál katastrofálním způsobem u Hattínu a ještě přišel o samotný Jeruzalém, a podle válečnické mentality tím i o jeho korunu.
Následně Guy odtáhl a oblehl Akkon, i když obléhaných bylo více než obléhatelů. To se změnilo, když dorazily posily v podobě třetí kruciáty a pod vedením Richarda Lvího srdce byl Akkon v červenci 1191 dobyt. To mělo mj. ten dopad, že Guy z Lusignanu měl už také pevné zázemí jako Konrád z Montferratu, ale na druhou stranu Guyovi zemřela na podzim 1190 jeho manželka Sibyla, takže Guy ztratil další bod své legitimity být jeruzalémským králem.
Spor rozhodl před svým odjezdem Richard Lví srdce, kdy jeruzalémskou korunu dostal Konrád z Montferratu a Guy z Lusignanu jak odškodnění Kypr. Konrád byl ještě r. 1192 zabit assasíny a koruna přešla na vdovu Isabelu, která si vzala za manžela Jindřicha ze Champagne, synovce Richarda Lvího srdce. Guy umírá r. 1194 a kyperská koruna přechází na jeho bratra Amauryho (1194-1205). Jindřich a Amaury uzavřeli dynastické dohody, Amamuryho syn Hugo I. Kyperský si vzal Alici ze Champagne, dceru Jindřicha. Kyperská dynastie tak bude mít stálý nárok na jeruzalémskou korunu.
Richard Lví srdce mohl disponovat Kyprem, protože ho cestou k Akkonu dobyl. Na Kypru do té doby vládnul uzurpátor Izák Dukas Komnenos, který se odtrhl od Byzance. Jenže bouře zahnala na Kypr lodě, kde plula mj. Richardova snoubenka Berengarie a Izák ji zajal. Richard doplul o týden později a zajal Izáka. Kypr prodal Richard nejprve templářům, kteří ale nebyli oblíbeni a před konfliktem je zachránila právě směna, kdy Richard Kypr zpět odkoupil a převedl na Guye z Lusignanu.
Po Amaurym vládl jeho syn Hugo I. (1205-1218), účastnil se 5. kruciáty, která byla asi nejméně výrazná, a tak ani Hugo nezanechal větší stopu. Po něm jeho syn Jindřich I. (1218-1253), po něm jeho syn Hugo II. (1253-1267) umírá bezdětný, takže nastupuje syn jeho sestry Isabely Hugo III. (1267-1284).
Hugo III. získal jeruzalémskou korunu se svolením jeruzalémské rady (v království v té době kvetlo právo a jeruzalémskou radu tvořili taky právníci), ale proti němu vystoupil Karel z Anjou, vládce Sicilíe. V červnu 1277 koupil právo na trůn od Marie z Antiochie, měl podporu papeže, Francie i templářů, a tak ihned uvedl posádku do Akkonu. Alain Demurger k tomu píše: “V roce 1279 byl Vilém z Beaujeu (=templářský velmistr) schopen zakázat Hugovi III. přístup do Tyru, což přirozeně volalo po odplatě: kyperský král nechal templářům zabavit majetek na ostrově. Toto rozhodnutí vyvolalo trvalou krizi ve vztazích mezi templáři a Kyperským královstvím a způsobilo problémy, které po svém nástupu zdědil Jakub z Molay.” (s. 54)
Uklidnění vztahů přinesla smrt obou králů, Karla z Anjou r. 1285 a Huga III. r. 1284. Nový kyperský král Jan I. (1284-1285) nebo jeho bratr a nástupce Jindřich II. (1285-1324) si v listu papeži ještě stěžuje na templářské zacházení s jeho otcem Hugem, ale Jindřicha II. (1285-1324) už templáři akceptují i jako krále jeruzalémského; byl korunován v Akkonu r. 1286 jako poslední z jeruzalémských králů.
