Dalimil
Autor tzv. Dalimilovy kroniky je dodnes neznámou osobností. Tajemství jeho totožnosti se historikům nepodařilo rozluštit ani po téměř třech a půl stoletích.
V minulosti byly dokonce neúspěšné snahy, ztotožnit autora kroniky buď s boleslavským kanovníkem Dalimilem Mezeříčským, po němž se prozatímně kronika takto jmenuje. Další hypotézou byl i František, kronikář biskupa Jana z Dražic a císaře Karla IV. Těch jmen bylo samozřejmě více, přes dvořana Viléma z Házmburka, Petra I. z Rožmberka, Smila ml. z Lichtenburka, Hynka Žáka z Dubé, Havla Kanovníka z Lemberka, po neurčité členy rodu Ronovců nebo rytířů johanitského řádu. Snad nejvíce zmedializovanou možností se v poslední době stala verze možného autorství johanitským komturem Jindřichem z Varnsdorfu. Přes spoustu prací nejrenomovanějších historiků zůstává autor Dalimilovy kroniky dodnes stejně tajemný, jako vrazi krále Václava III. a tak se i podnes nadále užívá téhož označení, podle Dalimila, které poprvé použil Tomáš Pěšina z Čechorodu (1673), který ji tak pojmenoval na základě kroniky Václava Hájka z Libočan.
I Bohuslav Balbín byl k tomuto autorství zpočátku skeptický, ale nakonec také převzal tuto domněnku a po něm jí dodnes užívají i ostatní historici s tím, že ve skutečnosti jde o autora neznámého… O autorovi je známo, že uměl velmi dobře česky, latinsky a německy. To poukazuje na značně vzdělaného šlechtice nebo duchovního, kterým bylo tou dobou dáno psát a číst. Z některých jeho omezených církevních vědomostí vyplývá, že se mohlo jednat jen o klerika nižšího postavení a nebo šlechtice pouze s duchovním vzděláním.
Že však šlo o feudála, nejspíše rytíře nebo páže, poukazuje jeho postoj, kde se nadřazoval nad nižší společenské vrstvy a měšťany. Přesto však kladl zájmy národa i nad zájmy své třídy. Jeho vlastenectví někdy přerůstalo až do nacionální roviny, kde vykazoval svou nechuť k cizincům a zvláště k Němcům. Bývá označován i za trubadúra-minnesängra (středověkého skladatele básní a pěvce legend ve starorytířském stylu).
Podle mínění některých byl jeho působištěm buď někdejší kraj Boleslavský nebo Kouřimský, případně i Chrudimský či Hradecký.
Byl značně konzervativní a kriticky se stavěl ke všem novotám. Za to byl znalcem antických dějin, Ezopových bajek, starých legend a středověkých pověstí. Znal dobře i české a německé kroniky z nichž jich několik používal ke své práci. Základem mu však sloužila především kronika Kosmova. Dobře se také orientoval v dějinách panských rodů a erbovních pověstech. Svoji rýmovanou kroniku skládal nejspíš v zájmu šlechty, ač se s jistotou neví, kdo byl jejím zadavatelem. Soudí se však, že neznámý autor, tak řečený Dalimil, ji sepisoval již v pokročilém věku, a nedlouho po jejím sepsání zemřel. „Kronika" však nevznikla jako klasický letopis, ale byla sepsána najednou, někdy mezi lety 1308-1314.
Z historiografického hlediska se z pohledu dat nejedná o příliš důležitý pramen. Je však „jedinečným zrcadlem své doby" a odráží tehdejší neopakovatelný „pohled nejvyšších kruhů české feudální společnosti." Pro úplnost je nutno se zmínit, že obsahuje i takové údaje, jež v jiných kronikách nenalezneme.
Krátce po zveřejnění kroniky začínají vznikat i další rukopisné opisy kroniky a jejich dochovaný počet také svědčí o její oblíbenosti. Přestože jde o kroniku s tendencí „proti-německou", záhy byla přeložena i do německého jazyka.
Tzv. Dalimilova kronika se stala inspirací i jiným pozdějším kronikám.
Diskuse: Dalimilova kronika