Děpoltici
Otec Děpolticů, Děpolt I.byl druhorozeným synem knížete Vladislava I. (1109-1117; 1120-1125) a Richezy z Bergu, který se narodil v první polovině 20. let 12. století do neklidné doby. Děpolt se měl pevně po boku svého staršího bratra stát aktérem bojů mezi Vladislavovci a Soběslavovci. Když se jeho otec smířil na smrtelné posteli s bratrem Soběslavem.
Soběslav se navzdory stařešinskému řádu stal knížetem (1125-1140) a dokáže si stolec udržet proti příbuzným. 2 roky před svojí smrtí však beze vědomí a souhlasu českých předáků, nechal římským králem Konrádem III. udělit Čechy v léno svému synovi Vladislavovi. Znamenalo to další ránu nástupnickému systému, stejně se stalo i po smrti
Soběslava. Ne Vyšehradě se čeští velmoži nedokázaly shodnout na jednoznačném knížeti. Volební shromáždění „všech Čechů" ignorovalo gesto krále vůči Vladislavovi, předáci nezvolili ani stařešiny rodu, bratrance Vratislava Brněnského (syna Oldřicha) a Konráda Znojemského (syn Litolda). Kompromisně byl zvolen dosud velmi lehkovážný Vladislav, Děpoltův bratr. Od něj se čekala snad slabá vláda a podíl předáků na moci. Očekávání nenaplnil, zřejmě již rok po nástupu vypukla vzpoura nespokojených českých velmožů, která vyvrcholila v létě 1142. Rebelové nabídli trůn mocnému znojemskému Konrádovi. Proti knížeti se postavil rovněž Vratislav (údělník v Brně), Ota III. (údělník v Olomouci, jinak syn Oty Černého), a také synové bývalého knížete Bořivoje Spytihněv a Lutold. Odmítnutý Vladislav (syn Soběslava I.) byl v exilu v Uhrách. Vojsko moravských údělníků a nespokojené (generačně starší) šlechty se s věrnými knížete (generačně mladší šlechtou) střetlo u Vysoké na Čáslavsku. Bitvy, která pro knížecí stranu skončila drtivou porážkou, se zúčastnil společně s Vladislavem i Děpolt a další jejich bratr Jindřich. Kníže po porážce urychleně mířil do říše pro pomoc Konráda III. Děpolta I. pověřil obranou Pražského hradu, Děpolt společně s kněžnou Gertrudou Babenberskou dokázal s vypětím všech sil a za velkého poškození hradu knížecí stolec ubránit. Děpolt se tehdy ukázal jako dobrý spojenec pro svého bratra knížete, prokazoval svoji věrnost i do budoucna, a proto byl často pověřován různými úkoly.
Během křížové výpravy Vladislava I. (1147 - 8) byl pověřen správou země. A dokázal udržet vládu v rukou „Vladislavovců". Toho, že byla země bez knížete se snažil využít budoucí
Soběslav II. Vrátil se do Čech, správce Děpolt ho ale zajal a Vladislav později uvěznil na Přimdě. V roce 1152 se králem, později (1155 císařem) stal Rudovous Fridrich I. Barbarossa, vzhledem k tomu, že Vladislav byl přes zesnulou manželku spjat s králem odmítajícími Babenberky, dlouho panovalo mezi knížetem a králem napětí. Ke smíření došlo až rok po císařské korunovaci. Vladislav slíbil pomoc při tažení na Milán, Fridrich královskou hodnost. Na sněmu v Bamberku v červnu 1157, kterého se zúčastnil i Děpolt, český kníže přislíbil pomoc při útoku na Polsko. Tažení do Polska, stejně jako všichni moravští údělníci byl přítomen bratr knížete. V říjnu 1157 byl Děpolt společně s Vladislavem v Besançonu na neúspěsném jednání císaře s papežskými legáty. Po korunovaci v Řezně se Vladislav chystal na tažení proti Milánu, v čele Čechů stál Děpolt. Čeští bojovníci se podle soudobých kronikářů vyznamenaly odvahou a krutostí. V sestavě císařského vojska byly cennou posilou, tažení v Itálii bylo ukončeno následujícího roku.