Groš Jindřicha II. jako jeruzalémského krále, ražený v Nikósii
***
Kypr se stal útočištěm rytířských řádů, z nichž hlavně templáři plánovali znovudobytí Svaté země. Z Akkonu odvezl templářský poklad (to byly spíše listiny než zlato) komtur Theobald Gaudin. Ten se stal asi na rok velmistrem, protože v krizové situaci přecházel titul velmistra na další vysoké funkcionáře. Gaudin pak mohl být i potvrzen nebo zvolen, ale r. 1292/1293 došlo k plnohodnotné volbě velmistra generální kapitulou. Proti Molayovi stál Francouz Hugo z Pairoudu, který už zastával nějaké funkce, ale na Východě se neobjevil. Pro něho ještě hrálo postavení jeho strýce Humberta z Pairoudu, také vysokého funkcionáře (mimochodem přijal do řádu také Molaye). A v této situaci templáři volí válečníka Molaye oproti řekněme kariéristovi nebo člověku, který umí spravovat evropské statky, ale s muslimy nebojoval.
Molay koncem r. 1293 vyrazil na okružní cestu do Evropy, částečně kopíruje cestu Hugo z Paynsu z počátku řádu (Anglie, Francie), protože oba sháněli podporu pro křížové tažení po západní Evropě. Molay dosáhl některých ekonomických úlev, které se týkaly opět Zámoří, a sice bezcelní vývoz zboží na Východ. Molay k tomu mobilizoval templáře do války. V letech 1297-1306 zůstal Molay na Kypru a opustil ho dvakrát, jednou jel do Arménie a pak na ostrov Ruád, který měl fungovat jako předpolí pro křížovou výpravu (viz níže).
Arméni a Turci
Vlastí Arménů je Kavkaz a jeho jižní strana. Jih Kavkazu stál v cestě kočovnických vln z Východu, které sem vháněla geomorofologie - pohoří Elbrus na severu Persie se tu sbíhá v pohořím Zagros směřujícím od jihovýchodu k severozápadu. V 11. století tudy prošla expanze seldžuckých Turků. Seldžuci r. 1055 dobyli Bagdád, což bylo současně sídlo chalífů, tedy nástupců Mohameda. Seldžuci už byli sunnitští muslimové, takže chalífu nechali na pokoji, naopak ho osvobodili z moci šíitských Bújovců, což byl perský rod, který Bagdád ovládl r. 946 a chalífu spíše toleroval. Největší šíitská velmoc pak ležela západně od Persie, byl to fátimovský Egypt, který ovládal i celou Syropalestinu. Severně od egyptské říše ležela křesťanská Byzanc a cestou k ní tedy i Arménie, kterou si k r. 1045 Byzanc podrobila. Oslabená Arménie pak nebyla schopná odolat tureckému náporu.
Seldžuci r. 1059 překročili Eufrat a r. 1064 dobyli Ani, hlavní město Arménie (dnes leží na turecké straně hranice s Arménií). Arméni se zčásti rozprchli do hor Kavkazu, zčásti do cizích zemí, kde založili diaspory (např. na Krymu) a část odešla dál na západ a založila knížectví v anatolské Kilikii, které sahalo až ke Středozemnímu moři; aby se odlišilo od původní (Velké) Arménie, nazývá se i jako Malá Arménie. Kilikie byla původně byzantská, ale Seldžuci uštědřili Byzanci r. 1071 u Mantzikertu takovou porážku, že Byzanc byla zatlačena v podstatě na pobřeží Středozemního moře a Kilikii ztratila.
Přední východ v roce 1135, zdroj: Wikimedia
Seldžuci bitvu u Mantzikertu neměli v plánu, tou dobou táhli do Egypta a vrátili se po zprávě, že na ně táhne byzantský císař. Po eliminaci Byzance obnovili tlak na Egypt, který sice nedobyli, ale obsadili Syropalestinu i s Jeruzalémem. A celý tento turecký nápor vedl na evropské straně ke křížovým tažením - oficiálně na podporu napadených východních křesťanů, ale ztráta Jeruzaléma tomu dodala značný emoční náboj. Křižáci táhnoucí po souši tedy prošli byzantským územím, pak právě územím Malé Arménie a za stálého tureckého napadání mohli dojít až k Jeruzalému.
První kruciáta vrcholila obsazením Jeruzaléma a založením Jeruzalémského království. K tomu patřily podřízené přímořské státečky, na sever od království ještě hrabství Tripolis (velice zhruba dnešní Libanon) a severně knížectví antiochijské (velice zhruba pobřeží dnešní Sýrie, sama Antiochie leží na turecké straně hranice se Sýrií). A východně od Antiochie ještě leželo hrabství Edessa, jehož panovník Balduin le Bourg si vzal za ženu arménskou princeznu Morfii. Balduin zdědil po svém strýci Balduinovi I. titul jeruzalémského krále, a tak se jejich dcera Melisenda stala dědičkou jeruzalémského trůnu a matkou v nejstarší linii jeruzalémských králů.
Arméni platili za vrtkavé spojence, střetli se např. s templáři o příhraniční hrady. Jinak ale stále pomáhali průchodu dalších vln křižáků a za pomoc říšskému vojsku Fridricha Barbarossy dostali arménští vládci královský titul od Fridrichova syna Jindřicha VI. (Fridrich mezitím zemřel).
Arméni a Mongolové
Další kočovnickou vlnu směřující přes Persii na Kavkaz představovali Mongolové. Jejich expanze šla rychle. R. 1206 sjednotil Čingischán mongolské kmeny, do r. 1220 obsadí celou Transoxánii (zemi mezi Amudarjou a Syrdarjou, zhruba dnešní Uzbekistán) i s centry Bucharou a Samarkandem. Jižně od Amudarji vyženou Mongolové kolem r. 1230 Turky z Chorézmu - ti odejdou rovněž přes Persii do Sýrie, bude o nich ještě řeč. Do r. 1240 ovládnou Mongolové celou Persii, vpadnou na Kavkaz a r. 1243 napadnou Seldžuky v Anatolii.
Kilikijští Arméni navážou po vzoru Velkých Arménů kontakty s Mongoly. Král Hethum I. (1230-1271) pošle r. 1247 svého bratra Sembata k chánovi Güyükovi, ten se vrací r. 1250. Hethum i Sembat pak r. 1254 odejdou k chánovi Möngkemu a ze Samarkandu odesílají list kyperskému králi Jindřichovi I. o tom, jak Mongolové nechávají křesťanům náboženskou svobodu. Tento list si přečetl za svého kyperského pobytu před sedmou křížovou výpravou francouzský král Ludvík IX., což v něm vzbudí naději na msie k Mongolům i na spojenectví proti muslimům.
Nové mongolské tažení na západ podnikne z pověření svého bratra Möngkeho Hülegü. Hülegü dostal titul íl-chán, tedy místo-chán, a zakládá v Persii stát zvaný ílchanát. Roku 1258 za pomoci Arménů dobude Bagdád a zavraždí tamního chalífu, čímž instituce chalifátu po 500 letech končí (bagdádským křesťanům naopak neublížil). Hülegü přesouvá centrum Persie na severovýchod do Tebrízu. Odtud r. 1259 opět s pomocí Arménů dobude na Egyptu syrská města Aleppo a Damašek, ale r. 1260 utrpí od Egypta zásadní porážku u Ajn Džalútu a syrské území ztrácí.
Egypt pak žádá po Arménii zrušení aliance s Mongoly, je odmítnut, útočí, a protože mongolské posily přišly pozdě, Arménie ztrácí kus území. Současně r. 1268 Egypt rozvrací celé antiochijské knížectví, spojence Arménie.
Leon II. (1270-1289) shání pomoc na Západě a je ochoten uzavřít církevní unii s Římem, čemuž ale odporují kněží z Velké Arménie. Hethum II. (1289-1307) musí odrážet pokračující nápor Egypta, který r. 1291 dobyl Akkon. Roku 1292 Egypt obsazuje arménskou metropoli Hromklu, Hethum prchá do Sísu a píše papeži dopis o pomoc, ve kterém akceptuje církevní unii. Vzhledem k trvající alianci s Mongoly se rýsuje protiegyptská koaliace Mongolů, Arménů a Kypru, která na evropské straně slibuje naději na novou křížovou výpravu.