Brzo (1161) se boje v Itálii rozhořely znovu, s českým vojskem přispěchal Děpoltem společně s Vladislavovým prvorozeným Bedřichem. Rok nato byl dobyt opět Milán i Řím. V roce 1167 se znovu zformovala proticísařská lombardská liga, české vojsko opět vedl Děpolt, tentokrát sám. Po Štaufově korunovaci v Římě jeho vojsko zničil mor. S biskupem Danielem, tvůrcem české zahraniční politiky, umírá i Děpolt (14. nebo 15.8. 1167). Podle předchozího výkladu tak byl Děpolt věrným stoupencem svého staršího bratra, ale i na něm ulpěla temná skvrna
V létě 1145 se neúspěšně Konrád Znojemský pokusil přepadnout v místě zvaném Vzobren (podle všeho Úsobrno) na česko-moravském pomezí olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka. Biskup se ukryl a posléze unikl do Litomyšle. Papež odsoudil nejenom Konráda, ale i Vratislava a Děpolta, kteří o činu věděli nebo se na něm spolupodíleli. Důvodem přepadení byly biskupovy snahy o větší nezávislosti na světské moci, nikoli jeho spojenectví s knížetem, proti moravským údělníkům. Děpoltova „účast" by to potvrzovala.
Děpolt I. se svojí manželkou Gertrudou (Sybillou), dcerou Albrechta Medvěda, měl dceru Hedviku (provdala se za Wettina Fridricha von Brehna) a syna Děpolta. Nejasné je, zda již Děpolt I. dostal od knížete úděl ve východních Čechách, jako dříve Soběslav I. Hradecko. Je možné, že ano, pokud se podrobněji podíváme na incident s biskupem Zdíkem. Ač přepadení provedl pouze Konrád, obviněn byl i Vratislav. Přes území Vratislava Brněnského Konrád se svojí družinou cestoval na místo, kde se setkal s biskupem, možná mu Vratislav poskytl i nějaké zkušené bojovníky. K přepadení mělo dojít na území vraclavské kastelánie, ačkoli od místa incidentu byla blíž Vraclav, biskup cestoval na svoji Litomyšl. Celé Vraclavsko mohlo tedy být údělem Děpolta, jeho odsouzení papežem mohlo znamenat, že byl zasvěcen jako blízký údělník do plánu Konráda, možná se i aktivněji podílel, nebo jenom byl odsouzen proto, že se tak stalo na jeho údělu a nedokázal tomu zabránit. Za prokázanou věrnost (případně za budoucí věrnost) mohl již před rokem 1145 dostat Děpolt úděl od bratra knížete. Tomu by mohla napovídat Děpoltova titulatura jako knížete v roce 1160, kdy je svědkem na listině kláštera Hradiště u Olomouce Děpolt II. tento úděl již vlastnil. Narodil se někdy v padesátých letech, do zápasu mezi 2 větvemi Přemyslovců, ani do české nebo mezinárodní politiky se nikdy nezapojil tak výrazně jako jeho otec. Děpolt dobře vycházel s knížetem Bedřichem, svědčí na několika jeho listinách. V roce 1182 se dostává do sporu s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem, při snaze osamostatnění církve na světské moci. Jindřich uvalil na Děpoltovu doménu interdikt. Později začal Děpolt navazovat styky s Konrádem III. Otou (synem Konráda II.) Celý konflikt Děpolta s biskupem se dostal na jednání do Řezna, zúčastnění (arcibiskup salcburský Vojtěch, Konrád Ota) dali za pravdu Jindřichovi Břetislavovi. Kníže Bedřich dokonce obvinil Děpolta z vyvolávání nepokojů. V roce 1187 zřejmě chtěl Bedřich Děpolta zajmout, ale ten uprchl do exilu. Nevraživost mezi východočeským údělníkem a knížetem ukončila smrt Bedřicha a nástup Konrády Oty na knížecí stolec. Konrád potvrdil Děpoltův úděl, Děpolt se do něj vrátil, a pověřil ho velením nad českým oddílem, mířícím na 3. křížovou výpravu. K německé výpravě se Čechové přidali v Ostřihomi a tvořili předvoj celé armády. V Byzanci nebyli přátelsky přijati, několikrát se střetli s Byzantinci. V dalším tažení Barbarossovo vojsko porazilo sedžucké Turky v bitvě u Ikonie, Češi se vyznamenali udatností. Nedlouho na to císař umírá, německá výprava se vrací zpět do říše, český oddíl však pokračoval dál a dosáhl Akkonu. Tam 21.11. 1190 stejně jako další křižáci Děpolt umírá na mor.Po jeho smrti se stává správcem údělu (chrudimská, čáslavská, vraclavská kastelánie a Kouřimsko) stejnojmenný syn, toho jména třetí. V době smrti Děpolta II. již byl ženat s Adélou (narodil se v 70. letech), dcerou slezského knížete
Boleslava Vysokého. Skrz Adélina bratra Jindřicha I. Bradatého udržoval kontakty s míšeňskými Wettiny (s nimi byl i příbuzný) a Štaufy.