Mongolové
S Mongoly byly vždycky nějaké potíže. Když udeřili na chorezemské Turky, tak je vyhnali až k Edesse. Tam je zkontaktovali Egypťané, když se r. 1244 chystala bitva mezi všemi křižáckými státy a jejich spojenci z Damašku právě proti Egyptu. Chorezemští Turci vytáhli na jih Palestiny, cestou zpustošili nechráněný Jeruzalém (mj. vykopali kosti z hrobů jeruzalémských králů) a v bitvě u La Forbie tito Turci rozhodující měrou přispěli k porážce křižáků. Posledních padesát let pak křižácké osídlení fungovalo jen u moře a spojení mezi přístavy probíhalo také hlavně po moři.
Mongolové dále zanechali špatné jméno svým řáděním v Evropě r. 1241/2, takže Jeruzalémské království považovalo Mongoly za ještě horší hrozbu než Egypťany. Když se chystala r. 1260 bitva mezi Mongoly a Egyptem, nechali jeruzalémští křižáci Egypťanům volný průchod, takže ti mohli porazit Mongoly u Ajn Džalútu.
Další potíž nastala při možných aliancích křesťanů s Mongoly. Když se o alianci zajímal Ludvík IX., dostal odpověď, že musí přijmout mongolskou nadvládu. Ludvík si pak vyčítal, že se do takového jednání vůbec zapletl.
Nadvládu ale přijali Arméni a s nimi i antiochijské knížectví a tripolské hrabství; lépe vazalský vztah než zničení od Egypta. To ale mělo ten dopad, že po Egypt začal útočit na Armény i ony menší křižácké státečky. Roku 1268 dobyl Egypt Antiochii a r. 1289 obsadí tripolské hrabství.
Když už se Mongolové uvolili jednat s Evropany jako rovný s rovným, donutila je k tomu jejich vlastní slabost, která vznikla v důsledku rozpadu mongolské říše na navzájem soupeřící chanáty. Tyto chanáty pak nemohly poskytnout plnou pomoc, jak se ukázalo i v událostech kolem r. 1300.
Mongolské chanáty se rozpadly na dva hlavní bloky. První byl čagatajský chanát v původním Mongolsku spojený s kipčackým chanátem nebo-li Zlatou Hordou v jižním Rusku a severním Kavkazu. Druhý blok tvořil chanát v Číně (mongolská byla dynastie Jüan v letech 1271-1368) s perským ílchanátem. Tento blok ovládal hedvábnou cestu v linii Peking - Tebríz - Ayas, což byl přístav v Malé Arménii. Ayas byl kolem r. 1300 hlavním přístavem křesťanské Levanty, tady také nastoupil r. 1271 asijskou část cesty Marco Polo. K prvnímu bloku se přidal jako dlaší spojenec Egypt, takže ílchanát náhle zápasil se dvěma rovnocennými soupeři a pokud zrovna válčil na Kavkaze se Zlatou Hordou, měl Egypt volné ruce v Sýrii.
Mongolské říše na konci 13. století. Zdroj: Wikimedia
Evropa vkládala do Mongolů naděje, které se nevyplnily. Vojenská pomoc vypadala seriózně, ale plané byly naděje na christianizaci Mongolů. Mongolové sice tolerovali křesťanská vyznání, ale to byla praxe vztažená i na další náboženství. Navíc křesťané, na které Mongolové narazili jako první a kteří Mongoly spíše ovlivnili, byli heretici typu nestoriánů, kteří sem uprchli před pronásledováním ze strany ortodoxní Byzance. Naděje vkládané v Mongoly se dále spojovaly s vírou v říši krále Jana, což měl být mocný křesťanský král sídlící blízko ráje, odkud byli vyhnáni Adam s Evou. Příchod krále Jana už byl spojován i s příchodem konce světa, což jen ukazuje, že naděje Evropanů ohledně Východu už vstupovaly do říše snů.
Nakonec ílcháni počínaje Gazanem (1295-1304) sami přestoupili na islám a mongolský vojevůdce Bilarghu požadoval po Arménech povolení ke stavbám mešit. Když to Hethum II. odmítl, Bilarghu ho r. 1307 nechal popravit. Byl za to potrestán, ale náboženský obrat už byl jasný.
Plánování kruciáty po r. 1291
Spouštěčem spojenecké akce křižáků, Arménů a Mongolů bylo tažení ílchána Gazana na podzim 1299. Gazan vytáhl do Sýrie a oznámil to na Kypr dvěma listy z října a listopadu 1299. Nezafungovala ale synchronizace, Gazan už byl měsíc na tažení a když se v lednu 1300 vylodila část Kypřanů v Asii (Guy z Ibelinu, Jan z Gibeletu), byl už Gazan na odchodu. Ohlásil ale úmysl vtrhnout do Sýrie na podzim r. 1300. To potvrdí jeho poslové, kteří v létě toho roku putovali na Kypr i k papeži. Templáři svolali na konec června generální kapitulu všech francouzských provincií a vyslali na Východ stovky vojáků. Hmatatelným výsledkem bylo postavení spojeneckého loďstva v počtu šestnácti galér (pod vlajkami ílchanátu), které pustošily od července africké a levantské pobřeží. Flotila nic nedobyla, ale byla manifestována reálnost jednotné akce křižáků a Mongolů.
Gazan potvrdil listem do Arménie, že chystá tažení v listopadu a očekává pomoc ze Západu. Koncem září skutečně vytáhne z Tebrízu a dá to vědět opět do Arménie. Tam už jsou nachystaní Guy z Ibelinu a Jan z Gibeletu (buď zůstali od ledna na pevnině, ale spíše opět přijeli). V listopadu 1300 tak z Kypru vytáhne vojsko pod vedením králova bratra Amauryho a s ním tamní templáři a johaniti. Vojsko obsadí ostrůvek Ruád na dohled od syrské Tortosy, městské pevnosti, kterou měli do konce křižáckých států ve vlastnictví templáři. Ruád měl fungovat jako předpolí pro invazi na pevninu a malé skupinky křižáků tam už pronikají na průzkumné boje.
Gazan ale odkládá tažení kvůli velké zimě, což se křižáci dozvídají v únoru 1301. Stahují tedy skupinky z pevniny na Ruád a radí se, co dál. Ruád je malý ostrov o rozloze 700 x 400 metrů, není vhodný stálé shromáždění vojska, bylo tedy dohodnuto, že na Ruádu zůstanou templáři a zbytek vojska se odebere na Kypr do pohotovosti. Papež Bonifác VIII. pak bulou z 13. listopadu 1301 Ruád templářům daruje.
Gazan ale zůstává pasivní, resp. navazuje kontakty s Egyptem a částečně klidní vztahy. Roku 1302 dává vědět po poslech že tažení odkládá o rok, a do toho řeší odboj svého bratrance. Toho využije Egypt k napadení Arménie v červenci 1302 a k napadení Ruádu, který kapituluje v září 1302. Gazan nakonec skutečně podnikne tažení r. 1303, ale stahuje se po porážkách u Homsu a u Šábu (poblíž Damašku).
Tažení křižáků a Mongolů na počátku 14. století. Zdroj: Wikimedia.
Jak dál po nezdaru křížové výpravy?
Arménie ještě nějakou dobu odolávala. Bratr Hethuma II. Ošin (1307-1320) uzavřel církevní unii s Římem, čímž navodil náboženský rozkol s arménskou církví. Poslední arménský král Leon IV. umírá r. 1341 a trůn přebírá díky dynastickým i politickým svazkům kyperský král Hugo IV. Roku 1375 Egypťané dobyli arménské hlavní město Sís a poslední král z lusignanské dynastie Leon V. byl zajat. Po výkupu ze zajetí dožil v Paříži, kde stále propagoval křížovou výpravu. Umírá r. 1393, tři roky před kruciátou vedenou Zikmundem Lucemburským, která končí těžkou porážkou u Nikopole.