Děpolt II.. nikdy neměl bezproblémové vztahy s Přemyslem I. Otakarem. Dá se předpokládat, že v roce 1202 byl vyhnán ze země. Přemysl se tehdy rozvedl s ženou Adlétou z rodu Wettinů, v zápase mezi německými protikráli Filipem Švábským (Štaufem) a Otou IV. Brunšvickým (Welfem) Přemysl opustil Filipovu stranu (kde byli zmínění Wettinové). Filip na žádost Wettina Dětřicha v dubnu 1203 udělil Čechy v léno Děpoltovi. Zůstalo jen u gesta, nicméně Děpolt byl 3. nejstarším Přemyslovcem a mohl si činit naději na vládu pokud se mu podaří eliminovat Přemysla i jeho bratra Vladislava Jindřicha.
Počáteční úspěchy Oty rychle skončily, od Welfa odcházeli přední spojenci, hrozil útok Filipa na Čechy. Proto Přemysl toho roku (1204) se připojil ke štaufské straně, Děpolt II.. se tak mohl vrátit do Čech, „pouze" do svého údělu. V roce 1211, po smrti Filipa, se Přemysl podílel na volbě Fridricha II. a brzo zůstává z významných říšských šlechticů skoro sám na straně Fridricha. Aby zmírnil napětí uvnitř rodu, Děpoltovi a jeho bratrovi Soběslavovi (ten je doložen již v roce 1194) Otakar propůjčil Plzeňsko. Bylo to v době, kdy Ota IV. udělil Čechy v léno zavrženému synu Přemysla a Adléty Vratislavovi v Norimberku. Tohoto aktu se údajně zúčastnila řada českých velmožů, spekulovat lze o komorníkovi Černínovi, který byl v té době vyhnán z Čech. Děpolt, který byl uchlácholen Plzeňskem, zůstal ještě Přemyslovi věrný.
Propůjčení Plzeňska děpoltickým bratřím se objevuje na listině z roku 1213. Důležité je, u listiny se zachoval na pečeti znak připisovaný Děpolticům. Je to lev srostlý hřbetem s orlicí, nezvyklé zvíře nese na hlavě korunku.
Přemyslovci na konci 12. století používali jako svůj znak a znak celé země černou orlici, za nedlouho poté i s plaménky. Zřejmě od Fridricha II., někdy okolo roku 1212, přijal král Přemysl černou lvici. Později změněná na stříbrného dvouocasého lva s korunou (ale až za kralevice Přemysla) se stala znakem země, orlice zůstala znakem rodiny.
Po několika letech válek v říši se Přemysl pokusil vyřešit doma otázku nástupnictví ve prospěch prvorozeného syna s Konstancii Václava. Moravský markrabě Vladislav se vzdal podle seniorátu (beztak prakticky neexistoval) svého práva ve prospěch synovce. Jinak další “stařešina” v pořadí Děpolt II.., který byl v duchu seniorátu vynechán, se začal sbližovat s nepřáteli Přemysla I., vyděděným synem Vratislavem a Wettiny v roce 1215, kdy svědčí na několika listinách Dětřicha Míšeňského. V červnu následujícího roku Přemysl pomocí shromáždění českých velmožů prosadil za svého nástupce Václava, narozeného již králi Čechů, jak tvrdila tehdejší „královská" ideologie. Děpolt se shromáždění, které přehlíželo nejen Vratislava, ale i seniorát, nezúčastnil. Někdy v této době, slíbil Děpolt účast na křížové výpravě, takže se ocitl pod ochranou samotného papeže. Následně obsadil neznámý královský hrad a škodil na přilehlém královském a biskupském zboží. Možná vědom, že stejně jako on, dříve Jindřich Břetislav a Konrád II. Ota – Přemyslovci bez otce knížete, si knížecí stolec vybojovali svým úsilím. Pokud tato rebelie byla pokusem o získání trůnu, byla neúspěšná. Na zásah svatého otce se musel Děpolt zúčastnit tažení do Pruska (1218), kam se vydal po boku svého švagra Jindřicha Bradatého, slezského vládce.