***
Na Kypru proběhl puči proti Jindřichovi II. ve prospěch jeho bratra Amauryho. Jindřichovi byl mu ponechán titul, ale regentství přešlo na Amauryho (1306-1310). Jako důvod puče byla uvedena králova neschopnost a pučisté jednali v dohodě s částí Arménů, kde v té době sílily také hlasy po odvolání krále Hethuma II., který vstoupil k františkánům, protože chtěl vést duchovní život, pak dvakrát abdikoval a po návratu na trůn likvidoval své konkurenty
Poslední templářský velmistr Jakub z Molay odjel na podzim 1306 z Kypru na výzvu papeže Klementa V., který požadoval po velmistrech templářů a johanitů vyjádření jednak k možnosti nové křížové výpravy, jednak k možnosti sloučení obou řádů v jeden. Molay jmenoval jako svého zástupce maršála Aymona z Oiselay, který v lednu 1308 donutí podepsat Jindřicha II., další, ještě méně výhodnou smlouvu ve prospěch Amauryho (předtím měl v plánu Jindřicha unést). Když dorazí pokyny papeže k zatýkání templářů, Amaury je poslechne a templáři pod vedením Aymona se po protestech a obraně 1. 6. 1308 vzdají. Templáři jsou následně likvidováni, zrušeni papežem, hlavní část majetku dostali johaniti a část templářů (hlavně mimo Francii) přestoupila do jiných řádů.
Lusignanové vládli na Kypru do r. 1489, kdy je pohltily Benátky. Po Jindřichovi vládl syn jeho dalšího bratra Guye, a to Hugo IV. (1324-1359) a pak Hugův syn Petr I. (1359-1369). Petr agitoval za křížovou výpravu, tu i na jeho popud vyhlásil Urban V. 31. března 1361. Petr sháněl pro kruciátu podporu v Evropě a r. 1364 přijel i za Karlem IV., ale ten projevil ochotu jen verbální. S Petrem přicestoval básník Guillaume Machaut, který ve svém díle vychválil Karlův dvůr. Na oplátku Petra I. proslavil Waldemar Matuška v muzikálu Noc na Karlštejně, protože “král cyperský” v jeho podání, který na Karlštejně hledá nějakou ženskou, to je on…
***
Templáři byli zlikvidovaní, ale další rytířské řády si našli jiné uplatnění i zázemí. Němečtí rytíři vytvořili přímo řádový stát v Prusku. Ideu měli také jasnou, za druhé křížové výpravy bylo stanoveno, že Němci mohou místo v Palestině válčit za křesťanství proti pohanským Baltům, a to mohli němečtí rytíři činit i po r. 1291.
Johaniti r. 1309 získali Rhodos (oficiálně byzantský, ale ovládaný janovskými piráty) a v Evropě se obrátili zpět ke špitální péči. V Jeruzalémě existoval nějaký špitál od dob Karla Velikého, který tam nechal poutníkům postavit i knihovnu apod. Pak tam vedli špitál kupci z italského města Amalfi a po nich johaniti. K péči o poutníky si teprve pak přidali i jejich ozbrojenou ochranu a po pádu Svaté země se tedy johaniti v Evropě vlastně vrátili ke svým kořenům.
Diskuse: Templáři, Kočovné národy, Johanité
Základní literatura:
Věra a Miroslav HROCHOVI: Křižáci v Levantě. Mladá fronta, Praha 1975.
Alain DEMURGER: Jakub z Molay. Soumrak templářů. Argo, Praha 2011.
Bernard LEWIS: Dějiny Blízkého Východu. NLN, Praha 2000.
Ondřej SRBA, Michal SCHWARZ: Dějiny Mongolska. NLN, Praha 2015.
Petra KOŠŤÁLOVÁ a kol.: Dějiny Arménie. NLN, Praha 2023.