Markrabě Vladislav zemřel 12. srpna 1222, vzpurný a stejně tak neúspěšný Děpolt si zřejmě nárokoval titul markraběte moravského (jako markraběte ho uvádějí polské prameny). Nejpozději v této době přišel o Plzeňsko, v roce 1224 (možná na konci roku 1223) je již správcem Plzně budoucí Václav I. Nicméně Děpolt II.. (podle Dalimila) někdy v roce 1223 při obraně Kouřimi přichází o život, zřejmě tedy zahájil ozbrojené povstání proti králi. Děpoltici ztrácejí východočeský úděl (rozpadá se zpět na jednotlivé kastelánie), Děpoltovi synové (Ota Magdeburský, Boleslav, Soběslav a Bořivoj) s matkou Adélou utíkají na dvůr slezského knížete Jindřicha Bradatého. Nikdy se nepokusí o návrat do Čech, neboť král (jak Přemysl, tak Václav) má vládu vždy pevně v rukou. Ota, probošt v Magdeburku, (umírá snad v roce 1226) se marně snaží působit na císaře Fridricha. Ostatní Děpoltici jsou ve službách slezských Jindřichovců. S nimi bojují proti Mongolům, Konrádu Mazovskému, Otovi Brunšvickému a Askáncům. Bořivoj (který je také označován jako Děpolt IV.) získává v roce 1234 hrad Śrem, o rok později v boji o něj umírá. Boleslav umírá v slezském vojsku v bitvě u Lehnice (9.4.1241) společně s dalším slezským knížetem Jindřichem II. Pobožným. (1238 - 1241). Nejčasteji je ve slezských pramenech zmiňován Soběslav. Několikrát v letech 1224 až 1247 je mezi svědky při zlistinění darů klášteru v Lubuši, pravidelně uváděn jako kníže Čech(ů). V roce 1228 nejpozději dokonce jeho rytíř Přibyslav dal tomuto klášteru vsi Radlice, Kruty a Přestavlky (dnes v okrese Kolín), doložena je zde i Soběslavova družina, která není podobná té, která vystupuje kolem jeho otce Děpolta na počátku 13. století.
V polských kronikách je Děpolt II.. a jeho manželka Adéla jsou označeni za moravské vládce. Polské prostředí, které nebylo českému království ne zrovna nejlépe nakloněno, mohlo tak vzdorné linii připisovat tento titul. Navíc Chronica Polonorum, kde je Adéla označena markraběnkou moravskou, byla sepsána zřejmě v Lubušském klášteře, ten měl s Děpoltici velmi dobré vztahy (donace, rovněž tam budou někteří pohřbeni).
Shoda mezi českým a polským výkladem, ovšem novodobé historiografie, nepanuje ani v otázce počtu generací. Polští historici zastávají teorii o třech generacích, tj. splynutí zde uvedených Děpolta II. a III., české dějepisectví se drží generací čtyř.
Smrt posledního potomka Děpolta I. tak definitivně znamená konec více větví Přemyslovců a vládu prvorozených potomků Přemysla I. Otakara. Jeho potomci vymřou Václavem III. v roce 1306, ale před tím čeká již české království doba slávy a rozkvětu. Děpoltici, kteří se nesmazatelně vryly do české historie, končí knížectví a seniorát.
Použité prameny a literatura:
Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I, II
Fontes rerum Bohemicarum II
Schlesisches Urkundenbuch I/2, II
Pavel Bolina: Kde byl přepaden biskup Jindřich Zdík roku 1145. (příspěvek k poznání moravsko-českého pomezí), ČMM 2003
Jindřich Dejmek: Děpoltici (k mocenskému postavení a osudům jedné vedlejší větve Přemyslovců), MHB 1991
Tobias Weller: Die Heiratspolitik des Hochadels im 12. Jahrhundert
Miloš Šolle: Po stopách přemyslovských Děpolticů
Josef Šrámek: Po stopách pozapomenuté přemyslovské rodové větve Děpolticů: Jeden pohnutý příběh ze středověkých dějin východních Čech, Chrudimské vlastivědné listy 1, 2013
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí
Josef Žemlička: Počátky Čech královských
Josef Žemlička: Přemyslovci